sobota 5. července 2008

O nadnárodních společnostech a společnosti

Bylo mi napsáno: "Trh dnes podle mne už vůbec nefunguje, protože nadnárodní společnosti porušily systém nabídky a poptávky. Vzniká nadvýroba téměř všeho, staví se na otrocké práci levných (dětských a jiných pracovních sil, deformuje se tím cena a ničí životní prostředí."

Jestli dobrovolná směna jednotlivců vytváří společnost a tedy i tím tržní hospodářsky systém, pak ke směnám buď dojde v případě vzájemné výhodnosti a nebo nedojde pokud jedné straně něco nevyhovuje. V případě uzavření smlouvy společnost zbohatne, neboť je to ku prospěchu obou smluvních stran. V opačném případě nikdo není poškozen i když musí hledat jiné řešení svých problémů. Nic mezi tím není, trh nemůže selhat. Může ale být zabráněno směnám i mimo vůli jednajících stran směny. Brání se jim, aby uspokojili své nejnaléhavější potřeby společenským způsobem

A to je ta příčina těch problémů, které popisujete. Příčinou problémů není smluvní tržní společnost. Problém nebude vyřešen, pokud se příznaky budou zaměňovat s příčinou. Jednající lidé nějak jednají jakmile se někde náhodou uvolní pouta a začnou napravovat vzniklé škody a rány ve společnosti způsobené omezováním smluvní svobody. Není možné proces "hojení" nazývat příčinou problémů. Příčinou by se nakonec ukázala nějaké nespravedlnost a násilí. Každý hřích je jak rakovinná buňka. Může zahubit celé lidstvo. Nikdo není v pozici aby určoval ztráty a zisky druhých. Nemůže jednomu "málo ublížit" aby druhému "hodně" pomohl. Může jen sám pomoci, pokud vidí někde chudého. Ale almužna problém zcela nevyřeší. Pouze efektivní produkce vyřeší problém bídy, která je bez trhu normálním stavem. kdysi byla tak běžná, že se ani nezdůrazňovala. Tehdejší lidi by se divili, čemu dnes říkáme "bída".
Přeci znáte, jak člověka rozmrzí, když mu chybí nějaká drobnost, kterou postrádá. A jinak se může topit v nadbytku. Třeba mu zrovna chybí jehla. A dokud ji někdo nevyrobí, není. A přerozdělení jehel nepomůže. Bude zase chybět jinému a navíc s pocitem nespravedlnosti a nenávisti k tomu, kdo mu jí ji vzal. Musí se vyrobit dvě jehly, A tak dále :-) dokud zákon mezního užitku nezpůsobí zastavení přírůstku výroby. Náklady na výrobu se zvednou tak, že se nevyplatí vyrobit další. K plýtvání nedochází. Mezní užitek další jehly klesne tak, že je menší než mezní užitek ubývajících prostředků potřebných na jeho výrobu.

Už jen ten termín "nadnárodní společnosti" mi připomíná, že nacionalismus je stále živý, tomu nebezpečí se ale nevěnuje pozornost, boj proti kapitalismu je přeci v očích populistů tak naléhavý Proč by firmu nemohli vlastnit jednotlivci různých národů. Jen národ (co a kdo to je?) může vlastnit firmu?
Proč by nadnárodní společnosti porušily systém nabídky a poptávky? Jak to má fungovat. nejsou to spíš jednotlivé vlády, které se snaží poškozovat ostatní "národy". Firmy jsou jen smlouvy jednajících lidí. Nabízejí služby, jinak je zákazníci nepodpoří. Samozřejmě, snaží se získat od vlád výhody a potom jsou i proti zájmům zákazníku. Vlády je přeci podrží a subvencují či ochrání před konkurencí. Neměli bychom hledat problém v možnosti, že pár jednotlivců u moci zneužívají svou moc ve prospěch jedné skupiny lidí - v tomto případě "nadnárodních" firem ve prospěch zákazníků?
Nehájím takové firmy a jsem pro okamžité zrušení této vazby mezi nimi a vládami. Jeden způsob řešení je nebránit i těm malým jim konkurovat. Velké firmy, které už jsou zavedeny a mají úspory, si daněmi platí to, že jiné, ještě bez vlastních úspor, daňové zatížení odradí. Daně znemožňují malým konkurovat velkým stejně tak jako privilegia mocných, které jim poskytl stát. Volný vstup na trh znemožní vzniku údajně škodlivých soukromých monopolů, znemožní hanebné chování velkých "nadnárodních" firem a stejně by tak padla moc státních monopolů. Padl by i státní podvodný důchodový systém i zdravotnictví a školství. Stát by nemohl uhájit před soukromými soudy výběr zdravotní, sociální a důchodové daně. Sta tisíce úředníku dnes bránící trhy by šlo nabízet své služby přísným zákazníkům. Produkce by vzrůstala, peníze by státy netvořily z ničeho. Chudých by ubývalo a tím by i společenské jednání získalo úctu. Úspory a kapitál by vzrůstaly rychleji než počet obyvatel a mohli by se řešit další, dosud neřešené problémy. A lidi s perspektivou dostatku a blahobytu nejsou tak nenávistní k jiným. Jsou blahosklonnější, neboť si začnou věřit. Nebudou zpochybňovat společenské jednání ve shodě, které umožňuje vetší nárůst statků na jednotlivce.
Tak kdo porušuje nabídku a poptávku?

Velikost produkce určují pouze zákazníci. Nikdo nemůže vyrobit více, než potřebují zákazníci. Neměl by z čeho, mohl by vyrábět pouze se ztrátou a to nikdo dlouho nevydrží. Vydrží jen státní prodělečné projekty vysávající majetek od soukromníku jako ve dvojhvězdě černá díra od svého souputníka. Tento příměr by naznačoval to, čeho se bojím. Je už pozdě a společnost v bolestech zanikne. Na rozdíl od černé díry ale zanikne i stát, který není primární a může existovat pouze pokud ho společnost živí. Možní toto si přejí zelení. Už nikdo z lidí nebude obtěžovat přírodu a "ničit ji".

Dva ekonomické zákony určují lidem kolik vyrobit, jak kvalitně, jak dlouho vyrábět a v jakém rozsahu. Zda v malé dílně či v nadnárodní firmě. Tyto otázky nemůže odpovídat parlamentní zákony či výnosy různých úředníku či jednotlivci, kteří se nezúčastní směn.
Jsou to tyto praxeologické zákony:
1) Zákon mezního užitku, který souvisí se subjektivním hodnocení lidí, kteří něco upřednostňují a něco odsouvají. Stručně je popsán v http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/05/voda-regulace.html
2) Zákon výnosů, který není tak subjektivní a závisí na přírodních vlastnostech ekonomických statku - užitku - a zároveň na subjektivním hodnocení lidí skrze ceny statků. Nikdo jen tak nezjistí, v jakém poměru se prostředky výroby mají požít, aby uspokojovali co nejlépe nejnaléhavější potřeby lidí. Jen podnikatelé mohou objevit vhodné poměry. Třeba u holičů se ukazuje, že není možné mít holičství o tisíci zaměstnanců. Zatímco u automobilek to může být jinak. Dělat auta soukromníky na svých dvorcích a v garážích zřejmě žádný zákazník nepodpoří. Kvůli ceně. Každý klempíř, kteří vymyslel něco, co zvýší výrobu tak, aby náklady nepřevýšily výrobu byl zákazníky motivován k založení větší výroby. Jen samotné zvětšení rozsahu pomohlo. Musel se ale objevit správný poměr. A naopak, někdo, kdy vytvořil větší továrnu než bylo třeba možno neuspěl. Zde se nic nevymyslí od stolu. Důležitý je proces objevování v interakci s účastníky na trhu. Žádné teorie, výpočty a plánovaní nepomohou. Musí se hledat a bez svobody to nejde. Každý antimonopolní politika se chová jako když nejlépe tohle ví. Stejně jako v dobách plavání a pětiletek. Antimonopolní úřady jsou převlečené plánovací úřady socialistického státu.

Násilím rozbíjet to, co zákazníci podpořily svou koupí je vždy tragický návrat do chudoby. Jenž když lidé začnou chudnout, stávají se nejistými, nevěří si a zvolí každého "Hitlera", který jim dodá sebevědomí a "pořádek". Barbarství nastoupí rychleji, než se kdo vzpamatuje.
To chcete riskovat? Snad ne.
A ještě na závěr. Pokud trh produkuje více než je třeba, tak mimo jiné vedle regulace cen proto, že "někdo" mimo smluvní strany manipuluje s nabídkou zákonného platidla, které účastníkům trhu pod hrozbou násilí vnucují poslanci. Ten "někdo" jsou centrální banky s pomocí komerčních bank. proto taky banky jsou tak ziskové na rozdíl od ostatních. Je to privilegovaná skupina a jsou první u peněz pumpovaných do hospodářství. To je příčina různých krizí, které se opět přisuzuji kapitalismu. Jak jinak, když vše ovládá antikapitalistická mentalita různých přisluhovači státu. od politiků přes novináře až po učitele.

Místní výroba versus dálková doprava




Setkal jsem s tímto, asi běžným, názorem:

"Dohoda mezi spotřebiteli a výrobci je samozřejmě možná jenom v malých poměrech. Ale o to jde. Jsem přesvědčena ( a nejen já), že je nutné se v mnoha věcech vrátit k místním poměrům a např. základní potraviny si pěstovat v místě. Tam je také prodat. Totéž pokud jde o řemesla. Tím by opět oživila místní ekonomika, přestalo by zběsilé převážení rajčat ze Španělska a odjinud do místa, kde si je společnost je schopna vypěstovat sama a konzumovat čerstvá. Velké má být jenom to, co nemůže být malé."

Odpovídám takto:
Co se týče pěstování plodin v místě, nikomu by se nebránilo ve svobodné společnosti pěstování v místě. Ale praxeologické zákony, které můžeme vypozorovat u jednajícího člověka, jako je zákon mezního užitku a zákon výnosů (popsány např. v této krátké učebnici), stejně jako přírodní zákony, velmi rychle zamezí neefektivní produkci. Je jasné, že pokud jsou někdy státním zásahem deformovány informace potřebné pro koordinaci jednajících lidí, pak se objevují “záhadné” jevy, které jsou předmětem podivu mnohých. Jak to, že se vozí nějaké produkty přes celý svět, když je můžeme dělat v místě spotřeby? Tato záhada má jednoduché vysvětlení. Z nějakých důvodu je to nejlepší způsob, jak s užitkem a efektivně vyřešit problém. Nikdo jen tak pro legraci nebude převážet něco sem a tam. Vždy bude převážet jen pro někoho, kdo to zaplatí.
Proč tedy lidi nepěstují nějakou plodinu v místě? Buď byla politicky vytvořena  nějaké umělá překážka v podobě privilegii a nebo v konfiskaci majetku a přerozdělení, dotace, a nebo produkt někdo nabízí odjinud levněji včetně dopravy a dalších transakčních nákladů. Další otázkou je, co vlastně pěstovat a co to jsou “základní potraviny”. Proč by o tom měl rozhodovat nějaký úředník či voják podobně jako chovatel dobytka rozhoduje o “základních potravinách” pro svá zvířata?

Dejme tomu, že kolem města (místa) MA, kde nejsou vhodné podmínky pro pěstování pšenice jakékoliv odrůdy,  by se mohli pěstovat brambory pro místní požití. Dále že přírodní podmínky jsou vhodné pro pěstování brambor odrůdy BA stejně jako pro odrůdu BB. Zemědělci v MA pěstují brambory BA , keré se prodávají za cenu CBA za váhovou jednotku Jd. Dále předpokládejme, že pěstitelé jsou už vybavení a půdu zúrodnili, starají se o ní a že jsou dobří hospodáři a pěstitelé. Za tržby mohou nakoupit všechny potřebné prostředky a získat úrok zohledňující časovou prodlevu pří produkci. Dosahují minimálního zisku, který ještě akceptují, neboť poptávka a nabídka brambor BA se dlouho nemění a poptávka po nutných prostředcích zvedla jejich ceny tak. Potom se může stát, že už se nikomu nevyplatí vozit brambory odrůdy BA z dálky 1000 km i kdyby tam byli stejné podmínky a stejně dobří pěstitele jednoduše kvůli dopravním nákladům a stejná cena v MB. Dalším dovozem navíc změní nabídku brambor BA a tedy musí prodat levněji a zisk klesne pod zemědělci očekávanou mez. Ale nic není neměnného. Co se stane, když:
1) Lide začnou preferovat brambory odrůdy BB?
2 Postihne oblast kolem MA sucho a neúroda, nebo plíseň brambor? Nebo nechuť zemědělců pracovat a podnikat?
3) Lidem ve městě MA přestanou chutnat brambory BA a začnou dávat přednost těstovinám a přitom tvrdé pšenici se v místě vůbec nedaří a každý, kdo se o to pokusí utrží ztrátu?
4) Vláda začne dotovat vzdálené zemědělce a nebo dopravce z MB např. tím, že mohou jezdit na dotovaných státních silnicích?

V prvním případě se stane pěstovaní brambor BA neziskové. Už se produkovaly bez zisku nebo pod úrovní očekávaného zisku srovnatelného ziskům v jiných oblastech hospodářství. Jelikož klesla poptávka, nelze je prodat za cenu CBA/Jd. aniž by to producent musel platit ze svého. A začít ihned pěstovat kolem města MA brambory B nelze ze dne na den. Jejich cena při dané poptávce je CBA/Jd. a je mnohém vyšší než CBA kvůli větší chtivosti zákazníků. Podnikatele začnou hledat řešení. Zjisti cenu brambor v místě MB a spočítají náklady za nákup brambor BB, za službu dopravy, cla, uřední polatky a za úrok z časové prodlevy. Pokud jim vyjde, že rozdíl tržeb za brambory BB převýší o určitou žádanou částku - zisk - náklady na nákup brambor, transakční náklady a úrok, vše realizují a prodají je ve městě MA. To trvá tak dlouho, dokud se opět nezmění podmínky. Přitom klesá zisk z prodeje brambor BB ve městě MA až na zisk očekávaný tak, roste nabídka BB a jak konkurence investujících obchodníků zvedá náklady na prodej brambor BB pěstovaných u místa MA. Děje se ve shodě zákona mezního užitku.
U pšenice by to bylo jen plýtvání pěstovat je místně a žádný svobodný člověk by ani nezačal ničit své úspory pokusem pěstovat např. banány.

Toto je silně zjednodušená situace. Případy jedna až tři  ukazují na možné příčiny “poruch” plynoucí z měnících se “přirozených”  podmínek a čtvrtý případ ukazuje příklad “poruchy” způsobené nespolečenským chováním několika jednotlivců. Představte si miliony produktů, všechna myslitelná místa s různými podmínkami pro výrobu na Zemi, miliardy lidí s různými dovednostmi, neustále měnící se přání miliardy spotřebitelů, tisíce regulací trhu parlamenty a vládami, které každý den mění pravidla obchodu a překážky trhu jako cla, daně atd. s cílem měnit “ceny” administrativním způsobem. Tento problém nelze optimálně vyřešit z kanceláře politika či plánovače. I nejlepší podnikatelé by selhali. Kdo se diví, proč někdo dělá to a to, má možnost to udělat lépe a bude za to odměněn ziskem. Když se někdo, např. jako jeden český novinář, pohoršuje nad tím, že rybář v dunajské déltě za rybu utrží mnohem méně než obchodník, který za ním dojede z města a ryby koupí a doveze na trh do městě, nechť sám jede do délty Dunaje a konkuruje tomu “hanebnému” obchodníkovi a nezmenší mu jeho “hanebné” zisky svou konkurencí.
Jednající člověk by nic nepřevážel bezdůvodně. Nikdy by nechtěl plýtvat svým vlastním majetkem a pokud plýtvá, brzy majetek ztratí spolu se svou pozicí ve společenské dělbě práce a nahradí ho někdo, kdo umí uspokojit své zákazníky lépe, s menšími ztrátami.

Jen případ dvě popisující vládní intervenci do obchodu vede k podivným jevů, které jsou nepochopitelné pro lidi, kteří nic netvoří a nikomu na trhu neslouží. Aby vláda mohla dotovat pěstitelé brambor BB, nebo dopravce, tak nejdřív musí omezit osobní svobody obyvatelů, aby jim mohla zkonfiskovat část majetku. To způsobí chudobu, protože nemohou uspokojit naléhavější potřeby a menší úspory těch, kteří byly nuceni odevzdat svůj majetek. I místní zemědělci budou chudší a třeba zkrachují. Dotaci vetšinou dostanou méně schopní producenti. Dopravci mohou levně vozit zboží ze vzdálenějších oblastí. A další a další chaotické následky a ad hoc řešení vlády situaci úplně znepřehlední. A posledním trumfem vlády je, že omezí dopravu kamionů, neboť už má moc nad jednotlivci. Odsoudí město k chudobě a hladovění a vše svede na "globalizaci".

Proto je třeba se ptát, proč jednotlivci vozí zboží přes celý svět, když by se mohlo pěstovat místně.
Podnikatelé věrni své objevitelské role zlepšovat lidské podmínky a pomáhat bližním mohou zkusit pěstovat různé plodiny místně a zkusit je prodávat, aby zabránili kamionům jezdit kolem světa. Potom poznají problém. Nejen špatné podmínky přírodní, nedostatek kapitálu - úspor - a zkušeností, ale navíc daně, licence, cla, dotace konkurentům a další státní intervence, proti kterým se nikdo ani nemůže pojistit, ale často je nemůže ani předvídat. Pravidla a zásahy se mění každým dnem nadprodukcí legislativy, která reguluje chování lidí na trhu. Chybí právní jistoty. Jako kdyby nad místem kolem města každý den kroužilo tornádo či mrak hladových sarančat. Takže místní lidé i cizí investoři vzdají nějaké místní pěstování plodin.

Jak se pozná, že něco má být “velké”, protože to nemůže být malé? Jinými slovy, jaký má být správná rozsah výroby? Bez kalkulace v peněžních cenách to nelze. Peněžní ceny lze získat jen v podmínkách soukromého vlastnictví výrobních prostředků a svobodné směny všech statku při použití skutečných peněz. Kdyby lidé vše věděli, nemuseli být mít trh. Dělo by se jen vše, co je nutné. Ani peníze by nebyly nutné. Byl by to svět vhodný i pro roboty, kterým se zadá cíl.

Také zákon výnosů určuje velikost podniku, který sleduji určitý cíl. Praxe pěstování plodiny BA v místě MA může ukázat, že je velikost podniků větší nebo menší, než je optimální.

Nemohu souhlasit s tím, že to někdo zelený nebo rudý nebo hnědý od stolu z hlavy bez znalostí cen vzniklých při směnách statků mezi soukromníky vlastnící výrobní prostředky zná, co potřebují všichni ostatní spotřebitelé a jak nejlépe produkovat žádané statky. Pokud něco tito plánovači ví, proč to sami nevyužijí ve svůj prospěch a nevyrábí čí nenakupují tam, kde je něco podhodnocené a neprodávají tam, kde to drahé? Dneska se spíš někdo podívá z okna, zavolá polici a výběrčí daní a jde dělat dobro pro par voličských hlasů. Voliči ale musí být dost hloupí, aby lest přerozdělování a omezování produkce neprokoukli a nebo zvlášť vychytralí, aby očekávali, že od ostatních získají při přerozdělování ekonomických statků více, než sami budou muset obětovat.

Musím zmínit jeden aspekt, který je přehlížen, když se hovoří o jakékoliv soběstačnosti, rodiny, města, “státu”, EU atd. Lze dokázat nejen subjektivně, že i kdyby někdo uměl vše nejlépe, přesto je pro něj lepší, když se zaměří na to, co mu vynáší největší a ostatní nakupovat i od horších výrobců, budou mít všichni podíl na větším majetku. Tento zákon se může nazývat jako Ricardův sdružovací zákon. Nikdy tedy není výhodné, když se obyvatelé místa MA snaží být v co nejvíce produktech soběstační.

Další rozměr produkce a spotřeby je nejen místo, ale i čas.  “Rozmary” přírody a zloba lidí způsobuje poruchy nejen místně ale i časově. Podnikatelé, snažící se o blaho bližních, zkouší odhadnout to, co ostatní nevidí. Zkoušejí přesouvat statky z míst, kde  jsou měně ceněné, tedy užitečné, do míst, kde je jich nedostatek a museli by jinak plýtvat prostředky na jejich další produkci. Obchodníci optimalizují rozprostření a využítí stávajících prostředku ke spokojenosti všech. Za to dostávají zdánlivě nezaslouženou odměnu i když nic nevyprodukovali. Nedělají to ale jen pouze z hlediska geografického, ale i časového. Když se jim zdá, že nyní je statek je statek nevyužit, nakoupí jej místo aby jej ostatní za nízkou cenu prohýřili a v době jeho nedostatku je prodají a opět jim zákaznící zaplatí i odměnu za pomoc v nouzi. Něco podobného udělal i biblický Josef, který v chudých letech zachránil mnoho lidí od smrti hladem.
Jsou obyvatele místa MA ochotní se pojistit proti budoucí nepřízní? Není levnější využít výhody trhu s nenahraditelnými znalostmi a “sny o tučných a hubených létech” a s jeho již vybudovanou infrastrukturou a nakupovat odjinud, kde bylo zrovna lépe a příště jim to oplatit?

Pokud bychom vše museli pěstovat sami místně, vrátíme se do dob velké chudoby a nedostatku a dob hladomorů, nejen pokud nepřízeň nedovolí vypěstovat vše potřebné ale i proto, že nestihneme produkovat vše optimálně a dobře a koordinaci lidí by klesla. Mnoho lidí by nemohlo žít a ani se narodit.

Překvapivě téměř nikdo nedomýšlí mezní případy. Jestliže dnes administrativně omezíme výrobu čehokoliv, vždy se na Zemi najdou mezní kupci, kteří budou muset hladovět nebo umřít hlady. Ti jsou ale velmi daleko, většinou je nevidíme, tak co by to mělo nás, “humanisty”, nějak vzrušovat,ne?

úterý 1. července 2008

Alternativní ekonomická společenství

Zde uvádím reakci na diskuzi s jedním milým člověkem. Reakce mi dala vice práce, tak ji zde použiji.
Reaguji na toto:
"Alternativních ekonomů je celá řada, jenom je zřejmě nesledujete. Dokonce existují i místa, kde se pokoušejí realizovat svoje představy. Jsou to malé komunity, kde fungují na bázi rovnosti hlasů a vkladů do družstev. Existují také místní měny a lets systémy a to jsou všechno alternativní pohledy na ekonomii i společnost (společenství). Rudolf Steiner mluvil o trojčlennosti, to jest o oddělení ekonomiky, politiky a kulturně-duchovního života. Tím by se každá část starala o svoje principy a dohromady by řešila věci , které se týkají celku. Není to tedy jenom model ekonomický. Pokud jde o ekonomiku, tam viděl Rudolf Steiner zejména rozvíjení modelu bratrství, to jest, spolupráce skupin výrobců a spotřebitelů, kteří by se sdružovali do asociací a společně určovali množství výrobků, atd. Alternativy tedy existují, jenom je dnešní modely ekonomiky válcují, protože to vyhovuje hlavním hráčům, kteří na tom profitují a druhé ovládají. Alternativní ekonomové neobhajují státní zásahy, to dělají socialisté a to alternativci nejsou."

A zde je má odpověď:
Už asi vím, co jste myslela "alternativními ekonomy". To, co jste popsala, chápu jako příklady skutečné realizace jednání svobodných jednotlivců, kteří hledají způsoby, jak se nejlépe navzájem pomoci. Potom se zřejmě shodneme, že všechny způsoby, které si vybrali svobodní jednotlivci ve společenské dělbě práce pro své jednání, jsou alternativní formami k tomu, jak asi byste řekla "ekonomika založená na státních zásazích". V takové společnosti by "sebevětší" dodavatel byl velkým dodavatelem pouze do doby, dokud mu jeho činnost budou schvalovat ostatní lidé tím, že si budou jeho služby kupovat. Potom by nebyl hrozbou pro společnost. Jen v danou chvíli nejlepším dodavatelem nějaké služby a pro všechny by tento stav byl optimální. Samozřejmě ani jedna strana směny se nesmí dostat k možnosti, aby mohla např. skrze stát, který není má monopol na donucovací moc, použít násilí na vytvoření nějakého privilegia. hezky to popisuje Frederic Bastiat - jeho pro počátek doporučuji. Je čtivý a geniální. Psal to pro obyčejné lidi. Jen připomenu jeho slavnou "definici" státu: "Stát je velká fikce, jejímž prostřednictvím se každý snaží žít na úkor všech ostatních".

První úkol, který je velmi těžký, je, aby co nejvíce lidí pochopilo, že společnost svobodných lidí vede k harmonii a právu. Těžký je proto, že lidem říká to připomíná důraz na individualitu a jeho odpovědnost. A to se lidem moc nelíbí. Ti asi radši otroctví se sociálními jistotami. K tomu bych Vás rád povzbudil, aby jste se toho taky nebála a zkusila to s učením "harmonické ekonomie". Na to byli mistři francouzští ekonomové 19. století v čele s Bastiatem a Molinarem. Opravdu mi můžete věřit, že je to minimálně zajímavé.

Tedy jeden z dalších bodů "mého programu" by bylo ozvat se proti nejen vměšování státu do jakékoli směny mezi jednotlivci, ale dále aby nemohl monopolizovat jakoukoliv službu jako dodavatel služby. I když nemusí být výhradní dodavatel služby, zhoršuje situaci, že tím odhání skutečné objevitele a investory ze sféry teto služby a služba není nikdy poskytována optimálně. Vždy bude nedostatková, jak pořád slyšíme či čteme v médiích.

Sám už to zkoumám asi dva roky a v rozhovorech zkouším odhalit to nejdůležitější pro porozumění.
Pro pochopeni harmonie svobodné společnosti by se mohlo zkusit zahájit v médiích diskuzi o zrůdnosti antimonopolní politiky státu. Ale k tomu je třeba ovládat principy lidského jednání a ekonomie. Např. k tomu výborný současný francouzský "harmonista" Pascal Salin http://www.libinst.cz/etexts/salin_harmonie.pdf.

Jinak třeba skupina výrobců a spotřebitelů určující množství a atd. je asi návrat do středověku. K tomu je třeba znovu použít u nás zapomenutou otázku o ekonomické kalkulaci a její nemožnosti použít za socialismu. Neříkám, že by nemohly takové spolky vzniknout, každý by mohl zkusit v nich žít. Ale asi by je lidé zase opouštěli. Kdyby byly tak výhodné, spontánně by vznikaly bez ohledu na okolní tlaky. Zato trh se prosazuje vždy, byť jako "černý" při násilným tlaku na svobodu lidí. Např. i ve vyhlazovacích táborech prý čokoláda sloužila jako peníze mezi vězni (nemá někdo nějaké prameny?). Trh vzniká spontánně jako přirozený důsledek lidského jednání, které je způsobeno vzácností prostředků ke zlepšení situace každého jednotlivce. Obecně, každý člověk se snaží směnit svůj současný stav za lepší a proto jedná, pokud má nadějí, že svůj stav zlepší. Proto i směna svého majetku za jiný na trhu je tak "přirozená".

Model bratrství - proč ne - ale taky by se v praxi neosvědčil. Jinak už by se to dávno prosadilo. Lidé společnost vytvořili na mnohem jednodušším poznání, které mnohem později formuloval Ricardo. Zjistili, že spolupráce lidí ( i národů) vede k tomu, že se vyrobí mnohem více, než když každý sám dělá všechno. Ricardův sdružovací zákon říká, že je to výhodnější i v případě, když jeden umí všechno nejlépe a ten druhy umí vše hůř. Stačí, když každý se soustředí na to, co umí nejlépe (http://cs.wikipedia.org/wiki/Komparativn%C3%AD_v%C3%BDhoda, platí to i pro jednotlivce a nejen pro národy). A lidé, kteří si tohoto kdysi všimli, vědomě potlačili své násilnické choutky. Pro mírovou spolupráci stačí mnohem méně než "bratrství". "Bratrství" není silný motiv pro spolupráci Vědomí, že spolupráce jednotlivci a tedy i mezi "nesourozenci" pomůže, však ano.

Níže uvádím zásadní důvod, proč nepomohou jen bratrské vztahy či nějaké asociace spotřebitelů a výrobců, kteří nepotřebují ceny. Je to nemožnost využit ekonomické kalkulace. Chápu, že autorům alternativních ekonomických řešení jde o to vyhnout se použití trhu podobně jako to chtěli utopičtí i reální socialisté - tím ale neříkám, že třeba chtějí využit nějak státní zásahy. Přesto zdůrazňuji, pokud nebudou tito lidé používat při tom násilí, mohou to zkoušet. Měli by k tomu plnou svobodu. Ale nevěřím, že by tyto komunity mohli uživit dnešní množství lidí, kteří žijí jen obrovské produktivitě racionálního chování lidí v tržním hospodářství, kdy plýtvání je dost rychle trestáno ekonomickou ztrátou. Trh by se opět ukázal jako nejlepší cesta k největšímu uspokojení všech jednotlivců. I v rámci tržního hospodářství něm se může každý určovat své tempo a tedy i svůj příspěvek do výroby. A klidně by si lidé mohli bez obav vytvořit alternativní komunity na svých pozemcích a se svým majetkem aniž by ztratili možnost znovu vstoupit na trh. Každé rozhodnutí má své náklady a jednotlivec i v této komunitě musí odpovědně přijmout náklad svého rozhodnutí.

Porozumění problému ekonomické kalkulace je důležité pro hodnotově neutrální prokázání výhodnosti svobodné společnosti. Ekonomie vycházející důsledně z jednání jednotlivců neříká, co by mělo být, ale říká, zda zvolený způsob použití prostředků povede k cíli či nepovede. Ekonomie je hodnotově neutrální. Pochopení ekonomické kalkulace je zároveň testem porozumění lidského jednání jako celku (taková ekonomická maturita :-)).
V podstatě a velmi stručně jde o problém, jak se racionálně rozhodovat v případě výroby pro směnu, že už se nemohu spolehnout na svá vlastní hodnocení, neboť neznám ani cíle a ani hodnocení ostatních lidí. Hodnocení prostředků k dosažení cílů A a B lze skládat jen v určitém pořadí. Ale nelze je sčítat a odečítat. Až teprve, kdy lidé něco dávají do popředí a něco odsouvají a tím na trhu vytvoří ceny, tak ty lze tyto ceny sčítat a je možné určovat, zda zlepšujeme stav svých zákazníků nebo ne. Jinak to nepoznáme a tápeme v tom, že nevím, co dělat, kolik a v jaké kvalitě. Nevíme, zda jsme ziskoví či ztrátoví. Zda neodčerpáváme prostředky s naléhavějších užití.

Bez ekonomické kalkulace se maximálně obejdou izolované rodiny či skupiny rodin, které si dělají skoro vše pro svou spotřeby a minimálně nebo vůbec směňují na trhu. Potom výrobu mohou opřít o svá subjektivní přání. Jakmile se hlavně začne vyrábět pro druhé, nemůže se jednající člověk spolehnou na své vlastní cíle a hodnoty. A k tomu, aby jednotlivec si vybral z nekonečného množství možností a došel ke svému cíli, potřebuje vědět ceny vzniklé při jednání svobodných lidí.

Např. ve zdravotnictví, kde nevznikají ceny jednáním pacientů a poskytovatelů služeb se jedná taky o iracionální ostrůvek chaosu, kde je nemožné použit ekonomickou kalkulaci. A dochází k obrovskému rozdílu mezi potřebami pacientů a plány plánovačů. Proto žádná reforma nepomůže pokud se neumožní, aby opět začala fungovat ekonomická kalkulace i ve zdravotnictví. Jinými slovy, musí se zrušit povinné zdravotní pojištění a všechny regulace ze strany státu (zákon o zdravotních pojišťovnách, o zdraví atd.). Námitka, že jde přeci o zdraví neobstojí. Tam kde se jedná o vzácné prostředky, fungují ekonomické zákony neúprosně a žádná vláda je neodstraní mávnutí kouzelnou hůlkou. je jedno, zda se jedná o jídlo, ošaceni, byty, léky, léčení atd. Pokud něco není vzácné, pak není třeba určovat hodnotu a tedy ani cenu a tedy ani vlastnictví. Jsou to všeobecné podmínky k životu. To ale není případ prostředků na léčení. Ty jsou vždy vzácné a jsou tedy předmětem jednání lidí.