sobota 5. července 2008

Místní výroba versus dálková doprava




Setkal jsem s tímto, asi běžným, názorem:

"Dohoda mezi spotřebiteli a výrobci je samozřejmě možná jenom v malých poměrech. Ale o to jde. Jsem přesvědčena ( a nejen já), že je nutné se v mnoha věcech vrátit k místním poměrům a např. základní potraviny si pěstovat v místě. Tam je také prodat. Totéž pokud jde o řemesla. Tím by opět oživila místní ekonomika, přestalo by zběsilé převážení rajčat ze Španělska a odjinud do místa, kde si je společnost je schopna vypěstovat sama a konzumovat čerstvá. Velké má být jenom to, co nemůže být malé."

Odpovídám takto:
Co se týče pěstování plodin v místě, nikomu by se nebránilo ve svobodné společnosti pěstování v místě. Ale praxeologické zákony, které můžeme vypozorovat u jednajícího člověka, jako je zákon mezního užitku a zákon výnosů (popsány např. v této krátké učebnici), stejně jako přírodní zákony, velmi rychle zamezí neefektivní produkci. Je jasné, že pokud jsou někdy státním zásahem deformovány informace potřebné pro koordinaci jednajících lidí, pak se objevují “záhadné” jevy, které jsou předmětem podivu mnohých. Jak to, že se vozí nějaké produkty přes celý svět, když je můžeme dělat v místě spotřeby? Tato záhada má jednoduché vysvětlení. Z nějakých důvodu je to nejlepší způsob, jak s užitkem a efektivně vyřešit problém. Nikdo jen tak pro legraci nebude převážet něco sem a tam. Vždy bude převážet jen pro někoho, kdo to zaplatí.
Proč tedy lidi nepěstují nějakou plodinu v místě? Buď byla politicky vytvořena  nějaké umělá překážka v podobě privilegii a nebo v konfiskaci majetku a přerozdělení, dotace, a nebo produkt někdo nabízí odjinud levněji včetně dopravy a dalších transakčních nákladů. Další otázkou je, co vlastně pěstovat a co to jsou “základní potraviny”. Proč by o tom měl rozhodovat nějaký úředník či voják podobně jako chovatel dobytka rozhoduje o “základních potravinách” pro svá zvířata?

Dejme tomu, že kolem města (místa) MA, kde nejsou vhodné podmínky pro pěstování pšenice jakékoliv odrůdy,  by se mohli pěstovat brambory pro místní požití. Dále že přírodní podmínky jsou vhodné pro pěstování brambor odrůdy BA stejně jako pro odrůdu BB. Zemědělci v MA pěstují brambory BA , keré se prodávají za cenu CBA za váhovou jednotku Jd. Dále předpokládejme, že pěstitelé jsou už vybavení a půdu zúrodnili, starají se o ní a že jsou dobří hospodáři a pěstitelé. Za tržby mohou nakoupit všechny potřebné prostředky a získat úrok zohledňující časovou prodlevu pří produkci. Dosahují minimálního zisku, který ještě akceptují, neboť poptávka a nabídka brambor BA se dlouho nemění a poptávka po nutných prostředcích zvedla jejich ceny tak. Potom se může stát, že už se nikomu nevyplatí vozit brambory odrůdy BA z dálky 1000 km i kdyby tam byli stejné podmínky a stejně dobří pěstitele jednoduše kvůli dopravním nákladům a stejná cena v MB. Dalším dovozem navíc změní nabídku brambor BA a tedy musí prodat levněji a zisk klesne pod zemědělci očekávanou mez. Ale nic není neměnného. Co se stane, když:
1) Lide začnou preferovat brambory odrůdy BB?
2 Postihne oblast kolem MA sucho a neúroda, nebo plíseň brambor? Nebo nechuť zemědělců pracovat a podnikat?
3) Lidem ve městě MA přestanou chutnat brambory BA a začnou dávat přednost těstovinám a přitom tvrdé pšenici se v místě vůbec nedaří a každý, kdo se o to pokusí utrží ztrátu?
4) Vláda začne dotovat vzdálené zemědělce a nebo dopravce z MB např. tím, že mohou jezdit na dotovaných státních silnicích?

V prvním případě se stane pěstovaní brambor BA neziskové. Už se produkovaly bez zisku nebo pod úrovní očekávaného zisku srovnatelného ziskům v jiných oblastech hospodářství. Jelikož klesla poptávka, nelze je prodat za cenu CBA/Jd. aniž by to producent musel platit ze svého. A začít ihned pěstovat kolem města MA brambory B nelze ze dne na den. Jejich cena při dané poptávce je CBA/Jd. a je mnohém vyšší než CBA kvůli větší chtivosti zákazníků. Podnikatele začnou hledat řešení. Zjisti cenu brambor v místě MB a spočítají náklady za nákup brambor BB, za službu dopravy, cla, uřední polatky a za úrok z časové prodlevy. Pokud jim vyjde, že rozdíl tržeb za brambory BB převýší o určitou žádanou částku - zisk - náklady na nákup brambor, transakční náklady a úrok, vše realizují a prodají je ve městě MA. To trvá tak dlouho, dokud se opět nezmění podmínky. Přitom klesá zisk z prodeje brambor BB ve městě MA až na zisk očekávaný tak, roste nabídka BB a jak konkurence investujících obchodníků zvedá náklady na prodej brambor BB pěstovaných u místa MA. Děje se ve shodě zákona mezního užitku.
U pšenice by to bylo jen plýtvání pěstovat je místně a žádný svobodný člověk by ani nezačal ničit své úspory pokusem pěstovat např. banány.

Toto je silně zjednodušená situace. Případy jedna až tři  ukazují na možné příčiny “poruch” plynoucí z měnících se “přirozených”  podmínek a čtvrtý případ ukazuje příklad “poruchy” způsobené nespolečenským chováním několika jednotlivců. Představte si miliony produktů, všechna myslitelná místa s různými podmínkami pro výrobu na Zemi, miliardy lidí s různými dovednostmi, neustále měnící se přání miliardy spotřebitelů, tisíce regulací trhu parlamenty a vládami, které každý den mění pravidla obchodu a překážky trhu jako cla, daně atd. s cílem měnit “ceny” administrativním způsobem. Tento problém nelze optimálně vyřešit z kanceláře politika či plánovače. I nejlepší podnikatelé by selhali. Kdo se diví, proč někdo dělá to a to, má možnost to udělat lépe a bude za to odměněn ziskem. Když se někdo, např. jako jeden český novinář, pohoršuje nad tím, že rybář v dunajské déltě za rybu utrží mnohem méně než obchodník, který za ním dojede z města a ryby koupí a doveze na trh do městě, nechť sám jede do délty Dunaje a konkuruje tomu “hanebnému” obchodníkovi a nezmenší mu jeho “hanebné” zisky svou konkurencí.
Jednající člověk by nic nepřevážel bezdůvodně. Nikdy by nechtěl plýtvat svým vlastním majetkem a pokud plýtvá, brzy majetek ztratí spolu se svou pozicí ve společenské dělbě práce a nahradí ho někdo, kdo umí uspokojit své zákazníky lépe, s menšími ztrátami.

Jen případ dvě popisující vládní intervenci do obchodu vede k podivným jevů, které jsou nepochopitelné pro lidi, kteří nic netvoří a nikomu na trhu neslouží. Aby vláda mohla dotovat pěstitelé brambor BB, nebo dopravce, tak nejdřív musí omezit osobní svobody obyvatelů, aby jim mohla zkonfiskovat část majetku. To způsobí chudobu, protože nemohou uspokojit naléhavější potřeby a menší úspory těch, kteří byly nuceni odevzdat svůj majetek. I místní zemědělci budou chudší a třeba zkrachují. Dotaci vetšinou dostanou méně schopní producenti. Dopravci mohou levně vozit zboží ze vzdálenějších oblastí. A další a další chaotické následky a ad hoc řešení vlády situaci úplně znepřehlední. A posledním trumfem vlády je, že omezí dopravu kamionů, neboť už má moc nad jednotlivci. Odsoudí město k chudobě a hladovění a vše svede na "globalizaci".

Proto je třeba se ptát, proč jednotlivci vozí zboží přes celý svět, když by se mohlo pěstovat místně.
Podnikatelé věrni své objevitelské role zlepšovat lidské podmínky a pomáhat bližním mohou zkusit pěstovat různé plodiny místně a zkusit je prodávat, aby zabránili kamionům jezdit kolem světa. Potom poznají problém. Nejen špatné podmínky přírodní, nedostatek kapitálu - úspor - a zkušeností, ale navíc daně, licence, cla, dotace konkurentům a další státní intervence, proti kterým se nikdo ani nemůže pojistit, ale často je nemůže ani předvídat. Pravidla a zásahy se mění každým dnem nadprodukcí legislativy, která reguluje chování lidí na trhu. Chybí právní jistoty. Jako kdyby nad místem kolem města každý den kroužilo tornádo či mrak hladových sarančat. Takže místní lidé i cizí investoři vzdají nějaké místní pěstování plodin.

Jak se pozná, že něco má být “velké”, protože to nemůže být malé? Jinými slovy, jaký má být správná rozsah výroby? Bez kalkulace v peněžních cenách to nelze. Peněžní ceny lze získat jen v podmínkách soukromého vlastnictví výrobních prostředků a svobodné směny všech statku při použití skutečných peněz. Kdyby lidé vše věděli, nemuseli být mít trh. Dělo by se jen vše, co je nutné. Ani peníze by nebyly nutné. Byl by to svět vhodný i pro roboty, kterým se zadá cíl.

Také zákon výnosů určuje velikost podniku, který sleduji určitý cíl. Praxe pěstování plodiny BA v místě MA může ukázat, že je velikost podniků větší nebo menší, než je optimální.

Nemohu souhlasit s tím, že to někdo zelený nebo rudý nebo hnědý od stolu z hlavy bez znalostí cen vzniklých při směnách statků mezi soukromníky vlastnící výrobní prostředky zná, co potřebují všichni ostatní spotřebitelé a jak nejlépe produkovat žádané statky. Pokud něco tito plánovači ví, proč to sami nevyužijí ve svůj prospěch a nevyrábí čí nenakupují tam, kde je něco podhodnocené a neprodávají tam, kde to drahé? Dneska se spíš někdo podívá z okna, zavolá polici a výběrčí daní a jde dělat dobro pro par voličských hlasů. Voliči ale musí být dost hloupí, aby lest přerozdělování a omezování produkce neprokoukli a nebo zvlášť vychytralí, aby očekávali, že od ostatních získají při přerozdělování ekonomických statků více, než sami budou muset obětovat.

Musím zmínit jeden aspekt, který je přehlížen, když se hovoří o jakékoliv soběstačnosti, rodiny, města, “státu”, EU atd. Lze dokázat nejen subjektivně, že i kdyby někdo uměl vše nejlépe, přesto je pro něj lepší, když se zaměří na to, co mu vynáší největší a ostatní nakupovat i od horších výrobců, budou mít všichni podíl na větším majetku. Tento zákon se může nazývat jako Ricardův sdružovací zákon. Nikdy tedy není výhodné, když se obyvatelé místa MA snaží být v co nejvíce produktech soběstační.

Další rozměr produkce a spotřeby je nejen místo, ale i čas.  “Rozmary” přírody a zloba lidí způsobuje poruchy nejen místně ale i časově. Podnikatelé, snažící se o blaho bližních, zkouší odhadnout to, co ostatní nevidí. Zkoušejí přesouvat statky z míst, kde  jsou měně ceněné, tedy užitečné, do míst, kde je jich nedostatek a museli by jinak plýtvat prostředky na jejich další produkci. Obchodníci optimalizují rozprostření a využítí stávajících prostředku ke spokojenosti všech. Za to dostávají zdánlivě nezaslouženou odměnu i když nic nevyprodukovali. Nedělají to ale jen pouze z hlediska geografického, ale i časového. Když se jim zdá, že nyní je statek je statek nevyužit, nakoupí jej místo aby jej ostatní za nízkou cenu prohýřili a v době jeho nedostatku je prodají a opět jim zákaznící zaplatí i odměnu za pomoc v nouzi. Něco podobného udělal i biblický Josef, který v chudých letech zachránil mnoho lidí od smrti hladem.
Jsou obyvatele místa MA ochotní se pojistit proti budoucí nepřízní? Není levnější využít výhody trhu s nenahraditelnými znalostmi a “sny o tučných a hubených létech” a s jeho již vybudovanou infrastrukturou a nakupovat odjinud, kde bylo zrovna lépe a příště jim to oplatit?

Pokud bychom vše museli pěstovat sami místně, vrátíme se do dob velké chudoby a nedostatku a dob hladomorů, nejen pokud nepřízeň nedovolí vypěstovat vše potřebné ale i proto, že nestihneme produkovat vše optimálně a dobře a koordinaci lidí by klesla. Mnoho lidí by nemohlo žít a ani se narodit.

Překvapivě téměř nikdo nedomýšlí mezní případy. Jestliže dnes administrativně omezíme výrobu čehokoliv, vždy se na Zemi najdou mezní kupci, kteří budou muset hladovět nebo umřít hlady. Ti jsou ale velmi daleko, většinou je nevidíme, tak co by to mělo nás, “humanisty”, nějak vzrušovat,ne?

Žádné komentáře: