Janov 2008: Příčiny problému a řešení

Reakce na diskuzi na http://www.zvedavec.org/prispevky_2836.htm:

Pokud něco chceme účinně řešit, musíme zná příčiny. Každý si myslí, že je zná, věří jim a podle toho jedná. I když se jedná např. o pověru.
Zkouším aplikovat zákony lidského jednání vymezené v praxeologii (Ludwig von Mises v díle "Lidské jednání") na různé oblasti. Napsal jsem i cikánech v http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/05/romsk-problm.html Jen připomínám, že nejsou brány úplně všechny aspekty jako morálka a kultura. To by příliš komplikovala a konce bychom se nedobral. Vycházím z toho, že logické struktury, které jsou "zadrátované" v mozku a lidské jednání se řídí stejnými zásadami pro každého "dospělého" člověka (viz Ernst Cassirer ve "Filosofii symbolických forem").
Závěry mého snažení jsou tyto:
Třídy ve společnosti nejsou dělníci a kapitalisti jak tvrdil Marx. První třída je tvořena těmi, co žijí z rozpočtu (toho, co se zkonfiskovalo lidem mající příjmy na trhu) a druhou třídu tvoří producenti prodávající své služby na trhu. To jsou lidé, kteří ve společnosti mají jedno nebo kombinace rolí jako zaměstnanec v soukromém sektoru, podnikatel, majitel výrobních prostředků a přírodních nelidských faktorů. Tyto třídy žiji v neodstranitelném konfliktu a "mír" závisí na tom, jak jsou poddajní či vzpurní plátci. První třída je závislá na druhé, tedy tržní společnost je PRIMÁRNÍ a umí existovat bez té první, tedy i bez státu. Druhá třída principiálně a vědomě prosazuje mír a shodu zájmů mezi všemi, kteří přijmou tržní proces jako prostředek jednotlivců k řešení svého boje s přírodou o život. První třída není možná bez násilí na druhé.
O společnosti jsem napsal http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/11/obecn-problm-nespoleenskch-instituc.html
Problém s cikány je podle mě jasný. Žádný arbitrální ani úřední pokus o řešení nic nevyřeší, ale situaci zhorší. Ale jak to vidím, to vládě vyhovuje. Může posílit svou moc nad produktivní třídou.
Druhým problémem je, že všichni, co si myslí že patří do produktivní třídy (omylem do ní zahrnuje většina lidí i pilné politiky a poslance a úředníky což je podle mě fatální omyl, neustále se totiž z kozla dělá zahradník), se chovají v různé míře jako nepřizpůsobiví spoluobčané a paraziti společnosti. Všichni chtějí přídavky na děti, podporu v nezaměstnanosti, sociální dávky, dotace pro odvětví, které lidí svobodně podpořit nechtějí víc jak je třeba (zemědělci, banky, automobilky atd.), ochranná cla a embarga. Potlačují základ prosperity - svobodu jednotlivců řešit společensky své problémy smluvní směnou. Pokud nechci ani vraždit, ani loupit či podvádět a přesto mě příslušník parazitické třídy zabrání mému jednání, pak jsem nesvoboden a první třída parazitů mě má v hrsti. A pokud nepochopí znevolnění lidé, že z delší hlediska budou proto buď chudí a zotročeni či zabiti v budoucí válce a budou si stále myslet, že mohou žít na úkor druhých, situace se nezlepší a nemá východisko.
Pokud si neuvědomíme, že trh nepředstavuje konflikt na život a na smrt, že v dobrovolných směnách nutně má každý zisk pokud se sám nespletl ve svých hodnoceních a že své problémy nevyřešíme POUZE násilím, pak nám nikdo nepomůže.
Primární není násilí bílých proti černým nebo naopak. Primární je násilí vykonané na těch, kteří nejsou vidět a kteří potom nemají prostředky na účinně a spravedlivé řešení. Je to násilí nejvíce vykonané na chudých "pracujících" neboť oni jsou stále chudí díky tomuto neustálému socialistickému přerozdělování. Tragedie je, že tito "chudí" nepochopili, že zaměstnavatel je jejich společník v boji s přírodou a že si vzájemně pomáhají a jsou na sebe životně závislí a neobrací pozornost na ty, kteří jsou závislí na jeho produkci a vydírají je. Nesmí ale člověk být na dvou palubách. Zároveň využívat svou svobodu a zároveň mít prosazovat násilné přerozdělování ve svůj prospěch.
Pomozte mi hájit má práva na život a mé vlastnictví a já pomůžu hájit Vaše :-) a problém vyřešíme.

Zbraně ve společnosti

Diskuze o svobodném vlastnění, držení a nošení zbraní se často hlavně zaobírá o technických či morálních aspektech. Ale nemluví o aspektech ekonomického problému. A ekonomický problém je nevyrobit tolik zbraní aby se s tím zbytečně neodčerpali prostředky na nejnaléhavější potřeby z dosud neuspokojených.
Pojetí společností, které zde budeme uvažovat, jsem popsal jinde, např. zde http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/11/obecn-problm-nespoleenskch-instituc.html

Představuji si to takto: Ať svou bezpečnost si zajišťuje člověk sám, nebo pomocí druhých, musí se rozhodnout, kolik tomu má obětovat prostředků. Tedy nevzniknou "závody ve zbrojení". Na otázku jak by to mohlo být s počtem zbraní a druhem výzbroje ve společnosti bych použil klasické ekonomické principy v tradici Cantillon - Menger - Mises. Mezní užitek každé přidané zbraně na obranu klesá, zatímco mezní užitek prostředků na jejích pořízení se zvyšuje. Tedy není možné bez příčiny "nekonečné" vyzbrojování lidí. Bude jich tolik, kolik je lidé dle svého názoru budou potřebovat na svou obranu. I násilník nebude mít neomezené zdroje aby mohl "závodit ve zbrojení". Takže není k tomu tématu možno nic říci, než to, ať se lidé projeví, co skutečně potřebují.
Pokud společnost bude hodně stabilní a vztahy mezi lidmi ustálené, skoro každý bude vědět co je jeho a co je souseda a bude fungovat právo podobně jako právo na Islandu v době ság, pak bude zřejmě užitek zbraní pro obranu asi malý. Třeba ale pro sportování, sběratelství budou lidé hodnotit zbraně více než pro vlastní obranu.

Něco jiného, když je bezpečnost v rukou monopolisty na donucení - stát. Tam o potřebě zbraní a nákupu rozhodují také jednotlivci, ale Ti nic svého neobětují. Lehce obětují celé hospodářství.
Další moje představa o problému zbraní ve společnost tato: výroba ani prodej a držení nebude kontrolováno nějakou "morální autoritou", která je sama po zuby ozbrojená a sama na sebe si vybírá prostředky donucením ostatních.

Všechny prostředky kolem nás (i ulice, parky, lesy atd.) budou někomu konkrétně patřit a vzniknou i standardy chování lidí nosící zbraň i tam, kde dnes se to zdá jako "veřejný prostor". Určitě majitelé bude vyžadovat nějaké potvrzení, že ozbrojenec má zbraň pod kontrolou a vzniknou školy a certifikační autority. Bylo by tolik střelnic, kolik by bylo třeba pro výcvik. Majitelé "veřejných prostor" pro své zákazníky zřídili bezpečné úložiště zbraní, pokud by si přesto nepřáli, aby se jejich zákazníci pohybovali se zbraní na jejich vlastnictví. Pojišťovny podle potřeby budou podporovat buď nošení zbraní nebo nenošení. Vše by se dělo dle toho, co přináší nejvyšší zisk. Pokud by procento protispolečenských živlů bylo větší a dělali by větší škody, než se vybere na pojistném, pojišťovny by podporovali sebeobranu, tím že ozbrojená pojištěnec bude platit nižší pojištění. Pokud by se vice lidi svou nešikovností více zraňovali zbraněmi, zase by zvýšenou cenou pojištění motivovali k omezení nošení zbraní.

Asi nemá cenu přemýšlet co všechno by lidé objevili, aby vše bylo ve shodě a harmonii. Pokud bude někdy oblast s diktátory, budou si muset svobodní lidé zaplatit zvýšením pojistného tak, aby pojišťovny si mohli bezpečnost zajistit adekvátně vyzbrojenou armádou či armádami. Za svobodu se vždy musí bojovat.

Navíc by samozřejmě byli lidé odpovědnější za své činy než dnes v sociálním státě a byli by na to zvyklí. Nebylo by to jako dnes, kdy se lidé spoléhají na různá "zákonná pojištění".

Vždy bude záviset na lidech. Pokud si nebudou vážit svobody a pokud zavrhnou směnu jako prostředek k řešení svých problému, pak nepomůže jakákoliv represe. Samotný hlídač ostatních bude nakonec největší zločinec. Nemůže zakázat jednu věc, byť i drobnost, aby nakonec nemusel zakázat samotný život.

Je to jen pěkná utopie? :-) O cílech k dosažení společnosti píši zde: http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/10/opaten-k-nprav-na-situace.html

Vědecký výzkum z daní

Lidé říkají, že náročný vědecký výzkum by nebyl bez státu možný. To je ale hluboce zakořeněný omyl. Pro lidi je těžké vidět to, co kvůli narušování trhu není, zatímco, co financuje stát existuje.

Mě stačí pro vysvětlení část věty, která mi kdysi u Misese připadala nezvyklá a musel jsem nad ní přemýšlet. Tyto věty týkajících se třeba neúspěšných projektů čí násilného přerozdělování majetku končívají např. takto: "....prostředky pro uspokojení nejnaléhavějších z dosud neuspokojených potřeb spotřebitelů byly odčerpány". Tedy z dlouhodobého hlediska tam, kde jsou prostředky na uspokojení nejnaléhavější dosud neuspokojených pociťovaných potřeb spotřebitelů neustále někým odčerpávány do jiných oblastí výroby, nemůže být vyřešeno více vědeckých problémů, než tam, kde vládnou smluvní vztahy jako zákon mezi jednotlivci.
Jak se to bude v praxi realizovat není důležité, vždycky jednající lide najdou řešení i bez násilí, pokud mají šanci mít svobodu řešit problémy. Předpokládám, že hlavní slovo by měly kartely firem mající zájem o daný výzkum, ale zároveň samotné by na něj neměli úspory. Pravděpodobně by vznikly specializované firmy. Pro ekonomickou kalkulaci je nejlepší, když každý specializovaný druh služby má svůj vlastní trh.

Nesmíme zapomenout na to, že politické sily, které vyvolávají změny ve struktuře proti vůli spotřebitelů, vždy jednoho dne zeslábnou a vznikají další škody přechodovým stavem, kdy se struktury výroby přizpůsobuje poptávce a zničí se nebo opustí se to, co bylo "vyrobeno" ve prospěch  politiků.

Dejme tomu, že by sto let nemohly vlády vyvolávat války, měnové reformy, zbrojit a plýtvat prostředky "zaopatřovací" politikou, protože by na to nesehnaly prostředky legálními loupežemi a úvěrovou expanzi by neničily požadovanou strukturu výroby a pod pohrůžkou násilí by nebránily směnám mezi lidmi. Co by asi dnes už bylo vyřešeno problémů a jaké další bychom řešili? Naše představivost na to nestačí.

Obecný problém nespolečenských institucí

Úvod
Mám oblíbený obraz naší společnosti jako nemocné společnosti s nádory a metastázami. Budu jej používat i v tomto článku. Snad některým lidem přiblíží tento problém pomocí přirovnání, které vždy bude kulhat za skutečností.

Společnost chápu jako jednání lidí ve shodě a jejich společné řešení vlastních problémů. Hlavními instituty společnosti je soukromé vlastnictví a právo na své tělo a život. Lidé ve společnosti vědomě potlačují své biologické pudy a spolupracují. Mají právo nakládat se svým majetkem a hájit jej před nespolečenským chováním ostatních.

Nespolečenské chování je takové, které ničí spolupráci, jednání lidí ve shodě a harmonii. Příkladem vymezení společenského chování může být např. Desatero nebo pravidlo "Nečiň bližnímu to, co nechceš, aby činili tobě". Společnost musí mít svůj "imunitní systém" proti nespolečenskému chování, jinak zanikne. Oslabený imunitní systém způsobený hlavně závistí mezi lidmi a chybnými ekonomickými teoriemi a mnoha dalšími pověrami, umožňuje růst zhoubných nádorů - kolektivů lidí jednající protispolečensky se zdáním legitimity. To jsou parlamenty či diktátoři jako nádory společnosti produkující různě škodlivé produkty jako jsou třeba zákony a kteří prosazují svou vůli a potlačují vůli jednotlivých lidí. A metastáze jsou skupiny lidí ve vládě, ministerstvech a různých úřadech žijící z ovoce společenského chování, kteří vytváří smrtelné jedy ničící společenské chování. Vysávají zásoby - úspory a oslabují již třesoucí se nebohý organismus společnosti přetěžkým zkouškám. Bez spravedlnosti a úspor oslabená společnost jednoho dne podlehne překážce či problému, na které jí síly už nestačí.

Co by se dalo říci o těchto metastázách? Jak je odlišíme od společenských institucí?

Praxeologické hledisko
Z praxeologického hlediska se od společenských institucí typu podniků a firem liší řízením. Jejich řízení je byrokratické, nesledující zisk vyjádřený v účetnictví. Zato podniky a firmy mají řízení ziskové. Ludwig von Mises se tímto zabývá ve své knize "Byrokracie", kde popisuje rozdílné aspekty obou způsobů řízení.

Toto kritérium ale nic neříká a užitečnosti skupin požívající byrokratické řízení. Ve společnosti mohou vznikat takové instituce za různými účely. Proto musíme hledat jiné kritérium pro identifikaci úřadů škodlivých společnosti.

Je jasné, že instituce, která nemůže využívat ekonomickou kalkulaci umožněnou svobodnými směnami mezi lidmi a použitím peněz, je vždy neefektivní z hlediska svých cílů. Nikdy nepozná, kdy přestat spotřebovávat zdroje. Toto se hlavně týká institucí, které vyhovují druhému kriteriu a které získávají prostředky nějakým násilným donucením.

Způsob získávání zdrojů
Způsob získávání prostředků instituce pro své funkce je už ostřejší kritérium. Pokud instituce získává prostředky pro svou činnost dle uváženích ostatních, jinými slovy na základě dobrovolných směn služeb a majetků, pak je to společenská instituce, a to i kdyby měla byrokratické řízení.

Pokud získává instituce prostředky násilím, pak je protispolečenská. Pokud je to zloděj, loupežník, podvodník či banda loupežníků nebo podvodníků, pak jsou potírány zvláštní společenskou institucí trestním právem. Jedná se o nelegální nespolečenskou instituci.

Pokud je to úředník, politik či poslanec, kteří používají násilí a pomoc lidí, kteří chtějí zároveň využívat jak výhody společnosti jako je trh, tak výhody nespolečenského jednání. Produkty legislativy se stály nástrojem zla, jak popisuje Bastiat v "Zákoně". Potom se jedná o legální nespolečenskou instituci. Zde je hlavní problém, proč imunitní systém - trestní právo selhává. Je také napadeno a ochromeno, podobně jako HIV virus ničí imunitní systém biologického těla. Samozřejmě, že se potom snižuje obranyschopnost i proti "běžným, nelegálním zločinům".

Je třeba připomenout, že to co je legální ještě nemusí znamenat, že je dle práva. Tuto pravdu napadají tyto legální nespolečenské instituce a tím vyřazují část imunitního systému z činnosti. Zahaluji se do oblaku "práva a počestnosti" ne-li přímo svatosti a božskosti.

Proč tolik vadí prvek násilného donucení při získávání prostředků? Hlavní důvodem donucení mimo právního a zákonného je zasahování do ekonomického problému toho, komu je bráno. Každý člověk vždy uspokojuje svůj nejnaléhavější problém a k tomu potřebuje prostředky. Pokud mu někdo nějaké prostředky odebere, nebude mít na nějaké další své nejnaléhavěji pociťované potřeby a bude chudší. Zároveň už nemůže tyto odebrané prostředky použít pro uspokojení svých nejnaléhavějších dosud neuspokojených potřeb. Rozhoduje o nich někdo jiný pro své vlastní potřeby. Struktura produkce se deformuje a uspokojení vlastní potřeby lidí se jen oddálí. Problémy se neřeší, jen prohlubují. Jednoho dne přijde den zúčtování a nastane čas, kdy lidé nesouhlasí s těmito deformaci svého jednání tím, že odmítají to, co nabízejí podnikatelé na trhu. Pokud lidem zbývá alespoň trochu svobody řešit své problémy, nastává ozdravný proces, který je politiky a lidmi chybně nazvaný krizí nebo recesí. Jediný lék pro vyléčení tohoto stavu je ponechání svobody jednotlivců nakládat celým svým majetkem a aby tím konečně uspokojili své nejnaléhavější z dosud neuspokojených pociťovaných potřeb. To vyžaduje ale moc jednotlivců se nějak bránit proti konfiskaci svého majetku. A touto mocí dnes není vláda, ani parlament, ale svoboda chránit společenské instituce např. pomocí privátních právníků a soudců hledající právo v rámci obecných pravidel správného chování. Tento požadavek musí omezovat platnost a závaznost výtvorů parlamentu.

Motivace řešení problémů
Další zajímavá vlastnost vymezující nespolečenské a společenské instituce je motiv pro vyřešení problémů. Zatímco firmy a podniky mají snahu vyřešit problémy svých zákazníku co nejrychleji a nejlépe, aby měly co největší odměnu a zisku, pak nespolečenské instituce mají zájem řešit problémy naoko a naopak je komplikovat. Často si situaci komplikují různé instituce navzájem, neboť nejednají podle principů ale nekonzistentně ad hoc.

Důvod jejich chování je jasný. Pokud by problém vyřešily, byly by zbytečné a lidé v nich jednající by se nedostali k majetkům zkonfiskovaných druhým lidem. Naopak, pokud se problém zhorší, mohou metastáze růst v podobě rostoucího množství zaměstnanců v nespolečenských institucích a množství legislativních předpisů. Potřebují stále více zdrojů ze společnosti a stále více jí zraňují ekonomicky i morálně. Vznikají tedy další metastáze řešící problémy způsobené staršími úřady. Typické pro tyto instituce je, že jejich statuty často neošetřují jejich ukončení.

Trvalo tisíce let, než se tyto parazitické instituce naučili svého hostitele využívat tak, aby brzo neumřel. Revoluce byly a jsou posledním řešením lidí, pro které ostatní mírové způsoby jsou nákladnějším řešením. Nebo došlo k totálnímu vyčerpání společnosti a převzetí jinou, silnou nespolečenskou institucí.

Přesto ale narušují harmonii a vytvářejí chaos, a ten se nikdy neuřídí s naprostou spolehlivosti. Zapomínají, že lidé nejednají dle jejich makroekonomických vzorců či dle naivních modelů ekonomického člověka. Lidé jako omylní a slabí jednají vždy tak, aby, pokud to jde, zlepšili svou situaci a to i když neznají svou budoucnost a vše je nejisté.

Důvody vzniku úřadů
Lidem se předkládají různé důvody pro vznik nespolečenských a přesto legálních institucí. Ale nikdy se neřekne, že buď suplují již ochromené panství práva anebo vytvářejí další problém pro další útok na svobodu členů společnosti.

Většinu monopolizovaných státních funkcí by bez problémů vykonávala konkurence soukromých pojišťoven mnohem lépe ve vzájemné shodě všech členů společnosti. Zbytek funkcí je bedlivě analyzovat, zda v nich není opět zárodek "vetřelce" - "parazita" či "metastáza" - na který neplatí společenský imunitní systém - civilní právo.

Závěr
Už je tolik produktů legálních nespolečenských institucí jako je např. chudoba, války, nefungující zdravotnictví, regulace cen a manipulace s penězi, cla, daně, subvence, ničení konkurence a vznik monopolů, plýtvání, podpora organizovaného zločinu a terorismu atd., že už asi není naděje, aby naše civilizace vzniklá na plodech ideálů svobod jednotlivce ještě dlouho žila.
Nádory se zdají zhoubné, nelze je jednoduše vyoperovat, jsou hlavně živeny naší nevírou, pohrdáním své vlastní svobody, závistí, zlobou a zlým přesvědčením. Léčení musí vždy začít změnou mysli jednotlivců. Bylo nám, lidem, jasně řečeno: nebudete-li činit pokání, zahynete.

Pokání musí začít hlavně hledáním spravedlnosti, ale také i návratem k ekonomickým principům a vypořádáním se všeobecnými ekonomickými omyly a dalšími pověrami. Je třeba se postavit neustále opakujícím se lžím. Více o nich naleznete zde: http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/05/fatln-ekonomick-omyly.html
Obecně o nápravě jsem napsal zde: http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/10/opaten-k-nprav-na-situace.html

Kde se berou peníze na záchranu finančního systému?

Nějak nemohu ve zprávách zjistit, kde na tu záchranu chtějí v USA a jinde vzít peníze. Chápu, že na trhu se peníze dají získat třemi společenskými způsoby.

Za prvé, že se omezí držba něčeho jiného a prodá se. Tím se sníží cena prodávaného zboží a služeb a zvýší se "cena" - kupní síla - peněz. Co ale prodávají vlády a parlamenty?

A nebo druhý správný postup, pokud nemám vlastní úspory, je ten, že si peníze mohu půjčit peníze od člověka, který má úspory. Pokud takového spořivého člověka najdu nebo pokud bude pro mě přijatelný úrok úvěru, tak si půjčím. Za tržní úrok. To je ale obyčejná směna. Žádný zázrak.

Další, třetí společenská možnost je těžba zlata a stříbra či jiné komodity. Tento způsob ale mění peněžní vztah a působí podobně jako tisk peněz s tím rozdílem, že je to s většími náklady a že bohatství získá jiná skupina lidí. Tento případ uvažovat nebudeme. Určitě vlády snad mimo JAR netěží tolik zlata, aby jej rozdávali v podobě podpory ekonomik. Navíc by to pomohlo jen k tomu, že by snížili cenu těchto peněz. Zákon mezního užitku a zákon výnosů by jim nedovolil vytěžit víc než je třeba. A pokud by zlata a stříbra rychle přibývalo, lidé by začali hledat a požívat něco jiného jako peníze. Nějakou jinou komoditu, která je vzácná, lehce dělitelná a není snadné rychle zvětšit zásobu oné komodity. Od peněz se očekává, že jsou vzácné a množství se mění jen pomalu. To zákonné peníze nikdy nesplňují. Papíru je dost a zvětšení hodnoty sumy v paměťovém médiu je ještě snadnější.

Nezdá se, že by poslanci,vlády a centrální banky s měnovým fondem použily jeden z těchto společenských způsobů nebo jejich kombinaci. Všechny průvodní jevy naznačují, že používají dost podlé, nespolečenské způsoby. Jinými slovy děje se největší loupež v historii lidstva.
Ještě uvedu pár poznámek k těmto metodám "pomoci".

Co chce udělat např. německá vláda, která chce "investovat" 50 miliard EU? Odkud a jak vezme tyto peníze? Ze zkonfiskovaných úspor lidí? Pokud by zůstali původním vlastníkům, ti by nevěděli co s těmito úsporami? Nebo je vláda nechá vytisknout? Nebo jaké služby oceněné na trhu předtím vláda nabídla jako své vlastní úspory? Není to divné? Jakým zázrakem mohou vlády jako dlužníci nastartovat růst ekonomiky? Nevytvoří zase krizi tam kde vybrala 50 miliard nebo tam, kde vypustila padělané peníze? Jak spočte náklady svého rozhodnutí, když svým násilím ztrácí informaci o skutečných možnostech a přání účastníků trhu? A neptám se radši proč je třeba plánovat "růst". To ví jen diktátoři chovající svůj lid jak chovný dobytek.

Podrobněji si všimnu daných možností.

Jedna možnost řešení je, že si na to státy půjčují od lidí či jim to v podobě daní berou. Nedobrovolní "dárci" ale nemohou poptávat to, co by chtěli, poptávali by za ně příjemci daní a ke zvýšení spotřeby tolik milované vládou a jejich ekonomy by tedy stejně nedošlo. Jen by se přerozdělil majetek a nic nového by nevzniklo. Navíc přerozdělení ma také své náklady. Je to vlastně podobné jako půjčit si od loupežníka, který nakradl loupežnický poklad.
Následek tohoto způsobu je: Nedocházelo by k všeobecnému růstu cen skoro všeho zboží a kupní síla peněz by se měnila jen málo oběma směry. Rozdělilo by se bohatství jinak než když "množení peněz" provádí centrální banka a zchudnou jiné skupiny obyvatel. A přitom by to bylo "spravedlivé" stejně jako kdy na zem dopadne velká planeta.
Navíc vládní dluhopisy je něco podivného. Je to vlastně podíl na budoucím rabování ostatních lidí.

Další možnost, která mě napadá, je na trh pustit nějaké "peníze". To ale nic neudělá se stavem zboží na trhu a navíc to sníží kupní silu peněz. Dovedu si představit jen přerozdělení bohatství směrem k centrální bance a změnu struktury výroby směrem k chybným investicím. A samozřejmě všeobecný růst cen toho, co poptávají šťastní příjemci "levných" peněz. Tedy by docházelo k úplně opačnému důsledku než v prvním případě. Růst cen téměř všeho zboží a služeb a neustálý pokles kupní síly peněz. Tento stav trhu se mi zdá, že je už léta viditelný. Ničení úspor jednotlivců ze strany státu daněmi, cly a regulacemi trhu je centrálními bankami završeno snižováním kupní sily peněz a tím je otevřena cesta ke zkáze civilizace.

Nebylo by lepší, kdyby vlády napumpovaly rovnou do trhu maso, chléb, auta, traktory, stroje, vakcíny, tomografy atd.? Přeci o vlastní peníze nejde. To je jen nepřímý prostředek k získání všech těchto užitečných věciček. Zázrak tvoření z ničeho parlamentu ani vládě nějak nejde. Stejně tak nefunguje pouhé odhlasování hojnosti v parlamentu. Někdo "nám" dává jen nějaké divné "peníze", které by nakonec nikdo dobrovolně nechtěl, kdyby byla možnost je svobodné nepoužívat a vybrat si jiné.

A nebo jsem nějakou jinou možnost přehlédl? Napadá mě ještě zničit skoro všechno zboží a tím zvyšovat jeho cenu. Válka. Státy se beztak chovají tak, jakoby se připravovaly na války. Třeba cla jsou prvním nástrojem k válce. Přeci těžko budu zabíjet svého dodavatele masa z Dánska. Pokud ale clo znemožní, aby byl můj dodavatel dobrého a levného masa, hned jej mohu zabít z lehčím srdcem jako nepřítele, co mi bere práci a dotace z EU a pod. Clo je namířeno primárně na zahraniční partnery a plodí nenávist mezi "národy". Navíc clo poškozuje i vlastní lidí větší chudobou a ta opět plodí větší nesnášenlivost. Clo jen krátkodobě pomáhá některý lobistům a politikům žít na úkor druhých. A po odeznění této výhody přesto zůstane v celním sazebníku, jedna položka z mnohých, jako jed společnosti.
Proč stát tak vytrvale hájí cla, když je z ekonomie aspoň dvě stě let jasné jak škodí růstu bohatství? Pouze proto, že představitele státu se připravují na válku a chtějí jen svůj vlastní prospěch.
Navíc by lidé začali docela zmatkovat, kdyby jim klesala rychle a viditelně životní úroveň. Hned by volili nějakého diktátora. A opět by byla na řadě válka jako řešení problémů, které vytvořil stát a zároveň je svádí to na přílišnou svobodu lidí.

Děsí mě, že politici a hlavně naši poslanci vše připravuji na válku - pro ně nejlepší prostředek jak lidem vzít zbytek individuálních svobod. Neopustili praktiky starého merkantelismu (cla, zákonné monopoly a různé dotace) - plod absolutismu - a na pomoc si přibrali další pseudovědy jako makroekonomii nebo vědy úplně nevhodné pro popis společnosti lidí - matematiku a statistiku, psychologii atd. Stále používají a zdokonalují "technologii moci" k vykořisťování druhých lidí. Šiří konflikty a nenávist mezi lidmi a vytvářejí a pěstují problémy jako jsou finanční, chudoba, nacionalismus a náboženský fanatismus jako záminku k posílení moci nad druhými lidmi.
Závěr: začít rozumět svobodě jednotlivce ve společnosti a hájit vlastní svobodu. Nevzdávat se jako ovce vedené na porážku. Více zde.

Joseph Stiglitz v Lidových novinách

V Lidových novin se 26.9.2008 objevil překlad rozhovoru s nositelem Nobelovy ceny za ekonomii "Je to zlom. Jak pád berlínské zdí" (http://www.lidovky.cz/je-to-zlom-jako-pad-berlinske-zdi-doe-/ln_noviny.asp?c=A080926_000054_ln_noviny_sko&klic=227770&mes=080926_0). V originále http://www.huffingtonpost.com/nathan-gardels/stiglitz-the-fall-of-wall_b_126911.html je název ještě výmluvnější.

Mě to celé šokuje. Třeba " ... k napravení tohoto problému potřebujeme politické vůdce a tvůrce politik, kteří věří v regulaci..." podle něj totiž dosud regulovali Ti (Greenspan, Volcker), kteří nevěřili regulaci a měli antiregulační postoje. Chce regulovat motivaci, potřebuje "omezovače rychlosti" a hlavně potřebuje komisi pro bezpečnost finančních produktů. Jen zodpovědnost svobodných lidí na trhu mu nějak vypadla z jeho nářku.

Ozval se někdo významný proti tomu blábolu v novinách? Nevím proč dělají problém s vydáváním "Main Kampf" bez komentářů, když tohle rovnou oživuje vůdce milující regulace přímo ze záhrobí. A vše bez patřičného komentáře.
Podle něj je to konec tržního fundamentalismu, neboť prý selhaly nejtržněji orientované instituce a nejtržněji orientovaná ekonomika se hroutí a prosí vládu o pomoc. Co k tomu říci?

I Alfred Nobel by se divil kdo se kryje jeho jménem a jací "odborníci" jsou spojování s jeho jménem. V podstatě je to signál, že tato cena za ekonomii je fraška a je hlavně určena pro etatisty. Však ji taky rozdává švédská centrální banka, nejstarší centrální banka na světě. Tu už reguloval švédská monarcha od roku 1668. Tam jsou určitě jen samí odborníci na manipulaci s měnou.

Co s tím? Vše je v tom článku uvedeno bez důkazů, bez odkazu na literaturu a skutečnosti a je očekáváno, že se tím obhájci svobodného trhu dokola opakovanou argumentací vyčerpají. Tvrdil bych tedy že pan Stiglitz lže a zatemňuje a je šarlatán a jestli je ekonom či dokonce občan, ať ukáže co v něm je. Jak to jen ale udělat, aby opravdu nevzbudil nějako ducha milujícího regulaci?

Sociální cítění -problém nebo řešení?

Dostalo se mi jednou vysvětlení: "...Mám hypertrofické sociální cítění. I když dnes se i po zdravotnictví chce , aby se chovalo "tržně" "ekonomicky" a to nechápu. Zdraví není zboží. Je nám Od Boha dáno a znám případy, kdy člověk nakládá se svým zdravím zodpovědně a přesto je vážně nemocný, závislý na zdravotní péči - a vlastně za to nemůže...."

Tady je má odpověď:
Slovo "sociální" už dnes nejasný díky nadužívání politiky. Co to vlastně znamená? Mám nejasné tušení, že většina lidí si pod tím představuje to, že všemocný stát vyřeší lidskou bídu, odstraní hlad i nemoci. Ale je to úkolem státu a jak to udělá? Nepoužije přitom násilí?

Se "sociálním" cítěním je to jednoduché. Nesmí se NIKDY zapomínat, že žijeme ve světě vzácných prostředků. A vzácnost prostředků je možné vždy odstranit pouze výrobou, tedy ekonomickým způsobem. Predátorským způsobem se vzácnost prostředků nezvýší, ba naopak, sníží a začne o to větší boj o ně a lidé nakonec budou na sebe zlí a krutí. Násilné přerozdělování majetku cizích lidí se množství prostředků nezvětší. Jen se změní struktura a to ještě s úbytkem celkového množství statků. Nejen kvůli iracionalitě jednání bez peněžních cen. Přerozdělování spotřebovává prostředky bez užitku. Navíc se tvoří ve společnosti nesmiřitelný "třídní" konflikt a společnosti hrozí zánik.

Otázka zní, pokud je někdo sociálního smýšlení, má právo odebírat jiným plody jejich životů proti jejich vůli (jak se to rozezná od krádeže či dokonce od vraždy) na své vlastní plány a cíle? Nemá spíš sám začít dělat a vyrábět a být skutečně dobrovolně solidární? Vyrábět znamená i sloužit. Nikdo přeci nikomu nebrání, aby se rozdal pro druhé, aby daroval to, co má. Proč to tak málo lidí dělá?

Ano, Bůh či příroda dává mnoho. Ale, aby se to stalo prostředkem, pak člověk minimálně musí pracovat, najít to, sehnout se a dát do pusy. Musí obětovat čas, stále se rozhodovat co teď a co potom. Kolik tomu či onomu věnovat čas, aby dosáhl nejlépe svého cíle. Jedná. A jedná vždy ekonomicky neboť alespoň jeden prostředek k dosažení cíle je vzácný. Zjistil, že lidé na trhu dosahují lepších výsledků. Každý se snaží využít své hřivny a hledat pro ostatní pomoc, aby i ostatní mu pomohli. Člověk vědomě hledá společnost svobodných lidí. Mohou spojit své síly na cíle, kterých by nikdy jednotlivec nedosáhl. Třeba např. na tomograf. Otroci mu nepomohou, pokud je nemá a navíc jsou velice neefektivní.

Tak jak to, že zdravotnictví, které je tak složité, by mělo být mimo trh? To je buď iluze, nebo utopie a nebo zlý záměr druhé poškodit. Mimo složitou tržní společnost svobodných lidí nemůže být ani vyspělé zdravotnictví. Jen velká produktivita práce způsobí, že se k této službě dostane co nejvíce lidí. Jen ekonomická kalkulace při jednání ve zdravotnictví zajistí optimální služby pacientům a zamezí plýtvání. Kde vládne kalkulační chaos kvůli chybějícím peněžním cenám výrobních prostředků, se jen plýtvá a potom se celý systém musí zhroutit na nedostatek prostředků. Ve zdravotnictví navíc chybí i ceny spotřebního produktu - zdravotní páče, což situaci ještě více zhoršuje. Nikdo vlastně neví co je třeba a zda vůbec na to vynakládat drahé prostředky. Lidé a jejich služba je nejvzácnější (a socialistické školství působí další katastrofu hlavně ve zdravotnictví - nedostatek i pracovní síly). Produktivita práce se ale může zvýšit jen když je dost úspor, aby člověk mohl mít vzdálenější cíle. A sociální stát jako každý jiný stát úspory ničí. Jak fatální jev! Bez úspor se nevyrobí stroje, tomografy, zubní vrtačky, obvazy, potraviny a milióny jiných věcí potřebných pro tuto službu. Je snad známo, co dělala nízká produktivita práce před rokem 1989. Nedostatek a nevhodnou kvalitu

Opravdu, zdraví, život, přátelství atd. není zbožím. To vůbec netvrdím. Ale je to něco, čeho si člověk nějak cení. Zdraví a život je pro člověka cíl. A k dosažení těchto cílů či důvodů nutně potřebuje prostředky a ty, jak jsem už zdůraznil, jsou vzácné. A jsme v ekonomickém problému. Kde je vezmu a jak?
Kolik je možností řešení? Není jich mnoho. Nalézt a zvednou, vyrobit či směnit, získat darem nebo dokonce uloupit, ukrást. A jak je vyrobit, aby se neodebrali prostředky na ještě důležitější cíle a potřeby? Jak poznám, co je důležitější vyrobit teď a co potom? Pokud si myslím, že jen já vím a ostatní jsou jen od toho, aby platili tak jak si myslím a do ničeho nemluvili, netrpím už kultem osobnosti? Nechci nastolit vůli jednoho člověka nebo pár vyvolených a zavést socialismus?
Pokud nenecháš lidi svobodné, nikdy se nedozvíme, jak si čeho cení a po čem touží. A pokud něco chtějí, musejí jednat, neboť žijeme ve světě vzácných prostředků. Jinak bychom nejednali a to si ani neumíme představit. A když není svoboda jednat, nejsou ceny a není ani racionální výroba a tedy chudoba se zvětšuje a sociální problémy se zvětšují. To ale není pomoc.

Podle mě člověk s hypertrofickým cítěním by mohl pouze vše rozdat, ale pouze ze svého. Neměl by požadovat návrat socialismu do zdravotnictví a socialismu a tedy zákonné břemeno pro produktivní část obyvatelstva. Na to by neměl ano právo, neboť by se ostatní svobodní lidé bránili.
Pokud ale někdo vše svého rozdá, potom dál už nepomůže. Stane se sociálním případem.
Pokud ale pomocí policie a vojáků nutí druhé, aby platili jeho plány, je to jen poslanec a politik, který neumí domyslet, kolik zla vypouští mezi lidi tím, že prosazuje pouze svou vůli.

Vzácnost prostředků nelze odstranit zrušením trhu. Trh naopak pomáhá vzácnost prostředku odstraňovat racionálním a optimálním způsobem a hlavně pokojným a mírovým způsobem ve shodě všech zúčastněných. A optimalitu nemůže určovat diktátor, ale určují jí lidé, kteří jednají a řeší své problémy. Pokud zdravotnictví chce být mimo trh, nutně musí být v socialistickém režimu, kdy se nakládá s prostředky iracionálně. Výrobní prostředky a dokonce ani spotřební prostředky zde nemají cenu, neprodávají a nenakupují je soukromníci. Nenesou proto informaci o tom, jak jsou vzácné a jak si je cení ostatní lidé. Co jsou lidí ochotní za ně obětovat. A cena se nevypočte, ani nenadiktuje diktátorem. Cena se ukáže pouze až když dva lidé směňují tak, aby oba dva dosáhli lépe svých vlastních cílů.

Člověk jedná, aby dosáhl zisk, aby směnil svůj méně uspokojivější stav za uspokojivější. Zisk je subjektivní, není to o penězích či jen o penězích. A když někdo chce, aby zdravotnictví bylo neziskové, pak chce, aby se jeho stav nezlepšoval a zhoršoval se. S tím souhlasíš? Jak poznáš, že se zhoršilo či zlepšilo, když lidé nemají svobodu do toho mluvit a hned je někdo obere. Když se zisk nemůže převést na obyčejné číslo a tím srovnávat zisky a ztráty a srovnávat to s jinými činnostmi? Jak se to a bez peněžních cen pozná? Jen odhadem. Ale kdo to bude hodnotit? Politik, poslanec, diktátor? Plánovací komise či výbor? Revoluční rada? A nemocný a jeho bližní se z toho vyloučili a přitom oni řeší svůj problém? Potom už jen o tom rozhoduje diktátor, když toto práva pacienta - zákazníka - rozhodnout o kvalitě a množství jim byla odebrána ve prospěch prapodivných jedinců, kteří si přivlastnili božskou moudrost a moc lidem brát a nic nedávat.

Pokud pan Ráth a další říkají, že by ve zdravotnictví byly obrovské zisky, tak přiznává, že zdravotnictví se svým socialismem je na tom bídně. Je nedostatečně vybavené. Rozpor mezi potřebami a skutečnosti jsou velké díky socialistickému řízení a zdravotní dani. To znamená, že lidé jeho služby pociťují jak chabé a nedostatečné a svobodně by začali za za jeho služby platit více. Dnes zdravotnictví nabízí toho málo, a lidé by už mohli se přeplácet oficiálně při získávání těchto vzácných služeb. Vysoká cena služeb by ukazovala na jejich velkou vzácnost a potřebu. A kam by tyto získané obrovské zisky majitelé zdravotních prostředků dávali? Do nevýnosných oborů? Do krachujících fondů? Do peřin a jachet? Ne, znovu by investovalo do zdraví a tak dlouho, dokud by zisky nebyly stejné jako třeba v pekárnách samozřejmě za podmínky, že stát nebude nikomu bránit vstupu na trh. A přitom by hlavně největší díl z tohoto zisku dostali zdravotníci a jiný personál. Aby mohli majitelé a podnikatelé uspokojit poptávku po zdravotních službách , vyslali by ostatním lidem na trhu práce cenovým signálem o výši nabízených platů pobídku, aby přestali odcházet ze zdravotnictví jinam řešit své vlastní problémy a dokonce by přitáhli jiné, např studenty medicíny a zdravotních škol. Potom by to byl optimální stav. Je jasné, že mnoho oborů by se ukázalo, že jen plýtvaly vzácnými prostředky a zanikly by. Lidé by radši platili za své zdraví a na méně důležité věci by neměli už neměli další prostředky. To plyne z kruté vzácnosti všech prostředků.
V tomto bodě pan Ráth a další lžou a je smutné, že jim lidé věří. Asi ze závisti, že by někdo za svou službu dosáhl odměnu. Socialismus je hlavně plodem závisti. Lidé se chtějí mít dobře, ale na úkor někoho jiného a věří že zrovna jim se to podaří. Ale majitel, aby měl zisk se musí snažit sloužit co nejlépe. Což někteří lidé nechtějí sloužit, jen parazitovat. A většina ze své pohodlnosti nebo z neporozumění je trpí a dokonce jim věří.

Opravdu nelze nic ovlivnit? I víra malá jako hořčičné zrníčko přenese hory :-)

Zlý kapitalisti na Zličíně a ubozí dělníci

Lidé dnes už vůbec netuší, co se děje. Sto padesát let masírování našich mozků marxisty a jinými podobnými lháři nese své neblahé ovoce.

Toto je příspěvek do diskuze na http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/domaci-ekonomika/clanek.phtml?id=611827#forum jako pokus to trochu zájemcům vysvětlit.

Ve svobodné společnosti by problém, který nastal na Zličíně, nenastal hlavně ze tří důvodů.

1) Nebyly by problém se zákonným platidlem. Svobodné bankovnictví by se neživilo podvody jako podvádí dnešní banky napojené na centrální banku pumpující peníze do ekonomiky. Podezřelým symptomem jsou zprávy v tisku, že všichni mají potíže a banky stále vykazují zisky. Obchod je přeci o tom, že obě strany mají zisky a ne jen jedna. Navíc by nikdo nebyl nucen používat peníze, které jsou pro něj nevýhodné jako dne (viz trestní zákoník)

2) Odboráři chtějí zaručenou výší platu a mají výsadní postavení. Mohou jiným násilím vnutit svou vůli bez ohledu na smluvní svobodu. Nelze snížit velikost platů, když se sníží zájem o jejich výrobky, tak nezbývá než je propustit. Nikdo zaměstnance živit dlouho ze svého nebude a není ani povinen. Tato politika je skutečnou příčinnou dlouhodobé systémové nezaměstnanosti. I na trhu práce platí neúprosně stejné zákony jako na jiných trzích. Cena je určena dobrovolnou směnou a tedy nabídkou a poptávkou. Pokud někde rozhodí ceny, rozhodí nabídku a poptávky a něco vždy chybí. Všichni jsou chudší.
Dokonce hlavně odboráři jsou silou nutící stát pumpovat peníze do ekonomiky a hlavní příčinnou inflace a tedy i budoucí světové války. A když stávkují za lenost, tak vždy nezapomenou, že chtějí zvýšit platy o "x procent nad inflací". Jak se to má udělat? No přeci vytištěním dalších "peněz",ne? Žel, žijeme v "absurdistánu" který si ani Bastiat neuměl představit.

3) Nebyly by na hranici umělé překážky dobrovolných směn mezi jednotlivci (poslanci podporovaná regulace pohybu zboží, úspor a lidí) a výroba by byla po zeměkouli rozmístěna trochu optimálněji.
A nebyly by další umělé státní regulace svobodného jednání lidí. Jedna důležitá překážka směnám na trhu způsobená poslanci je minimální mzda a sociální systém.
Potom na nenarušovaném trhu státními násilnými zásahy by možná ve Zličíně byla továrna na něco úplně jiného, ziskového, a neinvestovalo by se do výroby něčeho, co dnes zřejmě už nikdo nechce a dobrovolně by za to nic nezaplatil. Třeba by tam byla další nemocnice, neboť po možném pádu státního socialistického zdravotnictví by majitelé nemocnic měli obrovské zisky, a tedy úspory a tedy problému, co s nimi. Kde je investovat? No přeci tam kde jsou zisky. Hlavně například do nemocnic, dokud přináší větší zisky než výroba lokomotiv.

Tak co se všichni diví, že majitelé výrobních a prostředků a ÚSPOR, které musí mít na mzdy, to tady zabalí, pokud prodělávají a nemohou se domluvit se svobodnými lidmi o nižších platech. Navíc ať si každý uvědomí, že kapitalista je ten, kdo lidem pomáhá nejen výrobky nabízenými na trhu, ale také tím, že lidem dopředu platí bez ohledu, zda prodá či neprodá a navíc nakoupí vše potřebné. A zaměstnanci nemusí mít tolik úspor aby dokončili výrobu a nutný prodej svých výrobků. "Fuj" (jak jej označují komunisti na Letné) kapitalismus stojí na těchto úsporách jednotlivců a jejich ochotě je investovat a riskovat. Ostatní lidé, co žádné úspory nemají nebo je mají malé, rádi a dobrovolně na trhu provedou směnu své práci za část těchto úspor. Ostatně jsou to drobní střadatelé a tedy sami zaměstnanci z jiných částí zeměkoule, kteří jsou kapitalisté a ten kdo s jejich úsporami nakládá je jen jejich mluvčí a správcem jejich majetku. tedy manažer není kapitalista, kapitalistou jsou akcionáři a lze si ověřit, že to jsou většinou drobní akcionáři, tedy důchodci a spořiví zaměstnanci. o to nesmyslnější jsou státní politiky snižující zisky kapitalistům. S kapitalistů se dělají chudáky a sociální případy snižováním jejich zisků. Potom kdo má spořit? Vše se jen projí a spotřebuje, což způsobí zanedlouho velký masakr.
Bez úspor nelze vyrábět složité výrobky a nežilo by nikdy tolik lidí jako dnes. Prostě by se lidé neuživili v takovém množství jako dnes.
Nakonec se opravdu ukáže, že zaměstnanci, kteří bojující proti svým zaměstnavatelům, mají rozštěpenou mysl. Bojují proti sobě v roli zákazníků, bojují proti sobě v roli kapitalistů a bojují proti své svobodě být šťastnými dle svého pření podporou nehodných poslanců, zločinných odborů a vychytralých politiků.

Zaměstnanci vždy dostanou SMLUVENÝ podíl na výsledku kapitalistického projektu dle svého příspěvku k výsledku. A jestli někdo řekne, že kapitalista nemůže mít podíl na výsledku výrobku, kterému obětoval svou současnou spotřebu, pak se vrací do temných dob gulagů a koncentráku socialistické "antispolečnosti" s následným pádem do situace člověka v prostoru biologické soutěže. Dokladem je tvrzení, že by pracující měl vydělat na to, co vyrobí a vyprodukuje a tedy na majitele výrobních prostředků a úspor nutných k výplatě mezd nic nezbude.
Potom budou lidé bez úspor opět jeho přímí nepřátelé příroda se svou drtivou silou.

Ano, to vypadá, že cílem výroby není pomáhat lidem přímo přes výrobky, ale nepřímo přes zaměstnání. A kdopak bude živit ty zaměstnance když nic nebude a všichni budou mít práci :-) Potom je politici zlikvidují (recept Stalina, Hitlera...). Co s hloupýma lidmi, co si nebrání svobodu ani před poslanci, odboráři, politiky a úředníky (sestaveno dle škodlivosti).
Trošku divné,ne? Kupujeme se zboží ne proto, abychom vyřešili nějaký svůj problém, ale abychom uživili dělníky vyrábějící příslušné zboží? Asi těžko.
Jestli dělníky ze Siemens chce někdo podpořit, tak pouze tím, že bude dobrovolně kupovat jejich výrobky. Pouze zákazníci rozhodují, kdo a co bude vyrábět a či nebude. Šéfové jsou jen mluvčí nás, zákazníků a provádí NAŠE přání a každý trochu bystřejší člověk pochopí, že jeho úspěch závisí na hodnocení jeho zákazníků. A je jedno, jestli v cestě mezi ním a zákazníky stojí majitel továrny, ředitel a vedoucí. I oni se musí podřídit rozmaru i svých přátel - zákazníků.

Kalkulační chaos a zdravotnictví

Uvedu z mé korespondence, tentokráte to bylo s ředitelem nemocnice, člena vědecké rady VŠE. Přesto mi napsa toto: "Já považuji naše zdravotnictví za socialistický skansen. Je třeba ho přebudovat,ale nelze tak radikálně, protože přece jen se jedná nejen o peníze,ale i o zdraví.".
Z toho jsem byl opravdu zmaten. Ale taková je realita úrovně našeho ekonomického myšlení. To slůvka "tak radikální" označují opravdu pro lidí něco nepředstavitelného:zrušení povinné zdravotního daně. Pojištění to není, neboť se velikost platby neodvíjí podle rizik a potřeb zájemce o pojištění, ale podle příjmu.

Má odpověď:
Nelze řešit ekonomický problém nějakým socialistickým zázrakem. Myslel jsem, že to, co jsem napsal minule stačí. Vaše druhá věta mě ale překvapila. Nemá žádný smysl a snad zase směřuje znovu k arbitrálnímu socialistickému řešení. Jiné možnosti už nejsou. A není třeba nic budovat. Není to budova či konstrukce, ale měla by to být společnost lidí, kteří si vzájemně slouží. Stačí jim dát svobodu a možnost chránit si svá práva (za kterou by samozřejmě také platili na trhu).

Kdo bude určovat rozsah a kvalitu? Kdo či jaká komise nechá někoho umřít a někoho žít. Nic není zadarmo. Bez svobodného trhu se zaplatí nakonec víc za méně péče. Někdo jako ředitel v situaci popsané Misesem? Má teď koupit tomografy nebo dlahy nebo chirurgické nože? Postavit další ocelárnu na železo a ocel pro různé prostředky ve zdravotnictví. Či vyrábět počítače či optická zařízení? Postavit další onkologické centrum nebo porodnici? Najmout toho či jiného a za kolik? Kdo a hlavně podle čeho to určí. A zrovna zdravotnictví je hodně specializované a potřebuje jemně vyladěnou výrobu prostředků a kvalifikované zaměstnance. Jaké jiné lidské cíle musí být obětovány za nařízený rozsah a kvalitu péče nějakým i byť moudrým úředníkem?
A na trhu by bylo jen spravedlivé, že tomu, kdo sloužil více, bude i více slouženo. Jinak se ničí motivace lidi jako za socialismu.

Proč musí nemocnice tolik platit u svých dodavatelů a naříkat si na vysoké náklady? Protože je přeplácí jiní odběratelé stejných prostředků, kteří dělají statky právě pro ty lidi, kteří platí málo za své zdraví a mají peníze na jiné prostředky pro další své cíle. Skrze ceny, jak píše Mises v "Byrokracii" říká každému člověku ekonomický statek sloužící jako výrobní prostředek:"Nesahej na mě, sloužím naléhavějším potřebám".
Pokud by stát nechrlil levné peníze (tedy množství peněz by se měnilo velice pomalu) a hlavně, pokud by stát nekonfiskoval i ve jménu "zdraví lidu", tak by nemocnice měla na to, aby přeplácela jiné podnikatele a jim zvyšovala náklady. Rozhodly by o tom hodnotové soudy zákazníků, které jsou hnací silou trhu. A vzniklý stav trhu - cenová struktura - by naváděla všechny účastníky pomocí peněžní kalkulace na optimální poměr výroby a služeb. Přitom všichni účastníci budou vetšinou (kvůli omylům a špatnému odhadu budoucího stavu trhu) blíže uspokojivějším stavům, než předtím. A optimálnost se musí objevit. A to lze jen na svobodném trhu, kde se objevování nebraní žádným donucením. Prostě nemocní by hledali pomoc u toho, kdo jí nabídne optimálně tak jak oni potřebují a omezili by poptávku po jiných věcech. Proč je tak velká poptávka po službách? Protože se navodí pocit, že lékařství je zázračně skoro zadarmo. Atd. pořád dokola...
Zdravotní péče "zadarmo" ovlivní vždy nabídku tak, že poptávka s nabídkou se nikdy nesejdou. Chybí tam cena. Lidé budou vyžadovat více služby, budou vůči svému zdravý lehkomyslní a poskytovatelé zase budou nabízet méně služby a budou vymýšlet, jak se dostat na peníze ze státem řízených "zdravotních pojišťoven. Nůžky mezi poptávkou a nabídkou se rozevírají a nějaké poplatky nepomohou ničemu.

Prostředky na léčení jsou vzácné, tedy jsou ekonomické statky a platí tedy pro ně stejné zákony lidského jednání jako pro ocel, jachty, tužky a všechny ostatní ekonomické statky. Jak s nimi tedy nakládat nejefektivněji, když bez tržních cen to racionálně nejde. Jen "náhodným" rozhodnutím nějakého politika či poslance. Ošetřeno bude méně lidí a více lidí nebude ošetřeno. A kvalita péče bude taky bez přímého vlivu pacienta. Nelze použít ekonomickou kalkulaci. Zase za zákazníka - pacienta - bude určovat zdravý a vypasený úředník, politik a hlavně poslanec, krytí policií a katy, jaký je jeho uspokojivější stav?

Určitě by zdravotnictví, jako každé jiné odvětví, mělo přesně tolik prostředků, na kolik by si lidé hodnotili své zdraví. Nevěřím, že by radši nemocní a jejich blízcí trpěli, než aby se vzdali peněz. Směna nastane jen tehdy, kdy získávám něco cennějšího, než co obětuji. Zisk mají obě svobodné strany směny protože by směnu jinak nikdy neuskutečnili. V případě problému ho budou chtít řešit a vždycky se budou muset něčeho vzdát. Stejně jako když se starají o svá zvířátka. O kolik více by dali, kdyby sami potřebovali pomoc lékařů. A lékaři zase léčí proto, že se vzdávají něčeho, čeho si cení méně (čas a znalosti) za něco, čeho si cení více. Očekávám, že by tam bylo mnohem více prostředku, než dnes. Také by nebylo tolik zubožených "sociálních případů" díky přerozdělováním od produktivních lidí k neproduktivním. Produktivní časem zchudnou určitě a spadnou do politiky oblíbené sociální sítě. Asi jako mouchy do pavoučí sítě. A byli by lidé i solidárnější bez sociálního přerozdělování. Rodiny a přátele by si pomáhali, nebyli by krutí a zkažení státním sociálním systémem. Na to vše by se nabalilo mnoho jiných služeb. Pojišťovny, majitelé silnic atd. Ti by pečlivě zohledňovali, kdo a jak se stará o své zdraví a bezpečnost. Každý by věděl, kolik stojí léčba. Většina by byla zodpovědnější.
Zdravotnictví je vždy jen součástí většího celku - společnosti. Miliardy vzájemných vazeb. Kdo je přehlédne ze své kanceláře?

To je neštěstí našeho ekonomického vzdělání. Není racionální a reálné. Je protispolečenské. Věta "nejedná se jen o peníze, ale o zdraví" znamená, že se pošle policie na někoho, kdo nebude chtít platit za někoho jiného, kdo ničím společnosti nepřispěl, nebo neodpovědně hazardoval se svým zdravím. Nikdo z nás nemá žádný právní nárok, aby násilím nutil druhé zaplatit své vlastní uspokojení. Jaké vůle bude o všem za všechny rozhodovat?
Také tato věta ukazuje na hrubou chybu v úvaze. Plete si cíl a prostředky. Zdraví je vždy cílem pro jednotlivce. Někdy je ale prostředkem k dosažení jiných cílů. Např. pro zaměstnance kvůli ztrátám v pracovní neschopnosti, sportovce i třeba pro otrokáře (dnes spíše v podobě poslance, politika či úředníka ) pečující o výkonnost svých otroků. Pokud je chápáno jako cíl, musíme se rozhodnout, jaké jiné cíle musíme obětovat, abychom dosáhli jeho požadovanou úroveň. Pokud je chápáno prostředkem, pak jeho hodnota je odvozena od hodnoty přisuzované cílům, které chceme tímto prostředkem dosáhnout.

Právě zdravotnictví by trh potřebovalo z těch socialistických skanzenů nejvíce, neboť je to komplexní problém pro všechny zúčastněné, neřešitelný pro jednu vůli, pokud není božská. A je to velmi důležitá oblast lidské činnosti.

Mé obavy se naplňují :-( že skoro nikdo nevidí tu zkázu, která přijde možná už brzo. To je tak těžké si představit, jaké by to mohlo být reálně, kdybychom nevěřili socialistickým mýtům, že přerozdělování odstraní nějakým zázrakem vzácnost prostředků bez výroby? Je to nakonec tak jednoduché a prosté oproti biologickým systémům v lidském těle, které lékař znají mnohem lépe než já. Tedy za neporozuměním společnosti jako takově musí stát iracionální pověry či přímo lživá propaganda.

Jen mohu dodat, že to samé platí pro školství, státní rozhlas a televizi, sociální a důchodový systém. U všech těchto případů platí jediné: zrušit povinnost je platit státu a zrušit nároková "lidská práva".

Poznámka - můj původní dopis obsahoval toto:
Pokud pochopíte, proč v socialismu není použitelná ekonomická kalkulace, jste na dobré cestě. K tomu je potřeba poznat, co je společnost, hodnoty, prostředky a ekonomické statky, směna, časová preference, zákon mezního užitku, zákon výnosů, co to jsou peníze, regresní teorém o kupní síle peněz, tvorba ceny atd. Makroekonomie z toho pohledu nemá smysl.
A zdravotnictví je takový ostrůvek socialismu, kdy zákazníci nemohou svobodně požadovat služby. Vložené násilí, např. skrze zákon o zdravotním pojištění a zdraví lidu, do možné směny (lékaři si cení více peněz a pacient více svého zdraví) způsobí, že ti, co to musí zaplatit nejen za sebe, ale za nespočet úředníku a příjemců peněz z rozpočtu - neplatí ani daň natož daň zdravotní - , do toho vůbec nemohou mluvit. Jen pomocí úplatků, protekce a pod.
Také manažeři ve zdravotnictví jsou ve svízelné situaci. A nějaký arbitrárně stanovený poplatek jim v tom nepomůže.
A lékaři nechápou, že si ničím nepomůžou, když budou stávkovat a vydírat jiné lidi. Chovají se jako nějací paraziti, co se dožadují many od Božského státu, místo aby také hájili svobodu svých zákazníků.
Právníky bych taky nutil, aby znali dílo Bruno Leoni a začali se zamýšlet, zda by se něco nedalo použit před soudy - také státní. Jsme totiž v dokonalé pasti levicové praxe.
S toto znalostí by pokračovali dále v díle obrany svobody.

K přečtení doporučuji http://www.libinst.cz/etexts/zdravotnictvi.pdf

O nadnárodních společnostech a společnosti

Bylo mi napsáno: "Trh dnes podle mne už vůbec nefunguje, protože nadnárodní společnosti porušily systém nabídky a poptávky. Vzniká nadvýroba téměř všeho, staví se na otrocké práci levných (dětských a jiných pracovních sil, deformuje se tím cena a ničí životní prostředí."

Jestli dobrovolná směna jednotlivců vytváří společnost a tedy i tím tržní hospodářsky systém, pak ke směnám buď dojde v případě vzájemné výhodnosti a nebo nedojde pokud jedné straně něco nevyhovuje. V případě uzavření smlouvy společnost zbohatne, neboť je to ku prospěchu obou smluvních stran. V opačném případě nikdo není poškozen i když musí hledat jiné řešení svých problémů. Nic mezi tím není, trh nemůže selhat. Může ale být zabráněno směnám i mimo vůli jednajících stran směny. Brání se jim, aby uspokojili své nejnaléhavější potřeby společenským způsobem

A to je ta příčina těch problémů, které popisujete. Příčinou problémů není smluvní tržní společnost. Problém nebude vyřešen, pokud se příznaky budou zaměňovat s příčinou. Jednající lidé nějak jednají jakmile se někde náhodou uvolní pouta a začnou napravovat vzniklé škody a rány ve společnosti způsobené omezováním smluvní svobody. Není možné proces "hojení" nazývat příčinou problémů. Příčinou by se nakonec ukázala nějaké nespravedlnost a násilí. Každý hřích je jak rakovinná buňka. Může zahubit celé lidstvo. Nikdo není v pozici aby určoval ztráty a zisky druhých. Nemůže jednomu "málo ublížit" aby druhému "hodně" pomohl. Může jen sám pomoci, pokud vidí někde chudého. Ale almužna problém zcela nevyřeší. Pouze efektivní produkce vyřeší problém bídy, která je bez trhu normálním stavem. kdysi byla tak běžná, že se ani nezdůrazňovala. Tehdejší lidi by se divili, čemu dnes říkáme "bída".
Přeci znáte, jak člověka rozmrzí, když mu chybí nějaká drobnost, kterou postrádá. A jinak se může topit v nadbytku. Třeba mu zrovna chybí jehla. A dokud ji někdo nevyrobí, není. A přerozdělení jehel nepomůže. Bude zase chybět jinému a navíc s pocitem nespravedlnosti a nenávisti k tomu, kdo mu jí ji vzal. Musí se vyrobit dvě jehly, A tak dále :-) dokud zákon mezního užitku nezpůsobí zastavení přírůstku výroby. Náklady na výrobu se zvednou tak, že se nevyplatí vyrobit další. K plýtvání nedochází. Mezní užitek další jehly klesne tak, že je menší než mezní užitek ubývajících prostředků potřebných na jeho výrobu.

Už jen ten termín "nadnárodní společnosti" mi připomíná, že nacionalismus je stále živý, tomu nebezpečí se ale nevěnuje pozornost, boj proti kapitalismu je přeci v očích populistů tak naléhavý Proč by firmu nemohli vlastnit jednotlivci různých národů. Jen národ (co a kdo to je?) může vlastnit firmu?
Proč by nadnárodní společnosti porušily systém nabídky a poptávky? Jak to má fungovat. nejsou to spíš jednotlivé vlády, které se snaží poškozovat ostatní "národy". Firmy jsou jen smlouvy jednajících lidí. Nabízejí služby, jinak je zákazníci nepodpoří. Samozřejmě, snaží se získat od vlád výhody a potom jsou i proti zájmům zákazníku. Vlády je přeci podrží a subvencují či ochrání před konkurencí. Neměli bychom hledat problém v možnosti, že pár jednotlivců u moci zneužívají svou moc ve prospěch jedné skupiny lidí - v tomto případě "nadnárodních" firem ve prospěch zákazníků?
Nehájím takové firmy a jsem pro okamžité zrušení této vazby mezi nimi a vládami. Jeden způsob řešení je nebránit i těm malým jim konkurovat. Velké firmy, které už jsou zavedeny a mají úspory, si daněmi platí to, že jiné, ještě bez vlastních úspor, daňové zatížení odradí. Daně znemožňují malým konkurovat velkým stejně tak jako privilegia mocných, které jim poskytl stát. Volný vstup na trh znemožní vzniku údajně škodlivých soukromých monopolů, znemožní hanebné chování velkých "nadnárodních" firem a stejně by tak padla moc státních monopolů. Padl by i státní podvodný důchodový systém i zdravotnictví a školství. Stát by nemohl uhájit před soukromými soudy výběr zdravotní, sociální a důchodové daně. Sta tisíce úředníku dnes bránící trhy by šlo nabízet své služby přísným zákazníkům. Produkce by vzrůstala, peníze by státy netvořily z ničeho. Chudých by ubývalo a tím by i společenské jednání získalo úctu. Úspory a kapitál by vzrůstaly rychleji než počet obyvatel a mohli by se řešit další, dosud neřešené problémy. A lidi s perspektivou dostatku a blahobytu nejsou tak nenávistní k jiným. Jsou blahosklonnější, neboť si začnou věřit. Nebudou zpochybňovat společenské jednání ve shodě, které umožňuje vetší nárůst statků na jednotlivce.
Tak kdo porušuje nabídku a poptávku?

Velikost produkce určují pouze zákazníci. Nikdo nemůže vyrobit více, než potřebují zákazníci. Neměl by z čeho, mohl by vyrábět pouze se ztrátou a to nikdo dlouho nevydrží. Vydrží jen státní prodělečné projekty vysávající majetek od soukromníku jako ve dvojhvězdě černá díra od svého souputníka. Tento příměr by naznačoval to, čeho se bojím. Je už pozdě a společnost v bolestech zanikne. Na rozdíl od černé díry ale zanikne i stát, který není primární a může existovat pouze pokud ho společnost živí. Možní toto si přejí zelení. Už nikdo z lidí nebude obtěžovat přírodu a "ničit ji".

Dva ekonomické zákony určují lidem kolik vyrobit, jak kvalitně, jak dlouho vyrábět a v jakém rozsahu. Zda v malé dílně či v nadnárodní firmě. Tyto otázky nemůže odpovídat parlamentní zákony či výnosy různých úředníku či jednotlivci, kteří se nezúčastní směn.
Jsou to tyto praxeologické zákony:
1) Zákon mezního užitku, který souvisí se subjektivním hodnocení lidí, kteří něco upřednostňují a něco odsouvají. Stručně je popsán v http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/05/voda-regulace.html
2) Zákon výnosů, který není tak subjektivní a závisí na přírodních vlastnostech ekonomických statku - užitku - a zároveň na subjektivním hodnocení lidí skrze ceny statků. Nikdo jen tak nezjistí, v jakém poměru se prostředky výroby mají požít, aby uspokojovali co nejlépe nejnaléhavější potřeby lidí. Jen podnikatelé mohou objevit vhodné poměry. Třeba u holičů se ukazuje, že není možné mít holičství o tisíci zaměstnanců. Zatímco u automobilek to může být jinak. Dělat auta soukromníky na svých dvorcích a v garážích zřejmě žádný zákazník nepodpoří. Kvůli ceně. Každý klempíř, kteří vymyslel něco, co zvýší výrobu tak, aby náklady nepřevýšily výrobu byl zákazníky motivován k založení větší výroby. Jen samotné zvětšení rozsahu pomohlo. Musel se ale objevit správný poměr. A naopak, někdo, kdy vytvořil větší továrnu než bylo třeba možno neuspěl. Zde se nic nevymyslí od stolu. Důležitý je proces objevování v interakci s účastníky na trhu. Žádné teorie, výpočty a plánovaní nepomohou. Musí se hledat a bez svobody to nejde. Každý antimonopolní politika se chová jako když nejlépe tohle ví. Stejně jako v dobách plavání a pětiletek. Antimonopolní úřady jsou převlečené plánovací úřady socialistického státu.

Násilím rozbíjet to, co zákazníci podpořily svou koupí je vždy tragický návrat do chudoby. Jenž když lidé začnou chudnout, stávají se nejistými, nevěří si a zvolí každého "Hitlera", který jim dodá sebevědomí a "pořádek". Barbarství nastoupí rychleji, než se kdo vzpamatuje.
To chcete riskovat? Snad ne.
A ještě na závěr. Pokud trh produkuje více než je třeba, tak mimo jiné vedle regulace cen proto, že "někdo" mimo smluvní strany manipuluje s nabídkou zákonného platidla, které účastníkům trhu pod hrozbou násilí vnucují poslanci. Ten "někdo" jsou centrální banky s pomocí komerčních bank. proto taky banky jsou tak ziskové na rozdíl od ostatních. Je to privilegovaná skupina a jsou první u peněz pumpovaných do hospodářství. To je příčina různých krizí, které se opět přisuzuji kapitalismu. Jak jinak, když vše ovládá antikapitalistická mentalita různých přisluhovači státu. od politiků přes novináře až po učitele.

Místní výroba versus dálková doprava

Setkal jsem s tímto, asi běžným, názorem:

"Dohoda mezi spotřebiteli a výrobci je samozřejmě možná jenom v malých poměrech. Ale o to jde. Jsem přesvědčena ( a nejen já), že je nutné se v mnoha věcech vrátit k místním poměrům a např. základní potraviny si pěstovat v místě. Tam je také prodat. Totéž pokud jde o řemesla. Tím by opět oživila místní ekonomika, přestalo by zběsilé převážení rajčat ze Španělska a odjinud do místa, kde si je společnost je schopna vypěstovat sama a konzumovat čerstvá. Velké má být jenom to, co nemůže být malé."

Odpovídám takto:
Co se týče pěstování plodin v místě, nikomu by se nebránilo ve svobodné společnosti pěstování v místě. Ale praxeologické zákony, které můžeme vypozorovat u jednajícího člověka, jako je zákon mezního užitku a zákon výnosů (popsány např. v této krátké učebnici), stejně jako přírodní zákony, velmi rychle zamezí neefektivní produkci. Je jasné, že pokud jsou někdy státním zásahem deformovány informace potřebné pro koordinaci jednajících lidí, pak se objevují “záhadné” jevy, které jsou předmětem podivu mnohých. Jak to, že se vozí nějaké produkty přes celý svět, když je můžeme dělat v místě spotřeby? Tato záhada má jednoduché vysvětlení. Z nějakých důvodu je to nejlepší způsob, jak s užitkem a efektivně vyřešit problém. Nikdo jen tak pro legraci nebude převážet něco sem a tam. Vždy bude převážet jen pro někoho, kdo to zaplatí.
Proč tedy lidi nepěstují nějakou plodinu v místě? Buď byla politicky vytvořena  nějaké umělá překážka v podobě privilegii a nebo v konfiskaci majetku a přerozdělení, dotace, a nebo produkt někdo nabízí odjinud levněji včetně dopravy a dalších transakčních nákladů. Další otázkou je, co vlastně pěstovat a co to jsou “základní potraviny”. Proč by o tom měl rozhodovat nějaký úředník či voják podobně jako chovatel dobytka rozhoduje o “základních potravinách” pro svá zvířata?

Dejme tomu, že kolem města (místa) MA, kde nejsou vhodné podmínky pro pěstování pšenice jakékoliv odrůdy,  by se mohli pěstovat brambory pro místní požití. Dále že přírodní podmínky jsou vhodné pro pěstování brambor odrůdy BA stejně jako pro odrůdu BB. Zemědělci v MA pěstují brambory BA , keré se prodávají za cenu CBA za váhovou jednotku Jd. Dále předpokládejme, že pěstitelé jsou už vybavení a půdu zúrodnili, starají se o ní a že jsou dobří hospodáři a pěstitelé. Za tržby mohou nakoupit všechny potřebné prostředky a získat úrok zohledňující časovou prodlevu pří produkci. Dosahují minimálního zisku, který ještě akceptují, neboť poptávka a nabídka brambor BA se dlouho nemění a poptávka po nutných prostředcích zvedla jejich ceny tak. Potom se může stát, že už se nikomu nevyplatí vozit brambory odrůdy BA z dálky 1000 km i kdyby tam byli stejné podmínky a stejně dobří pěstitele jednoduše kvůli dopravním nákladům a stejná cena v MB. Dalším dovozem navíc změní nabídku brambor BA a tedy musí prodat levněji a zisk klesne pod zemědělci očekávanou mez. Ale nic není neměnného. Co se stane, když:
1) Lide začnou preferovat brambory odrůdy BB?
2 Postihne oblast kolem MA sucho a neúroda, nebo plíseň brambor? Nebo nechuť zemědělců pracovat a podnikat?
3) Lidem ve městě MA přestanou chutnat brambory BA a začnou dávat přednost těstovinám a přitom tvrdé pšenici se v místě vůbec nedaří a každý, kdo se o to pokusí utrží ztrátu?
4) Vláda začne dotovat vzdálené zemědělce a nebo dopravce z MB např. tím, že mohou jezdit na dotovaných státních silnicích?

V prvním případě se stane pěstovaní brambor BA neziskové. Už se produkovaly bez zisku nebo pod úrovní očekávaného zisku srovnatelného ziskům v jiných oblastech hospodářství. Jelikož klesla poptávka, nelze je prodat za cenu CBA/Jd. aniž by to producent musel platit ze svého. A začít ihned pěstovat kolem města MA brambory B nelze ze dne na den. Jejich cena při dané poptávce je CBA/Jd. a je mnohém vyšší než CBA kvůli větší chtivosti zákazníků. Podnikatele začnou hledat řešení. Zjisti cenu brambor v místě MB a spočítají náklady za nákup brambor BB, za službu dopravy, cla, uřední polatky a za úrok z časové prodlevy. Pokud jim vyjde, že rozdíl tržeb za brambory BB převýší o určitou žádanou částku - zisk - náklady na nákup brambor, transakční náklady a úrok, vše realizují a prodají je ve městě MA. To trvá tak dlouho, dokud se opět nezmění podmínky. Přitom klesá zisk z prodeje brambor BB ve městě MA až na zisk očekávaný tak, roste nabídka BB a jak konkurence investujících obchodníků zvedá náklady na prodej brambor BB pěstovaných u místa MA. Děje se ve shodě zákona mezního užitku.
U pšenice by to bylo jen plýtvání pěstovat je místně a žádný svobodný člověk by ani nezačal ničit své úspory pokusem pěstovat např. banány.

Toto je silně zjednodušená situace. Případy jedna až tři  ukazují na možné příčiny “poruch” plynoucí z měnících se “přirozených”  podmínek a čtvrtý případ ukazuje příklad “poruchy” způsobené nespolečenským chováním několika jednotlivců. Představte si miliony produktů, všechna myslitelná místa s různými podmínkami pro výrobu na Zemi, miliardy lidí s různými dovednostmi, neustále měnící se přání miliardy spotřebitelů, tisíce regulací trhu parlamenty a vládami, které každý den mění pravidla obchodu a překážky trhu jako cla, daně atd. s cílem měnit “ceny” administrativním způsobem. Tento problém nelze optimálně vyřešit z kanceláře politika či plánovače. I nejlepší podnikatelé by selhali. Kdo se diví, proč někdo dělá to a to, má možnost to udělat lépe a bude za to odměněn ziskem. Když se někdo, např. jako jeden český novinář, pohoršuje nad tím, že rybář v dunajské déltě za rybu utrží mnohem méně než obchodník, který za ním dojede z města a ryby koupí a doveze na trh do městě, nechť sám jede do délty Dunaje a konkuruje tomu “hanebnému” obchodníkovi a nezmenší mu jeho “hanebné” zisky svou konkurencí.
Jednající člověk by nic nepřevážel bezdůvodně. Nikdy by nechtěl plýtvat svým vlastním majetkem a pokud plýtvá, brzy majetek ztratí spolu se svou pozicí ve společenské dělbě práce a nahradí ho někdo, kdo umí uspokojit své zákazníky lépe, s menšími ztrátami.

Jen případ dvě popisující vládní intervenci do obchodu vede k podivným jevů, které jsou nepochopitelné pro lidi, kteří nic netvoří a nikomu na trhu neslouží. Aby vláda mohla dotovat pěstitelé brambor BB, nebo dopravce, tak nejdřív musí omezit osobní svobody obyvatelů, aby jim mohla zkonfiskovat část majetku. To způsobí chudobu, protože nemohou uspokojit naléhavější potřeby a menší úspory těch, kteří byly nuceni odevzdat svůj majetek. I místní zemědělci budou chudší a třeba zkrachují. Dotaci vetšinou dostanou méně schopní producenti. Dopravci mohou levně vozit zboží ze vzdálenějších oblastí. A další a další chaotické následky a ad hoc řešení vlády situaci úplně znepřehlední. A posledním trumfem vlády je, že omezí dopravu kamionů, neboť už má moc nad jednotlivci. Odsoudí město k chudobě a hladovění a vše svede na "globalizaci".

Proto je třeba se ptát, proč jednotlivci vozí zboží přes celý svět, když by se mohlo pěstovat místně.
Podnikatelé věrni své objevitelské role zlepšovat lidské podmínky a pomáhat bližním mohou zkusit pěstovat různé plodiny místně a zkusit je prodávat, aby zabránili kamionům jezdit kolem světa. Potom poznají problém. Nejen špatné podmínky přírodní, nedostatek kapitálu - úspor - a zkušeností, ale navíc daně, licence, cla, dotace konkurentům a další státní intervence, proti kterým se nikdo ani nemůže pojistit, ale často je nemůže ani předvídat. Pravidla a zásahy se mění každým dnem nadprodukcí legislativy, která reguluje chování lidí na trhu. Chybí právní jistoty. Jako kdyby nad místem kolem města každý den kroužilo tornádo či mrak hladových sarančat. Takže místní lidé i cizí investoři vzdají nějaké místní pěstování plodin.

Jak se pozná, že něco má být “velké”, protože to nemůže být malé? Jinými slovy, jaký má být správná rozsah výroby? Bez kalkulace v peněžních cenách to nelze. Peněžní ceny lze získat jen v podmínkách soukromého vlastnictví výrobních prostředků a svobodné směny všech statku při použití skutečných peněz. Kdyby lidé vše věděli, nemuseli být mít trh. Dělo by se jen vše, co je nutné. Ani peníze by nebyly nutné. Byl by to svět vhodný i pro roboty, kterým se zadá cíl.

Také zákon výnosů určuje velikost podniku, který sleduji určitý cíl. Praxe pěstování plodiny BA v místě MA může ukázat, že je velikost podniků větší nebo menší, než je optimální.

Nemohu souhlasit s tím, že to někdo zelený nebo rudý nebo hnědý od stolu z hlavy bez znalostí cen vzniklých při směnách statků mezi soukromníky vlastnící výrobní prostředky zná, co potřebují všichni ostatní spotřebitelé a jak nejlépe produkovat žádané statky. Pokud něco tito plánovači ví, proč to sami nevyužijí ve svůj prospěch a nevyrábí čí nenakupují tam, kde je něco podhodnocené a neprodávají tam, kde to drahé? Dneska se spíš někdo podívá z okna, zavolá polici a výběrčí daní a jde dělat dobro pro par voličských hlasů. Voliči ale musí být dost hloupí, aby lest přerozdělování a omezování produkce neprokoukli a nebo zvlášť vychytralí, aby očekávali, že od ostatních získají při přerozdělování ekonomických statků více, než sami budou muset obětovat.

Musím zmínit jeden aspekt, který je přehlížen, když se hovoří o jakékoliv soběstačnosti, rodiny, města, “státu”, EU atd. Lze dokázat nejen subjektivně, že i kdyby někdo uměl vše nejlépe, přesto je pro něj lepší, když se zaměří na to, co mu vynáší největší a ostatní nakupovat i od horších výrobců, budou mít všichni podíl na větším majetku. Tento zákon se může nazývat jako Ricardův sdružovací zákon. Nikdy tedy není výhodné, když se obyvatelé místa MA snaží být v co nejvíce produktech soběstační.

Další rozměr produkce a spotřeby je nejen místo, ale i čas.  “Rozmary” přírody a zloba lidí způsobuje poruchy nejen místně ale i časově. Podnikatelé, snažící se o blaho bližních, zkouší odhadnout to, co ostatní nevidí. Zkoušejí přesouvat statky z míst, kde  jsou měně ceněné, tedy užitečné, do míst, kde je jich nedostatek a museli by jinak plýtvat prostředky na jejich další produkci. Obchodníci optimalizují rozprostření a využítí stávajících prostředku ke spokojenosti všech. Za to dostávají zdánlivě nezaslouženou odměnu i když nic nevyprodukovali. Nedělají to ale jen pouze z hlediska geografického, ale i časového. Když se jim zdá, že nyní je statek je statek nevyužit, nakoupí jej místo aby jej ostatní za nízkou cenu prohýřili a v době jeho nedostatku je prodají a opět jim zákaznící zaplatí i odměnu za pomoc v nouzi. Něco podobného udělal i biblický Josef, který v chudých letech zachránil mnoho lidí od smrti hladem.
Jsou obyvatele místa MA ochotní se pojistit proti budoucí nepřízní? Není levnější využít výhody trhu s nenahraditelnými znalostmi a “sny o tučných a hubených létech” a s jeho již vybudovanou infrastrukturou a nakupovat odjinud, kde bylo zrovna lépe a příště jim to oplatit?

Pokud bychom vše museli pěstovat sami místně, vrátíme se do dob velké chudoby a nedostatku a dob hladomorů, nejen pokud nepřízeň nedovolí vypěstovat vše potřebné ale i proto, že nestihneme produkovat vše optimálně a dobře a koordinaci lidí by klesla. Mnoho lidí by nemohlo žít a ani se narodit.

Překvapivě téměř nikdo nedomýšlí mezní případy. Jestliže dnes administrativně omezíme výrobu čehokoliv, vždy se na Zemi najdou mezní kupci, kteří budou muset hladovět nebo umřít hlady. Ti jsou ale velmi daleko, většinou je nevidíme, tak co by to mělo nás, “humanisty”, nějak vzrušovat,ne?

Alternativní ekonomická společenství

Zde uvádím reakci na diskuzi s jedním milým člověkem. Reakce mi dala vice práce, tak ji zde použiji.
Reaguji na toto:
"Alternativních ekonomů je celá řada, jenom je zřejmě nesledujete. Dokonce existují i místa, kde se pokoušejí realizovat svoje představy. Jsou to malé komunity, kde fungují na bázi rovnosti hlasů a vkladů do družstev. Existují také místní měny a lets systémy a to jsou všechno alternativní pohledy na ekonomii i společnost (společenství). Rudolf Steiner mluvil o trojčlennosti, to jest o oddělení ekonomiky, politiky a kulturně-duchovního života. Tím by se každá část starala o svoje principy a dohromady by řešila věci , které se týkají celku. Není to tedy jenom model ekonomický. Pokud jde o ekonomiku, tam viděl Rudolf Steiner zejména rozvíjení modelu bratrství, to jest, spolupráce skupin výrobců a spotřebitelů, kteří by se sdružovali do asociací a společně určovali množství výrobků, atd. Alternativy tedy existují, jenom je dnešní modely ekonomiky válcují, protože to vyhovuje hlavním hráčům, kteří na tom profitují a druhé ovládají. Alternativní ekonomové neobhajují státní zásahy, to dělají socialisté a to alternativci nejsou."

A zde je má odpověď:
Už asi vím, co jste myslela "alternativními ekonomy". To, co jste popsala, chápu jako příklady skutečné realizace jednání svobodných jednotlivců, kteří hledají způsoby, jak se nejlépe navzájem pomoci. Potom se zřejmě shodneme, že všechny způsoby, které si vybrali svobodní jednotlivci ve společenské dělbě práce pro své jednání, jsou alternativní formami k tomu, jak asi byste řekla "ekonomika založená na státních zásazích". V takové společnosti by "sebevětší" dodavatel byl velkým dodavatelem pouze do doby, dokud mu jeho činnost budou schvalovat ostatní lidé tím, že si budou jeho služby kupovat. Potom by nebyl hrozbou pro společnost. Jen v danou chvíli nejlepším dodavatelem nějaké služby a pro všechny by tento stav byl optimální. Samozřejmě ani jedna strana směny se nesmí dostat k možnosti, aby mohla např. skrze stát, který není má monopol na donucovací moc, použít násilí na vytvoření nějakého privilegia. hezky to popisuje Frederic Bastiat - jeho pro počátek doporučuji. Je čtivý a geniální. Psal to pro obyčejné lidi. Jen připomenu jeho slavnou "definici" státu: "Stát je velká fikce, jejímž prostřednictvím se každý snaží žít na úkor všech ostatních".

První úkol, který je velmi těžký, je, aby co nejvíce lidí pochopilo, že společnost svobodných lidí vede k harmonii a právu. Těžký je proto, že lidem říká to připomíná důraz na individualitu a jeho odpovědnost. A to se lidem moc nelíbí. Ti asi radši otroctví se sociálními jistotami. K tomu bych Vás rád povzbudil, aby jste se toho taky nebála a zkusila to s učením "harmonické ekonomie". Na to byli mistři francouzští ekonomové 19. století v čele s Bastiatem a Molinarem. Opravdu mi můžete věřit, že je to minimálně zajímavé.

Tedy jeden z dalších bodů "mého programu" by bylo ozvat se proti nejen vměšování státu do jakékoli směny mezi jednotlivci, ale dále aby nemohl monopolizovat jakoukoliv službu jako dodavatel služby. I když nemusí být výhradní dodavatel služby, zhoršuje situaci, že tím odhání skutečné objevitele a investory ze sféry teto služby a služba není nikdy poskytována optimálně. Vždy bude nedostatková, jak pořád slyšíme či čteme v médiích.

Sám už to zkoumám asi dva roky a v rozhovorech zkouším odhalit to nejdůležitější pro porozumění.
Pro pochopeni harmonie svobodné společnosti by se mohlo zkusit zahájit v médiích diskuzi o zrůdnosti antimonopolní politiky státu. Ale k tomu je třeba ovládat principy lidského jednání a ekonomie. Např. k tomu výborný současný francouzský "harmonista" Pascal Salin http://www.libinst.cz/etexts/salin_harmonie.pdf.

Jinak třeba skupina výrobců a spotřebitelů určující množství a atd. je asi návrat do středověku. K tomu je třeba znovu použít u nás zapomenutou otázku o ekonomické kalkulaci a její nemožnosti použít za socialismu. Neříkám, že by nemohly takové spolky vzniknout, každý by mohl zkusit v nich žít. Ale asi by je lidé zase opouštěli. Kdyby byly tak výhodné, spontánně by vznikaly bez ohledu na okolní tlaky. Zato trh se prosazuje vždy, byť jako "černý" při násilným tlaku na svobodu lidí. Např. i ve vyhlazovacích táborech prý čokoláda sloužila jako peníze mezi vězni (nemá někdo nějaké prameny?). Trh vzniká spontánně jako přirozený důsledek lidského jednání, které je způsobeno vzácností prostředků ke zlepšení situace každého jednotlivce. Obecně, každý člověk se snaží směnit svůj současný stav za lepší a proto jedná, pokud má nadějí, že svůj stav zlepší. Proto i směna svého majetku za jiný na trhu je tak "přirozená".

Model bratrství - proč ne - ale taky by se v praxi neosvědčil. Jinak už by se to dávno prosadilo. Lidé společnost vytvořili na mnohem jednodušším poznání, které mnohem později formuloval Ricardo. Zjistili, že spolupráce lidí ( i národů) vede k tomu, že se vyrobí mnohem více, než když každý sám dělá všechno. Ricardův sdružovací zákon říká, že je to výhodnější i v případě, když jeden umí všechno nejlépe a ten druhy umí vše hůř. Stačí, když každý se soustředí na to, co umí nejlépe (http://cs.wikipedia.org/wiki/Komparativn%C3%AD_v%C3%BDhoda, platí to i pro jednotlivce a nejen pro národy). A lidé, kteří si tohoto kdysi všimli, vědomě potlačili své násilnické choutky. Pro mírovou spolupráci stačí mnohem méně než "bratrství". "Bratrství" není silný motiv pro spolupráci Vědomí, že spolupráce jednotlivci a tedy i mezi "nesourozenci" pomůže, však ano.

Níže uvádím zásadní důvod, proč nepomohou jen bratrské vztahy či nějaké asociace spotřebitelů a výrobců, kteří nepotřebují ceny. Je to nemožnost využit ekonomické kalkulace. Chápu, že autorům alternativních ekonomických řešení jde o to vyhnout se použití trhu podobně jako to chtěli utopičtí i reální socialisté - tím ale neříkám, že třeba chtějí využit nějak státní zásahy. Přesto zdůrazňuji, pokud nebudou tito lidé používat při tom násilí, mohou to zkoušet. Měli by k tomu plnou svobodu. Ale nevěřím, že by tyto komunity mohli uživit dnešní množství lidí, kteří žijí jen obrovské produktivitě racionálního chování lidí v tržním hospodářství, kdy plýtvání je dost rychle trestáno ekonomickou ztrátou. Trh by se opět ukázal jako nejlepší cesta k největšímu uspokojení všech jednotlivců. I v rámci tržního hospodářství něm se může každý určovat své tempo a tedy i svůj příspěvek do výroby. A klidně by si lidé mohli bez obav vytvořit alternativní komunity na svých pozemcích a se svým majetkem aniž by ztratili možnost znovu vstoupit na trh. Každé rozhodnutí má své náklady a jednotlivec i v této komunitě musí odpovědně přijmout náklad svého rozhodnutí.

Porozumění problému ekonomické kalkulace je důležité pro hodnotově neutrální prokázání výhodnosti svobodné společnosti. Ekonomie vycházející důsledně z jednání jednotlivců neříká, co by mělo být, ale říká, zda zvolený způsob použití prostředků povede k cíli či nepovede. Ekonomie je hodnotově neutrální. Pochopení ekonomické kalkulace je zároveň testem porozumění lidského jednání jako celku (taková ekonomická maturita :-)).
V podstatě a velmi stručně jde o problém, jak se racionálně rozhodovat v případě výroby pro směnu, že už se nemohu spolehnout na svá vlastní hodnocení, neboť neznám ani cíle a ani hodnocení ostatních lidí. Hodnocení prostředků k dosažení cílů A a B lze skládat jen v určitém pořadí. Ale nelze je sčítat a odečítat. Až teprve, kdy lidé něco dávají do popředí a něco odsouvají a tím na trhu vytvoří ceny, tak ty lze tyto ceny sčítat a je možné určovat, zda zlepšujeme stav svých zákazníků nebo ne. Jinak to nepoznáme a tápeme v tom, že nevím, co dělat, kolik a v jaké kvalitě. Nevíme, zda jsme ziskoví či ztrátoví. Zda neodčerpáváme prostředky s naléhavějších užití.

Bez ekonomické kalkulace se maximálně obejdou izolované rodiny či skupiny rodin, které si dělají skoro vše pro svou spotřeby a minimálně nebo vůbec směňují na trhu. Potom výrobu mohou opřít o svá subjektivní přání. Jakmile se hlavně začne vyrábět pro druhé, nemůže se jednající člověk spolehnou na své vlastní cíle a hodnoty. A k tomu, aby jednotlivec si vybral z nekonečného množství možností a došel ke svému cíli, potřebuje vědět ceny vzniklé při jednání svobodných lidí.

Např. ve zdravotnictví, kde nevznikají ceny jednáním pacientů a poskytovatelů služeb se jedná taky o iracionální ostrůvek chaosu, kde je nemožné použit ekonomickou kalkulaci. A dochází k obrovskému rozdílu mezi potřebami pacientů a plány plánovačů. Proto žádná reforma nepomůže pokud se neumožní, aby opět začala fungovat ekonomická kalkulace i ve zdravotnictví. Jinými slovy, musí se zrušit povinné zdravotní pojištění a všechny regulace ze strany státu (zákon o zdravotních pojišťovnách, o zdraví atd.). Námitka, že jde přeci o zdraví neobstojí. Tam kde se jedná o vzácné prostředky, fungují ekonomické zákony neúprosně a žádná vláda je neodstraní mávnutí kouzelnou hůlkou. je jedno, zda se jedná o jídlo, ošaceni, byty, léky, léčení atd. Pokud něco není vzácné, pak není třeba určovat hodnotu a tedy ani cenu a tedy ani vlastnictví. Jsou to všeobecné podmínky k životu. To ale není případ prostředků na léčení. Ty jsou vždy vzácné a jsou tedy předmětem jednání lidí.