1 Opuštěná cesta
Na
sklonku 19 století jsme opustili cestu svobody a názory
Cobdenovi a Brightovy, Smithovy a Humovy nebo i Lockovy
a Miltonovy navzdory varování de Tocquevillem a lordem
Actone. Opustili jsme i nejvýznamnější charakteristiku naší
západní civilizace, jak vyrostla na základech položených
křesťanstvím, Řeky a Římany. Stále více vzdalujeme nejen
liberalismu 18 a 19. Století, nýbrž i základního
individualismu zděděného od Erasma a Montaigne, od Cicera
a Tacita, Perikla a Thukydida.
Výsledky
individualismu byli obdivuhodné a překročily veškerá
očekávání. Kdekoli byly odstraněny bariery svobodnému prosazování
lidského důvtipu, stal se člověk rychle schopným uspokojovat
neustále rostoucí potřeby.
„Západní“
znamenalo toto: liberalismus a demokracie, kapitalismus
a individualismus, svobodný obchod a jakákoliv formy
a internacionalismu nebo lásky k míru.
V
základním principu individualismu popularizátoři liberalismu
udělali několik chyb, které způsobily sesutí celé stavby. Např.
schvalovali asociální privilegia. Tvrzení, že svoboda obchodu
slouží zájmům Anglie atd.
Německo
v poslední čtvrtině 19. rozpracovalo socialistické myšlenky
a postupně začaly být populární i jinde.
2 Velká utopie
Doktrína
socialismu nahradila individualismus. Individualismus je
v nesmiřitelném rozporu se socialismem.
Socialisté
změnili pojem svobody s tím, že přejdou z říše nutnosti
do říše svobody, že „ekonomická svoboda“ není potřeby
k tomu, aby člověk byl svobodný „pro vyšší cíle“
než pro „ekonomické“. Proto lidi osvobodí od
ekonomických „přízemních “cílů, aby byli lidé
svobodní dosahovat „vyšší “ cíle. Moc nebo bohatství
vlastně nazvali svobodou. Poptávka po „nové svobodě“
je sblížila s liberály.
Ale
i lidé z tábora socialistů často odhalili důsledky
socialismu. Mezi ně patřil např. přítel Lenina Max
Eastmann. Ale i W.H. Chamberlin, F.A. Voigt, Walter Lippmann.
Většina
vůdců, představitelů socialismu skončila jak fašisté či
nacionalisté – počínaje Mussolinim, Hitlerem, konče P.
Lavalem a V. Quislingem. Jisté je, že mnozí studenti
a jejich učitelé nenáviděli západní liberální civilizaci.
Hitler nenáviděl liberalismus, ale jeho nenávist se
v praxi neprojevila. Když se dostal k moci, byl
liberalismus již mrtev, dávno
zabit socialismem
Ti,
co neviděli či nezažili přechod socialismu ve fašismus na vlastní
kůži, ale nevěří.
3 Individualismus a kolektivismus
Socialismus
neznamená pouhý ideál sociální spravedlnosti, větší rovnosti
a jistoty, které jsou nejvyšší hodnoty socialismu. Znamená
zrušení soukromého podnikání, soukromého vlastnictví výrobních
prostředků a vytvoření systému „plánovitého“
hospodaření.
Všechny
politické termíny jsou díky socialistům dnes zmateny. Včetně
toho, že ti, kteří odmítají prostředky, odmítají i cíle.
„Plánování“
si přejí všichni ti, kteří chtějí rozdělení důchodu podřídit
ideálům sociální spravedlnosti a přejí vyrábět „pro
užitek“ místo vyrábět „pro zisk“.
Kolektivismus
je nástrojem pro prosazení socialistických cílů. S tímto
prostředkem
liberálové nesouhlasí.
Socialismus
je odrůdou kolektivismu.
Myšlenka
„plánování“ je pro mnohé atraktivní, neboť všechny
naše činnosti, které jsou racionální, jsou plánovány. V případu
socialismu mluvíme pouze o „plánování“ rozdělování
důchodu ve prospěch nějaké ideje.
Spor
mezi socialisty a liberály je spor o to, jak nejlépe
udělat rozhodnutí mezi různými možnými způsoby organizace
společnosti.
Liberalismus
není dogmatický jako „laisser faire“ v prosazování
konkurence jako síly pro koordinaci ve společnosti jako takové.
Liberalismu věří, že je-li možné vytvořit účinnou konkurenci, tak
je to lepší způsob řídit individuální úsilí než jakýkoliv jiný
způsob.
Úspěšné
využívání konkurence jako principu společenské organizace
vylučuje určité typy donucovacího zasahování do ekonomického
života, avšak připouští jiné, které mohou značně napomáhat jeho
fungování. Na škodu věcí je skoro vždy věnovaná větší pozornost
pozitivním než negativním požadavkům.
Je
nezbytné, aby tržní strany měly svobodu prodávat a nakupovat
za jakoukoliv cenu, při které pro transakci mohou nalézt
partnera, a aby měl každý volnost vyrábět, prodávat
a nakupovat všechno, co vůbec může být vyráběno nebo
prodáváno.
Je
podstatné, aby byl vstup na různé trhy otevřený všem za stejných
podmínek a aby zákon netoleroval žádný pokus jednotlivců
ani skupin omezovat tento vstup ať už otevřeně nebo skrytě.
Jakýkoliv
pokus o kontrolu cen nebo kvantit určitého zboží zbavuje
konkurenci schopnosti efektivně koordinovat individuální úsilí,
protože změny cen tak přestávají zaznamenávat všechny relevantní
změny v okolnostech a neposkytují už spolehlivé
vodítko pro akce jednotlivců.
To
však nemusí platit o opatření zaměřených pouze na omezování
povolených způsobů výroby, pokud se tato omezení týkají všech
potencionálních výrobců stejně a nejsou používána jako
nepřímý způsob kontroly cen a kvantit. Ačkoliv všechna tato
dodateční opatření znamenají dodatečné náklady, mohou být
oprávněné. Např. u jedovatých látek nebo hygienická
opatření. Jediná otázka je, zda jsou získané výhody v každém
případě větší než vzniklé společenské náklady (např. náklady na
nápravy škod a zdraví).
Zachování
konkurence není také neslučitelné v rozsáhlém systému
sociálních služeb, pokud organizace těchto služeb není taková,
že účinnost konkurence maří.
Jsou
jistě oblasti, kde právo nemůže vytvořit hlavní podmínky, na níž
závisí užitečnost konkurence a soukromého vlastnictví. Totiž
aby vlastník požíval všech užitečných služeb, které majetek
poskytuje, a nesl odpovědnost za všechny škody, které toto
užívání ostatním způsobí. Např. tam, kde nelze zařídit, aby
používání určitých služeb záviselo na zaplacení ceny. Tam
konkurence takové služby neposkytne. Podobně bude neúčinný cenový
systém, jestliže škody, které užívání majetku působí ostatním,
nemohou být účinně předepsány k náhradě vlastníku tohoto
majetku. Např. vymýcení lesa, určité hospodaření s půdou
nebo kouře a hluku. V takových případech musíme hledat
náhradu za cenový systém. To ale neznamená, že konkurenci potom
můžeme potlačovat všude i mimo tyto oblasti.
Úkolem
práva a politiky je tedy vytvářet vhodný rámec užitečného
fungování konkurence tam, kde je to možné a po pečlivém
a opatrném uvážení nahrazovat jí tam, kde není možné
vytvářet podmínky pro tvořivé řešení problému svobodnými lidmi.
Naproti
tomu otázkou pro socialismus je, jak odstranit veškerou
konkurenci.
Veškerá
naše kritika je namířena pouze proti plánování, které má nahradit
konkurenci.
4 „Nevyhnutelnost“ plánování
Zastánci
plánování vědomě pěstuji mýtus, že potřeba plánovat je nejen
z jejich vůle, ale že je konkurence samovolně zatlačovány
technickými změnami, které nemůžeme zvrátit a kterým bychom
se neměli ani pokoušet zabránit.
Nejčastějším
argumentem je, že technické podmínky znemožňují konkurenci a je
jen otázka, zda monopol bude soukromý nebo státní. Údajnou
technickou příčinou růstu monopolů je nadvláda
velké firmy nad malou, daná větší efektivností moderních metod
masové výroby. Tato argumentace ale přehlíží ostatní, které
působí opačným směrem. Ve skutečnosti nadvláda větších firem nad
menšími je dána větší podporou státu. Monopoly se dosahuje tajnou
dohodou a je podporovaná veřejnou politikou.
Tento
závěr podporuje historie počínaje vznikem kartelů v Německu
na konci 19. Století, politiky Anglie ve třicátých letech 20.
století atd.
Plánovači
tvrdí, že moderní technický pokrok činí plánování nevyhnutelným.
Problémy jsou tak složité a velké, že není naděje, aby je
konkurence dodavatelů služeb uměla vyřešit. Jediný složitý
problém je ale ten, který vytvořilo samo plánování snažící se
nahradit konkurenci.
Právě
složitost dělby práce dělá z konkurence jedinou metodu, jak
takové problémy řešit. Účinné centrální řízení či plánování není
možné. Bez cenového systému nemůže ani a racionálně zvolit
prostředky tak, aby řešení nezpůsobilo větší škody, než jaký by
byl zisk z vyřešení problému. Cenový systém umožňuje,
aby byl možno neustále sledovat náklady a zisky každého
kroku řešení a tím, aby každá účastník mohl přizpůsobovat
své chování nově vzniklé situaci. Bez konkurence by jen s pomocí
centrálního řízení nikdy nevznikl tak složitý a moderní
systém výroby.
Jiná
teorie plánovačů tvrdí opak. Nelze možné používat moderní
techniku využívat, dokud nebude ochrana před konkurencí
a nevznikne monopol. Jinak, je-li nová technika uspokojování
našich potřeb skutečné lepší, musí být schopná obstát vůči každé
konkurence. Jedná se o čistě inženýrské hledisko, kdy se
neřeší, zda technická dokonalost je žádoucí z hlediska
společnosti jako celku.
Mohou
být případy, že by mohlo centrální plánování byt lepší okamžitou
variantou před konkurencí. Avšak náklady za ztrátu svobody budou
z dlouhodobého hlediska mnohem větší.
Plánování
má podporu hlavně mezi techniky. Každý technický ideál expertů by
mohl být rychle realizován pomocí centrálního
plánování. Mnozí z nás nesnáší pohled na technicky
nedokonalá řešení. Každá z mnoha cílů, kterých by bylo možno
dosáhnout pomocí plánované společnosti, vytváří nadšené stoupence
plánování. To vše sjednocuje zaměřené idealisty, muže a ženy,
kteří zasvětili život jedinému úkolu. Od světce a prostomyslnému
idealistovi je jen krůček k fanatikovi.
Ekonom
je ten poslední, kdo by měl tvrdit, že má znalosti, které by měl
koordinátor mít.
5 Plánováni a demokracie
Společný
rys všech kolektivistických systémů: záměrná organizace pracovní
kapacity k dosažení určitých společenských cílů.
Různé
druhy kolektivismu – komunismus, fašismus atd. se liší
pouze svými cíli.
„Společenské
cíle“ nebo „společné záměry“ se nazývají často
jako „společné blaho“, „obecný blahobyt“
nebo „obecný zájem“.
Předpokládá
se existence vyčerpávajícího morálního kodexu, ve kterém je všem
různým lidským existencím přisouzeno jejich správné místo. Tato
koncepce je neobvyklá a vyžaduje určitou představivost.
V naší společnosti není ani příležitost, ani důvod, proč by
si lidé měli vytvářet společný názor na to, co by se v takových
situacích mělo dělat. Avšak tam, kde jsou veškeré prostředky,
kterých má být použito jménem společnosti podle jednoho plánu,
musí být veškeré rozhodnutí o tom, co je třeba se má udělat,
vedena „společenským“ hlediskem. Potom shledáme, že
morální kodex má plno mezer.
Žádný
takový morální kodex neexistuje. Je plno otázek, na které lidé
nemají jednotný názor. Buď na ně lidé nemají názor, nebo mají na
ně názory konfliktní.
Nejen,
že takovou všezahrnující stupnici nemáme, ale pro kohokoliv musí
být nemožné obsáhnout nekonečnou rozmanitost různých potřeb
různých lidí soutěžících o dostupné zdroje, a přiřknout
každé potřebě určitou váhu. Žádný člověk nemůže přehlédnout více
než omezené pole, uvědomovat si naléhavost více než omezeného
pole prostředků.
Individualismus
nepředpokládá, že je člověk egoistický nebo sobecký nebo že by
takový měl být. Vychází pouze z faktu, že meze naší
představivosti zahrnout do naší stupnice hodnot, které jsou
nevyhnutelně odlišné, jsou omezené.
Podstatou
individualistické postoje je:
Uznává
jednotlivce jako jediného soudce svých cílů.
Je
přesvědčen, že jeho vlastní názory by měly, pokud je to možné,
řídit jeho jednání.
Individualismus
nevylučuje uznávání společenských cílů nebo spíše setkávání cílů
individuálních a společenských. Omezuje se na však jen na
některé případy „společenských cílů“ tam, kde se
lidé shodli na takových cílech. To co nazývají „společný
cíl“ je pouze identický cíl mnoha jednotlivců, nebo cíl,
k jehož dosažení jsou jednotlivci ochotni přispět oplátkou
za pomoc, které se jim dostane při uspokojení jejich vlastních
přání. Velmi často tyto společné cíle nebudou nejvyššími cíli,
které jednotlivci mají, nýbrž prostředky, jichž různé osoby
mohou použít k různým účelům.
Když
jednotlivci k dosažení společných cílů, vytvářejí k tomu
organizace jako např. stát a dávají jim vlastní cíle
a prostředky. Avšak každá takto vytvořená organizace zůstává
jednou z „osob“ mezi ostatními, byť v případě
státu mnohem mocnější, než ostatní, má svou vlastní oddělenou
a omezenou oblastí, v níž výlučně jsou její cíle
nejvyšší. Meze této oblasti jsou určeny rozsahem, ve kterém se
jednotlivci dohodli na určitých cílech a pravděpodobnost, že
budou souhlasit s určitým průběhem jednání, nutně klesá
spolu s tím, jak se rozsah takového jednání zvětšuje.
Na
dobrovolnou dohodu o jednání státu se můžeme spolehnout jen
potud, pokud se toto jednání týká oblastí, kde dohoda existuje.
Tak kde není, je potlačování individuální svoboda.
Pokud
se lidé shodnou na tom, že vytvoří parlament a že mu dají
úkol, který přesahuje dohodu většiny, např. v oblasti
hospodaření, tak parlament nutně začne být považován za
neefektivní „žvanírnu“, který nic nevyřeší. Začne
sílit přesvědčení, že by problémy měli řešit „odborníci“,
stálých úředníků nebo nezávislých autonomních komisí.
Socialistická
vláda nesmí dovolit příliš se vázat demokratickou procedurou.
Neefektivnost
parlamentu tkví hlavně v tom, že dostal za úkol detailní
správu ekonomických záležitostí národa.
Je absurdní o každém kroku ekonomického plánu hlasovat tak,
aby došel ke koherentnímu plánu. Na rozdíl od generála v poli
nemají jediný cíl a nemají podřízeny všechny prostředky
nutné k dosažení jediného cíle.
Parlament
je vhodný na formulování obecných pravidel platných pro všechny
a na kterých se dohodne většina ve společnosti.
V oblastech, kde se diferencované rozhodování jednotlivých
případů nemůže řídit obecným pravidlem, by měli pravidla
formulovat organizace, která této oblasti přísluší.
Důsledkem
to je, že se často hnutí prosazující plánování volá po
ekonomickém diktátorovi. Parlament ho již nemůže kontrolovat. Ten
může kontrolovat plnění úkolu všude tam, kde může poskytovat
přesné směrnice, kde se může napřed dohodnout na cíli a pouze
předávat vypracované podrobnosti. Ale tam, kde dokonce si
parlament není vědom ani konfliktů, které vznikají při plnění
plánu, je situace odlišná.
Zřejmě
naše generace příliš mnoho mluví a přemýšlí o demokracii
a příliš málo o hodnotách, kterým demokracie slouží.
Svoboda
není prostředek k dosažení vyššího politického cíle. Je to
nejvyšší politický cíl sám. Demokracie je prostředkem, užitečný
nástroj zachování vnitřního míru a individuální svobody.
Demokracie
není zdrojem moci, ale jejím omezení, které brání tomu, aby moc
znamenala svévoli. Ale nedělá to svou existencí. Jestliže se
demokracie rozhodne pro úkol, jehož splnění nezbytně vyžaduje
použití moci, která se nemůže řídit pevnými pravidly, musí se
sama stát mocí svévolnou.
6 Plánování a panství zákona
Nejlépe
rozlišuje podmínky ve svobodné zemi od podmínek země, ve kterých
vládne svévole, respekt svobodné země k velkým principům
známým jako vláda zákona.
Beze
všech technických problému to znamená, že vláda ve svobodné zemi
je ve veškerém svém jednání vázána pevnými pravidly vyhlášenými
předem – pravidly, která umožňují s dostatečnou
jistotou předvídat, jak autorita za daných okolností svou moc
použije, a na základě této znalosti plánovat vlastní
individuální plány. Toto rozlišuje panství práva od vlády
svévole.
V
podmínkách panství práva se vláda sama omezuje na stanovení
pravidel určující podmínky, za kterých mohou být disponibilní
zdroje použity, a jednotlivcům přenechává rozhodnutí
o cílech použití těchto zdrojů. V podmínkách svévolné
vlády řídí použití výrobních prostředků k určitým cílům
vláda.
První
typ pravidel je možné stanovit předem a mohou mít podobu
formálních pravidel, která nemíří k žádným přáním nebo
potřebám druhých lidí.
Jsou
zamyšlená tak, aby byla pouhým nástrojem při sledování různých
individuálních cílů lidí.
A
jsou, nebo by měla být, zamýšlená pro tak dlouhé období, že není
možné vědět, zda budou některým lidem pomáhat více než jiným.
Ekonomické
plánování kolektivistických společenských typů nutně znamená
opak. Plánovací autorita se nemůže omezit na poskytování
příležitostí neznámým lidem, abych jich použila podle svého
vlastního uvážení. Soustavně musí odpovídat na otázky, na která
nemohou odpovědět formální pravidla, a při těchto rozhodnutí
musí rozlišovat opodstatněnost potřeb různých lidí. Opatření
závidí na okamžitých okolnostech a bude při nich vždy nutné
zvažovat rozporné názory různých lidí nebo skupin. Nakonec bude
muset rozhodnout něčí názory na to, čí zájmy jsou důležitější,
a tyto názory se musí stát součástí zákona země, dalším
rozlišovacím znakem postavení, které donucovací aparát vlády
získává vůči lidu.
Nejtěžší
je ale dodržet v praxi omezení vlády, aby panství práva se
stalo omezením vlády. Analogie formálních pravidel: silniční
provoz a správa silnic. Pravidla říkají jak máji pro nás
neznámí lidé jezdit a používat silnice, ale neříkají, kam
mají jet a většinou ani kudy.
Dnes
žijeme v době, kdy je přímo vášní vlády řídit vše a používat
druhý typ pravidel. Skoro každý zákon odráží zájmy určitých
skupin lidí s jejich názory.
Argumenty
pro to, aby stát dohlížel na pravidla prvního typu.
Ekonomický
argument. Mají-li lidé využít své znalosti co nejlépe, musí sami
rozhodovat, jak ke svým cílům použijí prostředky, které jsou
k dispozici.
Morální
nebo politický argument. Má-li stát přesně předvídat důsledky
svého jednání, znamená to, že těch, kterých se toto jednání
týká, nemůže nechat žádnou volbu. Znamená to, že takový stát
volí mezi různými cíli. Chceme-li vytvářet nové příležitosti,
otevřené všem, nabízet šance, které mohou lidé využívat podle
vlastního uvážení, není možné předvídat přesné výsledky.
Obecná
pravidla, skutečné zákony, musí být proto, na rozdíl od
konkrétních příkazů, orientovány k tomu, aby působili na
okolnosti, které nemohou být detailně předvídány, a jejich
vliv na určité cíle nebo určité lidi nemůže být tudíž znám
předem.
Stát
by přestal být utilitárním nástrojem, aby napomáhal
k nejúplnějšímu rozvoji člověka a lidstva a nestává
se „morálním“ institucí, která vnucuje své názory
na všechny morální problémy, ať už jsou tyto názory morální
nebo krajně nemorální.
Někdo
namítá, že zde nevzniká žádný problém, protože pokud jde
o otázky, o kterých bude rozhodovat, nemá být, a ani
nemusí být ekonomický plánovač veden svými individuálními
předsudky, nýbrž by se měl opírat o obecné přesvědčení
o tom, co je správné a rozumné.
Tuto
myšlenku podporují hlavně Ti, kteří mají zkušenosti z určité
oblasti. Nejsou nutně znalí celku. Například kapitalisté
a podnikatelé se dohodnou v určitém oboru na určité
politice na omezení výroby a tudíž na vykořisťování
spotřebitelů, nevzniká zpravidla žádná obtíž
při dělení kořisti v poměru k dřívějším výsledkům nebo
podle nějakého jiného principu. Ztráta tisíců a milionů
lidí se jednoduše přehlíží nebo se bere v úvahu zcela
neadekvátně.
Prověřit
užitek principu „správnosti“ při rozhodování
o problémech, jež vznikají při ekonomickém plánování,
musíme aplikovat na problém, kdy lze jasně vidět ty, kteří
získávají a ty, kteří ztrácejí. V takových příkladech
se hned pozná, že odpověď nemůže poskytnout žádný obecný
princip, jak například správnost. Má-li se volit mezi vyššími
mzdami pro sestry nebo doktory a lepšími službami pro
nemocné, mezi tím, aby děti měli více mléka nebo zemědělští
dělníci vyšší mzdy atd., není pro nutně „správnou“
odpověď nutné nic menšího než úplný systém hodnot, ve kterém by
měla své místo každá potřeba každé osoby či skupiny.
Není
pochyb o tom, že plánování nezbytně znamená, mezi určitými
potřebami různých lidí a dovolovat jednomu člověku to, co
musí být zakázáno jiným. Plánování musí stanovit pomocí zákona,
jak dobře se budou mít určité skupiny lidí a co budou různí
lidé smět mít a dělat. Tedy opak panství práva ve smyslu
formálního zákona a neexistence zákonných privilegií
určitých lidí vybraných autoritou. Panství práva chrání rovnost
před zákonem.
Vláda,
která vědomě směřuje k materiální nebo předmětné rovnosti
různých lidí a jakákoliv politika směřující
přímo předmětnému ideálu spravedlnosti v rozdělování musí
vést k destrukci panství práva.
Dokonce
lze konstatovat, že k tomu aby panství zákona bylo
efektivnější, je důležitější, aby existovalo pravidlo aplikované
vždycky bez výjimek, než to, že pravidlo je. Příklad: nezáleží na
tom, zda jezdíme na silnici vpravo či vlevo do té doby, dokud
jezdíme všichni na stejně straně. Podstatné je to, že pravidlo
nám umožňuje předvídat chování ostatních.
Konflikt
mezi formální spravedlností či rovností před zákonem na jedné
straně a pokusy realizovat různé podoby předmětné
spravedlnosti a rovnosti na druhé straně mají rovněž podíl
na zmatku kolem pojmu „privilegium“. Např. aplikace
termínu privilegia na majetek jako takový. Privilegium by bylo,
kdyby například vlastnictví půdy bylo vyhrazeno pouze šlechtě.
Nebo kdyby privilegium prodávat či kupovat určité věci bylo
vyhrazeno určitým lidem vybraným autoritou. Avšak nazývat
privilegiem soukromý majetek, který mohou za stejných podmínek
získat všichni, protože jenom některým se to podařilo ho získat,
znamená zbavovat slovo privilegium jeho významu.
Důležité,
zda jednotlivec může předvídat jednání státu a tuto svou
znalost využít jako východisko při formulaci vlastních plánů
s tím, že stát nemůže využívání své činnosti kontrolovat
a že jednotlivci přesně vědí, do jaké míry budou chráněni
proti zasahování druhých, nebo zda stát hodlá individuální úsilí
mařit. Stát, který kontroluje míry a váhy jedná, zatímco
stát, který dovoluje používat násilí, např. v podobě
stávkových hlídek, nejedná. V prvním případě je stát věrný
liberálním principům potud, pokud jsou pravidla stanovena s tím,
že budou trvalá. V druhém nikoliv.
Panství
zákona bylo vědomě rozvíjeno pouze v liberálním věku a je
jednou z jeho největších vymožeností nejen jako ochrana,
nýbrž jako právní ztělesnění svobody. Immanuel Kant řekl: „člověk
je svobodný, nemusí-li poslouchat žádnou osoby, nýbrž pouze
zákon.“ Jako nejasný ideál však panství zákona existovalo
přinejmenším od římských dob a po několik posledních století
nebylo nikdy tak ohroženo jako dnes.
Myšlenka,
že zákonodárná moc je neomezená, je zčásti výsledkem
svrchovaností lidu a demokratické vlády. Byla ještě posílena
myšlenkou, že pokud je veškeré jednání státu patřičně schváleno
parlamentem, je panství práva zachováno. To je však naprosté
nepochopení významu panství zákona Příklad. Možná že Hitler
získal neomezenou moc přísnou ústavní cestou, takže cokoliv dělal
děla legitimně v právnickém smyslu. Avšak kdo by chtěl
tvrdit, že v Německu stále trval panství práva?
Pokud
má však zákon poskytovat autoritu řídit ekonomický život, musí
jim dávat pravomoc dělat a prosazovat rozhodností za
okolností, které nelze předvídat, a podle principů, které
není možné stanovit v obecné formě. V důsledku to se
musí zřizovat různé Úřady a Autority. Dle toho jak jsou dnes
na všechny aspekty života různé takové instituce státem zřízeny
lze usuzovat, že vstát požívá svévoli a nectí panství práva.
Je
politování hodně, že největší socialisté obhajující centrální
plánování, jako např. H. G. Wells, vášnivě obhajovali lidská
práva. Deklarace lidských práv se ale nejen hemží výjimkami
a ztrácí tak pro nás jakýkoliv význam. Např. VŠEOBECNÁ
DEKLARACE LIDSKÝCH PRÁV, čl. 29. říká: „Každý je při výkonu
svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která
stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání
a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno
spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného
blaha v demokratické společnosti.“ Zde se to
s panstvím práva nemyslí vážně.
7 Ekonomické řízení a totalitarismus
Většina
upřímných plánovačů sotva pochybuje, že řízenou ekonomiku je
třeba provozovat víceméně diktátorsky. Musí být řízena týmem
expertu pod velením jednoho velitele. Jejich slabou útěchou je,
že se řízení se bude vtahovat pouze na ekonomiku. Kdo by to potom
chtěl znevažovat.
Jistota,
že bude řízena jen ekonomická oblast, je nepodložená. Snaží se
nám vnutit, že peníze jsou problém naší svobody. Ale peníze jsou
jedním z největších nástrojů naší svobody. Bez peněz by
„peněžní motivy“ museli být nahrazeny „neekonomickými
podněty“. Příjemce odměny by již nesměl volit, a že,
ať už tuto odměnu stanovil kdokoliv, určil nejenom její velikost,
nýbrž také konkrétní formu, ve kterém má být užita.
Oddělené
ekonomické motivy neexistují, ekonomický zisk nebo ekonomická
ztráta je pouze takovým ziskem
či ztrátou, kdy je stále v naší moci rozhodnout, kterých
z našich potřeb a přání se mají týkat. V tomto lze
zahlédnout důležité zrnko pravdy v obecném přesvědčení, že
ekonomické záležitosti se týkají pouze méně důležitých životních
cílů a pochopit pohrdání ekonomickými zájmy. Dokud můžeme
volně nakládat se svým a celým svým majetkem volně nakládat,
připraví nás ekonomická ztráta vždycky jen o ta
realizovatelná přání, která považujeme za nejméně důležitá.
Zatímco, když řekneme, že hodnota toho, co jsme ztratili, je
mnohem vyšší než hodnota ekonomická, nebo že jí nelze ekonomicky
vyjádřit, znamená to, že musíme ztrátu snést tam, kam dopadla.
Je
mnoho věcí, které jsou důležitější než cokoliv, co může zasáhnout
ekonomický zisk nebo ztrátu, jež ční vysoko nad požitky a dokonce
nad mnohými životními nezbytnostmi postihovanými nezbytnostmi
ekonomickými výkyvy. Ve srovnání s nimi je „špinavý
zisk“, tj. zda jsme na tom ekonomicky poněkud lépe nebo
hůř, jeví jak málo důležitý. Toto lidi vede k mylnému
závěru, že ekonomické hodnoty pro nás méně důležité než ostatní.
Být řízen ve svém ekonomickém snažení znamená být řízen vždycky,
pokud dám najevo své specifické záměry. Protože pokud své
specifické zájmy dám najevo, musí je někdo schválit, musím být
prostě řízen se vším všudy.
Je
otázkou zda máme být schopni uspokojovat, co považujeme za své
více nebo méně důležité potřeby, způsobem, kterému dáváme
přednost. Otázka je, zda to budeme my, kdo budeme rozhodovat
o tom, co je pro nás důležité a co méně důležité, nebo
zda o tom bude rozhodovat plánovač.
Takzvaná
ekonomická svoboda, kterou nám plánovači slibují, znamená, že
sotva bude existovat nějaký aspekt tohoto života, počínaje
základními potřebami a konče vztahy v rodině a k
přátelům, počínaje povahou naší práce a končí využíváním
volného času, který by plánovač „uvědoměle neřídil“.
Plánovačova
moc nad naším soukromým životem nebude o nic menší,
rozhodne-li nevykonávat jí přímým řízením naši spotřeby. Zdrojem
moci nad spotřebou, kterou taková autorita má v plánovité
společnosti, je řízení výroby. Naše svoboda výběru v konkurenční
společnosti spočívá na skutečnosti, že když někdo odmítne
uspokojit naše přání, můžeme se obrátit na někoho jiného. Máme-li
však co dělat s monopolistou. Jsme mu vydání na milost.
A autorita řídící celý ekonomický systém bude nejmocnějším
monopolistou, jakého si lze představit.
Moc
propůjčená řízením výroby a cen je téměř neomezená.
V konkurenční společnosti závisejí ceny, které musíme za
nějakou věc zaplatit, míra, ve které můžeme nějakou věc získat
místo jiné, na množství jiných věcí, o které připravujeme
ostatní členy společnosti tím, že si tuto věc bereme. Tato cena
nikdy není určena něčí vůlí. Jestliže se nám určitý způsob
dosahování našich cílů jeví jako příliš nákladný, máme možnost
zkusit jiný. Za překážky na naší cestě nelze přisoudit vinu
někomu, kdo naše cíle neschvaluje, nýbrž faktu, že tyto
prostředky chce použít někdo jiný někde jinde.
Protože
autorita bude mít moc překazit jakékoliv úsilí, aby tak vyloučila
jeho vůdčí úlohu, bude řídit naší spotřebu téměř tak účinně, jako
kdyby přímo říkala, jak máme naložit se svým důchodem.
Vůle
autority nebude vést jen náš každodenní život jako spotřebitelů,
bude ho ještě více určovat v našem postavení výrobců. Tyto
dva aspekty našeho života nelze oddělit. Protože většinu času
trávíme v práci, tak svoboda volby povolání je pro nás snad
důležitější než svoboda nakládat se svým důchodem. Je sice
pravda, že i v tom nejlepším světě bude tato svoboda velice
omezení. Avšak záleží na tom, abychom měli alespoň jistou volbu,
abychom nebyli absolutně připoutání k určité práci, kterou
pro nás někdo vybral, nebo kterou jsme si v minulosti
zvolili, a aby, začne-li být naše postavení v práci
zcela nesnesitelné nebo táhne-li naše srdce k nějaké jiné,
existovala pro schopného skoro vždycky cesta nebo oběť, za jejich
cenu by mohl dosáhnout svého cíle.
Zde
stát může vykonat velká kus práce, když pomůže šířit znalosti
a informace a napomůže-li k mobilitě. Jenže takový
stát musí být opakem ke státu, který plánuje proti konkurenci.
Není
velký rozdíl, jestliže se plánovací autorita omezí na stanovování
podmínek zaměstnání a pokusí-li se regulovat počet
pracovníků přizpůsobováním těchto podmínek.
Fakt,
že většinu věcí v konkurenčním prostředí lze většinu věcí
získat nějakou cenu – ačkoliv cena, kterou musíme platit je
často krutě vysoká, má význam, která sotva lze přecenit.
Alternativou však není úplná svoboda volby, nýbrž příkazy
a zákazy, které musíme poslouchat, a koneckonců přízeň
mocných.
Lidé
argumentující vyššími hodnotami, přehlíží fakt, že bychom nesměli
obětovat své nižší potřeby pro zachování vyšších hodnot a že
by toto volbu dělal za nás někdo jiný, nemají velký respekt
k důstojnosti jednotlivce. Život a zdraví, krása
a ctnost, čest a duševní mír mohou být často zachovány
pouze jen při vynaložení značných materiálních nákladů a někdo
tuto volbu udělat musí. Je nepopiratelné, že my nejsme často
ochotní přinášet materiální oběti nezbytné k ochraně těchto
vyšších hodnot vůči veškerému jejich prznění. Např. mohli bychom
snížit počet úrazů a mrtvých při dopravních nehodách na
nulu, kdybychom byli ochotni nést náklady – třeba tím, že
zrušíme automobily. A totéž platí u tisíce jiných
příkladů, ve kterých neustále riskujeme život, zdraví a všechny
ušlechtilé hodnoty ducha své a svých bližních, abychom
dosáhli toho, co zároveň nazýváme svým hmotným pohodlím. Ani tomu
nemůže být jinak, neboť všechny naše cíle soutěží o tytéž
prostředky A neměli bychom usilovat jen o absolutní
hodnoty, nemají-li být právě ony ohroženy.
Kdokoliv
mluví o potencionální hojnosti, která, kdyby skutečně
existovala, by znamenala, že neexistují ekonomické problémy,
které činí volbu nevyhnutelnou, je buď nečestný, nebo neví, o čem
mluví. A právě tato falešná naděje nás žene k plánování
jako nic jiného.
Neměli
bychom klamat sami sebe, pokud bychom hledali útěchu v úvaze,
že zavedení centrálního plánování by vedlo pouze návratu k poutům
a regulím, které ovládali ekonomickou činnost po většinu
času. V průběhu liberální éry vytvořila pokračující dělba
práce situaci, kdy téměř každá naše činnost je součástí
společenského procesu. To je vývoj, který nemůžeme zvrátit,
protože jenom tak můžeme udržovat značné vzrostlé obyvatelstvo na
současné životní úrovni. V důsledku toho by však nahrazení
konkurence centrálním plánováním vyžadovalo centrální řízení
mnohem větší části našeho života, než o co se kdykoliv
pokoušel. „Kolektivní uspořádávání našich potřeb“
vede k totalitarismu.
Ekonomická
svoboda, která je předpokladem každé jiné svobody, nemůže být
svobodou od ekonomických starostí, kterou nám socialisté slibují
a kterou lze získat jen tím, že jednotlivec bude současně
zbaven nutnosti i možnosti volby. Musí to být svoboda
ekonomické činnosti, která spolu s právem volby s sebou
nevyhnutelně nese riziko a odpovědnost za tuto právo.
8 Kdo? Komu?
Jedna
z nejobvyklejších námitek proti konkurenci je, že je
„slepá“. Slepota je vlastnost i starověké bohyně
spravedlnosti. Ačkoliv konkurence a spravedlnost mají sotva
ještě něco společného, je stejnou chválou konkurence
i spravedlnosti, že nehledí na osoby.
Stejně
důležité jako to, že při formulaci pravidel nemáme být schopni
předvídat, která konkrétní osoba získá její aplikací a která
ztratí je to, že není možné říci předem, kdo bude šťastný a koho
stihne pohroma, to že tresty a odměny nejsou rozdělovány
podle něčího názoru na zásluhy a provinění různých lidí,
nýbrž že závisí na jejich schopnostech a štěstí. A to
nic neplatí o nic méně proto, že v konkurenci jsou při
určování osudů často náhoda a štěstí stejně důležité jako
dovednost a předvídavost.
Volba,
která je nám otevřena, není volbou mezi systémem, ve kterém bude
každý dostávat, co si zaslouží podle nějakého absolutního
a obecného měřítka správnosti a systémem, ve kterém je
podíl jednotlivce zčásti určován náhodou nebo štěstím, nýbrž
systémem, ve kterém vůle málo rozhoduje. Je volbou mezi systémem,
ve kterém vůle několika osob rozhoduje o tom, kdo má co
dostat a systémem, ve kterém to závisí alespoň zčásti na
schopnosti a podnikavosti lidí, a zčásti na
nepředvídatelných okolnostech.
I
když příležitosti v konkurenčním prostředí jsou otevřené
chudému mnohem omezenější než příležitosti pro bohatého, je
nicméně pravda, že v takové společnosti je chudý mnohem
svobodnější než osoba s mnohem větším komfortem v jiném
typu společnosti. Pro chudého je možnost získat velké bohatství
je konkurenční prostředí více šancí, ve kterém to závisí pouze na
něm a nikoliv na přízni mocných.
Myslet
si, že moc, které se státu dostává, a na něj bude přenesena
z jiných, je mylné. Je to moc nově vytvořená, jakou
v konkurenčním prostředí nikdo nemá. Pokud je vlastnictví
rozděleno mezi mnoho nezávisle jednajících majitelů, nemá žádný
výlučnou moc, aby určoval důchod a postavení konkrétních
lidí. Nikdo není k tomuto majiteli připoután, kromě případu,
kdy nabízí lepší podmínky, než kdokoliv jiný.
Naše
generace zaručila, že systém soukromého vlastnictví je
nejdůležitější zárukou svobody nejen těch, kdo majetek vlastní,
nýbrž i všech ostatních. Jsou-li však výrobní prostředky
svěřeny do jediných rukou, až už to jsou nominálně ruce
„společnosti“ jako celku či rukou diktátora, pak
kdokoliv, kdo tuto kontrolu vykonává, má nad námi úplnou moc.
Moc, kterou má nade mnou miliardář, i když je mým sousedem
nebo zaměstnavatelem, je mnohem menší než moc, kterou má ten
nejmenší funkcionář, který vládne donucovací silou státu a na
jeho libosti závisí, zda a jak se má dovolit žít nebo
pracovat. Kdo by popíral, že svět, kde je bohatý mocný, je stále
ještě lepší než ten svět, ve kterém může získávat bohatství jen
ten, kdo je mocný.
Těsná
závislost všech ekonomických jevů činí obtížným zastavit
plánování právě tam, kde bychom si přáli, a že jakmile
omezování volného fungování trhu přesáhne určitý stupeň, bude
muset plánovač rozšiřovat své řízení tak dlouho, dokud neobsáhne
úplně všechno.
Jakmile
se postavení jednotlivce určováno nikoliv neosobními silami,
nikoliv výsledkem konkurenčního úsilí mnoha lidí, nýbrž vědomým
rozhodováním autority, postoj lidí k vlastnímu postavení ve
společenském uspořádáni se nutně mění. Vždycky bude existovat
nerovnost, která se bude jevit jako nespravedlnost těm, kteří jí
trpí, naděje, která se bude zdát nezaslouženě zmařena, a rány
osudu, které si někdo nezasloužil. Když se toto uvědoměle řízené
společnosti přihodí, pak způsob, kterým budou lidé reagovat, bude
velmi odlišný podle toho, jak reagují, když jde o důsledky
něčí volby. Nezaměstnanost nebo ztráta důchodu, které ve
společnosti vždycky někoho postihnou, jsou určitě méně
degradující jako důsledek neštěstí než vědomým rozhodnutím
autority.
Zatímco
lidé budou snášet utrpení, které může postihnout každého, nebudou
tak snadno snášet utrpení, které je výsledkem rozhodnutí
autority.
Jakmile
se jednou vláda pustí do plánování ve jménu spravedlnosti, nemůže
odmítnout odpovědnost za osud nebo postavení všech.
Asi
Lenin v Rusku zavedl úsloví „kdo, komu?“, které
vlastně shrnuje univerzální problém socialistické společnosti.
Je
třeba odlišit dvě věci, ve kterých spočívá celý rozdíl mezi
svobodným a totalitním systémem.
Lze
učinit opatření, aniž je možno vědět, jak
tato opatření ovlivní konkrétní jednotlivce. O tom již byla
řeč dříve.
Rozhoduje
rozsah činnosti vlády, zda všechno, co každá osoba dostává,
závisí na vládě, nebo zda je vliv vlády omezen na to, aby
někteří lidí dostali některé věci určitým způsobem a v
určitém čase.
Kontrast
mezi liberálním a totálně plánovitým systémem je
charakteristicky ilustrován společnou stížností nacistů
a socialistů na „umělé oddělení ekonomiky a politiky“
a jejich stejně společným cílem na převahu politiky nad
ekonomikou. To zjištění znamená nejenom to, že ekonomické síly
smějí pracovat pro cíle, které nejsou cíle politiky vlády, nýbrž
také to, že znamená, že
chtějí, nýbrž také to, že ekonomické moci lze použít nezávisle na
vládních směrnicích a pro cíle, které nemusí vláda
schvalovat. Alternativou není pouze to, že by měla existovat jen
jedna moc, nýbrž že tato jediná moc, vládnoucí skupina, má
kontrolovat všechny lidské cíle, že má mít úplnou moc nad
postavením každého jednotlivce ve společnosti.
Ji
jisté, že vláda musí použít své moci, aby se uskutečnil čísi
ideál spravedlivého rozdělování. Avšak jak může této moci použít
a jak jí použije? Existuje pouze jeden obecný princip, jedno
prosté pravidlo, které může každému poskytnout určitou odpověď na
všechny otázky: rovnost, úplná a absolutní rovnost všech
jednotlivců ve všem, co je předmětem lidského řízení. Nic však
není vzdálenější pravdě, než to, že by lidé považovali
mechanickou rovnost za žádoucí. Žádné socialistické hnutí
nezískalo významnější podporu na slib zavedení absolutní
rovnosti. Pouze slibovali, že spravedlivější a rovnější
rozdělování. Což je něco úplně jiného. Požadavek absolutní
rovnosti by přesně a úplně určoval autoritě, jak má řídit
a rozhodovat. Odpověď na otázku zásluh by byla vyřešena. Ale
při druhém slibu se muší rozhodovat o každém konkrétním
případu nanejvýš podle pravidle, že máme bohatému vzít co možná
nejvíce. Když však doje na dělení kořisti, je problém stejný,
jako kdyby formulka „“větší rovnosti“ nebyla
nikdy vyslovena.
Některým
lidem činí obtíže připustit, že nemáme morální měřítka, která by
umožňovala vypořádat se se všemi otázkami. Neustaly by se
populární ideje o „spravedlivé“ ceně či „správné
ceně“ a pod na samy záhy do určitých měřítek? Nemáme
snad smysl pro správnost a spravedlivost? Takovéto naděje
nejsou opodstatněné. Naše měřítka jsou odvozena z konkurenčního
režimu, který jsme poznali, a nutně by zanikla brzo po
zániku konkurence. Mínili bychom správnou cenu jako obyčejnou či
takovou jakou si podle posledních zkušeností přejeme.
Co
je „správná cena“ určitého zboží nebo „spravedlivá
odměna“ za službu, by mohlo být myslitelně objektivně
určeno, kdyby byla požadovaná kvanta zboží a práce stanovena
nezávisle. Kdyby byla tato kvanta dána bez ohledu na náklady,
plánovač by se mohl pokusit zjistit, jaká cena nebo mzda je
nutná, aby vyvolal žádoucí nabídku. Avšak tím, že plánovač
rozhodne, kolik se musí vyrobit od každého druhu zboží, tím také
musí určit, jaká bude cena či spravedlivá odměna. Tím, že
plánovač rozhoduje o relativním významu různých cílů,
rozhoduje také o relativním významu různých skupin a lidí.
Protože se nepředpokládá, že by považoval lidí za pouhé nástroje,
musí brát tyto důsledky v úvahu a vědomě porovnávat
význam různých cílů s důsledky svých rozhodnutí. To však
znamená, že bude nutně přímo kontrolovat podmínky různých lidí.
Není
třeba nic dodávat o pravděpodobnosti, se kterou se lidé ve
svobodné společnosti takovému řízení podvolí, nebo o tom,
zda zůstanou svobodní, když se podvolí.
Socialisté,
tito kultivovaní rodiče barbarského potomstva, tradičně doufají,
že tento problém vyřeší výchovou. K odůvodnění konkrétního
plánu však není třeba racionálního vysvětlení, nýbrž přijetí
nějaké víry. A poznali, že situace vyžaduje všeobecné
přijetí společenského světového názoru - Weltanschauung,
určitého souboru názorů. Jako první socialisté tedy vytvořili
většinu nástrojů indoktrinace, které pak nacisté a fašisté
použili. Ti už toho tolik vymýšlet nemuseli. Socialisty totiž
napadlo organizovat sport a hry, fotbal a turistiku ve
stranických klubech, kde by členové nebyli infikování jinými
názory. Snažili se, aby členové strany se odlišovali od ostatních
pozdravem a formou oslovování. To oni svou organizaci
„buněk“ a metod trvalého dohledu nad soukromým
životem vytvořili prototyp totalitní strany. Balila
a Hitlerjugend, Dopolavoro a Kraft durch Freude,
politické uniformy a ozbrojené stranické útvary, to všechno
je jen o málo víc než pouhá imitace starších socialistických
institucí.
Kde
je socialistické hnutí těsně spjato se zájmy určité skupiny,
zpravidla nejkvalifikovanějších dělníků, je problém vytvoření
společného názoru na žádoucí status různých členů společnosti
relativně prostý. I jinde ale socialistická teorie a taktika
spočívala na myšlence rozdělení společnosti na dvě třídy se
společnými, avšak navzájem konfliktními zájmy.
Prostředky
zajišťující podporu jedné skupiny nestačí k podpoře
ostatních. Proto vznikají soupeřící socialistická hnutí. Nebylo
mezi nimi rozdílu v otázce, že vůle státu má každému
přisoudit jeho místo ve společnosti. Avšak byly zde a vždy
budou nejhlubší rozepře o tom, jaké je správné místo
jednotlivých tříd a skupin.
Staří
socialisté, kteří své strany považovali za přirozené berany
všeobecného hnutí socialismu, těžko chápali, že s každým
dalším rozšiřováním socialistických metod se zášť početných
chudých vrstev musí obrátit proti nim. A v těchto vrstvách
získávali své příznivce fašisté a nacisté v mnoha
zemích. Hnutí byla sto přitahovat lidi, kteří souhlasili s tím,
že je žádoucí, aby stát řídil veškerou ekonomickou činnost, avšak
nesouhlasili s cíli, prosazované politickou silu
aristokracií průmyslových dělníků.
Nové
socialistické hnutí začalo s mnoha taktickými výhodami.
Vyrůstal v liberálním a demokratickém světě, kterému
přizpůsoboval svou taktiku a přebíral mnoho liberálních
ideálů. Fašismus a nacismu již ale vyrůstali v prostředí,
které mělo zkušenosti stále více regulované společnosti s jasným
vědomím, že demokratický a internacionální socialismus
směřuje k navzájem neslučitelným ideálům. Především však
měly úspěch proto, že nabízeli teorii neboli Weltanschauung,
která se zdála ospravedlňovat privilegia slibovaná jejich
stoupencům.
9 Jistota a svobody
Podobně
jako falešná „ekonomická svoboda“ bývá i ekonomická
jednota vydávána za nepostradatelnou podmínkou reálné svobody.
V jistém smyslu je to pravdivé i důležité. Idea
ekonomické jistoty je však neméně vágní a nejednoznačná, než
většina termínů v této oblasti.
Hned
na začátku postavíme proti sobě dva druhy jistot.
Omezená
jistota, které lze dosáhnout pro všechny, jež tudíž není
privilegiem, nýbrž legitimním předmětem chtění
Absolutní
jistotu, které nelze ve svobodné společnosti dosáhnout a jež
by neměla být udělována jako privilegium kromě několika
zvláštních a výjimečných případů jakou soudců, kde je tato
jistota důležitá.
Tyto
dvě jistoty tvoří:
Jistota
před drsným fyzickým strádáním, zabezpečení daného minima
základních potřeb pro všechny.
Jistota
dané životní, úrovně nebo relativního postavení, jichž nějaká
osoba nebo skupina. požívá
vzhledem k ostatním. Neboli jistota stálého důchodu, který
si nějaká osoba údajně zaslouží.
Není
důvodu, proč by ve společnosti, která dosáhla takové obecné
úrovně bohatství jako společnost naše, neměl být první druh
jistoty zaručen všem, aniž by to obecně ohrožovalo svobodu. Je
ale kolem toho mnoho obtížných otázek, např. vymezení životní
úrovně a hlavně, zda ti, kteří se takto spoléhají na
společnost, mají právo využívat týchž svobod jako ostatní.
Neopatrné řešení těchto problému by mohlo způsobit vážné
a dokonce i nebezpečné politické problémy. Nemůže však
být pochyb, že taková společnost může zajistit každému nějaké
minimum potravy, oděvů a přístřeší dostatečné pro zachování
zdraví a schopnosti pracovat. Společnost tohoto stavu již
dosáhla.
Není
také žádný důvod, proč by stát neměl jednotlivcům pomáhat
zajišťovat se proti obvyklým životním nebezpečím, proti nimž
vzhledem k jejich nepředvídatelnosti může patřičně
zabezpečit málokdo. Existuje ale však mnoho bodů, na kterých se
zastánci konkurenčního systému a těch, kteří ho chtějí
nahradit něčím jiným, neshodnou,
a ve jménu sociálního zabezpečení je možné zavést opatření,
která budou mít tendenci udělat konkurenci více či méně
neúčinnou. V principu však není mezi státem, který poskytuje
tímto způsobem větší jistotu, a zachováním individuální
svobody nic neslučitelného. Kdokoliv může zmírnit následky nějaké
katastrofy.
Je
zde konečně svrchovaně důležitý problém boje proti obyčejným
výkyvům hospodářské činnosti a opakujícím se vlnám
nezaměstnanosti, které je doprovázejí. Te je nejnaléhavější
a nejsložitější problém naší doby.
Plánování
jistoty, která tak zákeřně působí na svobodu, je jiného druhu. Je
to plánování směřující k ochraně jednotlivců nebo skupin
proti klesání jejich důchodů, k jakému, i když
nezaslouženě, nicméně denně dochází v konkurenční
společnosti, proti ztrátám spojeným s krutými důsledky bez
jakéhokoliv morálního ospravedlnění, nicméně však neoddělitelným
od konkurenčního systému. Tento požadavek jistoty je jen jinou
formou požadavku spravedlivého odměňování, odměňování přiměřeného
subjektivním zásluhám a nikoliv objektivním výsledkům něčího
úsilí.
Záruku
daného důchodu však nelze poskytnout každému, má-li být zachována
svoboda volby zaměstnání.
Jestliže
mají být chránění před nezaslouženým ztrátami ti, jejichž
užitečnost poklesla vlivem okolností, které nemohli ani
předvídat, ani řídit, a má-li se těm, jejichž užitečnost
stejným způsobem vzrostla, zabránit, aby měli nezasloužený zisk,
pak odměňování záhy přestane mít jakýkoliv vztah ke skutečné
užitečnosti.
Jestliže
rozdělené dle užitečnosti není možné, musí nastoupit příkazy.
Ve
světě, jaký je, nelze od lidí ještě dlouho očekávat, že budou ze
sebe vydávat to nejlepší, pokud se to přímo nedotkne jejich
zájmů. Aplikace inženýrské techniky ne celý národ – a právě
v tom je význam plánování – vytváří těžko řešitelný
problém disciplíny. Vzniká problém sankcí. Kdosi řekl, že
v konkurenčním prostředí je poslední instancí dráb, tak
nejvyšší sankcí v plánovitém hospodářství je kat. Manažer
v plánovité společnosti je při svém neúspěchu více ohrožen
než podnikatel v konkurenčním prostředí, kde může maximálně
zbankrotovat.
Ve
svobodné společnosti jistě každý, kdo potřebuje vojenský režim
práce, najít svou práci. Ale vždy má zase svobodu odejít, když ho
vojenský režim práce omrzí. V plánovité společnosti
takovou
možnost nemá.
Není
nic krutějšího, než to, oč se snaží např. i odbory, a to
vykořisťování slabšího nebo méně šťastného člena společnosti
skupiny výrobců výrobcem dobře zabydleným, jemuž to umožnila
„regulace“ konkurence. Málo hesel nadělalo tolik
škody jako ideál „stabilizace“ určitých cen nebo
mezd, jež sice některým zajistila důchod, ale činila stále
svízelnější postavení ostatních.
Všeobecné
státem buď tolerované, nebo podporované úsilí dosáhnout jistoty
restriktivními opatřeními vedlo ke stále větší transformaci
společnosti. Německo vedlo a ostatní státy následovali.
Německo není zvláštní v tom, že by měli vrozený předpoklad
pro kasárenský styl života a vojenský pořádek, jak se tvrdí.
Její zvláštní charakter nespočíval v trvalé organizovanosti
většiny národa pro válku, nýbrž v tom, že se téhož typu
organizace používalo pro více účelů. Větší číst civilního života
byla vědomě organizovaná shora, a že velká část německého
národa se nepovažovala za nezávislé jedince, nýbrž za jmenované
funkcionáře. Německo bylo, jak se Němci sami chlubili, už dlouho
Beamtenstaat
– stát úředníků.
Je
velmi pochybné, zda lze ducha svobody kdekoliv vyhladit násilím,
ale není jisté, že jakýkoliv národ odolá podobnému procesu,
kterým byl pozvolna rdoušen národ německý. Je znepokojivé, když
i Angličan Harold Laski v „Liberty
in Modern State“:
„Ti, kteří znají normální život chudého, ten neodbytný
pocit hrozící katastrofy a křečovité hledání krásy, který mu
neustále uniká, si snadno uvědomí, že bez ekonomické jistoty
nestojí za to mít svobodu.“.
Svobodu
si lze zachovat jen za určitou cenu. Chceme-li si uchovat
svobodu, musíme znovu přesvědčení, na němž bylo panství svobody
v anglosaských zemích založeno, které formuloval Benjamin
Franklin větou, která platí jak pro naše jednotlivé životy, tak
pro náš
život národní: „Ti, kteří by se vzdali podstatné svobody,
aby si opatřili trochu dočasného bezpečí, nezaslouží ani svobodu,
ani bezpečí.“
10 Proč se ti nejhorší dostávají nahoru
Mnozí
plánovači, kteří se i smířili s nevyhnutelným nástupem
totalitarismu, nepochopili podstatu tím, že ty nejodpudivější
rysi totality jsou chyby jednotlivců jako třeba v Německu
Julius Streicher, Manfred Freiherr von Killinger, Robert Leye,
Aribert Hein, Himmler, Heydrych a dalších, ale nikoliv
systému. Proč by to nemohli řídit slušní lidé?
Existují
přesvědčivé důvody, že zjevné nejhorší rysy existujících
totalitních systémů nejsou náhodnými vedlejšími produkty, nýbrž
že je bude totalitarismus vždycky dříve nebo později produkovat.
Právě tak jako bude demokratický státník s předsevzetím
plánovat ekonomický život záhy konfrontován s alternativou
buď na sebe vzít diktátorské pravomoci, nebo se svých plánů
vzdát, bude totalitární diktátor záhy muset volit mezi
nerespektováním běžné morálky a neúspěchem. Právě z tohoto
důvodu mají
ve společnosti směřující k totalitarismu větší naději na
úspěch lidi bez skrupulí a zábran.
Musíme
se vrátit k situaci,
která předchází potlačení demokratických institucí a vytváření
totalitního režimu předcházet. V tomto stádiu se ozývá
všeobecné volání po rychlém a rozhodném jednání vlády
a dominantním prvkem je nespokojenost s pomalostí
a těžkopádností demokratické procedury. Nejvíc tudíž
přitahuje muž nebo stran, kteří se zdají být dost silní
a rozhodní, aby věcmi pohnuli z místa.
Socialistické
strany ve středoevropských zemích seznámily masy s politickými
organizacemi polovojenského charakteru, vytvářenými tak, aby se
co nejúplněji pohltil soukromý život svých členů. Ačkoliv měli
prostředky a síly a mohly získat vše, zdráhaly se. Aniž
si to uvědomovaly, vytyčily si úkol, který mohla splnit pouze
bezohlednost ochotná odhodit zábrany přijaté morálky.
Existuji
tři hlavní důvody, proč taková početná a silná skupiny
s homogenními názory nebude pravděpodobně vytvořena
z nejlepších, nýbrž spíše z nejhorších živlů v každé
společnosti.
Především
asi obecně platí, že čím vyšší vzdělání a inteligence
jednotlivců, tím diferencovanější budou jejich názory a sklony
a tím méně pravděpodobně, že budou souhlasit s určitou
hierarchií určitých hodnot. Ale ti, kteří tvoří „masu“
v hanlivém slova smyslu, ti nejméně originální a nezávislí,
ochotní podpořit své specifické ideály vahou svého počtu.
Diktátor
uspěje pouze tehdy, když obrátí na ty, kteří nemají díky
nekomplikovaným a primitivním instinktům žádné vlastní
názory a jsou ochotni přijmout hotový hodnotový systém,
pokud se jim bude bubnovat do uší dostatečně hlasitě a často.
Diktátor obrátí mnohé na další na jednoduchou víru.
Nejdůležitější
důvod: zdá se téměř zákonem lidské povahy, že se lidé snaží
shodnout na negativním programu, na nenávisti k nepříteli,
na závisti k úspěšnějším, než na jakémkoliv pozitivním
úkolu. Kontrast mezi „my“ a „oni“,
společný boj proti těm, kteří stojí mimo skupinu, jsou zřejmě
podstatnými přísadami jakékoliv víry, která bude skupinu pevně
spojovat ke společné akci.
V
Německu antikapitalismus a antisemitismus pramení ze
stejného zdroje.
Kolektivismus
v celosvětovém měřítku se zdá být nemyslitelný. Jak kvůli
technickým problémům, tak kvůli morálním problémům. Např. má-li
anglický proletář nárok na jistý příjem z kontroly
anglického kapitálu, pak by na tokový nárok měli mít např.
všichni Indové. Ale všichni považují kapitálové statky na území
Anglie za národní majetek Anglie, ačkoliv doma nevolají po jeho
znárodnění. Proto by Ind odnímal bohatství z kontroly
„jejich“ kapitálových statků. To, co soudruzi
prohlašují za svou povinnost vůči svému národu v existujících
státech, nejsou ochotni poskytnout jiným národům.
Jedním
z vnitřních rozporů kolektivistické filozofie je, že zatímco
se tato filozofie zakládá na humanistické morálce, kterou vyvinul
individualismus, je uskutečnitelná pouze v rámci relativně
malé skupiny. Dokud socialismus zůstává teorii, je
internacionální, avšak jakmile je uskutečňován v praxi,
stává se prudce nacionální. Stalo se tak v Rusku, Německu,
Italii, Japonsku a jinde. Většina lidí na Západě představuje
čistou teorii „liberálního socialismu“, zatímco praxe
socialismu je všude totalitní. Kolektivismus nemá místo pro
široké humanitní zaměření liberalismu, nýbrž pouze pro úzký
partikularismus totalitáře.
Pokud
někdo poctivě studie o plánování, ke svému zármutku musí
dospět, že „většina plánovačů jsou militantní
nacionalisté“. Příkladem jsou manželé Webbovi (Sidney James
Webb a Martha Beatrice Webb) a některých dalších raných
Fabiánců.
Kolektivisté
vytvářejí systém morálních hodnot nutných k dosažení svých
cílů, o kterých lze pochybovat, zda je vůbec můžeme nazvat
morálkou. Neponechává jedinci svobodu svědomí, aby mohl
uplatňovat svá vlastní pravidla, a dokonce vůbec neuznává
žádná pravidla, kterými by se směl jednotlivec řídit za všech
okolností.
Pravidla
individuální morálky, podobně jakou zákonů jsou obecná
a absolutní. Předepisují nebo zakazují obecný typ jednání
bez ohledu na to, zda je v konkrétním případě nejvyšší cíl
dobrý nebo špatný. I když jsme někdy nuceni volit mezi
různými zly, zlo zůstává zlem. Zásada, že účel světí prostředky,
je v individualistické etice považovaná za popření veškeré
morálky. V kolektivistické etice naopak platí pravidlo:
neexistuje doslova nic, k čemu by důsledný kolektivista
neměl být ochoten, jestliže je to pro „dobro celku“.,
protože „dobro celku“ je pro něj jediným kritériem
toho, co je třeba udělat. Raison
d'État
(státní zájem), ve kterém kolektivistická atika nalezla svou
nejvýslovnější formu, nezná jiné omezení než omezení účelnosti –
to, zda se určité jednání pro dosažení zamýšleného jednání hodí.
Být
užitečným členem kolektivistické společnosti vyžaduje zcela
určité vlastnosti, které je třeba posilovat soustavným cvičením.
Je třeba cvičit „užitečné návyky“ nikoliv morální
ctnosti. Jednotlivci se nikdy nesmí dovolit,
aby tato morální pravidla postavil nad určité příkazy nebo aby se
mu stala překážkou k dosažení kteréhokoliv cíle společnosti.
Např.
jak popisují členové kolektivismu své ctnosti a nectnosti
svých nepřátel. U sebe se nectí žádných individuálních
ctností a ty nenávidí u svých nepřátel. Např. Němci se
chválili za pracovitost, disciplinovanost, libující se
v dokonalosti, energičnosti a cílevědomosti
v jakémkoliv podnikání, nemilosrdností, smysl pro řád
a povinnost, ochotu přinášet oběti a velkou fyzickou
odvahu.
Masy
totalitních lidí nebyly zbaveny morálního zápalu proto, že
podporovaly systém, který se nám jeví jako popření většiny
morálních hodnot. Pro většinu z nich je opak pravdou:
intenzita morálních emocí, která provází hnutí jako nacionální
socialismus nebo komunismus, může být pravděpodobně srovnávána
jen s velkými náboženskými hnutími minulosti.
Příliš
velkou pravdu má americký ekonom F. H. Knight, když jmenuje
povinnosti autority kolektivistického státu: „… musí
to dělat, ať chtějí či nechtějí a pravděpodobnost, že budou
u moci jednotlivci, kterým se protiví mít moc a vykonávat,
je asi stejně pravděpodobné, jako že mimořádně útlocitná osoba
příjme práci pohaněče na otrokářské plantáži.“
Nejvýznačnější
nemorální rys kolektivismu, jeho vztah k pravdomluvnosti
bude probrán v další kapitole.
11 Konec pravdy
Nejúčinnějším
způsobem, jak zařídit, aby každý sloužil jednotnému systému cílů,
na něž je zaměřen společenský plán, je přimět každého
jednotlivce, aby v tyto cíle věřil. Podstatné je, aby lidé
tyto cíle přijali za vlastní.
Toho
se samozřejmě dosáhne různými formami propagandy. Její technika
je tak důvěrně známá, že o tom nemusíme dlouho hovořit. Sama
propaganda a ani její technika není výsadou totalitarismu.
Ale povaha propagandy se v totalitním státě radikálně mění.
Veškerá propaganda slouží v takovém státě stejnému cíli
a všechny nástroje propagandy jsou koordinovány, aby
jednotlivec byli ovlivněni stejným směrem a aby výsledkem
bylo glajchšaltování všech myslí. Tedy v totalitě se účinek
propagandy liší nejen rozsahem, nýbrž i druhem od účinků
těch agentur, které provozují propagandu v konkurenčním
prostředí.
Obratný
propagandista může obracet směr lidí kamkoliv a i
nejbystřejší společnost a národ nemůže zcela uniknout takové
propagandě, je-li dlouho izolován od všech ostatních zdrojů
informací.
Důsledky
propagandy v totalitním státě jsou dány
hlavně z cílů a rozsahu totalitní propagandy. Pokud
cílem je dobrý společenský kodex, tak by lidi přitahoval více než
špatný. Morální kodex totalitarismu dostatečně nepřitahuje ani
i když usiluje rovnost pomocí řízení hospodářství. Může
pouze vyústit v oficiálně vnucenou nerovnost –
autoritativní stanovení postavení každého jednotlivce v novém
hierarchickém řádu a vede ke zmizení většiny humanistických
prvků naší morálky, respektu k lidskému životu, slabému
členovi společnosti a k individualitě vůbec. Jakkoliv
odpudivý může být morální kodex být pro většinu lidí, není nutně
celý antimorální. A tyto rysy mohou dokonce oslovovat
i nejpřísnější moralisty konzervativního zabarvení
a připadat jim lepší než měkčí měřítka liberální společnosti
Morální
důsledky totalitní propagandy jsou hlubší. Jsou destruktivní vůči
veškeré morálce, protože podkopávají jeden ze základů veškeré
morálky, totiž smysl pro pravdu a úctu k ní. Totalitní
propaganda se musí pokusit dosáhnout odlišného fungování lidské
inteligence, protože se nemůže omezit na hodnoty, na otázky
mínění a morálního přesvědčení. Aby tyto hodnoty byly
ospravedlněny nebo aby ukázali, že souvisejí s hodnotami,
které lidé již mají. To vede k nutnosti změnit tvrzení
o kauzálních souvislostech mezi prostředky a cíli a za
druhé využití toho, že rozlišení mezi cíli a prostředky,
mezi zamyšlenými účely a opatřeními k jejich dosažení
není nikdy tak ostré a určité, jak by se mohlo zdát na
základě obecné diskuze o těchto problémech. Lidé totiž musí
být dovedeni k souhlasu nejenom s nejvyššími cíli,
nýbrž také s názory na fakta a možnosti, na kterých
jsou určitá opatření založena.
Ve
svobodné společnosti neexistuje úplný etický kodex
s všezahrnujícím systémem hodnot, který je v ekonomickém
plánu implicitní, tak v totalitní společnosti musí být
vytvořen. Nesmíme předpokládat, že plánovač si toho ale není
s počátku vědom nebo že je možné takový obsažný kodex
připravit předem. Neexistuje in
abstracto
dřív, než je třeba rozhodnout, nýbrž musí být vytvořen s určitým
rozhodnutím. Rovněž také nemožnost, jak jsme již viděli, oddělit
obecný problém hodnot od konkrétních rozhodnutí činí nemožným,
aby nějaké demokratické těleso, když už nemůže rozhodovat
o technických detailech plánu, určovalo alespoň hodnoty,
kterými se tento plán řídí.
Totalitní
vůdce ochotně přijímá teorie, které podle něho poskytují
racionální odůvodnění jeho předsudkům, jež sdílí s mnoha
svými soudruhy. Tak se pseudovědecké teorie stávají součástí
oficiální víry, která ve větší nebo menší míře řídí jednání
všech.
Potřebu
oficiálních doktrín a lží jako nástrojů řídící
a mobilizující úsilí lidu jasně předvídali různí teoretikové
totalitních systémů. Platonovi „ušlechtilé lži“
a Sorelovy „mýty“ slouží stejnému cíli jako
nacistické doktríny nacistů či fašistické teorie korporativního
státu.
Všechny nezbytně spočívají na zvláštních názorech na fakta, které
jsou pak zpracovaná do vědeckých teorií, aby byl zdůvodněn předem
světový názor.
Nejúčinnějším
způsobem, jak přimět lidí, aby přijímali platnost hodnot, kterým
mají sloužit, je přesvědčit je, že ve skutečnosti jde o tytéž
hodnoty, které vždycky
ctili (nebo alespoň nejlepší z nich), jež však doposud
nebyly dosud náležitě chápány a uznávány. Jsou vedeni
k tomu, aby přesunuli svou oddanost starým bohům na nové pod
záminkou, že noví bohové jsou ve skutečnosti tím, co jim sice
jejich zdravý instinkt vždycky říkal, ale co až dosud viděli jen
mlhavě. A nejúčinnější technikou je používat k tomuto
účelu stará slova, avšak se změněným výrazem. A to je
matoucí pro povrchního pozorovatele a přece tak
charakteristické pro celé intelektuální ovzduší, jako je úplné
převrácení jazyka či změna významu slov, kterými jsou vyjadřovány
ideály nových režimů.
Nejvíce
v tomto smyslu trpí slovo svoboda. Toto slovo se
v totalitních režimech může používat stejně volně jako
kdekoliv jinde. Ale „plánovači pro svobodu“ mu dali
jiný význam a zaměnili svobodu s mocí. Plánovač má
„svobodu“ dělat cokoliv se „svobodnými“
otroky. Tuto záměnu slov dlouho připravovali němečtí filozofové
a neméně mnoho teoretiků socialismu. Jestliže tento proces
někdo nezažil na vlastní kůže, je obtížné, aby dovedl zhodnotit
dosah této změny významu slov, zmatení, které to způsobilo
a velikost překážek každé racionální diskuzi, jež to
vytvořilo.
Jak tento proces pokračuje, dochází k vykradení celého
jazyka, slova se stávají prázdnými skořápkami zbavenými
jakéhokoliv významu, schopnými označit jak nějakou věc, tak její
opak, a používány výlučně pro emocionální emoce, které s e
k nim ještě váží.
Zbavit
velkou většinu lidí nezávislého myšlení není obtížné. Však
menšina, která si zachovala sklon ke kritice, musí být umlčena,
protože mají tendenci oslabovat podporu veřejnosti. A když
se vyjadřované pochybnosti nebo obavy netýkají úspěchu určitého
podniku, nýbrž celého společného plánu, musí být dokonce
považovány za sabotáž.
Fakta
a teorie se tak musí stát předmětem oficiální doktríny
neméně než názory na hodnoty. A celá aparát šíření znalostí,
školy a vědecké ústavy, tisk, rozhlas a kino, bude
používán výlučně k tomu, aby šířily ty názory, které, až už
pravdivé či falešné, budou posilovat víru ve správné rozhodnutí
autority. A všechny informace, které by mohly vyvolávat
pochybnosti nebo váhání, budou zadrženy. Pravděpodobný vliv
takových informací na loajalitu lidí vůči systému se stane
jediným kritériem pro rozhodování, zda informace bude publikovaná
či potlačena. Situace v totalitním státě je v tomto
podobná situaci jinde za války.
To
platí i pro oblasti zdánlivě velmi vzdálené politice
a zejména pro všechny vědní obory, i ty
nejabstraktnější. Oblasti vědy zabývající se bezprostředně
lidskými záležitostmi se v totalitních režimech staly
nejplodnějšími továrnami na oficiální mýty, které vládci
používají k řízení mysli a vůle svých poddaných.
Nepřekvapuje, že v těchto oblastech se dokonce přestalo
předstírat hledání pravdy a že autority rozhodují, které
doktríny by se měli rozpracovat a publikovat.
Totalitní
kontrola však zasahuje i do oblastí, které na první pohled
nemají žádný politický význam. Podle Webbových se má straně
sloužit i matematikou a v chirurgii. Vzniká „stranická
matematika“ a fyzik Philip Lenard shrnul své
celoživotní dílo ve čtyřsvazkovém díle „Německá fyzika“
a pohrdal „anglickou a židovskou fyzikou“!
Je
zcela v duchu totalitarismu, že se odsuzuje jakákoliv lidská
činnost, jež je sama o sobě účelem a nesleduje vyšší
cíl.
Samo
slova pravda ztrácí svůj někdejší význam. Už nenaznačuje něco, co
se musí hledat a kde je jediným arbitrem vlastní svědomí,
jež rozhoduje, zda v každém jednotlivém případě skutečnost
potvrzuje předpoklad. Stává se z ní něco, co určuje
autorita, čemu se musí věřit v zájmu jednoty organizovaného
úsilí a co je možné měnit podle toho, jak to bude toto
organizované úsilí vyžadovat.
Obecné
intelektuální ovzduší, jež se takto vytváří, ovzduší naprostého
cynismu vůči pravdě, ztráta smyslu pro to, co vůbec pravda
znamená, zmizení ducha nezávislého zkoumání a důvěry v sílu
racionálního přesvědčení, způsob, jak se v každém odvětví
vědění stává politickým problémem, které musí rozhodnout
autorita, to všechno se musí zažít – žádný stručný popis
nestačí. Snad nejvíce alarmujícím faktem je, že pohrdání
intelektuální svobodou nevzniká, až když je systém nastolen,
nýbrž že je možné jej nalézt všude mezi intelektuály, kteří
přijali kolektivistickou víru a jimž se jako intelektuálním
vůdcům tleská i v zemích, kde ještě vládne liberální režim.
Nejenom, že promíjí i nejhorší útlak, dochází-li k němu
ve jménu socialismu, ale vytvoření totalitního systému je
otevřeně obhajováno lidmi, kteří by rádi hovořili za vědce
liberálních zemí. Např. britský vědec J. G. Crowther
dokonce
hájil inkvizici, protože věda je prospěšná pouze tehdy, když
podporuje nastupující třídu. Takový názor je prakticky
k nerozeznání od nacistického názoru, jež vedly
k pronásledování vědců, k pálení vědeckých spisů a k
systematickému vyhlazování inteligence podrobených národů.
Je
faktem, že velká většina je zřídka kdy schopná myslet nezávisle,
že přijímá hotové názory na většinu otázek, že by byla stejně
spokojena, kdyby se narodila v tom nebo onom souboru názorů,
nebo kdyby je někdo dovedl k nějakému jinému. V každém
systému bude mít svoboda myšlení pravděpodobné přímý význam jen
pro malou menšinu. To však neznamená, že kdokoliv je k tomu
povolán, nebo by měl mít moc vybírat ty, jimž má být tato svoboda
vyhrazena.
Růst
schopnosti myslet, chápat a formulovat názory, je
společenský proces spočívající na existenci interakce
jednotlivců, kteří mají různé myšlenky a názory a tím
vytvářejí myšlenkový život
Tragédie
kolektivistického myšlení je v tom, že na začátku chce
učinit rozum nejvyšší instanci, a že končí zničením rozumu,
protože chybně chápe proces, na kterém závisí růst schopnosti
myslet. Jo to paradox všech kolektivistických doktrín a jejich
poptávky po „uvědomělém“ řízení či plánování, že
nutně vedou k požadavku, aby mysl nějakého jednotlivce stálá
nejvýše – zatímco pouze individualistický přístup ke
společenským jevům nás vede k poznání individuálních sil,
které zaručují růst schopnosti myslet, chápat a a formulovat
názory. Individualismus tak znamená pokoru vůči tomuto
společenskému procesu a toleranci vůči jiným názorům a je
přesným opakem intelektuální pýchy, která stojí u požadavku
všeobsáhlého řízení společenského procesu.
12 Socialistické kořeny nacismu
Doktríny
nacionálního socialismům nejsou iracionální a revoltou proti
rozumu, ale vyvrcholením dlouhodobé vývoje myšlení, procesu, na
němž se podíleli myslitelé, jejichž vliv sahal mnohem dále než
jen do Nemecka. Mimo Němců ale měli vliv i další: např.
Thomas Carly, Hoston Stewart Chamberlein, August Comte a Georges
Sorel. Vývoj tohoto procesu popsal R. D. Butler ve své studii
„The
Roots of National Socialism“.
Před rokem 1914 byly ale tyto ideje je jednou z mnohých
a byly reprezentovány malou skupinou a ostatní
v Německu i jinde na ně pohlíželi s opovržením.
Co
se stalo, že jejich názory nakonec získaly většinu Němců a skoro
všechnu její mládež? Doktríny vládnoucí vrstvy v Německu
nemířili proti socialistické části marxismu, nýbrž proti jeho
liberálním prvkům, proti jeho internacionalismu
a demokratičnosti. A čím bylo zřejmější, že právě tyto
prvky brání uskutečnění socialismu, tím více se levicoví
socialisté přibližovali pravici. Docházelo ke sjednocení
antikapitalistických sil pravice i levice, splynutí
radikálního i konzervativního socialismu a právě to
odvádělo Německo od liberalismu.
Spojení
socialismu a nacionalismu bylo v Německu od začátku
těsné. Předkové nacionálního socialismu, Fichte, Rodbertus
a Lassalle, jsou zároveň uznávanými socialisty. Válečná
hysterie roku 1914, která nikdy nebyla úplně potlačená vinou
německá porážky, je počátkem moderního vývoje zplodivšího
nacionální socialismus, jehož růstu v tomto období
napomáhali staří socialisté.
Prvním
byl Werner Sombert a jeho obecně známá kniha „“Händel
rund Helden“
(Obchodníci
a hrdinové) vydaná v roce 1915. Vyzýval k „německé
válce“ proti obchodní civilizaci.
Profesor
Johan Plengo to samé sdělení uhladil v „Marx
und Hegel“
a „1789
and 1914. The Symbolic Years in The History of the Political
Mind“.
Předpovídá ideje, které měli nakonec ospravedlnit Hitlerův Nový
řád.
Vůdčí
postavení mezi zastánci Plengových myšlenek měl chemik Wilhelm
Ostwald. Podobné myšlenky rozšiřoval:
Walter
Rathenau,
Fridrich
Neumana a jeho „Mitteleuropa“
Paul
Lench a hlavně jeho „Tři
roky revoluce“
Tito
poskytli vůdčí ideje pro vůdčí nacionální socialisty, jakým byli
např. Oswald Spengler (např. kniha „Der
Untergang des Abendlandes“
– Zánik Západu a A. Moeller van dne Bruck (např. kniha
„Das
Dritte Reich“)
13 Totalitáři kolem nás
Je
asi pravda, že skutečný rozsah násilností, kterých se dopustili
totalitní vlády, místo aby zvýšil strach, že by takový systém
jednoho dne mohl vzniknou u nás, spíše posílil jistotu, že
tady se to stát nemůže.
Dnes
[ o to více i v roce 2015] skoro nikdo nepřipomíná
např. tato jména spjatá s příklady politické moudrosti
liberální Anglie:
Lord
Morley
Lord
Henry Sidgwick
Lord
Acton
A.
V. Dicey
Příklad:
dvě práce Anglického vědce E. H. Carra a jeho díla „The
Twenty Years' Crisis“
a „Conditions
of Peace“
kde má mj. kapitolu „Morální
funkce války“
kde také píše, že válka je nejmocnější nástroj společenské
solidarity“.
Náchylnost
vědců a techniků selhávat a jejich touha plánovat
a ničit konkurenci. O tom např. Julien Benda a jeho
„Zrada
vzdělanců“
(„La
Trahison des Clercs“),
kde píše, že věda je pověrčivá, když se považuje kompetentní ve
všech oblastech, včetně morálky. „Dogma, podle kterého je
historie podřízena vědě hlásají především zastánci svévolné
autority. Je to zcela přirozené, neboť toto dogma eliminuje dvě
reality, které nejvíce nenávidí, totiž lidskou svobodu
a historické jednání jednotlivce“. Dr. C. H.
Waddington tvrdí ve své knize „The
Scientific Attitude“:
„věda může pominout etický úsudek o lidském chování“.
Různě
pokusy vytvoření jakéhosi socialismu středních vrstev. V Anglii
např. organizace Pochod vpřed nebo Společné bohatství (Common
Wealth Party)
Sira Richarda Aclanda, autora „Našeho
Boje“
nebo činnost Výboru 1941
Dělají
to společnou a často sladěno podporou monopolistické
organizace průmyslu. Je samozřejmě vědomě plánováno hlavně
kapitalistickými organizátory monopolů a oni jsou hlavním
zdrojem nebezpečí. Na jejich odpovědnosti nic nemění ani fakt, že
jejich cílem není totalitní systém, nýbrž spíše jistý druh
korporátní společnosti, ve které by organizovaná odvětví
vystupovala jako polonezávislé a samosprávné „majetky“.
Jsou však stejně krátkozrací, jako byli jejich němečtí kolegové,
když věřili, že jim bude dovoleno nejenom takový systém vytvořit,
nýbrž také libovolně dlouho spravovat. Rozhodnutí, která by
museli manažeři takového organizovaného odvětví soustavně činit,
nejsou rozhodnutí, která by jakákoliv společnost nadlouho
přenechala soukromým osobám., Stát, který dovolí takové
obrovské
nahromadění moci, si nemůže dovolit ponechat tuto moc zcela pod
soukromou kontrolou.
Nelze
kapitalistům vyčítat takový postoj, který není ani nový, ani není
pravděpodobné, že by se sám o sobě stal nějakou význačnou
silou. Fatálním vývojem bylo, že se jim podařilo zajistit si
podporu neustále rostoucího počtu jiných skupin a s jejich
pomocí získat podporu státu. Získali jí buď tím, že podíl na
svých ziscích ponechali jiným skupinám nebo patrně častěji tím,
že je přesvědčili, že vytváření monopolů je ve veřejném zájmu.
Změna ve veřejném mínění je výsledkem propagandy levice proti
konkurenci. Velmi často slouží i opatření proti monopolům ve
skutečnosti k posílení moci monopolů.
Systém, ve kterém se rozsáhlé privilegované skupiny podílejí na
monopolních ziscích, může být politicky mnohem nebezpečnější
a monopol je v takovém systému mnohem mocnější než tam,
kdy zisky připadají jen omezené skupiny.
Existuje
vážný důvod pochybovat o to, zda i v těch případech,
kdy je monopol nevyhnutelný, je převedení do rukou státu
nejlepším způsobem, jak ho kontrolovat. Kdyby šlo o jedené
odvětví, mohlo by tomu tak být. Avšak i mnoha odvětví
současně mluví mnohé spíše pro to ponechat je v různých
soukromých rukou, než je spojit pod jediné státní řízení. I kdyby
železnice, silnice a letecká doprava nebo zásobování plynem
či elektřinou byly nevyhnutelně monopolní,
spotřebitel je bezpochyby v mnohem silnějším postavení,
pokud monopoly zůstávají oddělené, než když jsou „koordinovány“
centrálním řízením. Soukromý monopol je sotva kdy úplný a ještě
vzácněji má dlouhé trvání nebo muže nedbat na konkurenci. Avšak
státní monopol je vždy státem chráněný monopol – chráněný
jak proti konkurenci, tak proti účinné kritice. Ve většině
případů to znamená, že dočasnému monopolu je dána moc zajistit si
pozici na věčné časy – moc, která zcela určitě bude
použita.
Aparát
monopolu začne být totožný s aparátem státu a stát sám
začne být ztotožňován se zájmy jeho představitelů než se zájmy
lidu obecně.
Stát
jistě musí omezovat monopolisty, pokud začnou poškozovat
spotřebitele, ale tak, aby nepoškozoval spotřebitele ještě více
než monopolista, tím, že by z postavení monopolisty rychle
udělat aspoň to nejméně žádoucí z možných postavení
podnikatele a zároveň omezila monopol na oblasti, kdy je
nevyhnutelný. Byly bychom potom překvapení, jak rychle většina
schopnějších podnikatelů znovu objeví svou zálibu ve svěžím
vzduchu konkurence.
Stal se nebezpečný největší, centrálně řízený „spotřebitel“,
kterému se hospodářství přizpůsobuje a tím je nepřímo řízen
centrálně. Kolik asi alokuje nejlepších techniků a programátorů
pro služby státu. Soukromá spotřebitelé jsou znevýhodňování. Musí
soupeřit se státem o vzácné statky a navíc všechno sami
zaplatit za něj. Za většinu svých cílů ani nemohou, ačkoliv jako
svobodné osoby by mohly. Stejně vše zaplatí a gloriolu
„pomocníků chudých a ochránců veřejného blaha“
získají jen politici a úřednici, nikoliv ti, co to
zaplatili].
Problém
monopolistů by nepůsobil takové potíže, kdybychom museli bojovat
jen proti kapitalistickému monopolistovi. Stal se nebezpečný
nikoliv kvůli úsilí několika kapitalistů, ale díky podpoře těch,
které s emu dostalo od těch, jimž poskytl podíl na ziscích.
Všichni tito se podílejí na monopolních ziscích na úkor
společenství, a zejména na úkor těch nejchudších, těch,
kteří jsou zaměstnáni v hůře organizovaných odvětví a na
úkor nezaměstnaných.
Tato
politika může vést k destrukci společnosti, protože výhody
jsou na straně jen malé části skupiny těch, kteří jí podporují.
Díky podpoře levice jsou monopolní tendence tak nezadržitelné
a vyhlídky do budoucna tak chmurné.
Četba
programu Labour
party z konference 25. – 28.5.1942 a požadavků,
které 26.5.1942 vznesl profesor H. J. Laski, je pro každého
deprimujícím zážitkem: např. „plánovaná společnost může být
společností mnohem svobodnější než konkurenční řád v duchu
laissez-faire,
který nahradí“, i v době míru se mají zachovat
„opatření vlády nezbytná k mobilizaci národních
zdrojů“, nebo požaduje pro Anglii „společenskou
spotřebu“.
Že
pokrok proti minulosti je vždy ohrožován tradicionalistickými
silami pravice, to je jev, který se vyskytuje ve všech dobách
a nemusí nás znepokojovat. Jestliže se však opozice stane
monopolem nějaké další reakční strany, pak nezbývá žádná naděje.
14 Materiální podmínky a cíle
Všechny
požadavky ne společenskou přestavbu skončí u „přeinterpretace“
politických ideálů minulosti, svobody, rovnosti a právní
jistoty, do „ekonomického jazyka“ lidmi, kteří
zároveň vyhlašují „konec ekonomického člověka“
Všechny
požadavky na společenskou přestavbu skončí u „přeinterpretace“
politických ideálů minulosti, svobody, rovnosti a právní
jistoty, do „ekonomického jazyka“ lidmi, kteří
zároveň vyhlašují „konec ekonomického člověka“.
Postoj lidí k ekonomii by se spíše mel označovat slovem
ekonofobie, než „konec ekonomického člověka“. Člověk
začal nenávidět neosobní síly, kterým se v minulosti
podřizoval i tehdy, když jeho individuální úsilí často
mařily, a revoltovat proti nim.
Tato
revolta je příkladem mnohem obecnějšího jevu, nové neochoty se
podřídit se jakýmkoliv pravidlům nebo nutností, jejichž příčiny
nechápeme. Je jí cítit v mnoha oblastech života zejména
v morálce a tento postoj je často doporučován. Je
přirozené, že jak se svět kolem nás stává složitější, roste náš
odpor proti silám, které, aniž je chápeme, neustále maří naše
individuální cíle a plány.
To,
že se člověk podřídil neosobním silám trhu, umožnilo růst
civilizace, která by se jinak nemohla rozvinout. Právě tím, že se
takto podřizujeme, že se takto podřizujeme, pomáháme každý den
budovat větší, než to, co je kdokoliv z nás schopen plně
pochopit. Odmítání podrobit se silám, které nechápeme, nebo
dokonce nedovedeme uznat za nějaké vědomé rozhodnutí nějaké
inteligentní bytosti,
je produktem neúplného a tudíž mylného racionalismu. Nedaří
se mu totiž pochopit, že koordinace nejrozmanitějších
individuálních úsilí ve složité společnosti musí počítat s fakty,
o nichž žádný jednotlivec nemůže mít úplný přehled. Nemá-li
být tato složitá společnost zničena, je jedinou alternativou
podřízení neosobním zdánlivě iracionálním silám trhu podřízení
nekontrolovatelné a tudíž svévolné mocí jiných lidí.
Úzkostní lidé si neuvědomují, že omezení uvalený jinými lidmi
bude mnohem bolestnější.
Kdo
tvrdí, že se musíme naučit ovládat společenské síly stejně jako
přírodní síly, se mýlí. To není cesta jenom do totalitarismu,
nýbrž cesta k destrukci naší civilizace a jistý způsob,
jak zablokovat budoucí pokrok. Ti, kteří toto požadují, ukazují,
že ještě nepochopili, že všechno, čeho jsme dosud dosáhli, závisí
na koordinaci individuálního úsilí neosobními silami.
Kardinální
otázkou je, že nelze individuální svobodu smířit s nadřazeností
jediného účelu, jemuž musí být společnost plně a soustavně
podřízena. Jedinou výjimkou je válka a ostatní přechodné
katastrofy, kdy je podřízení téměř všeho bezprostřední a naléhavé
potřebě cenou za dlouhodobé zachování naší svobody.
Je
velice důležité řešit situace po válce. Ani nezaměstnanost
specializovaných pracovníků na zbrojní výrobu a jejich
poválečné problémy s chudobou nás nesmí zlákat podřídit
společnost jedinému účelu, jako je např. zajistit plnou
zaměstnanost.
Tento
problém nás bude doprovázet pokaždé, když se ekonomický systém
bude muset přizpůsobit novým podmínkám.
Nejen
v poválečné situaci bude záležet na naší moudrosti
v řízení našich ekonomických záležitostí. Osud naší
civilizace závisí na tom, jak budeme řešit ekonomické problémy.
Po válce budeme velice chudí. Řešení předpokládá, že se spokojíme
se spotřebou, která zpravidla nebude vyšší, než je možné, aniž by
bránila rekonstrukci. Žádné krátkozraké pokusy léčit chudobu
plánováním proti konkurenci nepomohou a řešení problému
oddálí.
Problémy
v této oblasti se tak zamotaly, že je třeba se vrátit
k základům. Naše generace by mohla nejenom zapomenout, že
morálka je nezbytně jevem individuálního chování, nýbrž také, že
o ní lze hovořit jedině tam, kde jednotlivec může svobodně
rozhodovat a být vyzýván, aby pro zachování morálních
pravidel dobrovolně obětoval osobní výhody. Mimo oblast
individuální odpovědnosti neexistuje ani zlo, ani dobro, ani
příležitost pro morální zásluhy, ani šance, aby někdo prokázal
své přesvědčení obětováním svých přání tomu, co považuje za
správné. Jedině tam, kde jsme odpovědní za své vlastní zájmy
a máme svobodu je obětovat, má naší rozhodnutí morální
hodnotu. Nemáme ani právo být nesobečtí na něčí účet, ani není
naše zásluha být nesobecký tam, kde není žádná volba. Tam, kde
členové společnosti jsou ve všech ohledech nuceni dělat to, co je
dobré, nemají nárok na uznání.
Svoboda
dává řád našemu vlastnímu chování tam, kde materiální okolnosti
nutí k volbě, a odpovědnost za uspořádání našeho života
podle vlastního svědomí vytváří ovzduší, ve kterém roste morální
smysl a v němž jsou mravní hodnoty den za dnem znovu
vytvářeny svobodným rozhodováním jednotlivců.
Je
zároveň nevyhnutelné i nepopiratelné, že v oblasti
individuální chování byl vliv kolektivismu téměř zcela
destruktivní. Hnutí, jehož hlavním příslibem je snížení
odpovědnosti, může být ve svých důsledcích jen antimorální,
jakkoli hrdé jsou ideály, kterým vděčí za svůj zrod. Kolektivismu
nemá čím nahradit ctnosti, které vyžaduje individualismus:
nezávislost, spoléhání se na sebe a ochota snášet riziko,
připravenost postavit se za své přesvědčení proti většině
a ochota dobrovolně spolupracovat s e svými bližními.
A pokud je už kolektivismus zničil, zanechal po nich
prázdnotu vyplněnou zaplněnou jen požadavkem na poslušnost
a donucováním jednotlivce, aby dělal, o čem bylo
kolektivně rozhodnuto, že je dobré.
Existuje
jeden aspekt změn v morálních kritériích, o kterém lze
dnes přemýšlet. Právě individuální ctnosti, které se těší stále
menší úctě a jsou proto stále vzácnější byly právě ty, na
které byl britský národ právem pyšný spolu se Švýcary
a Holanďany. Kolektivismus tuto britskou pevnost stále více
a více ničí. Nikde to není lépe vidět, než v britské
propagandě.
Máme-li
vyhrát v ideologické válce a získat na svou stanu
slušné lidí v nepřátelských zemích, musíme především znovu
získat důvěru v tradiční hodnoty, která v minulosti
tato země zastávala, a musíme mít morální odvahu bránit
ideály, které naši nepřátelé napadají. Důvěru a obnovu
získáme stydlivými omluvami a ujišťováním, že se rychle
reformujeme. Nevysvětlíme ji vysvětlováním, že hledáme kompromis
mezi tradičními anglickými hodnotami a novými totalitními
idejemi. Skutečnou váhu má jen naše nezdolná víra v tradice,
které udělil t této země zemi svobodných a spravedlivých,
tolerantních a nezávislých lidí.
15 Budoucnost mezinárodního řádu
V
žádné oblasti svět za to, že se vzdal liberalismus 19. stol.
nezaplatil tak draze jako v té, kde ústup začal:
v mezinárodních vztazích. Přesto jsme si nevzali poučení.
Různé
druhy ekonomiky plánování prováděné nezávisle v národním
měřítku se svým úhrnným účinkem ukazují být škodlivé dokonce i z
čistě ekonomického hlediska; a navíc vyvolávají mezinárodní
nešvary. Je jen malá naděje na mezinárodní řád nebo trvalý mír,
pokud bude každá země moci volně dělat cokoli, co uzná za vhodné
pro svůj bezprostřední zájem, jakkoliv to ostatním může škodit.
Různé
druhy ekonomického plánování jsou uskutečnitelné, jen když
plánovací autorita může účinně vyloučit vnější vlivy. Výsledkem
takového plánování je tudíž nahromadění omezení pohybu lidí
a statků.
Další
reálné a podceňované nebezpečí pro mír vzniká z uměle
vypěstované ekonomické solidarity všech obyvatel nějaké země a z
nově vzniklých bloků opačných zájmů, vytvořených plánováním
v celonárodním měřítku. Není ani nutné, ani žádoucí, aby
národní hranice vyznačovali ostré rozdíly, aby příslušnost
k národní skupině byla
nárokem na podíl na úplně jiný koláč, než o který se dělí
příslušníci jiných skupin. Budou-li zdroje různých národů
považovány za výlučné vlastnictví těchto národů jako celku,
budou-li mezinárodní ekonomické vztahy stále více vztahy mezi
celými národy organizovanými jako subjektu obchodu, místo by byly
vztahy mezi jednotlivci, pak se nevyhnutelně stanou zdrojem
závisti i třenic mezi celými národy. Jednou
z nejfatálnějších iluzí je, že se mezinárodní třenice omezí,
když se konkurence o trhy nebo o suroviny nahradí
vyjednáváním mezi státy nebo organizovanými skupinami. Te povede
pouze k soupeření silou místo toho, co lze metaforicky
nazvat konkurenčním „bojem“, a k přesunu
rivality na mocné a ozbrojené státy, které nejsou subjektem
žádného nadřazeného zákona. Ekonomické transakce mezi takovými
národním subjekty, které nejsou podřízeny žádnému nadřazenému
zákonu a jejichž představitelé nemusí být vázání žádnými
jinými úvahami než zájmem příslušného národa, musí skončit
střetnutím sil.
Pokud
s vítězstvím neuděláme nic lepšího, než že podpoříme trendy
v tomto směru, pak zjistíme, že jsme porazili nacionální
socialismu jen proto, abychom vytvořili svět mnoha nacionálních
socialismů, lišících se sice v podrobnostech, ale jinak
stejně totalitních a nacionalistických, ocitajících se znovu
a znovu v konfliktu jeden s druhými. Němci se
budou jevit jako narušitelé míru jenom proto, že byli první na
cestě, na které je nakonec budou muset všichni následovat.
Někteří,
kteří si alespoň trochu nebezpečí uvědomují“ zpravidla
dovozují, že ekonomicky plánovat je třeba „mezinárodně“,
tj pomocí nadnárodní autority. Ačkoliv nějaké potíže by se
oslabili, objevili by se mnohem větší a nebezpečnější.
Problémy vyvolané vědomým řízením ekonomických záležitostí
v národním měřítku nevyhnutelně dostávají ještě větší ještě
větší rozměry, jestliže se totéž stane mezinárodně. Konflikt mezi
plánováním a svobodou se musí stát ještě vážnější, jak se
zmenšuje podobnost měřítek a hodnot u lidí podřízených
jednomu plánu.
Lidé
kterékoliv země se mohou dát snadno přesvědčit, aby se obětovali
v zájmu pomoci tomu, co považují za „svůj“
ocelářský průmysl nebo „své“ zemědělství nebo v zájmu
toho, aby v jejich zemi nikdo neklesl pod určitou úroveň.
Dokud jde o pomoc lidem, jejichž životní zvyklosti a způsoby
myšlení jsou nám znám, dokud jde o to korigovat rozdělování
důchodu nebo pracovních podmínek lidí, které se můžeme dobře
představit a jejichž názory na jejich vhodný status si
dovedeme dobře představit a jejich názory na jejich vhodný
status jsou zásadně podobné našim, jsme zpravidla ochotni
podstoupit nějaké oběti. Jaké ale vzniknou problémy, pokud tyto
podmínky nenastanou?
Jestliže
většina lidí není ochotna vidět tyto obtíže, tak hlavně proto, že
vědomky či nevědomky předpokládají, že právě oni budou tyto
vyřizovat za ostatní a protože jsou přesvědčení o své
vlastní schopnosti dělat to správně a spravedlivě. Požadovat
plánování v nadnárodním měřítku prozrazuje naprosté nedbání
problémů, kterými takové plánování dalo vzniknout. Němci je např.
řešili pokusem o Großraumwirtschaft
(velkoprostorové hospodářství), které může být úspěšně řízeno jen
vyšší rasou, Herrenvolkem
(národem pánů). Stejné problémy vzniknou, i kdyby byla
vládnoucí moc idealistická a nesobecká, jak jen si lze
představit.
Snad
nejsilnější zdrojem víry v možnost jednotného řízení
ekonomického centrálního řízení ekonomického života různých
národů demokratickými prostředků je osudný omyl, že bude-li
rozhodování ponechání „lidu“, bude jednota zájmů
pracujícího tříd s to překonat rozdíly, které existují mezi
vládnoucími třídami. To ale neřeší žádný z již uvedených
problémů plánovaní autoritou, i kdyby byla tvořena členy
pracující třídy z různých národů.
Chudší
národy budou závidět bohatším a nastane „plánování“.
S cílem vyrovnat životní úroveň. Plánování tohoto druhu
nezbytně musí začít stanovováním pořadí priorit různých nároků.
A na tom se nikdy neshodnou, protože vždy by nějaký
„národní“ problém byl odsunut dle škály priorit
stanovenou autoritou a navíc by museli přispívat na
projekty, o kterých si příslušníci toho národy myslí, že je
poškozují.
Nepomůže,
ani když mezinárodními autoritami budou světové velmoci.
Je
příznačné, že nejvážnější zastánci centrálně řízeného nového
ekonomického řádu v Evropě předvádějí podobně jako fabiánské
a německé prototypy, nejúplnější opovržení individualitou
a právy malých národů. Profesor Carry cynicky napsal:
„Stane-li se nacistický způsob se zacházením s malými
národy skutečně běžnou formou, k čemu potom válka?“
Federace
nepomůže, není možné, protože vyžaduje převzetí některých
pravomocí národních států.
Přebudovávat
civilizaci ve velkém nebudeme. Ze všeho nejméně zachováme
demokracii, která dosud nikdy nefungovala bez velké dávky místní
samosprávy, jež poskytovala školu politických zkušeností jak pro
nejširší vrstvy, tak pro jejich budoucí vůdce. Jen tehdy, když se
lze odpovědnost naučit a praktikovat jí v záležitostech,
které jsou většině lidí důvěrně známé, když je nějaké jednání
vedeno spíše s ohledem na souseda než teoretickou znalost
potřeb ostatních lidí, může obyčejný člověk zasahovat do
veřejných záležitostí, protože se týkají světa, který zná. Myslím
si zkušenost malých zemí jako Holandsko či Švýcarsko, obsahuje
mnoho z toho, čemu se mohou učit velké země.
Avšak
malý
stát si může svou nezávislost jak v mezinárodní tak národní
sféře zachovat jen v rámci skutečného právního systému,
který zaručuje jak to, že jsou nezměnitelně prosazovaná určitá
pravidla, tak to, že autorita, která má moc je prosazovat, nemůže
tuto moc použít k žádnému jinému účelu. Nadnárodní autorita
by musela účinně omezovat vlastní moc. Nikdy nezabráníme zneužití
moci, nebudeme-li ochotni omezovat moc způsobem, který může být
občas i překážkou jejího použití k žádoucím účelům.
Mezinárodní
autorita, která účinně omezuje pravomoc státu nad jednotlivcem,
bude jednou z nejlepších záštit míru. Mezinárodní panství
zákona se musí stát záštitou jak proti tyranii státu vůči
jednotlivci, tak
proti tyranii nového nadstátu vůči národním komunitám. Naším
cílem nemůže být ani všemocný nadstát, ani volné sdružení
„svobodných národů“, nýbrž společenství národů
svobodných lidí.
Aplikace
federace, která by mohla některé problémy mezinárodní
politiky vyřešit, je mimořádně obtížný úkol a nemáme
vyhlídku na úspěch, jestliže nějakým ambiciózním pokusem přepneme
jeho schopnost.
Nesmíme
si myslet, že vytvoříme naráz organizace, která odvrátí války.
Nejen, že neuspějeme, nýbrž pravděpodobně propásneme i naději
na úspěch v mnohem omezenějších oblastech. Tato opatření
mohou být docela dobře horší než válka sama.
16 Závěr
Smyslem
této práce nebylo vytvořit podrobný program žádoucího příštího
společenského řádu.
Důležité
nyní je, abychom se dohodli na určitých principech a zbavili
se některých omylů, kterým jsme podléhali v nedávné
minulosti.
Musíme
uznat, že jsme před válkou znovu dosáhli stadia, kdy bylo
důležitější odstranit překážky, které nám lidská pošetilost
navršila do cesty, a uvolnit tvořivou energii jednotlivců
než vymýšlet další mechanismy k jejich „vedení“
a „řízení“ – spíše vytvářet podmínky pro
pokrok, ne „“pokrok plánovat“.
Nejdříve
se musíme zbavit nejhorší formy dnešního tmářství, které se nás
snaží přesvědčit, že všechno, co jsme v minulosti dělali,
bylo buď moudré, nebo nevyhnutelné.
Musíme
mít odvahu začít znovu, „trochu ustoupit, abychom mohli
lépe skočit“. Tuto odvahu neprojevují ti, kteří věří
v nevyhnutelnost tendencí, ani ti, kteří kážou o „novém
řádu“, jen prodlužují současné tendence a nepřijdou na
nic lepšího, než jak napodobit Hitlera. Naopak ji projevují ti,
kteří nejvíce bědují nad novým řádem, nejvíce trpí pod převahou
myšlenek, které vyvolali tuto válku a většinu zla, jež na
nás dolehlo.
Jestliže
jsme neuspěli při prvním pokusu vytvořit svět svobodných lidí,
musíme se o to pokusit znovu. Vůdčí princip, že politika
svobody pro jednotlivce je skutečně jedinou pokrokovou politikou,
zůstává pravdivým dnes stejně jako v 19. století.