neděle 11. prosince 2011

Dluhová krize? Nebo bezprávní a podvodná manipulace s měnou?



V současnosti adventu roku 2011 se obrovská mediální bitva o duši čtenáře soustředila na rozpad EU kvůli dluhové krizi. Mistři dezinterpretace, ze kterých by měl určitě radost jistý ministr propagandy údajně tisícileté říše, popisují ekonomické problémy jako důsledek jakési záhadné “dluhové krize” . Záhadné proto, že není jaksi mimochodem popisováno jak vznikla a proč.
Proto, abychom osvětlili scénu této mediální bitvy s fiktivním nepřítelem, si musíme stanovit východiska.


Dluh

Nejdříve si řekneme, co je to dluh z pohledu práva a dle ekonomie.


Právní pohled na  dluh


Právo chápeme jako pravidla, soubor právních norem upravující jednání mezi osobami, které nějakým způsobem náleží sami sobě. Takovými osobami jsou v našem známém světě (lepé vyjádřeno slovanským slovem “mír”)  jednotliví lidé, kteří nutně musí žít spolu a jednat dle nějakých pravidel. A osobou, která náleží sama sobě tedy není ani firma, škola, strana a vláda a ani tedy záhadný novodobý stát. Lidské osoby svou přirozeností tíhnou do života v obci, společenství přátel žijících ve ctnosti a s tím dnešní státy již nemají téměř nic společného.

Dluh z hlediska práva je prvkem obligace, závazku, která vznikl uzavřením smlouvy, kontraktu,  o půjčce ( commodatum) či zápůjčce (mutuum)  mezi dvěma osobami. Dluh zakládá povinnost něco vykonat (debitum).

Ekonomický pohled na dluh

Ekonomie se zabývá zákony lidského jednání, jehož cílem je uspokojení dosud poznaných neuspokojených potřeb jednotlivých osob ve světě vzácných prostředků. Zájem o hledisko lidského jednání nazveme praxeologií a ekonomie je aplikaci praxeologie při zkoumání používání prostředků k dosažení cílů jednotlivců.

Pro pohled ekonomický předpokládáme principy ekonomie, tak jak jsou stručně shrnuty v “Miniaturní učebnici ekonomie”. Potom dluh je nedokončené plnění smlouvy o směně budoucích statků za současné. Např. dnes potřebuji koupit nějaký statek, službu, např. lednici a nemám na něj. Nabídnu na trhu, že za současné statky, se kterými provedu směnu, nabídnu nějaké statky v budoucnu. Pokud najdu zájemce, věřitele, a uzavřeme smlouvou, pak oběma stranám vznikne závazek a stanu se dlužníkem dokud nesplním svou povinnost předat v budoucnu dohodnuté statky. Jak vidíme, koordinace jednajících jednotlivců není zkreslovaná. Věřitel nemůže poptávat zlatem - většinou nejlépe plnící úlohu současného statku , které půjčil dlužníkovi a ceny statků vyjádřené v peněžní jednotce vyvolané současnou poptávkou věřitelů i dlužníků nemohou proto neustále růst tak jako dnes.


Směnné prostředky

Problém se zřejmě hlavně z psychologických důvodů komplikuje, když se současným statkem tohoto kontraktu stane statek se zvláštní funkcí. Jakmile se řekne slovo „peníze“, lidé zapomenou, že je to zvláštní statek, komodita, na kterou se také vztahuje zákon klesajícího mezního užitku. Touto speciální funkcí je to, že jej chceme získat hlavně pro nepřímou směnu k získání dalšího statku. A najednou lidé schopni si představit přímou směnu začnou fantazírovat o povaze peněz jako o bohatství a měřítku hodnot, které si představují jako něco, co nezáleží na konkrétním hodnocení konkrétního jednotlivce nějakého určitého statku pro dosažení nějakých cílů jednotlivce. A pokud se myšlení o této zvláštní směnné funkci statků ubírá cestou objektivního pojetí hodnoty, sejde s cesty, mine cíl, a tedy stane se hříchem a neštěstím, osudem smrti mnohých.
Lidé při svém jednání hledali vhodné prostředky pro směnné použití. O tom každý najde mnohé v literatuře a může zajít i do muzea peněz v Curychu.
Účel směnného prostředku klade na statek několik specifických vlastností. Na rozdíl od jiných statků není žádoucí, aby se měnila jeho celková zásoba, zásoba musí být poměrně malá, musí být stabilní, fyzikálně i chemicky musí být trvanlivý a být dobře dělitelný a tvarovaný. Hlubší analýza ukazuje, že musí být používán i pro jiné účely než směnné, aby bylo možno zjistit jeho kupní sílu i první den použití jako směnného prostředku. Tento princip o to, že je třeba jisté důvěry, ale platí obecně pro všechny vznikající lidské instituce. Dokud jim lidé nevěří, obtížně se uvádí do praxe.
Po dlouhých letech tápání lidé objevili, že nejlépe slouží jako peníze, směnný prostředek, některé kovy jako např. zlato a stříbro. Technické a jiné problémy při každodenním použitím řešili různými způsoby, např. clearingem, aby nemuseli převážet velké množství kovu, či peněžními certifikáty a úschovou u skladníka.


Peníze a přechod rodové společnosti v otevřenou

A zde vzniká několik problémů. Vše již záleží na právním systému, jak odvážně lze řešit problémy s přepravou a úschovou. A také se peníze  po rozpadu "kmenového zřízení v čele s "otci"ukázaly jako nejjednodušší prostředek pro nejmocnější muže se zbraněmi, různé “predátory” a "ochránce" pokojného obyvatelstva, které se živilo poctivě, leč hanebně v očích bojovníků. Např. stará řecká aristokracie se na pracující a obchodníky dívá s povýšení a toto pohrdání prací stále přetrvává u mnohých současných filozofů čerpajících podněty z odkazů antiky. Jednoduše řečeno, lepší než odebírat obilí, slepice a krávy, které bojovník zrovna nepotřebuje a brzo se zkazí, umřou hlady či utečou, bylo chtít vzácné kovy či jiné, lépe směnitelné statky. Útok na povahu a právní postavení již tedy začalo v dávném šerověku, kdy vznikala instituce zvaná soukromé vlastnictví.
Mocní schopní ozbrojenci a projektoví manažeři poměrně velkých projektů postupně lidi svazovali různými břemeny, ale nejvíce jim dalo práce přesvědčit lid, že peníze jsou jen to, o čem oni, mocní, sami rozhodnou. Lidé stále nemohli uvěřit, že penězi není zlato a stříbro, či jakákoliv jiná komodita, ale nějaký symbol označený panovníkem z méně vzácného kousku běžnějšího kovu jako mědi, cínu a železa či dokonce papíru. Dnes to došlo tak daleko, že se mluví o pouhých symbolech v hlavách lidí a převedených do stavů elektronických prvků v počítačích. Jejich mluvčí je např. pan profesor filozofie Jan Sokol. Tomuto lidé stále nevěří, i když dnes jsou tak vychytralí, že mnozí říkají, že tomu věří. Ale nejde o slova ale o skutky. Stačilo by jen několik “experimentů” a ukázalo by se, čemu skutečné věří. Ale to bychom odbočili od tématu podivné “dluhové” krize. Tedy aby lidé se podvolili této lži, musí se vydávat zákony o měnách, o centrálních bankách a vydávat takzvaná zákonná platidla, jako peněžní certifikáty, jejichž výměna za komoditní skutečné peníze byla odložena do nekonečna. Jinými slovy, panovník si nechává všechny skutečné komoditní peníze a lidem vnucuje zákonná platidla a s těmi manipuluje tak, aby vždy získal majetek ovládaných. Lákavé je jejich množství zvětšovat a těmi novými realizovat takzvanou dobročinnost a tím získat nejen čest a uznání, ale majetek a moc ovládat mysl druhých. Dnes již asi žije málo holčiček, které by odvážně a dětsky prostě řekly, že císař je nahý.


Mocenská manipulace s penězi

Jak se vyrábí zákonná platidla je otázka temná, plná právního, legislativního i mocenského šarlatánství. Právní i morální povaha měnové politiky je tak zatemněna, aby budila zdání, že je to zákonné a pro blaho všech a tedy věcí politickou. Ale ve skutečnosti jde o věc nezákonnou, bezprávní, nespravedlivou a tedy protispolečenskou a apolitickou. Jde o delikt, kriminální čin kolosálních rozměrů.
Pomineme důležitou věc, že tato bezprávní manipulace s měnou způsobuje ve společností chybnou a neracionální koordinaci všech aktérů, protože zkresluje tržní cenové signály a tedy nejlepší známý spravedlivý a společenský způsob racionálního jednání v subjektivním světě lidí. Každý se domyslí, že vzniklý chaos miliardy jednotlivců vede k poklesu produkce, měně uspokojených dosud neuspokojených poznaných potřeb. Vyrábí se dle rozhodnutí několika jednotlivců u moci a nikoliv dle přání všech aktérů směnného procesu. Např. v oblasti zemědělství, zdravotnictví a energetiky to dnes vidíme celkem jasně. A pokud lidé mají ještě alespoň částečnou svobodu se k tomu vyjádřit nakupováním a nenakupováním statků, pak se to projeví opravnými a ozdravnými tendencemi, označující se chybně jako “hospodářská krize”, a škodolibě se v tisku poukazuje na systémový charakter svobodného jednání lidí nepáchající delikty. Mluví se o krizi "kapitalismu" a o potřebě "nové cesty". Zapomněli jsme na podobné pokusy našich předků?


Termín “dluhová krize”

Nyní se ale politici snaží problém s měnou zatemnit dalším slovním spojením: “dluhová krize“. Jaký je ale vztah mezi “hospodářskou” krizi a “dluhovou. Přesněji mezi měnovým podvodem a státním dluhem? Co si lze pod tímto slovním spojením představit? Pokud má někdo obrovský dluh, proč mu stále někdo půjčuje? Proč se nezvedají přirozeně odměny za půjčování, neboť by měl vzrůstat mezní užitek peněz ze zásoby určených pro nákup budoucích statků, tedy investování, ze strany věřitelů? Není to mnoho záhad najednou? Jak by se daly vysvětlit. Zde předkládáme jedno vysvětlení, které si činí nárok být obecné, konzistentní a logické. Svou pozornost obrátíme na netržní legislativní manipulaci se směnným statkem, na peníze.
Spojuje je jen cíl a podvodný způsob realizace, i vládní dluhy je novodobý vynález a podvod, který lidé předtím nepovažovali za normální jev jako dnes. To dokazuje např. buřič pan Swift ve své knize o Gulliverovi.


Myšlenkový experiment - svět skutečných peněz a spravedlnosti

Dejme tomu, že lidé jsou stále svobodní a mohou si sami vybírat směnné statky, peníze, pro své kontrakty. Asi by se používalo hlavně zlato, stříbro a další, trochu horší směnné prostředky jako šperky, umění, směnky atd. Skupina vládnoucích lidí se pro své poctivé cíle (např. pomáhat hladovým) rozhodnou použít poctivých prostředků, kterých sami ale nemají dost. Začnou si půjčovat zlato od soukromníků oproti cennému papíru. Samozřejmě za odměnu vyjádřenou nějakým množstvím zlata, které se po určité době zaplatí navíc při splátce jako odměnu za obětování současné spotřeby věřitele. Co se stane? S ekonomického i právního hlediska je vše v pořádku. Soukromníci mají méně zlata a nemohou tedy tolik utrácet a investovat. To nyní může vláda.  A ta poptává např. pšenici, obilí a chléb. Poptávka po zlatě vlády povede k poptávce některých služeb: pěstování obilí, mletí mouky a pečení chleba a další služby s tím související - výroba strojů a surovin pro tyto obory. Tyto služby se stanou méně dostupnými pro soukromníky. Zlato se opět směnnou vrací k soukromníkům. Vláda má chléb, ale zlato již nikoliv. Soukromníci nyní mají zlato a ostatní dražší chleba, neboť byla po něm větší poptávka a vláda musel přeplácet své věřitele a ostatní soukromníky, aby alokovala dost prostředků pro dosažení svého jistě upřímného soucitného cíle. Nyní se ale objevuje problém. Vláda zlato nemá, chléb je sněden chudinou, ale věřitelé chtějí zlato a odměnu. Nastává krach mocné vlády. Ale se zlatem to nic v ekonomice neudělalo. Ani nezmizelo, ani nepřibylo. Měnový systém stále dobře funguje.
Takhle by vládci se sociálním cítěním u moci dlouho nevydrželi. Těžit zlato je také obtížné, zvyšuje poptávku po výrobních prostředcích a zároveň snižuje kupní sílu zlata a tedy i zisk. Ale věřitelé jsou přeci nenávidění všemi dlužníky. Co toho využít? Ale jak to udělat? Odebrání zlata přímo od zemědělců, mlynářů a pekařů a jejich dodavatelů také není únosné. Cepy sedláků by se snesly na jejich nebohé ušlechtilé hlavy, dobrodinci by byly mlynáři přivazováni k mlýnským kolům, či pekaři vhození do pecí. Mocní obrátí svou pozornost na skladníky zlata zvané bankéře. Samotní bankéři mají také mocné pokušení sáhnout na “nečinné” cihly zlata ve svých skladech. Za to dostanou jen ubohou odměnu, dnes tolik nenáviděný, bankovní poplatek. Pokud je bez dovolení majitele půjčí dál, pak se zisky pohádkově zvětší. Ale jak to dělat, aby zákazníci na nic nepřišli? Smlouva se zákazníkem zní, že se má o zlato starat jako pečlivý hospodář a mít ho kdykoliv k dispozici při předložení skladového lístku zvaného peněžní certifikát. Skladníci chvíli po zlatě šilhají a namluví se, že se přeci nic nestane, když provedou malý podvod a než zákazník přijde pro zlato, vrátí ho zpět a ještě pěkně vydělají. Dle římského práva ale dodnes existuje sedm důvodů, proč se stane tímto smlouva o úschově neplatná. Opravdu, smlouva depositní není to samé co commodatum či mutuum. Ani odvážná smlouva aleatorní jako např. v loterii. Dokonce ji nelze ani splnit a i z tohoto důvodu jsou dnešní podivné moderní smlouvy o vkladech na běžném účtu neplatné. Chytře zákazníkovi namluví, že nebude muset platit poplatek za úschovu, ale naopak mu přidá kousek zlata navíc, pokud si jej u něj uloží. Zákazníkovi se zatmí rozum, jakmile slyší, že by mu zlato “samo o sobě” něco přineslo, že by se “okotilo”, jak staří Řekové říkali úrokům. Dodnes se tak děje, když nějaký podvodník nabídne velké zhodnocení úspor.


Důsledky porušování smlouvy o úschově

Nyní už se děje nečestné bezpráví a to má své nevyhnutelné následky. Lidé se chovají chybně ve všem jednání, kdy se rozhodují co dříve udělat a jak alokovat vzácné statky k dosažení svých cílů. Všichni aktéři měnového systému si myslí, že mají zlato. Ti co si uschovali, skladníci i jejich věřitelé. Zvětší se poptávka po skutečných statcích a tím roste jejich cena vyjádřená množstvím zlata.
Vždycky to nakonec praskne kvůli začínajícím problémům způsobeným chybným investováním, nedostatečným spořením a uměle zvýšenou spotřebou a skladníci musí utíkat doslovně jako o život, když si všichni přijdou se skladními lístky pro svá deposita. I dnes by byl toto skutečný zátěžový test poctivého bankovnictví – všichni by si chtěli vybrat své vklady „najednou“.  Když ale skladníci mají tak závratné zisky, kdy by odolal? Aby toto fungovalo, musí skladníci peněz vyřešit několik problémů. Majitelé zlata a dalších peněz nesmí utíkat od nepoctivých defraudantů k poctivým skladníkům. Je třeba se koordinovat. Skutečně, bankovní domy se vždy rychle zvětšovaly a tvořily jakési kartely. Skladníci zlata byli vždy šibalové. Dalším problémem bylo, že po zlatě ve skladech začali pošilhávat vládci se zbraněmi v rukou, kteří si přáli činit dobro a krmit hladové i s jejich ubohými dítkami. A jelikož jak skladníci, tak ozbrojení dobrodějové byla elita mezi tehdejšími projektovými manažery a navzájem i zákazníci a dodavatelé různých služeb, tak se začalo objevovat řešení. Navíc mocní vládci měli trumf v rukávě, nejen zbraně, ale hlavně nenávist dlužníků vůči věřitelům. Přece musí hájit své chráněnce před zlými věřiteli a zároveň se zbavit i vlastních. Ozbrojenec tedy zákazníku skladníka poručí, že splatnost jejich skladních listů při požádaní se ruší a nařizuje se nějaký termín a tím se splatnost prodlouží. Na trhu se cena takového cenného papíru diskontovat a to vládci nechtějí připustit a proto si prosadí monopol na výrobu peněz a přísná pravidla povinného používaní zákonných platidel. Termín splatnosti bankovek je dnes v nekonečnu, diskontovaná hodnota je nulová a takový papír by dobrovolně opravdu nikdo nechtěl vlastnit. V bance vám za “Vaše” "peníze" dnes nedají nic. Kdo se nepodvolí, bude exemplárně potrestán i dle dnešních zákonů. Kdo se podvolí, má šanci, že tu a tam jeho dluhy zaplatí někdo jiný. Dále ozbrojený dobrotivec se zavazuje, že bankovní kartel ochrání před poctivými skladníky zlata, kteří by vždy velmi rychle odhalili vratkost celého projektu. Dlouho trvalo, než tuto vychytralost a bezpráví v novověku prosadili vládnoucí lidé plně a vznikla zákonná platidla  a centrální banka, socialistický plánovací a koordinační prvek v měnovém systému. Do té doby lidi zatvrzele a odvážně kousali do mincí, zde je panovník či jiný padělatel neznehodnotil a zoufale schovávali před berňáky své zlato a stříbro.
Již nastalo mnoho krachů, zvláště když milovníci dobra válčili mezi sebou o chudinu a potřebovali peníze od svých milých bankéřů. Skladníci vydávali falešné "skladní lístky", aniž by tam bylo zlato či jiné komoditní peníze. Např. rok 1848 je krásnou ukázkou takové politiky v dobách válečných. Pan Marx věděl, že k zavedení socialismu, neomezené vlády několika lidí nad ostatními, stačí znárodnit měnový systém. Kdo nevěří, nechť si přečte Komunistický manifest a může ocenit úsilí všech současných vlád na světě o věc socialismu, toho strašidla, které obchází již celý svět. Filosofové placeni zákonným platidlem jsou horliví v obhajobě takového zločinu dle poptávky zaměstnavatele a hlavně svou vlastní horlivostí a instinktem, aby nemuseli sloužit ostatním a nechtějí nechat jinými hodnotit na trhu své společenské zásluhy.


Neúčinnost současné “léčby” tzv. dluhové krize

Vidíme tedy, že novináři množená “teorie”  dluhová krize je jen pokus odvrátit pozornost od legální skutečného zločinu. Smysl smluv mezi lidmi nemá smysl mezi legálními osobami jako je stát. Dluh u státu je jen označení pro velké přerozdělování bohatství od ovládaných k ovládajícím. Chléb nelze chudým takto darovat. Nelze dobrý skutek činit hanebnými a nemorálními prostředky. Následky pýchy zaměňovat dobro za zlo a naopak budou kruté a nemilosrdné. Neumíme si budoucí hrůzy ani představit až to znovu praskne.
Nikdo nemůže svou odpovědnost za lásku a milosrdenství, stejně tak i otázku statusu své osoby přenést na někoho jiného a zavírat očí před prostředky. Nikdo také neumí zvětšit množství statku jinak než výrobou, pouhé přerozdělování nepomůže. Účel nesvětí prostředky, jak se často tvrdí.


Závěr

A jaké je řešení? Nevím. Možná stačí poznat vlastní hanebnost a neúspěch činit dobro jako cíl  a začít hledat nápravu nejdříve u sebe a nebát se o tom říci. A možná přijde zázračné vysvobození, jak bylo zaslíbeno všem, kteří hledají Boží království a jeho spravedlnost. Snad ještě není pozdě a mohutné síly důsledků nerespektování Zákona láskyplného a spravedlivého soužití lidí se nedaly nezvratně do pohybu. Jsme všichni jistě lidé nehodní a zlí, ale zároveň můžeme slovy Ježíšovými tvrdit: cožpak otec dá svému synovi místo chleba kámen? Proto máme naději, že ačkoliv jsme zlí, máme schopnost zkrotit svou zlou stránku a i pomocí přátelské spolupráce s ostatními nabídnout svým blízkým chléb a nikoliv kámen. Je jistá naděje.

středa 7. prosince 2011

Zvýšení daní a snížení pracovní doby?


To má být úžasný lék na "krizi". Nevím, zda si dělají mocní legraci nebo jen zkouší lhát a testovat hloupost a lhostejnost ovládaných. Lidí jim to asi zobají z rukou.
Kdyby lékař při těžkém úrazu s velkým krvácení nařizoval přikládání pijavice či pouštění žilou, pak by byl označen za zločince či ignoranta. Jak bude asi v budoucnu označovaná naše vláda lidu?

1) Lidé budou pracovat méně, což je omezení výroby, zvětšení vzácnosti vyrobených statků a tedy jejich zdražení.
2) Zdanění je z hlediska výrobce jen další náklad jako povodeň, požár apod. Opět dojede ke snížení produkce statků všech řádů. Jelikož se zdanění použije na plány několika jednotlivců (vládnoucích stranických klik a lobbistů), selhává funkce státu, který má vytvářet podmínky pro to, aby každý mohl s co nejmenším úsilím dosahovat svých - morálních a zákonných – cílů při respektování poznaných zákonů společnosti.

Vlády vždy omezují výroby, jak krásně popisuje pan Bastiat.

Výsledkem těchto dvou souběžných tendencí uvedených plánů povedou k chudobě, nedostatku. Co s tím udělají nutně neproduktivní vlády? Jsou staré osvědčené prostředky: genocidy, otrocká práce na "hladových" zdech (příprava pro válku), války a socialistické revoluce, ve kterých se konečné přizná barva současných politiků. Vždy hrozí riziko zničení společnosti přátel a návrat k primitivním formám soužití lidí v podobě více méně soběstačných a tedy nutně nuzných, izolovaných tlup.

sobota 2. července 2011

Zachraňte tygra

Česká televize uvedla dokument "Zachraňte tygra".


Je to učebnicový doklad, jak různé násilné zásahy demokratických a tedy kolébek socialistický vlád a hlavně nepředpokládané společenské jevy způsobené předchozími vládními zásahy (exogenní domácí či zahraniční instituce) a endogenními institucemi, které v dané oblasti historicky vznikly z běžných zvyků obyvatel situaci nakonec zhorší.

Uvedu několik svých postřehů:

  1. I když v počátcích měl vládní program úspěch v plnění svého cíle - v tomto případě odvrácení snižovaní počtu divokých tygrů v Indii - kvůli podpoře významného politka (Indira Gandhi), jakmile skončila podpora a úředníci se v úřadě zabydlí a dělají vše proto, aby problém vyřešen nebyl. Ztratili by totiž obživu. Pokud se program financuje, úspěchy pomalu mizí až se situace zhorší. Úředníci začnou požívat taktiku chobotnic vypouštějící inkoust při nebezpečí  - falšování statistik ukazující na plnění cíle a zastrašování kritiků. Tuto taktiku schvalují a provádějí i zřizovatelé příslušného úřadu, protože za prvé je problém už tak nezajímá, za druhé by to na ně vrhalo nepříznivé světlo a za třetí by vznikl nebezpečný precedent objektivně zkoumat další vládní projekty. 
  2. Falšování statistik a výsledků je běžný jev u vládních institucí, stejně jako hon "čarodějnic" - kritiků vládních programů - a lidé (závistivý, hloupí a nafoukaní diletanti s volebním právem) jsou stále přesvědčení o nutnosti znárodňovat soukromý majetek. Nelze ani přemýšlet, že by se tygři v rezervacích zprivatizovali spolu s rezervací a zlegalizoval obchod zvířat (problémem je přechodný jev, kdy se nahromaděné společenské problémy valí v analogii jako proud divoké vody (nejvíce neuspokojené poznané potřeby člověka) při protržení přehradní hráze (vládní regulace zabraňující řešení nejvíce pociťovaných nespokojenosti).
    Vládní zasahování do spontánní hledání právních vztahů - hledání vlastnických práv - je pozastaveno a k šanci se dostává tzv. nelegální řešení v situaci "obecní pastviny".  
  3. Kdysi byly pozemky dnešních rezervací odebrány zlým a nehodným majitelům (nějací vládci), kteří zřejmě stav tygrů měli pod větší kontrolou než vláda lidu. Statistiky o tom svědčí.
  4. Pokud situace společnosti obecně nesvědčí ochraně vlastnických nároků jednotlivců, vždy nakonec nastává chudoba. V Indii je to velký problém, chudí lidé v uměle vzniklém státě nejsou ochotni chránit tygry, jsou jim dost lhostejní.
Závěr:

Při řešení nějakého problému určitých lidí (proroků, "útlocitných" (často podporované dobyvatelů rent), romantiků (socialistů všeho druhu), prognostiků, vědců a pod.) se musí přihlédnout k tomuto:
  1. Ověřit stav všech institucí a jejich historii, jak endogenních tak i exogenních, jak jim lidé důvěřují a jak tyto instituce jsou ve shodě a zda umožňují vylučovat jednající lidí z určitých oblastí i bez použití státní moci. Je třeba přihlédnou na předchozí zásahy exogenních institucí (koloniální správa, okupační správa, vlády, mezinárodní organizace typu  MMF a pod.) a jejich přiblížení k endogenním institucím.
  2. Pokud se zjistí neshody mezi endogenními a exogenními institucemi), zkoušet exogenní instituce přizpůsobit endogenním a upevňovat důvěru v instituci chránící soukromé vlastnictví. Instituci peněz vymanit z vlivu exogenních instituce centrální banky a MMF a ustanovit je jako exogenní instituci. Co nejvíce majetku exogenních institucí opatrně převádět do soukromých rukou. Zrušit všechny překážky obchodu a restrikce produkce statků. Omezit poptávku exogenních institucí po statcích (zbraně a úřednictvo i výrobní statky). Pokud endogenní instituce nechrání práva reálných osob či jinak jsou nebezpečné (pověry, rodinné právo, společenské kasty, kmenové uspořádání a pod.), pak je třeba zvláštní opatrnost a neřešit násilně. Spíše lidem dodat důvěru, že více problémů vyřeší zavedením např. soukromého práva podporující institut soukromého vlastnictví. Je lepší vždy se obracet na místní autority, získat jejich důvěru, spolupracovat a obchodovat.
  3. Zajistit ochranu institucí chránící způsoby mírového a harmonického řešení problémů soukromníků před útoky cizích vlád (exogenní instituce nejvíce vzdálené místním endogenním institucím), aby se odstranila nedůvěra při rekonstrukcí mírové a harmonické společnosti. A zajistit nemožnost, aby již osvědčená pravidla endogenních i exogenních institucí v budoucnu svévolně a arbitrárně mohla změnit labilní demokratické vláda ovládaná náladou houfů závistivých diletantů tvořící většinu.
  4. Indie je uměle vytvořená země po odchodu koloniální vlády s mnoha národy s různými jazyky a zvyky, největší socialistický stát (demokracie je buď kolébka nebo zástěrka socialismu) s mnoha problémy a velkou chudobou obyvatel. Čí je tedy tygr symbol? Jistě ne všech a chudí navíc mají mnoho jiných neuspokojených potřeb a na ochrany tygra jim už nezbývají prostředky. Ochrana tygra vyžaduje mnohem větší rekonstrukci společnosti. Jinak je to léčení příznaků a to nikdy není dlouhodobě účinné.

úterý 31. května 2011

Německo stále pokrokové

Plody Kanta a Hegela zase zlověstně dozrávají. Mocní mezi Němci nechtějí vyrábět energii z jádra. Fakta a osudy mnoha lidí je nezajímají. 

Humanisté na rozdíl od techniků pracují jinak s jistotou. Pro humanisty to znamená "nikdy" nebo "vždy" atd. Tedy jistá bezpečnost podle nich je, že se to nikdy nestane. Zatímco technik ví, že se vždy něco porouchá, nedomyslí, zasáhne vyšší moc. Ví něco o pravděpodobnosti a spolehlivosti a podnikatelé dokonce ví o nákladech pro dosažení nějaké jistoty. Humanisté pouze proklamují bez hlubších znalostí a tím "řeší" problém. Svět vidí lineárně, chaotické systémy, citlivé na vstupní data, nevnímají. Jejich modely jsou neuskutečnitelné, ale podle nich se snaží napravit přírodu i člověka. Nezajímá je skutečnost. Jsou zahleděni do svých představ. Jediné, co je zajímá je to, aby byli populární a lidé je volili jako vůdce a spasitele světa.
Technik ví, že odstranit riziko z činnosti člověka má jediné řešení - odstranit člověka. Humanisté to ví někdy také, naivní lidé nikdy.
Bezpečnost je vlastně "obyčejný" ekonomický statek uspokojující nějakou naléhavou poznanou potřebu a má svou mezní užitečnost. A navíc je člověk jistě smrtelný, takže vždy na něco zemře (i hlady, pokud všechny statky obětují na "jistou" bezpečnost). Riziko jisté smrti jedince, společnosti, sluneční soustavy atd. neodvrátíme. 
Zapomíná se, že pokud my omezíme výrobu, byť i z rozmaru či hlouposti, vždy,většinou někde daleko, určitě umře hlady (to, co není u nás vidět) či  na nemoci (to, co je vidět i u nás, ale není tak chápáno), neboť je právě tím mezním kupcem, který si už nemůže obstarat potřebné další prostředky nutné k přežití.

pátek 28. ledna 2011

Miniaturní učebnice ekonomie s "antignostickým" rámcem

Zásady ekonomie, které postačují k vysvětlení všech ekonomických jevů:

1. Člověk, společnost a Bůh

  1. Člověk je společenský tvor žijící ve světě (slovanského “míru” - původně asi “přátelské soužití” od indoevropského slovního základu pro “milý”), který se od ostatních živočichů odlišuje touhou diferencovat se, přesahovat sám sebe - je transcendentní bytostí -  a má schopnosti poznávat jako Bůh dobré a špatné (Gn. 3,22). Člověk je za všech okolností ideologickým stvořením, odlišujícím se od zvířete v tom, že má, vedle rozumu a náboženství, uspořádanou a logickou představu či teorii vysvětlující jeho osobní a společenskou existenci [Portlandská deklarace, Western Humanities Institute, vydal National Review, 16.10.1980, zpracoval Erik von Kuenhelt-Leddihn].
  2. Pokud má člověk schopnost náležet sám sobě a tedy být odpovědný za své skutky, je reálnou osobou. V tom je člověk “podobný Bohu” (Gn. 1,26).  Naproti tomu umělé, imaginární osoby, nenáleží sami sobě a vždy je musí zastupovat reálná osoba např. v rámci nějaké smlouvy. Řád mezi reálnými osobami je zákon a s legislativou, řádem mezi imaginárními osobami jako jsou role, společnosti, university, stát  atd., nemá přímou souvislost. [Frank van Dun: The Logic of Law, 2007, Libertarian Papers, Vol 1. Art. No 36.]
  3. Naproti tomu umělé, imaginární osoby, nenáleží sami sobě a vždy je musí zastupovat reálná osoba např. v rámci nějaké smlouvy. Řád mezi reálnými osobami je zákon a s legislativou, řádem mezi imaginárními osobami jako jsou role, společnosti, university, stát  atd., nemá přímou souvislost.
  4. Ve společnosti nutně vznikají meziosobní konflikty mezi lidmi a proto musí člověk umět poznávat dobré a zlé. Jedná se o pluralitu a diverzitu osob a svobodný přístup k vzácným zdrojům. Pluralita a diverzita je pevně zakotvena ve světě a nadbytek je nemyslitelný v takovém světě. Proto při tomto konfliktu volby člověka mohou být dobré nebo špatné pro jiné lidi. Každá volba vyžaduje oběti. Svobodný bezkonfliktní přístup k vzácným statkům nelze bez společenské instituce vlastnictví. Řád našeho míru (světa) - přátelského soužití - závisí na jeho schopnosti poznat a respektovat vlastnické vztahy mezi sebou a ve svém vztahu k Bohu. Dobrým návodem pro tento respekt je biblické Desatero (Ex. 2o, 2-17). [Frank van Dun: The Logic of Law, 2007, Libertarian Papers, Vol 1. Art. No 36.]
  5. Pokud člověk své místo hledá v božím řádu skutečnosti, lituje toho, že nerespektoval svobodu druhých a přijímá oběť Ježíše Krista a svou nedokonalost a tuto skutečnost akceptuje, tvoří dějiny. Jinak se ocitá v mýtu věčného návratu. Člověk nemůže vyřešit svůj vlastní pád, rozpor mezi jednotlivcem a společností a vztah mezi Ježíšem a “césarem”. Co ale není možné u člověka, je možné u Boha (Lk. 18,27).
  6. Člověk a společnost je trvale v nebezpečí podlehnutí gnózi  - “úsilí o zduchovňující abstrakci od světa, což konstituuje paradox světskosti, sekularizace, která se ustavičně dialekticky pozdvihuje nad sebe samu negací svých stvořených hmotných základů” (Rio Preisner: “Americana”) . Jevy ve společnosti nelze vysvětlit pouze ekonomickou vědou. Svět není třeba ničit, aby byl stvořen znovu do obrazu neskutečné utopie “vládce s lidskou tváří”. Svět byl Bohem učiněn velmi dobře (Gn. 1.31).
  7. Ekonomie je věda o významu a závažnosti účelného vědomého lidské jednání na základě hodnotových soudů. Sama o sobě o člověku, společnosti  a dějinách nevysvětluje nic. Spoléhat se na “zdravý” rozum, který pozná výhody společenského chování nad nespolečenským, nelze kvůli nebezpečí nemoci rozumu zvané gnóze a kvůli nerespektování jiných reálných osob a také závisti. Podobně je nebezpečné spoléhat se i na “přirozený” výběr jednání a metody pokus a omyl. Člověk musí neustále činit pokání, litovat toho, co učinil zlého a odstraňovat  zlé a nesprávné myšlení bez závisti a přestat se rouhat dialektickou záměnou správného  a nesprávného a zároveň si vytvářet vlastní bohy - abstrakce, které se stvořením nemají nic společného a zaměňovat svobodu druhých s jejich zotročením (Mt. 3.8).
  8. Další kapitoly této učebnice sledují pojetí ekonomie podané v díle “Lidské jednání” od Ludwiga von Misese a v “Zásady ekonomie” (český překlad Liberální institut, 2006) od Murray. N. Rothbarta (český překlad Liberální institut, 2005). Někde je použito citátů od Percy L. Greaves, Jr. ze slovníku pojmů k “Lidskému jednání” (výše uvedené vydání).

2. Nespokojenost a jednání

  1. Nespokojený člověk s nadějí na zlepšení svého stavu v každém okamžiku jedná dle své subjektivní škály svých cílů a dle své časové preference, kdy hodnotí nutně současné ekonomické statky výše než budoucí, tak, aby uspokojil nejnaléhavější pociťovanou potřebu z dosud neuspokojených potřeb. Pokud jednáním zlepší svůj stav, dosáhl zisku a je spokojen a šťastný. Pokud nezlepšil nebo zhoršil svůj stav, utrpěl ztrátu, je nespokojen a nešťastný.
  2. Nákladem rozhodnutí člověka je jeho hodnocení prvního nejdůležitějšího cíle, který nemohl být uspokojen, protože potřebné prostředky byly použity pro uskutečnění naléhavějšího cíle.
  3. Vždy jedná člověk jako jednotlivec. I kolektivy vedou jednotlivci. Existence státu, církví, korporací atd. je zřejmá pouze v jednání jednotlivců.
  4. Lidské jednání je realita, i když je nicotná vůči vesmírným silám.  Jednání počítá vždy s kauzalitou. Kategorie prostředků a cílů je spojena s  kategorií příčiny a účinku.

3. Prostředky a čas

  1. Jednající člověk vždy používá při svém jednání vzácné prostředky, ekonomické statky, a hodnotí je dle jejich příspěvku k dosažení cílů, kterých chce dosáhnout dle svých hodnotových soudů. Při každé směně svých problémů každý hodnotí více statek, který získává než toho, kterého se vzdává. Ceny tedy nevyjadřuji abstraktní hodnoty statků.
  2. Ekonomické statky jsou vždy vzácné. Kdyby nebyly, nejsou to statky, které by byly předmětem lidského jednání.
  3. Hodnota ekonomických statků existuje v mysli jednotlivých lidí a není tedy není ani konstantní a není vnitřně přítomna ve statcích samých. Hodnoty téhož statku se liší podle odlišných úsudků jednotlivců provádějící hodnocení, člověk od člověka a pro stejného člověka v čase [Percy L. Greaves, Jr.].
  4. Spotřební statky jsou ty, které se spotřebovávají v dané současnosti. Volný čas lidí je považován za spotřební žádoucí statek. Spotřební statky jsou současné statky.
  5. Statky sloužící k výrobě spotřebních jsou výrobní statky. Stupeň řádu výrobních statků určuje jeho vzdálenost od okamžiku, kdy je spotřebován. Výrobní statky jsou budoucí statky, v budoucnu se stanou spotřebními. Trvanlivé statky jsou také budoucí statky, jen část jejich služby se spotřebovává v současnosti.
  6. Původní nelidské výrobní statky se nazývá půdou (např. nerostné suroviny, prostor, lidská výtvory v krajině kdysi vybudované atd.)
  7. Původní lidské výrobní statky se nazývá práce. Práce je vždy chápána nabízejícími - pracujícími  - jako újma, zatímco jejich kupci s ní nakládají jako s každým jiným statkem. Vše ostatní jsou kapitálové statky a k jejich získání je nutno uspořit spotřební statky, které umožní dokončení výroby kapitálových statků.
  8. Čas ovlivňuje naše hodnocení, máme individuální časovou preferenci. Současné statky jsou vždy hodnoceny více než budoucí a toto hodnocení je na trhu vyjádřeno čistou úrokovou mírou. Lze ji definovat např. takto: cena současných statků vyjádřená v budoucích statcích. Čistá úroková míra je tedy vždy kladná.
  9. Časové preference lidí působí hlavně na trhu výrobních prostředků a v menší míře na peněžním trhu. Hrubý, tržní, úrok se skládá s čistého úroku plus nebo mínus podnikatelská složka plus nebo mínus cenová prémie, která zohledňuje změny kupní síly peněz.
  10. Koncepty HDP nezohledňují množství peněz na trzích s budoucími statky. Čím vyspělejší společnost, tím je poměr trhu vyjádřený penězi s budoucími statky větší než se spotřebními. Proto HDP nic důležitého nevypovídá o stavu hospodářství. Navíc mnoho spotřebních statků není většinou hodnoceno na trhu, např. péče maminek o děti.

4. Specializace, dělba práce a tržní společnost

  1. Ricardův sdružovací zákon ukazuje na motiv jednajících lidí spolupracovat ve společnosti a směňovat si služby navzájem. Podle něj platí, že když jedna osoba, skupina nebo národ nadřazená jiným při výrobě všech statků, je výhodné pro všechny strany, aby se efektivnější či lépe vybavený výrobce zaměřil na tu výrobu, u které má relativně nejvyšší nadřazenost, a méně efektivnější výrobce na výrobu těch statků, které je schopen vyrábět s relativně nejnižší neefektivností [Percy L. Greaves, Jr.]. I kdyby jeden člověk uměl všechno nejlépe sám, pak je pro něj i pro ostatní nejlepší, když se soustředí na to, co mu přináší největší zisk a vše ostatní nakoupí od těch méně šikovných, pro které je spolupráce také výhodná a dohromady vytvoří více. Tento zákon vysvětluje motivaci lidí specializovat se v dělbě práce.
  2. Na trh je možno nahlížet jako na veřejnou dražbu. Podnikatelé jsou nabízejícími a nejvyšší nabídky jsou omezeny cenami, u nichž očekávají, že je spotřebitele budou ochotni za výrobky zaplatit. Všichni spolunabízející jsou ve stejné situaci: jestliže nechtějí odejít s prázdnýma rukama, musí ostatní přelicitovat. Každý nabízející vlastně reprezentuje odlišný aspekt spotřebitelských potřeb, buď nějaký výrobek, nebo určitý způsob výroby stejné komodity. Konkurence mezi různými podnikateli je v podstatě soutěží mezi různými možnostmi, které jedincům slouží ke zvýšení jejich uspokojení.
  3. Tržní hospodářství je společenský systém dělby práce za soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Využívá vzájemné shody zájmů všech členů tržní společnosti.

5.  Nejistota a spekulace

  1. Nejistá budoucnost a neznámé cíle ostatních nutí jednajícího člověka ke spekulaci zda vůbec či jakou službu bude nabízet či poptávat. Spekulace je hnací silu společenského procesu určující ceny statků a tendenci rovnosti vyrovnávání cen statků všech řádů a zisků na celém trhu v daném okamžiku.

6. Zákon mezního užitku

  1. Zákon mezního užitku zase určuje kolik toho vyrábět a kolik toho prodat či koupit.
  2. Hodnota přiřazená určitému statku představuje význam, který má její užití při odstraňování nějaké pociťované nespokojenosti a hodnota každé jednotky zásoby totožných statků je hodnota nejméně důležitého (či mezního) užití, pro nějž lze tento uvažovaný počet dostupných jednotek podle očekávání využít [Percy L. Greaves, Jr.]. Mezní užitek přidávané jednotky vyrobené či kupované homogenní služby stejné užitnosti klesá, mezní užitek odebírané jednotky potřebných prostředků k výrobě či spotřebě roste.  Hodnotový soud se vždy vztahuje výhradně k nabídce, se kterou je daná volba spojená, neboť jednotlivec se musí rozhodnout, zda získat užití právě této určité (mezní) zásoby, či se ho vzdát [Percy L. Greaves, Jr.].
  3. Mezní teorie hodnoty je subjektivní teorií hodnoty. Řeší tzv. paradox hodnoty spočívající v otázce např. proč “zlato” má větší hodnotu než “železo”, ačkoliv je železo užitečnější. Odpověď vždy záleží na mezní jednotce, které se rozhodování jednotlivce týká.
  4. Zákon mezního užitku také určuje vzájemným působením všech členů společnosti směnné poměry - ceny - za kterých se uskutečňuje směna jednotlivých služeb. Zákon mezního užitku vysvětluje vznik cen při dobrovolných směnách mezi jednotlivci.
  5. Ceny jsou stanovovány v úzkých hranicích: na jedné straně hodnocení mezním kupcem a těmi mezními nabízejícími, kteří se zdrží prodeje, a na druhé straně hodnocení mezním prodávajícím a těmi mezními potenciálními kupci, kteří se zdrží koupě.
  6. Ceny určují náklady a nikoliv, že náklady určují ceny.
  7. Ceny výrobních prostředků ovlivňuje časová preference na trhu prostřednictvím diskontu. Jsou určovány cenami statku nižších řádů, tedy spotřebních statku. Dochází k propojení subjektivního hodnocení všemi členy tržního společnosti skrze ceny, nikoliv skrze hodnocení.
  8. Ceny nelze vypočítat, jsou výsledkem společenského jednání svobodných aktérů. Každý svým jednáním ovlivňuje ceny statků.
  9. Směny jednajících lidí na trhu jsou způsobeny nerovnostmi jejich hodnocení téhož ekonomického statku. Nelze hledat nějaké stavy rovnováhy sčítáním cen statku a něco z toho usuzovat o štěstí lidí.
  10. Poměr času na práci a využití volného času také udává zákon mezního užitku.
  11. Na použití peníze - prostředek směny - se také aplikuje tento zákon.

7. Zákon výnosů

  1. Zákon výnosů určuje vhodný poměr použitých prostředků pro poskytování služby, který zajišťuje nejvyšší výnos. Rozsah výroby nelze teoreticky určit a v daném okamžiku jej nikdo nemůže znát.
  2. Zákon výnosů říká, že pro výrobu každého ekonomického statku existuje optimální kombinace potřebných výrobních faktorů. V případech, kdy požadovaný statek může být vyrobenou i jinou než optimální kombinací vstupů, z nichž všechny kromě jednoho zůstávají konstantní, rostoucí (nebo snižující se) odchylka objemu variabilního faktoru od optimálního objemu povede k proporcionálnímu či nadproporcionálnímu poklesu (nebo zvýšení) výstupu na jednotku variabilního faktoru.  [Percy L. Greaves, Jr.]
  3. Monopol není určen velikostí podniku, ale státními privilegii.

8. Nepřímá směna - peníze

  1. Jeden nebo více prostředků se stávají prostředkem směny - peníze. Pro peníze platí subjektivní teorie hodnoty a zákon mezního užitku a musí mít už svou užitnou hodnotu v den zahájení jejich použití jako směnného prostředku.
  2. Existuje nabídka peněz a poptávka peněz obdobně jako u ostatních prostředků. Vztah mezi poptávkou po penězích a jejich nabídkou můžeme nazývat peněžním vztahem a určuje kupní sílu peněz. Poptávka po prostředku směny se skládá ze dvou dílčích poptávek: poptávka pro účel spotřeby a poptávka použít ho, jako prostředek směny.
    Dnešní peněžní vztah, utvářený na základě včerejší kupní síly, určuje dnešní kupní sílu. Při směně se zohledňuje kupní síla peněz v bezprostřední minulosti. Tento regresní teorém vysvětluje, proč nelze ustanovit peníze pokud nemají v době vzniku nějakou hodnotu.
  3. Peníze jsou zvláštními statky, neboť jsou určeny ke směně a nejsou tedy určeny pro spotřebu. Jejich cena nemůže být vyjádřena jednou hodnotou ale maticí směnných poměrů s každým statkem v daném okamžiku nabízených ke směně. Směnná poptávka po statku A - množství peněz , které ve směně bude vydáno za statek A se rovná zásobě peněz ve společnosti snížené o směnnou poptávku po ostatních statcích a rezervační poptávkou po penězích. Všeobecná “cena všech statků” (převrácená hodnota kupní síly peněz) bude určovaná poptávkou po všech statcích a zásobou všech statků. Pak směnná poptávka po všech statcích se rovná zásobě peněz snížené o rezervační poptávku po penězích. Celková poptávka po statcích se rovná zásobě peněz snížené o rezervační poptávku peněz a zvýšené o rezervační poptávku po všech statcích.
  4. Nároky vůči dlužníkovi mohou poskytovat stejné služby jako peníze. Takové nároky se nazývají peněžní substituty. Pokud jsou vůči nim drženy 100% rezervy skutečných peněz, pak jsou to peněžní certifikáty. Pokud dlužník drží menší objem rezerv, pak se nazývá nekrytá část  fiduciární prostředky. Použití fiduciárních prostředků vytváří různé ekonomické a společenské problémy (viz bod e).
  5. Používají se i druhotné prostředky směny jako např. nároky vůči bankám a spořitelnám, které nejsou peněžními substituty, rozšířené dluhopisy velkého objemu prodávaných v přiměřeně malých objemech a určité zvláště směnitelné zásoby nebo statky.
  6. Praktiky nezákonného bankovnictví částečných rezerv způsobuje úvěrovou expanzi, které je vlastně skrytým zdaněním ve prospěch vlády a bank.  Jedná se o defraudaci uložených vkladů - depozit - a tvorba peněz bez reálných úspor, padělání peněz.  Peníze nejsou neutrální, padělatel a první příjemci padělaných peněz mají zisky,  posledním příjemcům padělaných peněz náklady převýší příjmy a utrží ztrátu. Zkreslováním výše úrokové míry na nižší hodnotu se do cele ekonomiky vkrádá kalkulační chaos a dochází ke vzniku nevyhovují výrobní struktury zvyšováním ceny statků vyšších řádů aniž by se zvětšovali reálné úspory a potom stávající skutečné úspory nestačí na překlenutí období investování. Od určitého okamžiku dochází k jednání lidí snažící o ozdravení trhu zastavením chybných investic a přesouváním zbývajících prostředků do výroby statků nižších řádů.
  7. Greshamův zákon v populární verzi “Špatné peníze vytlačují z oběhu dobré peníze” správně zní: “Když vláda uzná jeden druh peněz za zákonné platidlo, existuje tendence, aby se ze zákonně nadhodnocených peněz stal všeobecné užívaný prostředek směny, zatímco užití zákonně podhodnocených peněz jako prostředku směny zmizí” [Percy L. Greaves, Jr.].
  8. Velikost úrokové míry nesouvisí s velikosti zásoby peněz ve společnosti. Úroková míra je hodnocení časové preference a kupní sila je hodnocení peněz. Zvýšení poptávky po penězích neovlivňuje úrokovou míru, pokud zůstane zachován poměr mezi spotřebou a investicemi (tj. časová preference).

9. Koordinace členů společnosti a peněžní kalkulace

  1. Ceny služeb vyjádřené v penězích umožňují racionální jednání díky možnosti ekonomické kalkulace. Subjektivních zisky a ztráty všech účastníku tržního procesu jsou převedených do racionálních čísel a umožňují racionální jednání a kooperaci mezi lidmi ve vzájemné shodě.
  2. Tam, kde zmizí ceny omezením svobody při směně, nelze racionálně uspokojovat dosahování cílů jednotlivců a vzniká kalkulační chaos (např. v tzv. socialistických společnostech či v odvětví regulovaných státem - hlavně měnová politika, zdravotnictví, školství, energetika, sociální služby atd.). Následkem kalkulačního chaosu je chybná koordinace miliard jednotlivců, omezení výroby a následná chudoba vedoucí ke zničení společnosti přátelsky spolupracujících lidí.
  3. Kalkulační chaos ale může vzniknout i v nenarušené ekonomice v případě, že v rámci jednoho podniku dochází k předávání ekonomických statků od nejvyšších řádů po nejnižší, např. v rámci kapitálové struktury “od dolů až po špendlíky”.