Fatální ekonomické omyly

Novináři, politici, ale i většina lidí (včetně lidí "vzdělaných" jako např. ekonomové na školách, v novinách a úřadech či ve firmách) neustále staví své názory na společnost na několika základních omylech. Otevřou-li ústa a mluví o solidaritě, nadměrných ziscích, prodeji pod (optimální) cenou a tak dále. Nelze je po chvíli hovoru rozlišit od komunistů, socialistů dalších intervencionalistů. A ve prospěch svých názorů žádně rozumné argumenty neuvedou.

Abych nemusel pořád dokola formulovat totéž, pokusím se zde popsat, jaké předpoklady jejich úvah jsou chybné.

Omyly plynou z neznalosti principů ekonomie. Ty se zřejmě neučí ani v ekonomických školách. Díla, která napsali pánové Jacques Turgot, Destutt de Tracy, Jean-Baptiste Say, John Rae (1796 - 1872), Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk, Philipp H. Wicksteed, Frank A. Fetter, Ludwig von Mises, Friedrich Hayek a Murray Rothbard a další asi nejsou běžnou četbou ani profesorů vyučující ekonomii a právo. Je to znát na stavu našeho uvažování.

1) Trh je anarchie a "stát" jej musí regulovat

Předně, trh má svůj vnitřní rád, který není nadiktovaný konstruktivní myslí člověka (legislativou). Má svůj řád, který pocítí každý, kdo na trh vstoupí.

Tržní řád je z pohledu analýzy výsledkem tří řádů nezávislých na lidské vůli: řádu osob, řádu lidského jednání a řádu norem a pravidel. Profesor práv Frank van Dun označuje zákon jako řád osob, který je odlišný od řádu norem a pravidel, jak popisují profesoři H. Kelsen a H.L.A Hart a je také odlišný od řádu jednání jak popisuje profesor Fridrich Hayek a právník Bruno Leoni.

Nelze jen tak zaměňovat osoby, normy a pravidla a jednání a vytvářet řád bez ohledu na tyto okolnosti naší situace. Legislativa jako taková se týká jen řádu norem a pravidel a nemůže být ve shodě s řádem osob i lidského jednání. Tvrdit, že zákon je produkt legislativy, je důsledkem zaměnění mírové společnosti spolupracujících lidí se státní organizací, kde vládne suverén. Ve společnosti lidí, kde je důležitý řád mezi osobami navzájem, které, pokud chtějí delší dobu prosperovat a přežívat, se dříve nebo později musí podřídit neúprosné vzácnosti prostředků v přírodě tím, že přijmou i řád lidského jednání. Pro dosažení úspěšného jednání musí být sladěny všechny tyto řády.

Začněme tedy cenou, kterou nemůžeme nařizovat a určovat z pozice řádu norem a pravidel – legislativou či vydáváním směrnic, neřízení a cenových výměrů.

Všechny "faktory" - dějinné, politické a přírodní události, které způsobují větší či menší vzácnost ekonomických statků, určují jejich cenu, protože mění nabídku. Cena je jen směnný poměr uskutečněný mezi svobodnými jednotlivci. Trh je úžasný společenský proces, který umí tyto změny stavu nejlépe vyřešit. A ten účastník na trhu, který umí tyto události lépe odhadnout a je připraven sloužit lépe zákazníkům, je zákazníky odměněn ziskem. To je silná motivace snažit se rozumět budoucímu přání spotřebitelů. O zisku více v bodu 8)

Jak to funguje? Vzroste vzácnost spotřebního statku SP1 při stejné poptávce. Tedy vzroste cena, budou ho poptávat lidé, kteří statek SP1 naléhavěji potřebují než ostatní, a přeplatí je. Lidé si často myslí, že by morální dodavatel neměl zvyšovat cenu. Ale jednající, a tedy nutně vždy spekulující, lidé statek SP1 stejně přesunou k lidem s největší potřebou získat ho. Tedy morální podnikatel předá část svého zisku jiným a ohrozí vlastní produkci statku SP1 kvůli nedostatku úspor. Chudým nakonec stejně nepomůže. Statek SP1 nakonec vždy skončí u toho, kdo ho nejvíce potřebuje. Vzácnost statku se neodstraní morálními přáními, ale produkcí. Často se poptávka navíc zvedne díky davové psychóze a potom cena vzroste více díky zvýšené poptávce. To je komplikace navíc. Zisky dodavatelů SP1 a jejich subdodavatelů vzrostou tak, že přilákají další investory. To vede k větší poptávce po potřebných výrobních prostředcích včetně práce nutných k produkci statku SP1. Tyto výrobní prostředky se zdražují, protože výrobci statku SP1 ostatní výrobce přeplatí a to způsobuje ztráty jiných výrobců, kterým se zvyšují náklady a zároveň klesají příjmy a zároveň cena statku SP1 se s jeho výrobou a zvyšující se zásobou snižuje. Zákon mezního užitku toto vysvětluje až na úroveň jednotlivců. Zisky z výroby statku SP1 klesají, až dosáhnou nějaké hodnoty, kdy už investory nelákají. Jejich úspory jsou k dispozici pro řešení další nejnaléhavější potřeby lidí ve společnosti. Vše se děje mírovými společenskými prostředky optimálně pro všechny spolupracující zúčastněné. Je jasné, za předpokladu, že se nemění poptávka po penězích ani jejich nabídka, že pokud lidé utratí více peněz za statek SP1, nemohou současné utrácet za ostatní statky a jejich cena musí klesat.

Běda ale, když vláda podporována hloupým lidem začne do každého tohoto kroku zasahovat. Cenu SP1začne regulovat. Tím odláká investora a zároveň "podfinancuje" výrobu SP1. Disproporce na trhu se zvětšuje. Lidé stojí fronty. Cena je vyhání do ulic na bezhlavé nákupy. Ale pulty jsou prázdné. Tak vláda pokračuje. Začne dotovat výrobu SP1 z peněz odebraných od jiných a hůře z nově (jen kvůli tomu) emitovaných peněz. Nyní už způsobila více problémů, které se navzájem proplétají v turbulencích, kdy nikdo už nezjistí, co je příčinou a co následkem. A anarchie plánovité výroby propuká. Zdaněním a hlavně úvěrovou expanzí a následnou dotací subvencuje, a tedy způsobuje, další disproporce. A začíná reglementace ve všech oblastech ekonomie. Svoboda zaniká a zůstává chudé plánovité hospodářství. K tomu všemu začne pomocí celníků poškozovat jiné. Nenávist mezi lidmi a národy vzrůstá. Hrozí světová válka. Navíc se zhroutí důležitý měnový systém, lidé už pochopili, že vláda zničila i jejich peníze. Společnost se nakonec zhroutí do stavu biologické soutěže za velkého povraždění většiny obyvatel. Vláda či její ozbrojené zbytky je neuživí a část zlikviduje sama. Zbytek provede lůza potulujících se krajinou. A začalo to jen "malou a správnou" regulací výroby výrobku SP1 pro "sociálně slabé".

Jediní, kdo ve společnosti tvoří anarchii, jsou přisluhovači "státu". Zákony se mění rychle, vlastní smlouvy stát skrze ně nedodržuje, používá násilí, ale ne na ochranu společnosti před podvodníky, vrahy, zloději a lupiči, poškozují velké skupiny jednotlivců na úkor vyvolených, vytváří kalkulační chaos v klíčových oblastech společnosti, bídu krádežemi v podobě cel a daní a nenávist mezi lidmi, ničí morálku, odpovědnost a solidaritu, ničí úspory mnohých lidí manipulací s "platidly" násilně lidem vnucených ve svůj prospěch.

Krásný stručný popis fungování trhu jsem našel v knize Byrokracie od Ludwiga von Misese. Ve zkratce obsahuje vše důležité pro dobrou znalost ekonomie, kterou by měl znát každý, kdo chce využívat trh jako výborný prostředek pro řešení svých vlastních problémů. V překladu vydání Liberálního institutu na straně 60 zní takto:

Na celý trh výrobních faktorů a práce můžeme nahlížet jako na veřejnou dražbu. Podnikatele jsou nabízejícími. Nejvyšší nabídky jsou omezeny cenami, u nichž očekávají, že je spotřebitelé budou ochotni za výrobky zaplatit. Spolunabízející soupeřící s těmi, jež musí přelicitovat, jestliže nechtějí odejít s prázdnýma rukama, jsou ve stejné situaci. Všichni tito nabízející jednají jako zástupci spotřebitelů. Každý z nich ale reprezentuje odlišný aspekt spotřebitelských potřeb, buď nějaký výrobek, nebo určitý způsob výroby stejné komodity. Konkurence mezi různými podnikateli je v podstatě soutěží mezi různými možnostmi, které jedincům slouží ke zvýšení jejich uspokojení. To se děje prostřednictvím získávání spotřebních statků. Rozhodnutí určitého člověka o koupi ledničky a o odložení nákupu nového auta je určujícím faktorem při formování cen automobilů a ledniček. Konkurence mezi podnikateli odráží tyto ceny spotřebního zboží při tvorbě cen výrobních faktorů. Různé potřeby jedince, které jsou mezi sebou z důvodu nevyhnutelné vzácnosti výrobních faktorů v rozporu, jsou reprezentovány na trhu různými soutěžícími podnikateli. Tato skutečnost má za následek vznik cen faktorů, které činí ekonomickou kalkulaci nejenom proveditelnou, ale i nezbytnou. Podnikatelé, kteří nekalkulují nebo neberou výsledky kalkulace v úvahu, by velmi brzo zbankrotovali a ze své manažerské funkce by byli odstraněni.

2) Společenská soutěž a konkurence

Jak je to s teorií o monopolech a nutnosti státem regulovat hospodářskou soutěž?

Soutěž dodavatelů a tedy konkurence může být jen na svobodném trhu. I kdyby byl dodavatel statku A jen jeden na světě, nelze mluvit o monopolu, pokud není nikomu bráněno vstoupit na trh. To, že nefunguje konkurence a nesnižuje ceny, může tvrdit jen úředník či nepřítel kapitalismu, který se nikdy v životě nesnažil získat zákazníka k dobrovolné koupi svého zboží nebo ekonomický diletant. A navíc na svobodném trhu bez hranic, cel a regulací, a bez svévolné manipulace s penězi by se ceny vyrovnaly jednáním spekulujících jednotlivců v prostoru s tím, že by se projevily rozdíly cen jen v důsledku dopravy a rozdílného hodnocení lidí v dané oblasti a také v čase díky úrokové míře způsobené časovými preferencemi jednotlivců zohledňující podnikatelská rizika.

Antimonopolní zákony jen ničí inovační "monopoly", ale skutečné, ty státem chráněné a privilegované, nechává být. Jen někdy se inkvizitoři tohoto zákona spletou a potrestají státní či polostátní podnik, neboť úředníci úřadu pro hospodářskou soutěž (nesmyslný název pro nesmyslný úřad) si chtějí užít své moci. Ničením inovace a objevování rozsahu výroby zbídačují lidí a dělají z nich "socky" (spolu se snižováním kupní síly, zdaněním, proclíváním apod.).

Hlavní je vědět a chápat, že monopoly nevzniknou tam, kde je volný vstup všech do všech odvětví hospodářství. Jinak vznikají skutečné, škodlivé monopoly jako výsledek státních privilegií v neprospěch většiny obyvatel - spotřebitelů. Teorie dokonalé konkurence je velký omyl. Vychází z nereálných předpokladů jako nekonečně velký počet dodavatelů a odběratelů, předběžná znalost optimální a efektivní technologie, standardizované produkty či lidi dokonale ekonomicky myslící, kteří dokonce ví, co neznají, a ví, jaké náklady je třeba na odstranění této neznalosti.

Kartely, které neschválí zákazníci, se brzy rozpadají (každý člen, jakmile uvidí ziskovější příležitost, kartel opustí) a přítomnost trvalých kartelů dokazuje to, že objevily nejlepší a požadovaný poměr mezi diferenciací a homogenizací ekonomických statků - služeb. Z hlediska jednotlivců je nalezeno optimální řešení mezi růzností a jednotou. Technické normy, měna a různá pravidla musí být objevena svobodnými účastníky a nikoliv nařízením někoho, kdo si jen myslí, co je optimální. Určitě různé služby mají různé požadavky na optimální rozsah a homogenitu. Proč by se tyto optimální oblasti měly shodovat zrovna s územím jednotlivých států? To je další důvod, proč oprávněně pochybovat a zavádění různých harmonizací na úrovni státům superstátu jako EU či celosvětově.

3) Náklady se automaticky promítají do ceny

Další mylná představa je, že ceny jsou určovány náklady. Náklady se chápou jako něco objektivního. Cena je určena nabídkou a poptávkou. Pokud se nemění ani nabídka ani poptávka, tak např. změna DPH či jakékoliv břímě, které někdo nařídí výrobci bez ohledu na vlastní přání zákazníků, těžko prosadí změny ceny. Ztrátu zvýšených nákladů nese dodavatel služby a je to jen další útok na úspory, prosperitu společnosti a celé civilizace ze strany státu a pomýleného obyvatelstva.

Je možné promyslet, že všechny daně jsou útokem na produkci.

Náklady jsou subjektivní, protože vždy jen jednotlivec může hodnotit, co obětuje, aby získal něco, co ho učiní šťastnějším. V obecném smyslu je nákladem rozhodnutí realizovat dosažení naléhavějšího cílů dle důležitosti C1, C2, vzdání se cíle Cn, který už nemůžeme uskutečnit proto, že realizujeme cíle C1až Cn-1. Nákladem rozhodnutí dosáhnout cíle C1 je první nejdůležitější cíl neuskutečněný kvůli realizaci C1, jehož náklady sledujeme. Subjektivní ztrátou je, když se snažíme dosáhnout cíle C2 před C1. Jednáním jsme se dostali do horší situace než před jednáním. Náklad byl větší než subjektivní zisk. Náklad je vždy subjektivní.

Jak to vypadá v praxi? Proč může být dražší zboží na Václavském náměstí v Praze než "stejné" zboží např. v Plzni či v Liberci? Protože jsou větší náklady? Vůbec ne. Proč by tam jinak prodavači prodávali? Je to úplně opačně, než jak se tvrdí. Hodnocení finálního - spotřebního - statku se imputuje přes ceny do hodnocení výrobních prostředků. Jinak obrátíme smysl jednání. Produkovali bychom nikoliv pro uspokojení našich potřeb, ale pro samotnou produkci. A tak to není. Náklady na Václavském náměstí v Praze se zvyšují tak dlouho, až se zisky obchodníka vyrovnají se zisky v ostatních odvětvích hospodářství. Podobně je to s cenou pozemků např. ve vinařských oblastech s různě hodnoceným vínem. Dražší víno není dražší kvůli drahým pozemkům, ale kvůli touhám chtivějších zákazníku přeplatit své konkurenty, víno je hodnoceno spotřebiteli výše bez ohledu na cenu půdy. Ale cena půdy v dané oblasti se odvíjí od poptávky po žádaném vínu s určitou značkou. Příkladů bychom našli velmi mnoho všude, kde lidé směňují své zboží a služby. Hodnocení cíle Cn jednotlivce, který má své místo na jeho hodnotové škále, se promítá - imputuje - do hodnocení prostředků nutných k dosažení. Proces směny trhu postupně při ustáleném stavu vede ke stejné ziskovosti různých činností. Podnikatelům zisky postupně klesají k nule kvůli stoupajícím nákladům, takže jedinému, komu se zvedají příjmy , jsou zaměstnanci a majitelé původních přírodních prostředků (např. prostoru na Václavském náměstí). Nesmíme zapomenout, že ale majitelé pozemků mají velký zisk jen tehdy, pokud koupí pozemek v době, kdy málo vynáší a potom začne po něm poptávka. Pokud ale kupuje pozemek už drahý díky poskytované službě, dosahuje obvyklého zisku jako při jiné činnosti. Investoři toto dobře znají.

Otázka vzniku cen je pro ekonomii jako vědu klíčová otázka. Je to prubířský kámen cele teoretické ekonomie. Moderní teorie hodnoty a cen dovršená v knize Lidské jednání od Ludwiga von Misese ukazuje, jak volby jednotlivců (to, že dávají přednost některým věcem a jiné věci odsouvají stranou) mají v oblasti meziosobní směny za následek vznik tržních cen.

V knize Lidské jednání Mises napsal:

Opakování jednotlivých aktů směny vytváří ve společnosti založené na soukromém vlastnictví krok za krokem trh spolu s rozvojem dělby práce. Jak se postupně stává pravidlem vyrábět pro spotřebu jiných lidí, musí členové společnosti prodávat a kupovat. Mnohonásobně opakovaná realizace směny a nárůst počtu lidí, kteří požadují tytéž statky, zužují rozpětí mezi hodnocením stranami těchto obchodů. Dělitelnost peněz, která je pro všechny praktické účely neomezená, umožňuje stanovit velice přesně směnné poměry. Směnnými poměry jsou nyní zpravidla peněžní ceny. Jsou stanoveny v mimořádně úzkých hranicích: na jedné straně hodnocení mezním kupcem a těmi mezními nabízejícími, kteří se zdrží prodeje, a na druhé straně hodnocení mezním prodávajícím a těmi mezními potencionálními kupci, kteří se zdrží nákupu.

4) Rovnost hodnot statků při směně

Závažný omyl, který je zatrvzele ekonomy přímo či nepřímo zastáván, je v předpokladu, že při směně její účastníci směnili ekonomické statky stejné hodnoty. Jelikož je ale hodnocení prostředků všech lidí subjektivní, nelze z vnějšího pohledu určit žádnou rovnost či nerovnost hodnot. Člověk hodnotí prostředek, který chce použít pro odstranění své nespokojenosti, podle toho, jak tento prostředek přispívá k dosažení spokojenosti. Když něco získá, použije to pro vyřešení nejnaléhavější nespokojenosti či potřeby. Když se něčeho vzdává, vzdá se toho, co potřebuje na nejméně naléhavou potřebu. A toto se při směně projeví tím, že každý směňuje prostředek A s nižší hodnotou za prostředek B s vyšší hodnotou a musí najít partnera směny, který tyto prostředky hodnotí opačně, tedy A hodnotí výše než prostředek B. Pokud toto nenastane, směna se neprovede, neboť oba dva jsou svobodní a nikdo z nich nemůže být nucen násilím ke směně. Potom už jen závisí, za jakého poměru - ceně - směnu provedou. A tento poměr se po směně stane historickým faktem. O tom, že dva lidé v dané chvíli hodnotili každý zvlášť užitek statků A a B a v nějakém poměru je směnili.

Nesmí nás mást role peněz v této transakci. Jsou "jen" dalším prostředkem C, který díky své lepší směnitelnosti ulehčí či vůbec umožní směnu. Peníze nejsou nic záhadného, co musí politici regulovat a násilně přivlastňovat si pod záminkou, že nikdo jiný s nimi neumí lépe zacházet. Jednotlivec s ním zachází stejně jako s prostředky A a B co se týče hodnocení, a tedy je po nich poptávka a jejich nabídka. Nesmíme nikdy zapomenout, že pří peněžní směně nakonec nešlo o peníze C, ale o A a B a účastníci jen navíc musí hodnotit i C vůči A i B. A pokud neznají poměry mezi A a C a B a C z předchozích uskutečněných směn, pak je prostředek C ke směně nepoužijí. V každém případě pro ně taky platí, že nesměňují prostředky, jež hodnotí stejně.

Pokud prostředky A a B hodnotím stejně, nebudu je směňovat i kvůli transakčním nákladům na směny. Můj stav po směně je po takovéto směně horší než před směnou. Utrpěl jsem ztrátu.

Proto každý, kdo má tendenci hodnotit bohatství národa, třídy apod. a počítá HDP, vychází z mylného názoru, že to, co sčítá v cenách, je něco objektivně stejného a počitatelného. Ale jelikož záleží na hodnocení každého jednotlivce, tato čísla jsou nesmyslná. Makroekonomie jako věda o agragátních veličinách lidského jednání je nesmysl i z tohoto pohledu.

5) Neutralita peněz

Peníze nejsou neutrální v tom smyslu, že při změně množství peněz z M1 na M2 se okamžitě změní ceny statků v poměru M2/M1. Ale při změně množství peněz nenastává k okamžité přesně poměrné změně peněžních cen . Peníze jsou vždy vlastněny jednotlivci, a pokud někdo zvětší výrobu peněz a dodává jí na trhu, pak se všechny směnné poměry mění od jednotlivé směny k další v čase a směnné poměry mezi různými statky se nepředvídatelně mění. Jisté je jen to, že poměr bohatství ve společnosti nebude takový, jaký byl před změnou (i jednorázovou) množství peněz. Totéž podobně s jinými důsledky se stane, pokud někdo své peníze začne ničit.

Pokud vláda s monopolem na emisi tvrdí, že se nic neděje negativního, když "tiskne" peníze, tak lže, i když "vědecky" pomocí chybného tvrzení o neutralitě peněz. Stejné důvody má padělatel pro padělání peněz. Dokud mu lidi věří, že jsou to "pravé" peníze, pak má úžasné zisky. Na rozdíl od lidí kolem centrální banky mu ale hrozilo kvůli zlobě lidí platící penězi ve středověku usmažení v oleji a dnes těžký trestní postih, hlavně protože zastupitelé státu nenávidí konkurenci - ochrana lidí před podvody je pro stát vždy druhořadá.

Stát pomocí "nezávislé" (nezávislé hlavně od potřeb lidi, společenských zákonů a mimo spravedlnost a zodpovědnost) centrální banky jen skrytě zdaňuje své nechápavé nevolníky ve svůj prospěch. Objevuje se velice "tajemný" jev - inflace - na které politici a jim přisluhující novináři svedou různé zdražování potravin a benzínu. Dokonce tvrdí těžko uvěřitelnou věc, a to že zdražování alkoholu apod. způsobuje inflaci. Přitom je to jen změna kupní síly - "ceny" - peněz, která je způsobena změnou zásoby peněz a to je dílo centrálních bank s monopolem na emisi platidel či jimi vyvolanou úvěrovou expanzí.

6) Výše úroku jako nástroj státní politiky

Důležité jsou při jednání časové preference každého člověka, které zohledňuje na škále hodnocení prostředků k dosažení svých cílů. To znamená, že jednající člověk vždy hodnotí současné statky více než statky ve vzdálenější budoucnosti. Jinými slovy je prostě netrpělivý. Podíl tohoto hodnocení s ohledem na čas určuje čistou úrokovou míru jednotlivce. U každého člověka je tato úroková míra individuální a také se mění v čase dle situace. Právě tato subjektivní míra určuje tržní úrokovou míru spolu s hodnocením podnikatelského rizika a hlavně určuje, zda spořit a jak či vůbec utrácet za spotřebu. Určuje to, jestli člověk bude investovat do budoucích - kapitálových - statků jako jsou stroje, továrny a polotovary či vyplácení mezd zaměstnancům. A nebo jestli bude spotřebovávat své úspory (a jak).

Čistá úroková míra určuje i velikost tržní úrokové míry na úvěrovém trhu a žádné centrální banky svou manipulací s množstvím peněz moc nezmohou s její velikostí. Maximálně naruší ekonomickou kalkulaci podnikatelů a navodí falešný dojem, že lidé mají hodně úspor a dnešní investice bude časem zisková. To se ale ukáže jako omyl a vznikne nechvalně známý hospodářský cyklus neprávem připisovaný tržnímu hospodářství.

Úroková míra je jediný nástroj jednajících lidí umožňující plánovat investice či spotřebu v čase. Hospodářský pokles, který není důsledkem volby většiny lidí není nevyhnutelný z principu, ale vždy je důsledkem manipulace státu s tržní úrokovou mírou.

Málokdo ale tuší, že jev úroku se hlavně projevuje při výrobě kapitálových statků. Zde se jedná o mnohem větší částky peněz než na finančním trhu. Čistá úroková míra má na nenarušovaném trhu tendenci se vyrovnat jak na trhu kapitálových statků, tak na finančním trhu. Skutečný úrok na finančním trhu samozřejmě zohledňuje podnikatelská rizika. Na kapitálovém trhu úrok určuje cenu výrobních prostředků, která je diskontem ceny mezního produktu příslušného kapitálového statku. I mzdy zaměstnanců jsou tímto dotčeny. Je to tím, že kapitálový statek i nakupovaná pracovní síla je vlastně budoucí statek, spotřební zboží zatím nevyrobil. A při lidském jednání jde nakonec o spotřebu ukojenou současnými ekonomickými statky.

7) Zlato v úloze peněz je přežitek

"Zlatý fetiš" není náhodou považován za dobré tzv. komoditní peníze. Peníze jsou prostředkem směny; a co lidé použijí jako prostředek směny, závisí jen na nich. Stříbro, platina aj. Aby daná komodita byla poptávána pro nepřímou směnu, musí mít mimo fyzikálních vlastností dvě důležité z hlediska jednání lidí.

Než se začnou používat jako peníze, musí být lidmi hodnocena pro jiný užitek. A jejich množství se musí měnit velice pomalu. První vlastnost je důležitá pro vlastní počátek používání peněz. Druhá vlastnost je důležitá pro dobrou koordinaci jednání lidí v čase. Peníze nejsou určeny pro spotřebu, ale pro směny, takže se opotřebovávají nepatrně. Zlato těmto požadavkům vyhovuje dobře. Ale zřejmě by nebylo jediné. V historii se ustálilo např. zlato spolu se stříbrem. To bylo ale vládami zničeno stanovením pevného kurzu mezi nimi. Vždy z trhu zmizí peníze, které byly vládou podhodnocené.

Ke zlatu se lidé vrací vždy, kdy přestanou věřit symbolickým a jiným zákonným platidlům. Proto vládám dělá zlato problémy a bojí se ho. Omezuje jejich možnosti vyrábět padělané peníze. A ony ho právě označují za přežitek a fetiš.

Další funkce peněz, ačkoliv jsou významné, už jsou sekundární. Jsou hlavně prostředkem směny a jejich použití je jedním z předpokladů pro fungování složité společnosti neboť zásadně usnadňují dělbu práce a umožňují použití ekonomické kalkulace.

8) Záhadný zisk jako motivace jednání

Stále slyšíme slova “hanebný zisk”, “ziskuchtiví kapitalisti a spekulanti”. Dokonce i starobylé promoční sponze univerzit vyzývají absolventy k tomu, že nebudou rozvíjet své poznáni pro "špinavý zisk" ("non sordidi lucri causa").

Co to je vlastně ten nenáviděný zisk? Z hlediska jednání člověka, který vlastně usiluje o změnu stavu z méně vyhovujícího  k více vyhovujícímu je zisk úspěšné jednání. Člověk je potom šťastnější. Pokud ale nedosáhne úspěchu, nebo dokonce jeho stav je horší, než kdyby vůbec nejednal, pak utrpěl ztrátu, která je bolestivá. Každý člověk jedná, pokud má naději na zlepšení svého stavu.

Pokud například hřmí pan Rath, jak je třeba neziskových nemocnic, pak jen chce nemocnice neúspěšné. Kdybychom je neměli, uděláme lépe. Odčerpávají prostředky na další nejnaléhavější potřeby lidí dosud neuspokojených. Zřejmě pojem zisku získá negativní konotaci v souvislosti s penězi. To souvisí s nepochopením toho, co jsou peníze, k čemu slouží a jak napomáhají koordinovat produkci služeb v oblasti, kde jednající lidé neprodukují pro sebe ale pro směnu. O tom vice v bodě 7).

Pokud řekneme lidem, aby nejednali pro zisk, pak najednou neví, co vlastně mají dělat, a nakonec se jim musí úplně vše přikázat. Proto je nebezpečný jakýkoliv násilný zásah do jednání lidi různými diktátory, kteří nejsou v jejich situaci a mysli, nemohou znát jejich problémy a nemohou znát, co jsou ochotni obětovat k dosažení svých cílů. Lidé potom nedosahují svých cílů, nemají zisky ze svého jednání a jsou nešťastní. Vždy zchudnou, pokud někdo zabrání, aby dosáhli úspěchu.

Jak to funguje dle Ratha? Ziskuchtiví majitelé (a pan Rath nechce být úspěšný, když se od ziskuchtivých lidí distancuje?) vyvede hanebné zisky sebrané od nebohých pacientů někam mimo zdravotnictví. To je ale hrubé nepochopení nebo spíše lež. O tom je napsáno už u omylu 1).

Při směnách musí mít zisky obě strany. Jinak ke směně nedojde, pokud účastníci jsou svobodní. Potom zisky vyjadřuji i to, jak hodně jsem pomohl druhé straně. Pokud mám velký zisk, asi mě druhá strana tak potřebuje, že přeplatí ostatní zájemce o mou službu. V celku společnosti to znamená, že má služba je vzácná a nestačí pro všechny zájemce. Objevil jsem řešení nouze mnohých lidí. Dosáhl jsem mnohem víc, než jsem obětoval při produkci mé služby. Ale spekulující lidé si toho brzy všimnou a začnou nabízet stejnou nebo podobnou službu. Jsou motivováni jen ziskem. Pro mě je stále těžší najít zákazníka a musím s cenou dolů. Cenu budu snižovat tak dlouho, až náklady dosáhnou velikosti mého příjmu. A potom se rozhodnu pro vyvedení svého zisku do jiného oboru, který je pro ostatní vzácný a dle zvyšující se jeho ceny evidentně žádanější, než co dosud nabízím. To poznám na tom, že mi zaplatí tak, abych získal zisk.

Ti nejchtivější kupci pomohli svou vysokou nabídkou, aby časem byla daná služba dostupná i pro "chudší", to jest méně chtivé kupce.

Tedy v případě nemocnic by majitel při velkém zisku zisky vyvedl do oborů málo ziskových? Měl by právo je třeba utratit jen pro sebe. Ale tím podpoří řešení jiných problémů. Nedělá nikdy nic špatně. Naopak, zisky motivují ostatní, aby se na nich podíleli, a převádí úspory vytvořené jinde do zdravotnictví. Komu tedy ziskovost nemocnic vadí? Jen socialistům a jiným závistivcům.

Na podnikatelském zisku je zajímavé, že vzniká vlastně z ničeho. Vzniká jenom z hlediska zákazníků objevením lepšího uspořádání již vyrobené nebo poskytnuté služby. Bojovat proti ziskům je boj za to, aby se sice pořád vyrábělo, a přesto nikdo nic nesehnal, když něco potřebuje.

9) „Ekonomiku táhne spotřeba“

Tímto tvrzením začínají často hlubokomyslné úvahy politiků, ekonomů a servilních či nevzdělaných novinářů. Dokonce se při hlubší analýze ukáže, že toto tvrzení vychází ze stejných představ jako teorie vykořisťování Johanna Karla Rodbertuse a Karla Marxe. Je jen otázka, zda ten, kdo tvrdí, že ekonomiku táhne spotřeba spotřebitelů, není myšlenkově blízko Marxovi i jinak.

Krásné a jasné vysvětlení lze najít pomocí teorie kapitálu Mengera, Böhm-Bawerka, Misese a Hayeka, protože podrobnější vysvětlení přesahuje rozsah tohoto krátkého upozornění na nejběžnější, a přitom fatální, ekonomické omyly.

Ekonomické statky lze rozdělit do řádů, které se odlišují podle toho, jestli jsou už přímo spotřebovány - spotřební statky či statky prvního řádu či současné statky - a nebo jestli statky slouží pro produkci spotřebních statků zvané výrobní statky, a potom jejich řád určuje jak daleko jsou od spotřebního statku z hlediska výroby. Uvažujeme oddělení stupňů směnou na trhu a nikoliv technologickými aspekty.

Tvrzení, že ekonomiku táhne spotřeba spotřebitelů by platilo pouze jako metafora toho, že musíme jednat, abychom dosáhli svých individuálních cílů. Nikdy ale nemůže být důvodem pro masivní manipulace s trhem, jako to dělají dnešní všemocné vlády, centrální banky a parlamenty či diktátoři.

Ve vyspělé ekonomice se jen nepatrná část produkce a směny týká spotřebních statků. Většina peněz je vynakládána na nákup výrobních statků. Proto zvýšená spotřeba spotřebních statků nepodpoří výrobu. Ukazuje se, že naopak. Čím více by se vynakládalo na přímou spotřebu, tím měně by se mohlo vynakládat na výrobní statky neboli budoucí statky jinak nazývané kapitálové. Tím menší by byla mezní produktivita práce a tím větší by byl nedostatek. Pokud by to nadále pokračovalo, pak by zůstala jen výroba pro spotřebu – autistické hospodářství rodin jako v dávném pravěku. Jenže žádná idylka tohoto druhu by nestačila vzniknout. Sociální boj o prostředky by zničil nejen většinu lidské populace, ale zničil by i vhodné přírodní zdroje pro život v civilizaci.

10) HDP je měřítkem úspěchu a kritériem pro ospravedlnění netržních zásahu do tržního procesu

Z předchozího bodu zjistíme, že měřítko „hrubý domácí produkt“ není měřítkem který by vypovídal něco smysluplného. Navíc není "hrubý", ale "čistý". Počítá jen výdaje koncového spotřebitele a nepočítá se s obchody na trhu s budoucími statky, které tvoří vetší část objemu výdajů. HDP nebere v potaz čas a individuální časové preference při tvorbě cen. Sčítá penězi vyjádřené ceny nebo jejich nějaké úřední odhady současných i budoucích statků (trvanlivé statky jsou kapitálové statky dokud se nespotřebují).

Taky vychází z historických událostí a nijak to nemůže ukázat na budoucí neznámá historická fakta. HDP vychází různě podle několika arbitrárních metod, nevychází z žádné logické teorie.

Dále se vytváří dojem, že existuje nějaký "mytický" samoobnovující se kapitál, který se sám obnovuje a nezávisí na rozhodnutí jednajících lidí.

Je to zoufalý pokus plánovačů chování nesvobodných lidí se něco dozvědět o stavu, co sám trh nabízí zadarmo svým stavem, který je vyjádřen tržními cenami všech statků v daném okamžiku. HDP potřebují jen ti, co stále společnost lidí chápu jako úřad, podobně jako Lenin chtěl mít společnost podobnou poštovnímu úřadu, anebo ti, kteří chtějí zatemňovat úvěrovou expanzi. Další komplikací je neustálé zmenšování hodnoty peněz úvěrovou expanzí, kdy nelze nikdy odhadnout rychlost působení této změny na ceny statků v čase a v místě.

Aplikace HDP pro určování stavu hospodářského cyklu je neúčinná. Zda by bylo lepším kritériem analýzy poměrů cen mezi statky různých řádů v celém intervalů od statků nejvyšších řádů ke spotřebním. Tato metoda se ale nepoužívá, neboť se politicky odmítá správná teorie kapitálu.

Inflace a cena potravin

Inflace je dnes pojem dost zatemněn a proto se proti němu těžce "bojuje". Neměl by se radši vůbec používat, protože si každý představuje pod tímto pojmem něco jiného. Dokud budou lidé věřit ČNB a dalším centrálním bankám a polostátního bankovnictví (viz zákon o bankách) a jejich pseudovědě o inflaci, tak budou věřit, že "inflace" souvisí s cenou chleba nebo ropy, tak bude zle. Novináři už používají nesmyslný termín "potravinová inflace", která je způsobená zvýšením (ba i "šokovým zvýšením") ceny "chleba" . Podobně "ropná inflace". Otázka je, jak by to vysvětlili. To jen ukazuje na ubohost obecně rozšířeného ekonomického myšlení.

Pokud ČNB bojuje s něčím, co samo vytváří, tak je něco špatně a dokonce chce za to pochvalu jak krásně stabilizuje ceny.

Opravdu se jedná o změnu kupní síly. Ta může být způsobená přirozeně větší poptávkou po penězích - lide se snaží více prodávat - nebo nárůstem množství peněz. V prvním případě by se ceny zboží měly snižovat. V druhém případě mají lidi podezřele mnoho peněz, aby mohli téměř VŠECHNO poptávat a tedy zdražovat. Druhý případ je zločin, jedná skupina se zvýhodňuje (legální padělatelé podporovaní veřejným míněním) na úkor těch, kterým se vstupy zdraží dříve než příjmy. Politika ČNB a její opatření stojí na záměrně špatných základech a to na teoriích neutrálních peněz a na tom, že spotřeba je hnací sílou ekonomiky. Ve skutečnosti jsou velmi důležité úspory a jejich investování do kapitálových statků s následným růstem produktivity práce.

A nejen vlastní padělaní peněz, ale i způsob jejich distribuce je nebezpečný. Aby politici mohli navodit pocit, že je hodně úspor a povzbudili výrobu, tak pomocí centrální banky snižují "úrokovou sazbu" na úvěrovém trhu. Investoři mají pocit, že lidi mají úspory - obětovali dnešní spotřeby - a budou si moci kupovat více v budoucnu. Následkem toho nastane jednoho nečekaného dne bolestivá krize zřejmě vedoucí k další světové válce. Nejhorší bude frustrace lidí, kteří si mysleli, že "bohatnou" díky své šikovnosti a svou bídu budou svádět na "systém". Na kapitalismus, který je v tom dost nevinně.

Bankovní rada ČNB chce být nezávislá, to ale znamená, že to co chtějí lidé ji nezajímá a hlavně, jí za padělání nehrozí smažení v oleji jako ve středověku hrozilo padělatelům. Jsou prostě totálně nezávislí nejen na hospodářské situaci a ekonomických teorií a názorech skutečných jednotlivých vlastníků peněz. Jen závislost na vlastním velkém prospěchu na úkor celé společnosti je výrazně veliká.

Závěr: pomůže pouze změnit ústavu a škrtnout část o ČNB a podivné stabilizace (asi státních příjmů). To samé hlavně v USA a EU ale i jinde. Pro začátek by stačilo u nás.

Voda a regulace

http://rubensteinova.blog.respekt.cz/c/34128/Voda-Regulace.html

(Toto jsem poslal paní Rubenštajnové, žel s chybami, které jsem částečně opravil.)

Téma zajímavé, ale článek podporuje zkázu civilizace. Jinak už to vyjádřit nemohu.
Vychází ze špatného pochopení lidského jednání a tedy i ekonomie. Pokud se ignorují zákony lidského jednání, které jsou nevyhnutelným důsledkem vzácností prostředků, které jednající člověk potřebuje k dosažení svých cílů, svého lepšího uspokojení.

V článku je tolik chybných předpokladů a úvah, že není možné všechny probrat. Stejně všechny vychází ze špatně chápané ekonomie.

1) Potřeba regulace: Vypadá to, že pouze vševědoucí politici (diktátoři) umějí dobře regulovat společnost, za to regulace přírodních i praxeologických zákonů (zákonů lidského jednání) nereguluje společenské chování dobře. Ale podle jakých principů mohou diktátoři regulovat jednání lidí, když se nepodřizují základním společenským principům? Základní společenské principy jsou např. že je třeba respektovat život a majetek ostatních a princip, podle něhož je smlouva zákonem smluvních stran. A co když se všemocný politik splete? A to se "pletou" neustále, protože lidi považují za automaty podřízené pavědě zvané makroekonomii. A nikdo z nich se nechce zlepšit, protože nejde o řešení problému, ale o vlastní zisk a uspokojení toho či jiného politika a úředníka. Mám dojem, že vždy zvolí nejhorší variantu a když to lidé nechají být, ještě více popotáhnou uzdu svým otrokům, kteří je živí. Nejlepší je pro ně válka i když je to velký risk o velkou kořist. O tento motiv zisku navíc je válka pro politiky lákavější. A zároveň nikdy nevrátí svobody jednotlivců do předválečné úrovně. Smutným příkladem jsou Spojené Státy Americké.

Pokud člověk začne jednat, věci, které použije jako prostředky (mimo znalosti technologických postupů a znalosti obecně) jsou vzácné, neboť se spotřebovávají. A jsou pouze dva způsoby, jak vzácné statky získat. Produkcí a směnou - společensky - nebo loupeží - protispolečensky. Produkce se bez institutu soukromého vlastnictví neobejde. Loupení také ne, ale jen proto, že by jinak nebylo co loupit. Loupení nic navíc ostatním nepřidá krom bídy a válek. Proto je vždy primární produkce a výroba a ne loupení. Loupení, vraždění a podvodné jednání jsou protispolečenské skutky. které ohrožují celou společnost.

2) Soukromý vlastník se vždy stará o prostředek lépe a racionálně než kolektivní vlastník rozhodující pomocí většinového hlasování. Díky trhu - prostředku pro pomoc uskutečnění řešení problémů jednotlivců - a cenám - poměry dobrovolných směn svobodných lidí ukazující na vzácnost prostředku - pouze na trhu utvořených lze použít ekonomickou kalkulaci jako intelektuální nástroj pro racionální rozhodování. Lze zjistit, co je ziskem pro všechny a co ztrátou. Ztrátou je, když vynaložené prostředky byly odebrány z jiných projektů, který by uspokojily více, než právě uskutečněný projekt. Stav po jednání je horší, než před ním.

Veřejné vlastnictví - oblast socialismu - postrádají jak ekonomický nástroj pro racionálně rozhodování, tak ztrácí motivace pro řešení technických i institucionálních problémů ve prospěch všech zúčastněných. Jinými slovy, je to oblast anarchie, nepořádku, nenávisti, boje všech proti všem. Všechny projekty potom jsou vždy ztrátové, jsou plýtváním. To znamená, že náklady jsou vyšší než příjmy a tedy stav je horší než před tím. Prostředky nutně byly odebrány z použití pro naléhavější potřeby a proto musely být vybrány násilím. Nikdo by je dobrovolně na "veřejné" projekty. Společnost je poté chudší. Také se vynucenou konfiskací majetku jednotlivců a manipulací s kupní silou peněz ničí základy naší civilizace - např. úspory, které umožňují řešit složitější problémy. Pokud nejsou úspory, musíme každý den začít znovu v boji o holé přežití. Úspory jsou podstatou nenáviděného kapitálu. Kdo je má, může pomoci nich někoho zaplatit, aby vykonal určitou práce, aniž by zatím toto jednání přinášelo ovoce. Mohou jiného člověka zaměstnat, aniž by zatím jeho práce přinesla ovoce. Jinak by dotyčný člověk si vše musel sám našetřit na delší projekt a ještě nést podnikatelské riziko. Ale kupodivu, proti tomu obyčejnému faktu vesele bojují obyčejní lidi a intelektuálové (jinými slovy jsou to pitomci plné závisti a zloby). Když na Letné v Praze zní hesla typu "Kapitalismus fuj", tak by si to lidé měli přeložit takto: "My vám sebereme či zničíme všechny vaše celoživotní úspory a zabráníme vám tvořit další úspory. Budete chudí a ubozí a ve stáři budete pro nadbytečnost zlikvidování. Stejně nebudou úspory na vaší výživu a zubožené vlastní děti vám nepomohou. Také budou umírat hlady." Nevím zda by toto lidem libě znělo na projevu komunistů.

3) Spotřeba není možná, když potřebný spotřební statek není. Nejsme v zemi, kde je moře piva. Vysoká cena (a je vždy aspoň pro jednoho člověka vždy vysoká) vzácného statku vždy odrazuje od plýtvání a pobízí k hledání řešení, co se vzácnosti. Zákon mezního užitku to přesně popisuje. Užitek je relevance vlivu vybraného prostředku jednajícího člověka na dosažení cíle C0. A podle toho se imputuje prostřednictvím cen hodnocení cíle C0 na hodnotu použitých prostředků P1, P2, P3, atd. nutných k dosažení cíle C0. A toto hodnocení se až při svobodném vyjednávání na trhu za použití směnných prostředků (peněz) se změní v poměr zboží - cenu.

Navíc současné spotřební statky jsou vždy ceněný více, než spotřební statky v budoucnu. Individuální poměr hodnocení současných a budoucích statků se nazývá čistý úrok. Výrobní prostředky jsou budoucí statky, proto je jejich cena diskontována tímto čistým úrokem. Čistý úrok je jako všechno hodnocení subjektivní. Projeví se až při jednání např. na úvěrovém trhu či hlavně např. výrobě a ovlivňuje cenu výrobních prostředků. Pro dosažení cíle C0 je tedy u rozhodování jednotlivce důležitý i čistý úrok. Na to se zapomíná, když dnes politici nutí lidi umírat hlady za budoucí blahobyt lidí a budoucí generace nakonec daný problém řešit budou úplně jinak a navíc se ziskem, protože to bude na základě dobrovolného jednání lidí. Jedinou podmínkou je, že nebudou díky našemu nerozumnému a sobeckému jednání totálně bez úspor. Potom jim zbývá jen zánik jako společnosti s nutnou násilnou likvidací většiny jednotlivců.

Ekologické násilí nikdy problém nevyřeší. Podle takto chápaného čistého úroku se rozhoduje každý jednotlivec o spotřebě či investování. Proto je jasné, že vlády manipulací s úroky na úvěrovém trhu situaci jen zhoršují, řídí se chybnou představou, že spotřeba je hnacím motorem civilizace a ničí úspory. Manipulace s úrokem ničí možnost racionálního rozhodování pro jednání, jež přinese ovoce až v budoucnu. Svým lpěním na této banální hlouposti a za předpokladu, že jsou plánovači inteligentní, je jasné, že jsou to jen zločinci ničící společenskou dělbu práce. Ekologický teror nakonec vždy ekologické prostředí zhorší neboť proplýtvá dnešní prostředky aniž by se zlepšil dnešní stav.

Např. pokud zásoby čisté vody důsledkem činnosti A0 klesají, její mezní užitek roste - a na trhu i cena protože je jí možno použít pouze na naléhavější potřeby než v době větší hojnosti. Zato mezní užitek přidané činnosti A0 klesá a tedy jeho cena klesá - je možno tyto přidané prostředky požít ne méně důležité potřeby než před tím. Růst činnosti A0 se zastaví, jakmile se hodnocení mezních užitku vody a činnosti A0 vyrovnají. I bez žádné státní regulace. Samo spontánní jednání hodnotících lidí zastaví znečištění na základě působení praxeologických zákonů. Lidské jednání každého člověka je podřízeno neúprosně zákonu mezního užitku.

Problém nahrazení hodnotových soudů všech zúčastněných (díky trhu a jeho stavu vyjádřeném cenami jsou to přímo či nepřímo všichni lidé používajících trhu) jednou vůlí (socialismus) problém zhoršuje. Pro regulaci A0 nemá informaci ani o vzácnosti výsledku činnosti A0 a ani i vzácnosti čisté vody žádné hodnotové kritérium. Technologické porovnání nepomůže. Nelze srovnat produkt A0 s čistou vodou jinak než přes cenu vyjádřenou penězi. Takže diktátor omezí např. činnost A0 příliš a lidí na druhém konci světa např. budou umírat hlady. Nebo zvýší čištění vody činností A1 a odebrání prostředků na to způsobí jinde katastrofu hladu. Atd. kvůli regulaci vytvoří další regulační činnosti A1, A2, atd. Ale u všech se rozhoduje jen podle svých domněnek. Pokračuje se tak dlouho, až se lidstvo zničí vyvražďováním kvůli chlebu a voda bude navíc strašně špinavá. To je dokonalá regulace a totální výsledek tzv. neziskové činnosti.

Veřejné statky neexistují. Jsou jen statky někým vlastněné a tedy kontrolované a nevlastněné, u kterých zatím náklady na určení vlastnictví byly vyšší než možný výnos (tedy statky zatím málo vzácné a tedy relativně hojné). A nevlastněný statek může získat svého vlastníka pouze jen jeho prvotním využitím např. vykolíkováním známým z westernů .-) a ne jen slovním deklarováním, jako statky deklarují pouhým slovem, že jim např. patří zemské jádro nebo Měsíc.

Bezhlavá spotřeba na trhu je hloupost. Každý za ní musí platit. Zato v socialismu některé skupiny - třídy jako pracující - údajně nemusí. Vzácnost neodčarují zákonem ani sebevětší političtí dobrodějové. V socialismu se snaží každý pokud možno získat podhodnocené statky a nepracovat. Ale i u úředně podhodnocených statků se musí obětovat něco jiného než peníze - stání ve frontě, úplatky či ozbrojený boj.

Tedy jen tržní společnost svobodných lidí, kteří mají moc se bránit i proti zdanění a státním násilným monopolům, může optimálně - tedy pro každého jednotlivce - vyřešit problém i s vzácnou vodou.

4) Globální regulace různých statků nabývá rysy globální totality. Pokud neumožňuje hledání vlastnických práv veřejných statku, omezuje inovaci v řešení problému. Statek čistý vzduch je možný příklad. Státem regulované prostředky jako jsou kvóty, daně, pokuty jen snižují úspory lidi na řešení problémy, stát tím získává další moc a poškození znečišťováním vzduchu stejně nejsou odškodnění. A většinou stát nezná skutečné příčiny a problém řeší špatně. Pokud by se uznával respekt na život a majetek ostatních, řešení by bylo mnohem účinnější. Společenské možnosti by se objevili díky jednání lidí toužících po zisku, tedy těch, co nejlépe odstraňují nespokojenost druhých. Pojišťovny, soukromé soudnictví a volný vstup do podnikání by brzo zamezily konkretnímu poškozování lidí znečišťováním. Ale vlády a parlamenty všechny tyto nástroje ničí spolu s úsporami použitelnými na řešení tohoto problému, aniž by došlo dokonce ke zmenšování současné uspokojování lidí. Jinými slovy jednotlivci mohou hledat to, co je pro ně optimální řešení. Ne kolektiv vynucující svou iracionální vůli násilím.

Rozsah regulací je taky problematický. Další zákon lidského jednání, zákon výnosů, který říká, že existuje kombinace výrobních prostředků P1, P2 atd. taková, že při jejím odchýlení výstup Q1 bud nevzroste, nebo vzroste méně, než kolik odpovídá vstupu brání naplánování rozsahu produkce. A tyto kombinace vstupů do produkce nikdo z hlavy neodhadne ani nevypočítá. Musí se objevit při svobodném jednání tam, kde není nikomu bráněno vstoupit na do odvětví poskytující Q1. Proč by to mělo být zrovna u vody celá zeměkoule, nebo EU? A co jiné produkty? Je u nich stejný rozsah jako u vody, tedy celá Země či EU atd.? To znamená, pokud není třeba objevovat rozsah produkce. Nejlépe by bylo vždy jeden producent pro každý výrobek a službu. A samozřejmě, aby nikdo díky monopolu nemohl vykořisťovat lid, tak všechny tyto služby musí obstarávat superstát. Ale to jsme už v nejhorším pekle ze kterého nikdo už neuteče. Je to "černá díra" společnosti. Spadnou do ní všichni jednotlivci se svými touhami a sny. Svobody jednotlivců zanikne a budou vystaveny na život a smrt nějaké božské bytosti určující vše. Ale zhroutí se samozřejmě s velkým rachotem i ten stát. Z čeho by žil, když bylo zničen člověk. Ani roboti nebudou vědět co udělat teď a co později. Co je naléhavější uspokojení a které uspokojení obětovat kvůli věčné vzácnosti všech prostředků. Jaké cíle budou roboti hodnotit na své škále hodnot? Budou jen naprogramování dle vůle posledního člověka - socialistického diktátora, který chtěl pro lidstvo jen dobro.

5) Fungování trhu. To je pro Vás také a hlavní záhada. Na trhu vznikají ceny jako poměry mezi statky při směně jednotlivci navzájem. Pokud dostupná voda se vyjme z tržního procesu, pak cena přestane lidi varovat před nadměrnou spotřebou a zmizí z dosahu racionálního jednání.

Nastane tento scénář: Začne o vodu postupně biologická nespolečenská soutěž, tedy boj každého s každým. Investoři ztratí zájem hledat nové možnosti najít zdroje čisté vody neboť není možné získat odměnu za uspokojení naléhavých potřeb lidí. A i kdyby neztratili motivaci, zabrání jim v hledání řešení a potřebném jednání hloupé názory lidí na trh a představy o dokonalé konkurenci vynucované násilím antimonopolními zákony. Bude jim zakázán vstup do odvětví vodního hospodářství. Vše je v rukou diktátorů. Tím se problém prohloubí. Produkce čisté vody klesá, zato spotřeba vody díky nízké, úředně stanovenému poplatku, stoupá. Nedostatek čisté vody se projeví nedostatkem pro většinu a rozpadem společenských vztahů. Přídělový systém známý ze socialismu nevytvoří nové jednotky čisté vody a nesníží skutečnou cenu vody. Rozmnoží se úplatky přisluhovačům vodního diktátora. Jen "šmelináři" se budou snažit napravit disproporce mezi poptávkou a nabídkou a budou přesouvat vodu na místa, kde je po ní větší touha - směna za více jiných statků a služeb. Ale krutě budou za svou pomoc lidem potrestáni a bude ne ně svalena vina za činy diktátora. Třetí svět, který se v minulosti zbavil úspor - cizí kapitál - (díky myšlenkám socialismu a nenávisti intelektuálů vůči trhu) nemá co nabídnout krom levné pracovní síly. Opět díky hlouposti a sobeckosti dělného lidu bohatých státu nenajdou chudí práci ani tam, kde by jim soukromníci práci ku prospěchu všech nabídli. Celní, berní (pořád všechny obírají), pracovní a sociální úřady, nespravedlivý a ztrátová důchodový systém a banky v čele s centrální bankou zvětšující počet peněz spolu se státním soudnictvím a parlamentem neustále měnícím pravidla a stát, pro kterého není žádná smlouva smlouvou dokonají dokonají dílo zkázy. Třetí svět začne válku proti údajným boháčům. Ale nebude mít s holýma rukama šanci proti dokonaly vyzbrojeným (vyzbrojí je lidé jednající na trhu, ač regulovaném) demokratickým diktaturám.

Divím se, že zrovna u důležité vody chcete lidstvo uvrhnout do možnosti vydírání pár jednotlivců a to sobeckých politiků s iracionálními prostředky a názory na řešení. Vždyť pokud je ji "nedostatek" (kdo to určuje, přeci jen lidí na trhu) se nutně projeví zvýšenou cenou. To znamená, že na její získání se musí více obětovat, musí se odsunout méně důležité potřeby. Protože mezní užitek vody o kterém jednající člověk rozhoduje roste a zvyšuje se cena. Pro získání této jednotky vody se musí vzdát mezního užitku statků P1, P2 atd.. Začne mezní užitek vody klesat a růst mezní užitek odebíraných jednotek prostředků P1, P2 atd a tedy jejich cena. A opět tak dlouho, dokud se nevyrovná ziskovost vody se ziskovostí výroby léků či toaletního papíru. A to se děje neustále s každou změnou stavu trhu. A stav trhu určují pouze hodnotové soudy jednajících jednotlivců. Prostředky se elegantně přesunuly tam, kde každému nejlépe slouží a to jak prostorově tak i v čase díky svobodnému obchodu a bankovnictví. Dnes se správně investuje dle nezkresleného úroku do budoucích statků - vodáren, aby až ponesou ovoce měli lidé prostředky na nákup vody. Je jasné, že pro někoho se prostředky P1, P2 atd. zdraží a příjmy mu zároveň klesnou, neboť lidé začali více platit za vodu a investovat do její výroby. Nikoho ale nesmí napadnou toto regulovat a chránit ty méně ziskové odvětví. Vše zkazí. Nejhůře tím, že vytiskne dost peněz pro všechny a pod trestem je vnutí lidem, Tento scénář většinou vede ke světovým válkám. A to není asi uspokojivější stav řešení dostatku čisté vody.

Jak si s tímto problém poradí někdo, kdo je jen kolektivista a technokrat? "Levná" voda jednu skupinu lidí povede k plýtvání, zbytek lidstva pomře žízní. Porušení vlastnických práv kolektivním rozhodováním diktátorům je prstíček jezinky strčený mezi dveře. Na konci je vyhlazení lidstva v obrovském kolapsu společnosti. A primitivní jednání bez úspor a bez složitých nástrojů - budoucích ekonomických statků - uživí na zemi jen pár tisíc lidí ohrožovaných milými kočičkami jako jsou levharti a lvi. A je možná, že nebudou ani lidé ani kočičky. Jen břečkou pokrytá planeta Země s trochou radioaktivního spadu.

Ať přemýšlím jak chci, stále mi vychází, že údajná tržní selhání a jejich potřeba násilím je regulovat je pouhý podvod politiků vůči svobodným lidem. Všechna údajná selhání jsou jen selhání dávných netržních regulací, která už si ani nedáme do souvislosti s dneškem. A navíc nenávist ke svobodě jednotlivců a "kapitalismu" nám zatemňuje pohled i na docela obyčejné vysvětlení.
A jen naše mysl otroků nám brání se zbavit nesmyslných "ekonomii" a "makroekonomií" a mindráků, že nějaká člověk, co spořil či dobře prodával "má" víc než já. A klanění těm "bohům" - politikům - , co kradou a parazitují, v nadějí, že něco ukradnou jiným a nám milostivě dají k nohám nějakou ohlodanou kost.


Dodatek mimo vlastní dopis:

Pokud společenskému jevu nemůžeme porozumět až do jednání posledního zúčastněného jednotlivce, tak jsme někde udělali chybu. Nesmí se zřetele ztratit to, že člověk toužící něčeho dosáhnou je vždy v roli spotřebitele. Ale většinou sám musí něco nabízet. Buď své úspory jako kapitalista, pozemky jako majitel půdy, práci jako zaměstnanec či svůj odhad budoucnosti jako podnikatel, který lépe vidí potřeby lidí v budoucnosti a má vůli změnit budoucnost s tím, co je nyní k dispozici.

Žádná tato role jednoho člověka nesmí být prosazována na úkor role spotřebitele. Je přeci hloupost něčeho se vzdávat kvůli nějaké nechtěné výrobě a tu podporovat na úkor důležitějších věcí. Navíc je to nějaká schizofrenie. Bojuji, abych v práci měl samé výhody a nic moc nedělal a zároveň jako spotřebitel jsem nemilosrdný, který nikomu neodpustí žádnou chybu. Dlouhodobě toto nemůže fungovat. Nebudu nic dělat a taky nic nedostanu, neboť ostatní budou mít stejné právo na nicnedělání.

A to, co se má dělat, v jakém množství a kvalitě, určuje člověk v roli spotřebitele. Politik tohle nikdy na sebe nemůže vzít.

V roli spotřebitele bojuje člověk se samou přírodou o život. A díky mírové spolupráci tržní společnosti už na to zapomněl. Všechno jednání je boj člověka o holý život a ne o záchranu nějakého neperspektivního odvětví, které odebírá nutné prostředky pro řešení zítřejších problém v boji o život.

Lidé nepochopili, proč dnes se mají lépe než jindy. A že lehce to mohou ztratit díky tomuto nepochopení. A přitom by měli děkovat když už ne Bohu, tak milosrdnému osudu, že mohou žít pohodlně díky úsporám předchozích generací lidí.