středa 23. prosince 2009

Miniaturní učebnice ekonomie


Zásady ekonomie, které postačují k vysvětlení všech ekonomických jevů:

1. Nespokojenost


  1. Nespokojený člověk s nadějí na zlepšení svého stavu v každém okamžiku jedná dle své subjektivní škály svých cílů a dle své časové preference, kdy hodnotí nutně současné ekonomické statky výše než budoucí, tak, aby uspokojil nejnaléhavější pociťovanou potřebu z dosud neuspokojených potřeb. Pokud jednáním zlepší svůj stav, dosáhl zisku a je spokojen a šťastný. Pokud nezlepšil nebo zhoršil svůj stav, utrpěl ztrátu, je nespokojen a nešťastný.
  2. Nákladem rozhodnutí člověka je jeho hodnocení prvního nejdůležitějšího cíle, který nemohl být uspokojen, protože potřebné prostředky byly použity pro uskutečnění naléhavějšího cíle.
  3. Vždy jedná člověk jako jednotlivec. I kolektivy vedou jednotlivci. Existence státu, církví, koorperaci atd. je zřejmá pouze v jednání jednotlivců.
  4. Lidské jednání je realita i když je nicotná vůči vesmírným silám.  Jednání předpokládá vždy kauzalitu. Kategorie prostředků a cílů předpokládá kategorii příčiny a účinku.

2. Prostředky a čas

  1. Jednající člověk vždy používá při svém jednání vzácné prostředky, ekonomické statky, a hodnotí je dle jejich příspěvku k dosažení cílů, kterých chce dosáhnout dle svých hodnotových soudů. Při každé směně svých problémů každý hodnotí více statek, který získává než toho, kterého se vzdává. Ceny tedy nevyjadřuji abstraktní hodnoty statků.
  2. Ekonomické statky jsou vždy vzácné. Kdyby nebyly, nejsou to statky, které by byly předmětem lidského jednání.
  3. Spotřební statky jsou ty, které se spotřebovávají v dané současnosti. Volný čas lidí je považován za spotřební žádoucí statek. Spotřební statky jsou současné statky.
  4. Statky sloužící k výrobě spotřebních jsou výrobní statky. Stupeň řádu výrobních statků určuje jeho vzdálenost od okamžiku, kdy je spotřebován. Výrobní statky jsou budoucí statky, v budoucnu se stanou spotřebními. Trvanlivé statky jsou také budoucí statky, jen část jejich služby se spotřebovává v současnosti.
  5. Původní nelidské výrobní statky se nazývá půdou (např. nerostné suroviny, prostor, lidská výtvory v krajině kdysi vybudované atd.)
  6. Původní lidské statky se nazývá práce. Práce je  vždy chápána jako újma. Vše ostatní jsou kapitálové statky a k jejich získání je nutno uspořit spotřební statky, které umožní dokončení výroby kapitálových statků.
  7. Čas ovlivňuje naše hodnoceni, máme individuální časovou preferenci. Současné statky jsou vždy hodnoceny více než budoucí a toto hodnocení je na trhu vyjádřeno úrokovou mírou. Lze ji definovat např. takto: cena současných statků vyjádřená v budoucích statcích. Úroková míra je tedy vždy kladná.
  8. Časové preference lidí působí hlavně na trhu výrobních prostředků a v menší míře na peněžním trhu.
  9. Koncepty HDP nezohledňují množství peněz na trzích s budoucími statky. Čim vyspělejší společnost, tím je poměr trhu vyjádřený penězi s budoucími statky větší než se spotřebními. Proto HDP nic nevypovídá o stavu hospodářství Navíc mnoho spotřebních statků není většinou hodnoceno na trhu, např. páče maminek o děti.

3. Specializace, dělba práce a tržní společnost

  1. Ricardův sdružovací zákon ukazuje na motiv jednajících lidí spolupracovat ve společnosti a směňovat si služby navzájem. I Kdyby jeden člověk uměl všechno nejlépe sám, pak je pro něj i pro ostatní nejlepší, když se soustředí na to, co mu přináší největší zisk a vše ostatní nakoupí od těch méně šikovných, pro které je spolupráce také výhodná a dohromady vytvoří více. Tento zákon vysvětluji motivací lidí specializovat se v dělbě práce.
  2. Na trh je možno nahlížet jako na veřejnou dražbu. Podnikatelé jsou nabízejícími a nejvyšší nabídky jsou omezeny cenami, u nichž očekávají, že je spotřebitele budou ochotni za výrobky zaplatit. Všichni spolunabízejíci jsou ve stejné situaci: jestliže nechtějí odejít s prázdnými rukami, musí ostatní přelicitovat. Každý nabízející vlastně reprezentuje odlišný aspekt spotřebitelských potřeb, buď nějaký výrobek, nebo určitý způsob výroby stejné komodity. Konkurence mezi různými podnikateli je v podstatě soutěží mezi různými možnostmi, které jedincům slouží ke zvýšení jejich uspokojení.
  3. Tržní hospodářství je společenský systém dělby práce za soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Využívá vzájemné shody zájmů všech členů tržní společnosti.

4.  Nejistota

  1. Nejistá budoucnost a neznámé cíle ostatních nutí jednajícího člověka ke spekulaci zda vůbec či jakou službu bude nabízet či poptávat. Spekulace je hnací silu společenského procesu určující ceny statků a tendenci rovnosti vyrovnávání cen statků všech řádů a zisků na celém trhu v daném okamžiku.

5. Zákon mezního užitku

  1. Zákon mezního užitku zase určuje kolik toho vyrábět a kolik toho prodat či koupit.
  2. Mezní užitek přidávané jednotky vyrobené či kupované homogenní služby stejné užitnosti klesá, mezní užitek odebírané jednotky potřebných prostředků k výrobě či spotřebě roste.
  3. Zákon mezního užitku také určuje vzájemným působením všech členů společnosti směnné poměry - ceny - za kterých se uskutečňuje směna jednotlivých služeb. Zákon mezního užitku vysvětluji vznik cen při dobrovolných směnách mezi jednotlivci.
  4. Ceny jsou stanovovány v úzkých hranicích: na jedné straně hodnocení mezním kupcem a těmi mezními nabízejícími, kteří se zdrží prodeje, a na druhé straně hodnocení mezním prodávajícím a těmi mezními potenciálními kupci, kteří se zdrží koupě.
  5. Ceny určují náklady a nikoliv, že náklady určují ceny.
  6. Ceny výrobních prostředků ovlivňuje časová preference na trhu prostřednictvím diskontu. Jsou určovány cenami statku nižších řádů, tedy spotřebních statku. Dochází k propojení subjektivního hodnocení všemi členy tržního společnosti skrze ceny, nikoliv skrze hodnocení.
  7. Ceny nelze vypočítat, jsou výsledkem společenského jednání svobodných aktérů. Každý svým jednáním ovlivňuje ceny statků.
  8. Směny jednajících lidí na trhu jsou způsobeny nerovnostmi jejich hodnocení téhož ekonomického statku. Nelze hledat nějaké stavy rovnováhy sčítáním cen statku a něco z toho usuzovat o štěstí lidí.
  9. Poměr času na práci a využití volného času také udává zákon mezního užitku.
  10. Na peníze - prostředek směny - se také aplikuje tento zákon.

6. Zákon výnosů

  1. Zákon výnosů určuje vhodný poměr použitých prostředků pro poskytování služby, který zajišťuje nejvyšší výnos. Rozsah výroby nelze teoreticky určit a v daném okamžiku jej nikdo nemůže znát. Monopol není určen velkostí podniku ale státními privilegii.

7. Nepřímá směna - peníze

  1. Jeden nebo více prostředků se stávají prostředkem směny - peníze. Pro peníze platí zákon mezního užitku a musí mít už svou užitnou hodnotu v den zahájení jejich použití jako směnného prostředku.
  2. Existuje nabídka peněz a poptávka peněz obdobně jako u ostatních prostředků. Vztah mezi poptávkou po penězích a jejich nabídkou můžeme nazývat peněžním vztahem a určuje kupní sílu peněz. Dnešní peněžní vztah, utvářený na základě včerejší kupní síly, určuje dnešní kupní sílu. Při směně se zohledňují kupní síla peněz v bezprostřední minulosti. Tento regresní teorém vysvětluje, proč nelze ustanovit peníze bez toho, aniž by měly v době vzniku nějakou hodnotu.
  3. Nároky vůči dlužníkovi mohou poskytovat stejné služby jako peníze. Takové nároky se nazývají peněžní substituty. Pokud jsou vůči nim drženy 100% rezervy skutečných peněz, pak jsou to peněžní certifikáty. Pokud dlužník drží menší objem rezerv, pak se nazývá nekrytá část  fiduciární prostředky. Použití fiduciárních prostředků vytváří různé ekonomické a společenské problémy (viz bod e).
  4. Používají se i druhotné prostředky směny jako např. nároky vůči bankám a spořitelnám, které nejsou peněžními substituty, rozšířené dluhopisy velkého objemu prodávaných v přiměřeně malých objemech a určité zvláště směnitelné zásoby nebo statky.
  5. Nezákonné bankovnictví částečných rezerv způsobuje úvěrovou expanzi, které je vlastně skrytým zdaněním ve prospěch vlády a bank.  Jedná se o defraudaci uložených vkladů a tvorba peněz bez reálných úspor, padělání peněz.  Peníze nejsou neutrální, padělatel a první příjemci padělaných peněz mají zisky,  posledním příjemcům padělaných peněz náklady převýší příjmy a utrží ztrátu. Zkreslováním výše úrokové míry na nižší hodnotu se do cele ekonomiky vkrádá kalkulační chaos a vzniku nevyhovují výrobní struktury projevující se snahou jednajících lidí na trhu o ozdravení trhu.

8. Koordinace členů společnosti a peněžní kalkulace

  1. Ceny služeb vyjádřené v penězích umožňují racionální jednání díky možnosti ekonomické kalkulace. Subjektivních zisky a ztráty všech účastníku tržního procesu jsou převedených do racionálních čísel a umožňují racionální jednání a kooperaci mezi lidmi ve vzájemné shodě.
  2. Tam, kde zmizí ceny omezením svobody při směně, nelze racionálně uspokojovat dosahování cílů jednotlivců a vzniká kalkulační chaos (např. v tzv. socialistických společnostech či v odvětví regulovaných státem - hlavně měnová politika, zdravotnictví, školství, energetika, sociální služby atd.). Následkem kalkulačního chaosu je chybná koordinace miliard jednotlivců, omezení výroby a následná chudoba vedoucí ke zničení společnosti dobrovolně spolupracujících lidí.

pátek 11. prosince 2009

„Významná tržní síla“ – mýtus a demagogie

Ve státním rozhlase, který musím pod násilnou pohrůžkou platit, jsem zaslechl rozhovor s panem Juračkou, prezidentem Svazu obchodu a s nějakým funkcionářem potravinářské komory (asi pan Koberna). Rozhovor jako vždy proběhl pod „odborným“ dohledem redaktorky, která neměla o ničem ponětí.
Pan Juračka mluvil celkem sympaticky o nepřípustné regulace obchodních řetězců. Jediným jeho problémem bylo, že neměl žádný silný, logický, argument. Jeho partner v diskuzi byl ale demagog. Tvrdil, že je nepřípustné, aby v obchodě jednal silný partner se slabým bez žádné regulace prováděné státními lidmi. Nevysvětlil proč. Hlavně jen prosazoval zájmy skupiny potravinářské loby prodávat drahé a nekvalitní zboží.
V prvním logickém myšlenkovém rozvedení důsledků přání potravinářů vychází to, že obchodnici se musí stát malými a ještě menšími. Podobně by mohli mluvit koneční spotřebitelé, že i potravinářské firmy jsou moc silné na jednání s jednotlivci a museli by se zmenšit potravinářské firmy a nejen oni. Nakonec by zbyly jen soběstačné rodiny bez možnosti úspěchů. Kterákoliv by byla úspěšná a potřeboval ba najmout pomocníky pro zvládnutí zakázek, musel by se zase zmenšit a propustit spolupracovníky. Vznikla by chudá a primitivní společnost. Proti ní by byla pravěká společnost doby kamenné s dálkovým obchodem pazourku, kožešin, kamenných nástrojů, jantaru a mušliček, hotova civilizace.
Potravinář zahleděn do sebe zapomněl ne několik skutečností. Lidé nejsou rovní a povrch Země taky nabízí různě prostředky a kupodivu právě řád svobodných osobních pout mezi jednotlivci umožňuje velmi úspěšně vyřešit problém nerovnosti lidí ve prospěch všech zúčastněných. Nutně ti schopnější nabízí lepší služby a zájem po jejich službách jim umožňuje kontrolovat více prostředky ve prospěch svých zákazníků. Každé jednání člověka má jinou optimální kombinaci počtu spolupracovníku a prostory pro nejlepší poskytování služeb. A tato velikost podniků, zvaná nesprávně „tržní silou“ nelze od stolu určit. Objeví se až při samotném jednání. Obchodníci získají kontrolu nad různě velkým množství prostředku dle svého úspěchu uspokojit své zákazníky. Zákazníci jsou ti, kteří svým nakupováním a nenakupováním rozhodují a velikosti, sortimentu každého obchodu. Dokonce rozhodují o každém zaměstnanci a výši jeho odměny. A obchodníci předávají přání svých zákazníků dál na své dodavatele. Takže velký obchodní řetězec je výsledkem tohoto tržního procesu a nemá žádnou tržní silu. Prostě více zákazníků mu předalo větší kontrolu nad svými prostředky, neboť ho podporují svými nákupy a tím souhlasí s jeho činností. Jejich dodavatelé se nepodřizují vůli obchodníků. Stejně jako obchodníci podléhají rozmarům a přáním svých zákazníků. Stejně i zaměstnanci neplní vrtochy svých zaměstnavatelů, ve skutečnosti jejich zaměstnavatelé tlumočí přání protivných spotřebitelů, za které mluví ostří obchodníci velkých řetězců.
Všichni účastníci trhu si jsou ale všichni rovni navzdory své „tržní velikosti“. Jsou svobodni udělat či neudělat obchod, pokud jim do toho nezasahují násilní státní lidé (ti co využívají stát pro obohacení na úkor svých bližních a vzpírají se vůli zákazníků – např. lobisté či udavači u antimonopolního či finančního úřadu).
Obchodníci a tedy i obří obchodní řetězce jsou mluvčí všech spotřebitelů před poskytovateli služeb. I zaměstnanců potravinářských podniků. Nebo oni zrovna chtějí mít výhody v roli spotřebitelů, ale v roli dodavatelů se jím nelibí, že musí pracovat a nemůže vše prodat za cenu, jakou si přejí. Jsou schizofrenní nebo jen vychytralí a chtějí použít násilí na obhajobu svých privilegií?
Nevím jak vy, milí čtenáři, ale já nechci sám chodit po světě a shánět nejlepší dodavatele služeb, být na cestách na mrazu i za deště, v nebezpečí napadaní lupiči atd. A navíc vyjednávat se silnými dodavateli, kteří mě ještě oberou, protože nemám informací ani schopnosti vyjednávat.
Zároveň ale musím připustit, že nemohu zároveň chtít mít právo na lenost, když jsem v pozici dodavatele. Všichni, pokud nejsme zloději a jiní zločinci ohánějící se veřejným blahem, jsme v roli dodavatele služeb i spotřebitelé služeb. Pokud připustím této rozdvojení mysli, různice a války nakonec zničí poslední zbytky svobodných vazeb mezi jednotlivci a lidstvo se opět propadne do zapomnění v netečné nekonečnosti vesmíru.

čtvrtek 10. prosince 2009

Pan Bursík – utopista a housenka diktátora

Tento týden jsem slyšel v rádiu rozhovor s panem Bursíkem. Mluvil hodně, zmíním ale jednou jeho myšlenku. Prý bude takový rozvoj technologie, že lidé zavrhnou použití špinavých energetických zdrojů. Znělo to jako proroctví a zároveň slib, že se tak stane, pokud zelení vyhrají volby. Pan Bursík totiž neřekl, jakým zázrakem tak obrovský technologický rozvoj zajistí.

V našem reálném světě bez snivé vize pana Bursíka platí několik skutečností, které jsou neodstranitelné. První skutečností je, že žijeme ve světě vzácných prostředku nutných k dosahování našich rozličných individuálních cílů. Vždy se člověk rozhoduje co dělat dřív a co později a pokud něco podnikat, pak v jakém rozsahu. Musí se rozhodovat, jakých svých jiných cílů se vzdá pro dosažení svých nejnaléhavějších z dosud neuspokojených potřeb. Chce co nejlépe dospět ke zvolenému cíli.

Každý svobodný člověk v každém okamžiku jedná tak, aby vyřešil uspokojení své nejnaléhavější z dosud neuspokojených potřeb. Ve společnosti svobodných lidí by takto jednal každý a společnost by dosahoval nejlepšího uspokojení všech jednotlivců. Pokud lidé nejsou svobodni jednat nejlepším možným způsobem a jejich jednání reguluje několik málo jednotlivců – státních lidí - , pak nutně společnost i jednotlivci dosahují menšího zisku. Chudoba se projeví v dlouhodobějším období. Lidé nebudou schopni vyřešit nečekané problémy jen proto, že jim budou chybět potřebné prostředky. Státní lidé navíc nechají prohýřit veškeré úspory a civilizace musí zaniknout, pokud se bude lidem bránit žít svobodně.

Jakékoliv omezování svobod jednotlivců , byť pod záminkou božího království na Zemi nebo sociálně spravedlivého státu, který vyřeší problém chudoby trikem násilného přerozdělování již vytvořených prostředků, povede k horšímu výsledku, než když lidé jsou svobodni co nejlépe řešit své problémy.

Aby pan Bursík změnil svobodné a dobrovolné jednání lidí, musí lidem vzít svobodu jednat vnutit brutálním násilím a nespravedlností.

Ten kdo prosazuje své cíle a násilím k tomu používá ostatní, je diktátorem. Karel Marx ve svém slavném, ale nečteném a totálně chybném díle, popisuje jeden stav kapitalisty jako housenku kapitalisty. Použiji analogicky, že pan Bursík je zatím housenkou diktátora. Ještě se housenka nezakuklila a následně neproměnila v krásného, silného motýla, jako byl třeba Hitler a Stalin. Snad nemá sílu a schopnosti, aby se vyklubala. Snad jsou lidé mnohem línější a již zotročení, aby dali vyrůst krásným a silným motýlům. Jeho demagogie je slabá a nemůže překrýt logické chyby v jeho názorech. Možná už dnes má většina v hlavě svého motýla diktátora a nejsou potřeba. Lidé se sami klaní bájím a pověrám a sami brání svou nesvobodu a svou chtivost po majetku druhých skrývají do veřejných státních zájmů.
K technologickému rozvoji je třeba prostá věc. Aby lidé nemuseli stále dokola řešit své dosud neuspokojené potřeby jako je hlad, teplo, sucho a mohli své přebytky požívat pro období, kdy vymýšlejí, jak lépe uspokojit své neuspokojené potřeby. Bez oběti reálných úspor nelze řešit více potřeb, neboť není na technologii. Manipulace s penězi, kterou provádí státní lidé ve spolupráci bank, žádný technologický pokrok nakonec nepřinese a jen zničí struktury výroby, která by byla schopna pomoci uspokojit nejnaléhavější z dosud neuspokojených potřeb každého jednotlivce.
Státní lidé umí jen omezovat výrobu a působit chudobu a smrt. Ochrana přírody se pak nikdy nestane předmětem dobrovolného jednání, protože se nedostala na řadu při uspokojování nejnaléhavějších potřeb lidí.

Budeme mít jako jednotlivci sílu odolat utopickým zpěvům a lžím státních lidí podobných panu Bursíkovi, kteří ačkoliv mysli na sebe jako každý jiný člověk, mluví o zázračných metodách života bez rozhodování a bez oběti? Budeme mít ještě schopnost obrátit svou mysl k hledání spravedlnosti a na čem skutečně záleží – spravedlnosti a milosrdenství? Snad naši potomci o nás nebudou smýšlet pouze jako o tmářích klaníce se svým bludným názorům a strašidlům.

úterý 8. prosince 2009

Státní dluhopisy? Nekupovat!

Možná se ptáte na důvod, proč se dluhopisy nemají kupovat. Jednoduše řečeno, kupujete si budoucí podíl na ruinování ekonomiky. I vaše nominální „zisky“ s vyššího úroku nakonec nezískáte, ale utržíte ztrátu.

1) Vláda a parlament – státní lidé- netvoři hodnoty ve svobodném prostředí a vzpírají se tomu, co si skutečně lidé přejí. Státní lidé proto nikdy neinvestují. Investovat může jen jednotlivec se svými vlastními úsporami. Nestátní lidé vždy jen spotřebovávají ve jménu utopických snů, které prezentují politici jako veřejné blaho, boj s emisemi apod. Je tedy otázkou jak vláda splatí svůj dluh. Má jen tři možnosti řešení:

a) konfiskace majetku soukromých osob jako jsou daně a cla,
b) podvodné úvěrové expanze bank ve spolupráci centrální banky, která padělá peníze a s parlamenty, kteří připravili vhodný právní řád a se soudci, kteří tomu nerozumí,
c) krizí a válkou.

Posledním způsobem řešení problému splátky dluhu je vyvolání situace, kdy nikoho nenapadne se domáhat navrácení dluhu. Příkladem jsou měnové reformy, finanční kolapsy a krize a války.

2) Koupí dluhopisu dojde k nežádoucímu přesunu soukromých prostředků do státní sféry. Ekonomická situaci se musí zhoršit, neboť vlády jen spotřebovávají dle názoru vládnoucí elity. Navíc státní lidé budou často poptávat zboží, které taká potřebujete a zvýšenou poptávkou zvýší jeho cenu. Nejen, že už máte místo peněz státní dluhopisy a některé nákupy musíte odložit, ale ještě se Vám zdraží i to, co potřebujete.

3) V budoucnu se projeví nejen rabováním soukromého sektoru kvůli splácení dluhů, ale další růst státního dluhu, větší podíl státního majetku a větší nesvoboda lidí mimo vládu a parlament. Dluh přeci není možné řešit další půjčkou. Nevím, kdo by vám půjčil, kdyby věděl, že jste zadluženi. Jedině hlupák nebo padělatel peněz. Dále se projeví hlubší krize dalším ničením struktury výroba, která by jinak vznikla na základě dobrovolného jednání a odrážela by potřeby všech účastníků trhu. Státní lidé neumí nic, než omezovat výrobu a tím zvyšovat chudobu celé společnosti.

Proto pokud nechcete ničit svou společnost přátel a blízkých a nechcete zvětšit již tak obrovskou moc státních lidí, nekupujte se státní dluhopisy. Uvědomte si, že státní lidé neplatí daně, nenesou žádná břemena. Mají jen zisky na Váš úkor. Nedělejte jim hlupáky. Bez Vás by nebyli. Jejich moc Vás ovládat závisí jen na vašem přijetí vlastního otroctví.

čtvrtek 3. prosince 2009

Aktualizace volebního programu

Nyní se zabývám logikou zákona dle Franka van Duna a ve shodě s logikou zákona jakožto řádu mezi osobami jsem upravil první bod volebního programu. Podrobnosti k logice zákona naleznete zde: http://libertarianpapers.org/articles/2009/lp-1-36.pdf. Volební program zde: http://ekonsvoboda.blogspot.com/2009/04/volebni-program-upravena-verze.html

pondělí 23. listopadu 2009

Jak se připravit na stáří?

Objevil se článek v novinách s cynickými doporučeními pana Škorpíka.

V čem je problém?

Státní lidé (vlády, poslanci a úřednici) způsobují toto:
1) Státní lidé povinným důchodovým systémem zmenšili svobodu vybrat si způsob připravit se na stáří. Jsme celá desetiletí okrádání ze zákona a nakonec se řekne, že tam nic není. To znamená, že se lhalo celou dobu, že to nějak zázračně funguje. Níže uvedené body uvádí důvody, proč ani státní lidé rozhodující o fondu na důchody nemohou nic uspořit.
2) Státní lidé pomocí bank a centrální banky neustále provádějí úvěrovou expanzi a tím snižují kupní sílu zákonných platidel. Jak si má člověk šetřit? Ve dvaceti dá stovku a za třicet let si za ní nekoupí ani rohlík. Navíc tímto státní lidé ničí výrobní strukturu a vytváří škodlivé ekonomické krize, které opět vedou k chudobě a zdražování zboží. Taká tím ničí kapitálové investice, nelze tedy spořit investováním.
3) Státní lidé zakazuje ostatním lidem požívat skutečné peníze (komoditní peníze) a tím opět snižuje možnost spoření (např. ve zlatě)
4) Historicky největším pře rozdělováním majetku zdaněním a úvěrovou expanzí státní lidé berou ostatním možnost spořit, neboť postižení nemají z čeho spořit a ani svobodu včas řešit problém.
5)Sociálním systémem se narušila soudržnost rodin, každý se spoléhá na státní lidi, že jím v nouzi pomůžou a dovolávají se této pomoci. Je pravděpodobnější, že se o bezmocné a staré mladí nepostarají.
6) Státní školství pomocí povinné školní docházky vychová neodpovědné ovečky věřící, že stát všechny spasí. Lidé se včas nebrání proti takovým zrůdnostem, jako je státní důchodový a sociální systém.
7) Předchozí politici připravili plno problémů pro současnost i další budoucnost. Např. někdy podporovali porodnost a tedy “vyrobili” mnoho budoucích důchodců, které budu slabší populační ročníky hůře živit. Nebo díky loupežné politice se jim zhroutí hospodářství a sáhnou v měnové reformě na úspory i starých lidí. Takových případů najdeme nespočetně mnoho.

Tak nevím jak poslechnout "moudré" rady úředníka Škorpíka a dalších “dobrodějů”. Nechápu, že důchodový systém (zavedený diktátory) je mezi lidem tak populární. Je přitom v bankrotu a vše se musí platit několikrát. Jednou pří výběru důchodové daně, kterou platí jen ti, co mají příjmy z dobrovolných směn, a potom z daní, které platí opět ti samí, při jeho “záchraně” před bankrotem. Tolik parazitu se přitom živí a množí. Mám jediné vysvětlení. Lidé při své hamižnosti a pohrdání svou svobodou zhloupli a zdegenerovali. Chtějí mít zajištěné stáří, na úkor druhých a své svobody. To je speciální případ slavně definice státu od Bastiata: “Stát je velká fikce, jejímž prostřednictvím se každý pokouší žít na útraty všech ostatních". Smutné je, že tuto ochotu vzdát se svobody politici dobře zneužívají.

úterý 17. listopadu 2009

Malá úvaha o listopadu 89

Dnes je dvacet let od události, která spustila veliké změny. Otázkou je o jaké změny vlastně jde? Došlo ke změně jedné formy totalitarismu, která byla z hlediska vládnoucí vrstvy už velmi zastaralá - byla zastarala už v době svého vzniku - do druhé, modernější formy totalitarismu, která se někdy nazývá západní demokracií. Forma se navenek změnila, to, co zůstalo pod tím, je stále stejné. I možnost omezeného podnikání, které vykonalo viditelný zázrak dostupnosti velkého množství zboží na trhu, je ve své okleštěné podobě povolena proto, že umožňuje vládnoucí třídě více utrácet a mít více moci nad produktivní vrstvou státních otroků. Proto podnikání povolují a jen se ji snaží "regulovat". Jakmile jim podnikání bude vadit v dalším omezování práv lidí znovu je zakáží a ukáží svou pravou tvář. Tato „svoboda“ podnikání nebyla vybojovaná studenty navzdory vládnoucí třídě ale v jejím zájmu. Dnešní možnost podnikání neplyne z práva osoby na své vlastnictví ale je pouze dovolena státem. Každý den můžeme zaznamenat tisíce pokusí násilím prosadit osobní názory tím, že předáme svá neexistující práva modle zvaná „většina“. Tento akt je tedy protiprávní, nemůžeme předat právo, které nemáme, někomu jinému. Stát nemá právo brát majetek a životy, protože toto právo nemají ani člověk jako tvor společenský.

Požívám slovo totalitarismus pro způsob vládnutí záměrně, protože dokonale vystihuje jeden jev vládnutí. Latinské slovo totus znamená celek, všechno, vše. Podíváme-li se na oblasti, kde stát ovlivňuje jednání jedince a jeho právní postavení, pak zjistíme, že se jedná o život jednotlivce jako celku podobně jako pod nadvládou Národní socialistické německé dělnické strany či Komunistické strany Československa a Komunistické strany Sovětského svazu nebo Občanské demokratické strany či České strany sociálně demokratické. Principy bezpráví a násilného nucení lidí jednat jinak zůstaly stejné, jen forma - to co se jeví na povrchu - se mění. Povšimněte si jmen bohů, kterých se totalitní vlády dovolávají ve jménech svých stran. Bůh národ jako třeba německý, český či slovenský, bůh občan, bůh sociální či komunistický stát, bůh demokracie, bůh kolektiv. Kam se jen vytratil svobodný člověk, který se neklaní modlám?

Není proto překvapující, že výročí této změny halasně oslavují ti, kteří jsou členy vládnoucí vrstvy a tedy získali. Ti co ztratili a musí to vše zaplatit jsou nějak divně rozčarovaní. Není divu, nikdy nepochopili, že svoboda není mít se dobře na úkor jiných. Nevím přesně co si lidé myslí, že „svoboda“ je. Zvláště když o ní mluví nějaký přívrženec etatismu v rádiu či televizi.

Nenabízím definici svobody ale definici svobodné osoby: Osoba P je svobodná pokud náleží sama sobě a nikomu jinému. Musíme upřesnit, že osobou je objekt jemuž náleží alespoň jeden předmět a předmět je objekt, který náleží alespoň jedné osobě. Jinými slovy, svobodná osoba je osoba reálná - odpovídá sama za sebe a zároveň suverénní - nikomu jinému nenáleží než sobě. Navíc můžeme říci, že osoba je přirozená, pokud má takové vlastností, že může být reálnou osobou zodpovědnou samu za sebe.
Ještě jedna podmínka omezuje svobodu osoby. Je to princip spravedlnosti který říká, že svobodnou osobou může být pouze nevinná osoba. Tedy pouze nevinná osoba nikomu jinému nenáleží než sama sobě, což bylo již definováno. V dnešní době se princip spravedlnosti neuznává a nahrazuje se politickým řešením, reálné nevinné osoby stále náleží nejen nějaké reálné osobě ale i osobám imaginárním - umělým.
Státy, parlamenty, vlády, občané, rektoři, firmy atd. jako osoby jsou osoby imaginární, neboť nenáleží sami sobě a tedy nemohou být ani suverény a tedy ani svobodné osoby. Tyto imaginární osoby existují jen v lidmi vytvořených pravidlech jako jednotlivé role. Lidská bytost, která se stane svobodnou osobou, ale existuje nezávisle na legislativě a tvorbě pravidel.
Řád reálných osob - zákon - existuje nezávisle na pozitivním právu, legislativě. Právo jako řád mezi reálnými osobami nemá žádnou přímou vazbu na řád mezi imaginárními osobami zvaný právem pozitivním. Legislativu může maximálně popisovat řád pravidel a nikoliv osob. To co je legální, nemusí být tedy zákonné.
Z tohoto pohledu na konci roku 1989 došlo k počátku změny řádu mezi imaginárními osobami. Došlo ke změně řádu pravidel. Reálné osoby se opět podřídili jako vlastnictví imaginárních osob jako předtím. Přirozená osoba je opět podřízena svým myšlenkovým výtvorům, imaginárním osobám, rolím určené pravidly. Lidská osoba je opět zotročena pravidly, která vytvořila vládnoucí elita se svou ideologií.

Dnes jako i před rokem 1990 platí věta pana Bastiata, že stát je fikce, kdy si všichni myslí, že pomocí něho mohou lidé žít na úkor druhých. Například existence dotací z EU toto dosvědčuje. Prohlásí se za zvuků fanfár, že nějaké vesnice v Čechách bude mít kanalizaci, ale neřekne se, že v jiné vesnici, třeba v Belgii kvůli tomu bude chybět něco jiného. Lidé z jedné vesnice žijí na úkor jiných lidí z jiné vesnice hodně daleko (to je ta dokonalejší forma vládnutí, nikdo nevidí a nezná ty, na úkor kterých žije).

Tehdy jsme měli všichni nějaké představy a byly bez rozdílu pokřivené. Otroci nebyli připraveni pro svobodu a nic o ní nevěděli. A ti, kteří věděli, zase nebyli žádní stratégové. Vládnoucí třída byla opět připravena ujmout se svých otroků a postarat se o ně v dobrém i zlém.
Lidé toužící po nějaké „svobodě“, kteří měli možnost zasednout do parlamentu a vlády neměli jasno o situaci a upadli do největšího nebezpečí pro cíl umožnění života svobodných lidských bytostí. Nebezpečím tohoto cíle je politický pragmatismus každodenních záležitostí. Pragmatismus politiky podněcuje k přijímáni ad hoc rozhodnutí s cílem získat či udržet si politickou moc, přičemž tato rozhodnutí jsou často nesourodá a kontra produktivní s ohledem na nejvíce žádoucí dlouhodobé cíle. Například se popře právo jednotlivce na vlastnictví. Můžeme si připomenout na právo vlastníka domu, který je reálnou osobou, najít si nájemce, s kterým se domluví na nájemném. Tento problém není vyřešen dodnes. Dodnes vlastnická práva k těmto domům uplatňuje „lid“, „blaho společnosti“ či „veřejný zájem“ nebo „zákon“ a další podobní bozi vytvořené v naší mysli. politický pragmatismus každodenních záležitostí nese své plody.
Nejvýhodnější strategie spočívá v trvalém studiu a vzdělávání sebe a druhých o právu, spravedlnosti a svobodě a v přijetí krátkodobé politiky postupného pokroku směřující k cíli společnosti svobodných lidí, politiky vždy SLUČITELNÉ s tímto cílem.
Svoboda je drahá a nikdy není trvala zaručena. O ní se vede boj a ten vyžaduje dobrou strategii. Není třeba hned klesat na duchu, když se něco nepovede. Jen si nesmíme myslet, že moc vládnoucích je něco reálného. Moc existuje pouze v hlavách ovládaných a ovládání jsou nakonec i vladaři.

neděle 18. října 2009

Fatální ekonomické omyly - doplněk

Opět jsem se vrátil k článku o ekonomických omylech. Upravil jsem první bod o různosti řádů z hlediska jejich povahy a přidal jsem další dva body. První pojednává o všeobecném omylu, který do omrzení a bez důkazů mluví o tom, že ekonomiku táhne spotřeba. Druhý bod o zbytečnosti měřítka HDP.
Tyto tři zde uvedu v celku.

1) Trh je anarchie a "stát" jej musí regulovat.
Předně, trh má svůj vnitřní rád, která není nadiktovaný konstruktivní myslí člověka (legislativou). Má svůj řád, který pocítí každý, kdo na trh vstoupí.

Tržní řád je z pohledu analýzy výsledkem tří řádu nezávislých na lidské vůli: řádu osob, řádu lidského jednání a řádu norem a pravidel. Profesor práv Frank van Dun označuje zákon jako řád osob, který je odlišný od řádu norem a pravidel, jak popisují profesoři H. Kelsen a H.L.A Hart a je také odlišný od řádu jednání jak popisuje profesor Fridrich Hayek a právník Bruno Leoni.

Nelze jen tak zaměňovat osoby, normy a pravidla a jednání a vytvářet řád bez ohledy na tyto okolnosti naší situace. Legislativa jako taková se týká jen řádu norem a pravidel a nemůže být ve shodě s řádem osob i lidského jednání. Tvrdit, že zákonem je produkt legislativy je důsledkem zaměnění mírové společnosti spolupracujících lidí se státní organizací, kde vládne suverén. Ve společnosti lidí, kde je důležitý řád mezi osobami navzájem a kteří se dříve nebo později musí podřídit, pokud chtějí delší dobu prosperovat a přežívat, neúprosné vzácnosti prostředků v přírodě tím, že přijmou i řad lidského jednání. Pro dosažení úspěšného jednání musí být sladěny všechny tyto řády.

Začneme tedy cenou, kterou nemůžeme nařizovat a určovat z pozice řádu norem a pravidel – legislativou či vydáváním směrnic, neřízení a cenových výměrů.

Všechny "faktory" - dějinné, politické a přírodní události, které způsobují větší či menší vzácnost ekonomických statků určují jejich cenu, protože mění nabídku. Cena je jen směnný poměr uskutečněný mezi svobodnými jednotlivci. Trh je úžasný společenský proces, který umí tyto změny stavu trhu nejlépe vyřešit. A ten účastník na trhu, který umí tyto události lépe odhadnout a je připraven sloužit lépe zákazníkům, je zákazníky odměněn ziskem. To je silná motivace snažit se rozumět budoucímu přání spotřebitelů. O zisku více v bodu 8)
Jak to funguje? Vzroste vzácnost spotřebního statku SP1 při stejné poptávce. Tedy vzroste cena, budou ho poptávat lidé, kteří statek SP1 naléhavěji potřebují než ostatní a přeplatí je. Lidé si často myslí, že by morální dodavatel neměl přesto zvyšovat cenu. Ale jednající a tedy nutně vždy spekulující lidé statek SP1 stejně přesunou k lidem s největší potřebou získat ho. Tedy morální podnikatel předá část svého zisku jiným a ohrozí vlastní produkci statku SP1 kvůli nedostatku úspor. Chudým nakonec stejně nepomůže. Statek SP1 nakonec vždy skončí u toho, kdo ho nejvíce potřebuje. Vzácnost statku se neodstraní morálními přáními, ale produkcí. Často se poptávka navíc zvedne díky davové psychóze a potom cena vzroste více díky zvýšené poptávce. To je komplikace navíc. Zisky dodavatelů SP1 a jejich subdodavatelů vzrostou tak, že přilákají další investory. To vede k větší poptávce po potřebných výrobních prostředcích včetně práce nutných k produkci statku SP1. Tyto výrobní prostředky se zdražují, protože výrobci statku SP1 ostatní výrobce přeplatí a to způsobuje ztráty jiných výrobců, kterým se zvyšují náklady a zároveň klesají příjmy a zároveň cena statku SP1 se s jeho výrobou a zvyšující se zásobou snižuje. Zákon mezního užitku toto vysvětluje až na úroveň jednotlivců. Zisky s výroby statku SP1 klesají až dosáhnou nějaké hodnoty, kdy už investory nelákají. Jejich úspory jsou k dispozici pro řešení další nejnaléhavější potřeby lidí ve společnosti. Vše se děje mírovými společenskými prostředky optimálně pro všechny spolupracující zúčastněné. Je jasné za předpokladu, že se nemění poptávka po penězích ani jejich nabídka, že pokud lidé utratí více peněz za statek SP1, nemohou současné utrácet za ostatní statky a jejich cena musí klesat.
Běda ale, když vláda podporována hloupým lidem začne do každého tohoto kroku zasahovat. Cenu SP1 začne regulovat. Tím odláká investora a zároveň "podfinancuje" výrobu SP1. Disproporce na trhu se zvětšuje. Lidé stojí fronty. Cena je vyhání do ulic na bezhlavé nákupy. Ale pulty jsou prázdné. Tak vláda pokračuje. Začne dotovat výrobu SP1 z peněz odebraných od jiných a hůře z nově, jen kvůli tomu, emitovaných peněz. Nyní už způsobila více problémů, které se navzájem proplétají v turbulencích, kdy nikdo už nezjistí co je příčinou a co následek. A anarchie plánovité výroby propuká. Zdaněním a hlavně úvěrovou expanzí a následnou dotací subvencuje, způsobuje další disproporce. A začíná reglementace ve všech oblastech ekonomie. Svoboda zaniká a zůstává chudé a plánovité hospodářství. K tomu všemu začne pomocí celníku poškozovat jiné. Nenávist mezi lidmi a národy vzrůstá. Hrozí světová válka. Navíc se zhroutí důležitý měnový systém, lidé už pochopili, že vláda zničila i jejich peníze. Společnost se nakonec zhroutí do stavu biologické soutěže za velkého povraždění většiny obyvatel. Vláda či její ozbrojené zbytky je neuživí a část zlikviduje sama. Zbytek provede lůza potulujících se krajinou. A začalo to jen "malou a správnou" regulací výroby výrobku SP1 pro "sociálně slabé".

Jediní, kdo ve společnosti tvoří anarchii jsou přisluhovači "státu". Zákony se mění rychle, vlastní smlouvy stát skrze ně nedodržuje, používá násilí, ale ne na ochranu společnosti před podvodníky, vrahy, zloději a lupiči, poškozují velké skupiny jednotlivců na úkor vyvolených, vytváří kalkulační chaos v klíčových oblastech společnosti, bídu krádežemi v podobě cel a daní a nenávist mezi lidmi, ničí morálku, odpovědnost a solidaritu, ničí úspory mnohých lidí manipulací s "platidly" násilně lidem vnucených ve svůj prospěch.

Krásný stručný popis fungování trhu jsem našel v knize "Byrokracie" od Ludwig von Misese. Ve zkratce obsahuje vše důležité pro dobrou znalost ekonomie, kterou by měl znát každý, kdo chce využívat trh jako výborný prostředek pro řešení svých vlastních problémů. V překladu vydání Liberálního institutu na straně 60 zní takto:
Na celý trh výrobních faktorů a práce můžeme nahlížet jako na veřejnou dražbu. Podnikatele jsou nabízejícími. Nejvyšší nabídky jsou omezeny cenami, u nichž očekávají, že je spotřebitelé budou ochotni za výrobky zaplatit. Spolunabízející soupeřící s těmi, jež musí přelicitovat, jestliže nechtějí odejít s prázdnýma rukama, jsou ve stejné situaci. Všichni tito nabízející jednají jako zástupci spotřebitelů. Každý z nich ale reprezentuje odlišný aspekt spotřebitelských potřeb, buď nějaký výrobek, nebo určitý způsob výroby stejné komodity. Konkurence mezi různými podnikateli je v podstatě soutěží mezi různými možnostmi, které jedincům slouží ke zvýšení jejich uspokojení. To se děje prostřednictvím získávání spotřebních statků. Rozhodnutí určitého člověka o koupi ledničky a o odložení nákupu nového auta je určujícím faktorem při formování cen automobilů a ledniček. Konkurence mezi podnikateli odráží tyto ceny spotřebního zboží při tvorbě cen výrobních faktorů. Různé potřeby jedince, které jsou mezi sebou z důvodu nevyhnutelné vzácnosti výrobních faktorů v rozporu, jsou reprezentovány na trhu různými soutěžícími podnikateli. Tato skutečnost má za následek vznik cen faktorů, které činí ekonomickou kalkulaci nejenom proveditelnou, ale i nezbytnou. Podnikatelé, kteří nekalkulují nebo neberou výsledky kalkulace v úvahu, by velmi brzo zbankrotovali a ze své manažerské funkce by byli odstraněni.


9)Tvrzení: „Ekonomiku táhne spotřeba spotřebitelů“
Tímto tvrzením začínají často hlubokomyslné úvahy politiků, ekonomů a servilních či nevzdělaných novinářů. Dokonce se při hlubší analýza ukáže, že toto tvrzení vychází ze stejných představ jak teorie vykořisťování Johanna Karla Rodbertuse a Karla Marxe. Je jen otázka, zda ten, kdo tvrdí, že ekonomiku táhne spotřeba spotřebitelů není myšlenkově blízko Marxovi i jinak.

Krásné a jasné vysvětlení lze najít pomocí teorie kapitálu Mengera, Böhm-Bawerka, Misese a Hyeaka. Protože podrobnější vysvětlení přesahuje rozsah tohoto krátkého upozornění na nejběžnější, a přitom fatální, ekonomické omyly.
Ekonomické statky lze rozdělit do řádů, které se odlišují jestli jsou už přímo spotřebovány – spotřební statky či statky prvního řádu či současné statky a nebo jestli statky slouží pro produkci spotřebních statků zvané výrobní statky a potom jejich řád určuje jak daleko jsou od spotřebního statku z hlediska výroby. Uvažujeme oddělení stupňů směnnou na trhu a nikoliv technologickými aspekty.
Tvrzení, že ekonomiku táhne spotřeba spotřebitelů by platilo pouze jako metafora toho, že musíme jednat, abychom dosáhli svých individuálních cílů. Nikdy ale nemůže být důvodem pro masivní manipulace s trhem jako to dělají dnešní všemocné vlády, centrální banky a parlamenty či diktátoři.

Ve vyspělé ekonomice je jen nepatrná část produkce a směny týká spotřebních statků. Většina peněz je vynakládána na nákup výrobních statků. Proto zvýšená spotřeba spotřebních statků nepodpoří výrobu. Ukazuje se že naopak. Čím více by se vynakládalo na přímou spotřebu, tím měně by se mohlo vynakládat na výrobní statky neboli budoucí statky jinak nazývané kapitálové. Tím menší by byla mezní produktivita práce a tím větší by byl nedostatek. Pokud by to nadále pokračovalo, pak by zůstal jen výroba pro spotřebu – autistické hospodářství rodin jako v dávném pravěku. Jenže žádná idylka tohoto druhu by nestačila vzniknout. Sociální boj o prostředky by zničil nejen většinu lidské populace, ale zničil by i vhodné přírodní zdroje pro život v civilizaci.


10) HDP je měřítkem úspěchu a kritériem pro ospravedlnění netržních zásahu do tržního procesu

Z předchozího bodu zjistíme, že měřítko „hrubý domácí produkt“ není měřítkem který by vypovídal něco smysluplného. Sčítá jablka s bramborami. Sčítá penězi vyjádřené ceny nebo jejich nějaké úřední odhady současných i budoucích statků. HDP nebere v potaz čas a individuální časové preference při tvorbě cen. Taky to vychází z historických událostí a nijak to nemůže ukázat na budoucí neznámá historická fakta. HDP vychází různě podle několika arbitrárních metod, nevychází ze žádné logické teorie. Je to zoufalý pokus plánovačů chování nesvobodných lidí se něco dovědět o stavu, co sám trh nabízí zadarmo svým stavem, která je vyjádřen tržními cenami všech statků v daném okamžiku. HDP potřebují jen ti, co stále společnost lidí chápu jak úřad podobně jako Lenin chtěl mít společnost podobnou poštovnímu úřadu. Další komplikací je neustále zmenšování hodnoty peněz úvěrovou expanzí, kdy nelze nikdy odhadnout rychlost působení této změny na ceny statků v čase a v místě.
Aplikace HDP pro určování stavu hospodářského cyklu je neúčinná. Zda by bylo lepším kritériem analýzy poměrů cen mezi statky různých řádů v celém intervalů od statků nejvyšších řádů ke spotřebním. Tato metoda se ale nepoužívá, neboť se nezná teorie kapitálu.

pátek 16. října 2009

Asistenční pejsci

Slyšel jsem dnes v rádiu ministra práce a sociálních problému proč se nelepší situace s asistenčními psi.
Nelze se divit proč to nejde. Stát není schopen řešit tyto jemnosti lidských potřeb. Třeba vyvraždit obyvatelstvo by mu šlo lépe i když taky neefektivně.
Předně se prý musí definovat spousta standardů pro výcvik psů, registrací a dalších velmi "potřebných" byrokratických činností jako kritéria pro přidělování psů. Hlavní je ale důvod. Nikdo na tom nesmí vydělat! Opravdu geniální a pro stát typické. Jelikož ziskové chování je úspěšné, tak nechtějí ani v této oblasti úspěch. Je to podobné jako u zdravotnictví. Výsledkem budou velká cena těchto psů a nedostupnost pro většinu postižených. Jelikož vlády po staletí ochuzují obyvatelstvo, tak lidé nemají úspory a jsou stále tak chudí, že takový užitečný pejsek je pro chudinu nedostupný.
Přitom chtějí zpřísnit požadavky na cvičitele.
Ministr provedl několik dalších ekonomických úvah, že vše je nakonec o penězích a že na tak právně i sociálně složitý projekt nebudou peníze.
Dokud nebude pochopeno, že takto se dělá nedostatek a bída, pak bude neustále nedostatku asistenčních psů a budou drahé a úředníci si budou lebedit v komisích, které budou arbitrálně, a tedy nespravedlivě, psi rozdělovat.
Je mi líto všech postižených, kterým politici a zákonodárci nedají šanci. běda nám, kteří neumí pro svou nevěru účinně pomoci chudým a bezmocným. Věříme obludnému a krvežíznivému molochovi - státu.