středa 30. prosince 2015

Děkan Miroslav Ševčík je také pseudekonom

Dneska jsem slyšel, že ekonomové musí používat průměry. Mluvil o platech a cenách za posledních 25 let. Nejen že ignoruje, že ekonomie je součásti věd o lidském jednání, kde do hry vstupují jevy, které nemají konstanty a nelze je tedy měřit, ale i to, že na mnohé jevy nelze používat normální pravděpodobnostní rozdělení. Nežijeme v „průměrově“, ale v „extrémově“, jak říká pan Taleb. A za možné počítání můžeme poděkovat jen používání peněz a dobrovolných směn mezi soukromými vlastníky. Ale z toho nelze dovodit, že ceny lze „průměrovat“.
Dalo by se říci, že by nám Ježíš také řekl, že slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy.

Proč roste převaděčský byznys?

Protože naše vlády jsou zastupovány raubíři a nerespektují naší svobodu na naše tělo a výsledky své práce a neustále porušují etiku svobody. Utočí na nás a nutí nás dělat či nedělat. A brání nám, abychom byli schopni bránit svou vlastní svobodu. Proč? Protože bychom se nejdříve bránili před nimi.
Prý převaděči vydělávají obrovské peníze. Kdo jim je připravuje? No přeci vlády. Chtějí mít vše pod kontrolou a brání podnikání, tedy hledání společenských způsobů, jak řešit problémy. Konkurenci zničili již ve většině důležitých lidských činností: například ve výrobě peněz, v zemědělství, v energetice, ve školství, obraně, dopravě, kultuře atd. Prý to vše umí nejlépe na světě. A prý nezištně. Lži, lži, ... Co čekat od takových socialistů?
Jak nejlépe zničit tzv. převaděčský byznys? No přeci zatracovanou konkurencí. Nabídnutím lepších a levnějších služeb uprchlíkům. To ví každý. Nebo ne? Vláda má přeci tisíce dobře placených odborníků ekonomů a právníků a učitelů. Nebo má jen k dispozici parazity jako v různých pohádkách, když král hledá zachránce pro nemocnou princeznu mezi šarlatány a komedianty všeho druhu?

neděle 20. prosince 2015

Zlá palma olejná. Nebo zlí kapitalisté?

Vážený pan Maurer, povídal o palmovém oleji ve svém příspěvku „Nejzakuklenějším teroristou je dnes palmový olej“ ze dne 19. 10. 2015. Horlil proti levnému palmovému oleji, protože se mimo jiné kvůli němu kácí pralesy. Opět mě inspiroval k reakci.
Jaké by asi navrhoval řešení kácení lesů kvůli palmovému oleji? A jak by provedl svůj plán? Asi ho problém trápí a nedalo mu využít, že má prostor v rozhlase kvůli své znalosti špičkové gastronomie. Škoda, že jeho projevy v rozhlase spíše vypadají jako agitky kolektivismu a antiliberalismu i když to zdaleka nemyslí tak zle.
Problém pralesů dle mne není v krásných palmičkách Elaeis guineensis, ani v pracovitosti většiny lidí, kteří chtějí nabízet své služby co nejlépe, aby uživili sebe a své blízké a tedy přežily. Problém není ani v oleji, který lidé rádi používají, protože za ušetřené peníze si i chudí lidé svátečně mohou koupit třeba panenský olivový olej. Hlavním problém kromě vždy přítomné nedokonalé znalosti následků našich činů jsou nejasná vlastnická práva na pralesy. Většina pralesů asi patří všemocným a svévolným vládám a proto to taky vypadá. Nevím to přesně, ale dá se tušit, že jak vlády atak i těžařské společnosti ukradli pralesy původním vlastníků. Nikdo se neptal domorodců a vše jim bylo sebráno. Buď násilím, nebo podvodem a klamem či nějakou „teorii“ o nesvéprávnosti domorodců či zpochybňování jejich lidství. A typicky ani před našimi monopolními soudy nezávislými na tam, jak jsou spravedlivé a soudné
Nevím, proč všichni tíhnou k oslavě státu i po všech zkušenostech z 20. století (války, genocidy, vyhlazovací tábory, hladomory). Vypráví se o tom, jako by za vše mohli zlí kapitalisté, kteří vše zničí. Anebo to alespoň tak nějak vyznívá, většinou se kritizují hlavně podnikatelé. Nikoliv vlády, voliči a zákazníci. To by totiž musel každý začít poctivě u sebe.
Tito ochránci pralesů svět vidí moc černě.
Mimochodem, olej z této palmy také „zachraňuje“ velryby, které byly málem vyhubeny hlavně kvůli margarínu. U překotného honu na velryby působila tragédie „veřejných pastvin“, neurčení soukromá práva na velrybářské oblasti. Lidé se tyto hranice ani nepokusili hledat (anebo jen několik bystřejších a vše skončilo v zapomnění), protože vlády tomu brání i za cenu války. Vlády si rozdělují svět, aby vše, co žije na jejich území, podezřele podobné feudálním panstvím, včetně lidí, musí sloužit jejich ušlechtilým zájmům a klidné všechny lidi poškozuje dle své libovůle bez ohledu, zda lidé žijí na jejich nebo na cizím území.
Vlády na rozdíl feudálů ale reprezentují lidé, kteří se neučí o milosrdenství.
Pokud zákazníci něco chtějí, nářky moralistů, ekologů, komunistů a dalších „sluníčkářů“ nepomohou. Pouze podnikatelé, kteří jim nabídnou reálně něco lepšího. Kdyby každý, kdo naříká nad zlou situací, uměl vyrobit např. olivový olej za nižší cenu než palmový, bez velkých škod na pralesích, určitě by se kromě anti liberalistů nikdo nezlobil :-) Povídání a pláč o tom, jak je hrozný palmový olej, moc nepomůže.
Na rozdíl od svobodného trhu zákazníci nemusí platit mnoho škod (třeba vykácení pralesů), protože není žádný soukromý vlastník pralesy, který by škody z ušlé příležitosti  kalkuloval do nákladů. Socialistické vlády nemohou bez svobodného trhu dobře kalkulovat a tak nejen že nikdo pořádně nepozná, zda když něco dělá, nenadělá více zla, než musí. Ale i zákazníci mají chybné informace a podle toho se chovají. Chtějí co nejlevnější margarín, tak ho budou mít i kdyby všichni moralisté byli zhnuseni. Moralisté nejdou příkladem, tedy káží vodu a pijí víno. A to pro ostatní není přesvědčivé.
Zatím jsem pominul fakt, že vlády pomocí útočného donucení provádí tzv. ekologickou politiku a chtějí do paliva do aut dávat rostlinné produkty. A tím uměle zvedají poptávku na úkor jiných věcí, zdražují potraviny a mnohé chudé lidi motivují k pěstování i palmy olejné. Ale vše se takto děje v rozporu s přáními zákazníků, kteří musí stejně vše zaplatit i „s úroky“.
Nepodléhejte panice a zapojte svůj mozek, než otevřete svá ústa.

Bezpečnost proti svobodě

Mnohé mediálně činně osoby tvrdí, že je třeba omezit svobodu kvůli bezpečnosti.
Je to velmi nebezpečný požadavek. Není možné Vám zde popisovat vše, co to znamená a všechny konsekvence. Mohu načrtnout jen body. Pokud je dále ve zkratce psáno o "omezování svobody", tak se tím míní toto: "stále větší nerespektování naší svobody, kterou nám nikdo nemůže ani dát a ani vzít".
  1. O jaké svobodě se mluví? O té „socialistické“, která dialekticky zaměňuje svobodu s termínem „moci“? Nebo o té, jak byla chápána v původním slova smyslu. (Viz např. hesla v SOED) „volný od útočného donucení ostatními“? V původním smyslu vlastně chtějí omezit svobodu a vystavit se ještě většímu útlaku ze strany „ochránců. Jinými slovy někdo řekl (Benjamin Franklin) takto: „Ti, kteří by se vzdali základní svobody, aby získali trochu dočasné bezpečnosti, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost.“ („Those who would give up essential Liberty, to purchase a little temporary Safety, deserve neither Liberty nor Safety“.) A taky speciálně v souvislosti s demokracií prohlásil: „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“
  2. Naší předci svou praxi ukázali, jak to dopadá. Posledních asi 130 let ukazuje (asi od dob Bismarcka a rozkvětu německých socialistů), že svoboda se neustále utahuje a nikdy nepovoluje do původního stavu . Každá generace se rodí do těžšího otroctví. A údajná bezpečnost se stále zmenšuje. Každá generace se nyní rodí do světa, kde jsou mnohé okovy brána jako samozřejmost. Např. občanský průkaz, který vznikl v protektorátním čase, kdy nás „ochraňovala“ velkoněmecká říše. Nejhorší války a genocidy v dějinách lidstva se udály v tomto období, kdy nás někdo stále více ochraňoval. Opět můžeme citovat Franklina: „Neexistuje dobrá válka nebo špatný mír.“ Omezení svobody se po zažehnání nebezpečí potichu navrací a moc vlády se v tichosti zvětšuje. K tomu napomáhají všichni „bázlivci“ a „ustrašenci“ ochotni zaprodat svou duši silám, o kterých mnoho neví. Chtějí démony svého srdce vymést ven. Ale své srdce nenaplnili zákonem svobody a na uprázdněné a krásně uklizené místo vlezou ještě horší démoni. Je nepodstatnou otázkou, zda to činí z naivity či za peníze. Klidně chtějí obětovat i to málo z toho, co nám zbývá, za falešný pocit bezpečí.
  3. Jaká je podstata demokracie a proč není populární v krizových situacích často způsobených špatnou vládou? Parlamenty rozhodují o věcech, které jim nenáleží, jednají mimo svou jurisdikci. Nenáleží jim naše tělo a náš majetek. A sahají na nás pouze silou jako vlci hlasující o své večeři. Proto vlci (omlouvám se zvířatům, které označujeme vlky) svá jehňata, daňové otroky, chtějí za každou cenu odzbrojit. Chtěl to Lenin, Stalin, Mao C´Tung, Hitler i Obama a různi představitele EU včetně naší vlády. V parlamentech se proto údajní zástupci různých skupin jen hádají o naše těla a duše a v „krizi“, kdy se objeví nějaký problém, jsou neúčinní. A vítěz bere vše od poražených i v parlamentní demokracii. To je velká i ekonomická motivace pro vychytralé a bohaté menšiny. Zato diktátor se nikoho ptát nikoho nemusí a jedná. Má to ale háček. Musí ovládnout vše, naše těla, naši vůli a majetek. Musí mít pod sebou otroky. Všichni se ho musí bát a někteří, které potřebuje „povýší“, ale kdykoliv je odhodí, pokud je už potřebovat nebude. Nikdy nemůže vládnout pomocí síly, ale pomocí ideologie. Naše současné ideologie (neúcta k cizímu vlastnictví a svobodě) je kdykoliv připravena nás podrobit komukoliv, kdo jí umí využít. Nemluvím zatím o tom, že mnohé „problémy“ jsou důsledkem předchozího pošlapávání vlastnický práv.

Proto nezbývá nic jiného, než naplnit svá srdce láskou a úctou ke svobodě a spravedlnosti a nebrat do svých úst jméno svobody nadarmo její jméno a místo toho jí dobře porozumět a hledat jí.

pátek 18. prosince 2015

Ti, kdo odmítají, podle našeho názoru, zavedení elektronické evidence tržeb, nadále podporují okrádání státu.

Na 37. schůzi parlamentu dne 11.12.2015 v úvodu řekl poslanec Jaroslav Faltýnek:: „Ti, kdo odmítají, podle našeho názoru, zavedení elektronické evidence tržeb, nadále podporují okrádání státu. Tedy i okrádání všech poctivě podnikajících firem a živnostníků, měst, obcí, a tím vlastně všech občanů naší země.“ Nepřipadá Vám tento argument podezřelý. Ano, je. Je to klam. Známe ho dobře z let minulých. Např. „Kdo není s námi, je proti nám“. Kód není s námi muže být kdokoliv. Žid, socialista, fašista, kapitalista, proletář, nepřítel věci, nepřítel socialismu, nepřítel lidstva, hlupák, nechápavý, čert, ďábel.
Jedna se o klam argumentum ad hominum a možná navíc klam argumentace působící na city. Kritika je spíše zaměřena proto osobě čí skupinám osob, nebo lépe jejich „nálepkám. Nejčastěji si odpůrce vymyslí vlastní konstrukt nepřítele a jako údajných myšlenek a záměrů, a toho vymyšleného satana, druhé já, promítne na nositele jiného názoru. Jako vždy v pozadí stojí fakt, že nemá takové argumenty, které by nenásilně přesvědčili protivníka v diskuzi a jejich relevantnosti. Chybí mu argumenty a tak jako křivák napadne druhého, nejdříve slovy a srážkami, pak klackem, bičem či jiným mučícím a popravčím nástrojem. To jen ale dokazuje, že sám není přesvědčen o vlastních názorech a jeho způsob boje ukazuje, že uznává sílu argumentů protivníka.
Dále Jaroslav Faltýnek prohlásil: „Právě proto má většina států v Evropě již dnes zavedeny systémy evidence tržeb a ostatní státy, které to zatím nemají, je intenzivně připravují.“ Zde použil klam argumentace založené na autoritě. Jiní to dělají a moderně. Řekla to významná autorita. Představuji si, jak si politici v Evropě snili o moderním přesvědčovacím nástroji, gilotině. Moderní nástroj, který přijala moderní, socialistická Francie. Jak bude probíhat další diskuze? Nevím, ale můžeme si dát za úkol hledat v ní další další druhy klamu.

  •  Klam argumentum ad ignorantima – „argument z neznalosti“. Prý je něco pravdivé, protože neexistuje důkaz pro opak. 
  • Petitio principii – věc je považované za věc předem prokázanou. Předpoklad je pravdivý, protože závěr je považován pravdivý. 
  • Klam spojování pravdivost části ztotožňuje s pravdivostí celku 
  • Klam ignoratio elenchi, „neznalost toho, co má být vyvráceno“. Diskutér něco dokazuje a na konci diskuze dokazuje něco jiného Statistické klamy. Ano Stalin prý řekl, že věří jen statistikám, které si sám zfalšoval. Dobře tento klam znal. Příkladem muže být nevhodné používání průměru v Talebově „extrémově“.

středa 16. prosince 2015

Monserrat Caballé nedokončila svůj úkol

Monserrat Caballé byla prý ve Španělsku odsouzena na půl roku a pokutu za neplacení daní. Tak si stát představuje svou „společenskou smlouvu“ se svými poddanými. A poddaní jsou hloupí podobně jako operní diva Caballé. Nebrání se, platí jako ovce za své vlastní poškozování, nemají jasno o své svobodě, nejsou vlastně křesťany. Kdo se vzdá své svobody, zaslouží si pohrdání i od posledního zotročeného muslima. Škoda, že paní Caballé také nevěděla o své svobodě a pořádně se nebránila. Byla by to mediální kauza a možná vice lidí by si uvědomili absurdnost situace. Neplatiči daní jak úředníci a soudci trestají někoho, kdo platí daně. Zde spravedlnost dobře vidí a rozlišuje, koho potrestá a koho osvobodí. Je to lidská spravedlnost s brýlemi. Mnozí se podiví, jak to že úředníci jak to, že neplatí úředníci daně? Jejich příjem je už jen přerozdělení daní získaný od soukromníků. Ve skutečnosti mají pouze větší plat na papíře než ve skutečnosti. Kdyby tomu bylo naopak, tak kdybychom byli všichni úředníci, tak bychom z daní mohli asfaltovat silnice, tisknout papír a na úřední tiskopisy a všichni bychom se měli jistě dobře.

Konopí má způsobit převrat jako penicilin

Zaujal mě citát z novin "Česko je jednou z mála zemí na světě, kde lze beztrestně užívat konopí k léčbě a také provádět jeho výzkum. To přilákalo do Prahy americké investory, kteří přislíbili nalít půl miliardy korun do institutu pro výzkum konopí ICCI, který v úterý oficiálně vznikl. Institut chce soustředit dostupné výsledky bádání o účincích konopí, podporovat nový výzkum na českých univerzitách a nemocnicích a vytvořit standardy pro pěstování i léčení." Zde vidíme krásnou ukázku je socialistický diktátor má moc zkreslovat výsledky vědeckého a praktického výzkumu, Nic o konopí vlastně nevíme, ale byl téměř „legálně vyhuben“ z naší praxe. Kupodivu to „ochráncům přírody“ nevadí. Zato výzkum lidského vlivu na změny počasí s cílem pokřivovat možnost lidí řešit své problémy zato atrofuje. A také se podvádí. Např John Casey, přední odborník na geoklimatologii a vesmírný výzkum tvrdí, že globální oteplování je největší vědecký podvod v historii. Chápu motivy, vydělávají na něm početné zájmové skupiny a velké množství úředníků a vědců. A protože ostatní skupiny nutí útočným násilím platit náklady, tak jsou to vlastně jen organizovaní zločinci. John Casey jen zapomněl na naše bankovnictví částečných rezerv a vládní oficiální ideologii, že „Na světě jsou pouze dvě jistoty – daně a smrt“. Pokud předáme ekonomickou moc státu, tak musíme počítat s tím, že časem za obrovských ztrát a bolesti zkrachujeme stejně jako každý projekt, který nedbá přírodních a přirozených zákonů. Ve skutečnosti ztrátou ekonomické svobody ztrácíme veškerou svobodu řešit jak nejlépe své vlastní problémy.

neděle 13. prosince 2015

Co se lze dočíst v knížce „Cesta do otroctví“ od F. A. Hayeka?

Co se lze dočíst
v knížce
„Cesta do otroctví“
od F. A. Hayeka?

Vybral a upravil František Vilím

2015



F. A. Hayek a „Cesta do otroctví“

Proč jsem se tento úvod do „cesty“ odhodlal napsat? Snažil jsem se trochu přiblížit ostatním jedno útlé dílko od F. A. Hayeka „Cesta do otroctví“, které vydal v Anglii v roce 1944. Je to zajímavý pohled na to, co se tehdy dělo i zajímavý návrh na poválečný stav. Rád bych to dílko jednoho z velikánů ekonomie a politické ekonomie přiblížil v dnešním politické situaci těm, kteří nemají moc času, zatím v sobě neobjevili touhu po skutečně právním státu, ale vidí, že situace u nás nějak komplikuji, a že jí spíše nezvládáme, než zvládáme.

Dnes, v roce 2015, jsme v situaci podívat se na toto dílko po 75 letech a zkusit zhodnotit, co se nám povedlo a co nepovedlo a jak zvládnou stále hrozivější následky to, co se nám nepovedlo. Tyto závěry ale přenechám na laskavém čtenáři, který je k tomu úkolu zajisté dostatečně kompetentní a navíc zná nejlépe svou životní situaci.

Je si ale třeba uvědomit, že té době Hayek svou pozornost začal obracet od ekonomie k politické ekonomii a že předpokládá, že čtenář je již obeznámen s ekonomickou diskuzí, kterou od roku 1920 vedl Mises a Hayek o nemožnosti ekonomické kalkulace se socialisty, kteří zkusili zdůvodnit, jak to vlastně chtějí udělat, když znárodní všechny nebo část výrobních prostředků a znemožní konkurenční prostředí v hospodářství. Tento předpoklad, leč dnes ani v době vzniku dílka splňuje málokdo. Pokud někdo k tomu informace hledá, tak jistě uspokojí své dychtění, ale ti ostatní nikoliv. Ani ve školách se tato otázka neprobírá. Výuka ekonomie je vlastně postavena mimo zákon, jak tvrdí Mises. Tato otázka není ani tak důležitá kvůli socialismu, ale kvůli pojetí ekonomie. Lze na ní ukázat, jak chápeme ekonomii.

Použil jsem tento překlad: Cesta do otroctví; F. A. Hayek. – Purley : Rozmluvy, 19891, Přetisk čas. vyd. z r. 1988. Anglický text „The Road to Serfdom“ nemám k dispozici. Text pro český překlad byl vydán v (Chicago Univ. Press, v letech 1944 a 1956. Hayek ve vydání pro Americké čtenáře napsal jen novou předmluvu, ale vlastní text záměrně neupravoval se. Bál se, že by jej prodloužil a jeho stručnost by zanikla. I mě se nepovedlo zatím souhrn této u knihy ještě více zkrátit. Přesto věřím, že pomůže být alespoň vodítkem pro rozhovory i nad pivečkem v České kotlince.

Bylo to vytištěné malinkým písmem a velmi hustě, takže se špatným zrakem se to obtížně čte. Jsou tam i chybičky v překladu, které lze odhalit, pouze pokud se rozumí smyslu.

Poznámky jsem tam vložil kvůli připomenutí kontextu, kdy dílko vznikalo.

Takže nyní nezbývá než to znovu promyslet naší cestu a zda nevede do dalšího otroctví.

Musím ale upozornit na jisté nebezpečí prací Hayeka. Není tak průzračně jasná, racionální a logická jako díla pánů Ludwig von Mises či Murray A. Rothboard. Proto nakonec díla těchto dvou pánu nakonec mají vliv. Hayek je spíše filosof, kdy všechny otázky zvláště v oblasti etiky a politiku jsou problematizovány a je u něj mnoho nejasných a rozporuplných míst. Např. jeho pojetí donucení. Nestačí mu absence útočného napětí, ale rozšiřuje ho nesprávně tak, že v důsledku to vede k nesmyslným závěrům. Např. pokud mě někdo pozve na svůj banket a nemám vhodné oblečení a roztrpčí mě to. Podle Hayeka je pozvánka na hostinu vlastně donucení.2

1 Opuštěná cesta

  • Na sklonku 19 století jsme opustili cestu svobody a názory Cobdenovi a Brightovy, Smithovy a Humovy nebo i Lockovy a Miltonovy navzdory varování de Tocquevillem a lordem Actone. Opustili jsme i nejvýznamnější charakteristiku naší západní civilizace, jak vyrostla na základech položených křesťanstvím, Řeky a Římany. Stále více vzdalujeme nejen liberalismu 18 a 19. Století, nýbrž i základního individualismu zděděného od Erasma a Montaigne, od Cicera a Tacita, Perikla a Thukydida.

  • Výsledky individualismu byli obdivuhodné a překročily veškerá očekávání. Kdekoli byly odstraněny bariery svobodnému prosazování lidského důvtipu, stal se člověk rychle schopným uspokojovat neustále rostoucí potřeby.

  • Západní“ znamenalo toto: liberalismus a demokracie, kapitalismus a individualismus, svobodný obchod a jakákoliv formy a internacionalismu nebo lásky k míru.

  • V základním principu individualismu popularizátoři liberalismu udělali několik chyb, které způsobily sesutí celé stavby. Např. schvalovali asociální privilegia. Tvrzení, že svoboda obchodu slouží zájmům Anglie atd.

  • Německo v poslední čtvrtině 19. rozpracovalo socialistické myšlenky a postupně začaly být populární i jinde.

2 Velká utopie

  • Doktrína socialismu nahradila individualismus. Individualismus je v nesmiřitelném rozporu se socialismem.

  • Socialisté změnili pojem svobody s tím, že přejdou z říše nutnosti do říše svobody, že „ekonomická svoboda“ není potřeby k tomu, aby člověk byl svobodný „pro vyšší cíle“ než pro „ekonomické“. Proto lidi osvobodí od ekonomických „přízemních “cílů, aby byli lidé svobodní dosahovat „vyšší “ cíle. Moc nebo bohatství vlastně nazvali svobodou. Poptávka po „nové svobodě“ je sblížila s liberály.

  • Ale i lidé z tábora socialistů často odhalili důsledky socialismu. Mezi ně patřil např. přítel Lenina Max Eastmann. Ale i W.H. Chamberlin, F.A. Voigt, Walter Lippmann.

  • Většina vůdců, představitelů socialismu skončila jak fašisté či nacionalisté – počínaje Mussolinim, Hitlerem, konče P. Lavalem a V. Quislingem. Jisté je, že mnozí studenti a jejich učitelé nenáviděli západní liberální civilizaci. Hitler nenáviděl liberalismus, ale jeho nenávist se v praxi neprojevila. Když se dostal k moci, byl liberalismus již mrtev, dávno zabit socialismem

  • Ti, co neviděli či nezažili přechod socialismu ve fašismus na vlastní kůži, ale nevěří.

3 Individualismus a kolektivismus

  • Socialismus neznamená pouhý ideál sociální spravedlnosti, větší rovnosti a jistoty, které jsou nejvyšší hodnoty socialismu. Znamená zrušení soukromého podnikání, soukromého vlastnictví výrobních prostředků a vytvoření systému „plánovitého“ hospodaření.

  • Všechny politické termíny jsou díky socialistům dnes zmateny. Včetně toho, že ti, kteří odmítají prostředky, odmítají i cíle.

  • Plánování“ si přejí všichni ti, kteří chtějí rozdělení důchodu podřídit ideálům sociální spravedlnosti a přejí vyrábět „pro užitek“ místo vyrábět „pro zisk“.

  • Kolektivismus je nástrojem pro prosazení socialistických cílů. S tímto prostředkem liberálové nesouhlasí.

  • Socialismus je odrůdou kolektivismu.

  • Myšlenka „plánování“ je pro mnohé atraktivní, neboť všechny naše činnosti, které jsou racionální, jsou plánovány. V případu socialismu mluvíme pouze o „plánování“ rozdělování důchodu ve prospěch nějaké ideje.

  • Spor mezi socialisty a liberály je spor o to, jak nejlépe udělat rozhodnutí mezi různými možnými způsoby organizace společnosti.

  • Liberalismus není dogmatický jako „laisser faire“ v prosazování konkurence jako síly pro koordinaci ve společnosti jako takové. Liberalismu věří, že je-li možné vytvořit účinnou konkurenci, tak je to lepší způsob řídit individuální úsilí než jakýkoliv jiný způsob.

  • Úspěšné využívání konkurence jako principu společenské organizace vylučuje určité typy donucovacího zasahování do ekonomického života, avšak připouští jiné, které mohou značně napomáhat jeho fungování. Na škodu věcí je skoro vždy věnovaná větší pozornost pozitivním než negativním požadavkům.

    • Je nezbytné, aby tržní strany měly svobodu prodávat a nakupovat za jakoukoliv cenu, při které pro transakci mohou nalézt partnera, a aby měl každý volnost vyrábět, prodávat a nakupovat všechno, co vůbec může být vyráběno nebo prodáváno.

    • Je podstatné, aby byl vstup na různé trhy otevřený všem za stejných podmínek a aby zákon netoleroval žádný pokus jednotlivců ani skupin omezovat tento vstup ať už otevřeně nebo skrytě.

    • Jakýkoliv pokus o kontrolu cen nebo kvantit určitého zboží zbavuje konkurenci schopnosti efektivně koordinovat individuální úsilí, protože změny cen tak přestávají zaznamenávat všechny relevantní změny v okolnostech a neposkytují už spolehlivé vodítko pro akce jednotlivců.

    • To však nemusí platit o opatření zaměřených pouze na omezování povolených způsobů výroby, pokud se tato omezení týkají všech potencionálních výrobců stejně a nejsou používána jako nepřímý způsob kontroly cen a kvantit. Ačkoliv všechna tato dodateční opatření znamenají dodatečné náklady, mohou být oprávněné. Např. u jedovatých látek nebo hygienická opatření. Jediná otázka je, zda jsou získané výhody v každém případě větší než vzniklé společenské náklady (např. náklady na nápravy škod a zdraví).

    • Zachování konkurence není také neslučitelné v rozsáhlém systému sociálních služeb, pokud organizace těchto služeb není taková, že účinnost konkurence maří.

  • Jsou jistě oblasti, kde právo nemůže vytvořit hlavní podmínky, na níž závisí užitečnost konkurence a soukromého vlastnictví. Totiž aby vlastník požíval všech užitečných služeb, které majetek poskytuje, a nesl odpovědnost za všechny škody, které toto užívání ostatním způsobí. Např. tam, kde nelze zařídit, aby používání určitých služeb záviselo na zaplacení ceny. Tam konkurence takové služby neposkytne. Podobně bude neúčinný cenový systém, jestliže škody, které užívání majetku působí ostatním, nemohou být účinně předepsány k náhradě vlastníku tohoto majetku. Např. vymýcení lesa, určité hospodaření s půdou nebo kouře a hluku. V takových případech musíme hledat náhradu za cenový systém. To ale neznamená, že konkurenci potom můžeme potlačovat všude i mimo tyto oblasti.

  • Úkolem práva a politiky je tedy vytvářet vhodný rámec užitečného fungování konkurence tam, kde je to možné a po pečlivém a opatrném uvážení nahrazovat jí tam, kde není možné vytvářet podmínky pro tvořivé řešení problému svobodnými lidmi.

  • Naproti tomu otázkou pro socialismus je, jak odstranit veškerou konkurenci.

  • Veškerá naše kritika je namířena pouze proti plánování, které má nahradit konkurenci.

4 „Nevyhnutelnost“ plánování

  • Zastánci plánování vědomě pěstuji mýtus, že potřeba plánovat je nejen z jejich vůle, ale že je konkurence samovolně zatlačovány technickými změnami, které nemůžeme zvrátit a kterým bychom se neměli ani pokoušet zabránit.

  • Nejčastějším argumentem je, že technické podmínky znemožňují konkurenci a je jen otázka, zda monopol bude soukromý nebo státní. Údajnou technickou příčinou růstu monopolů je nadvláda velké firmy nad malou, daná větší efektivností moderních metod masové výroby. Tato argumentace ale přehlíží ostatní, které působí opačným směrem. Ve skutečnosti nadvláda větších firem nad menšími je dána větší podporou státu. Monopoly se dosahuje tajnou dohodou a je podporovaná veřejnou politikou.

    • Tento závěr podporuje historie počínaje vznikem kartelů v Německu na konci 19. Století, politiky Anglie ve třicátých letech 20. století atd.

  • Plánovači tvrdí, že moderní technický pokrok činí plánování nevyhnutelným. Problémy jsou tak složité a velké, že není naděje, aby je konkurence dodavatelů služeb uměla vyřešit. Jediný složitý problém je ale ten, který vytvořilo samo plánování snažící se nahradit konkurenci.

    • Právě složitost dělby práce dělá z konkurence jedinou metodu, jak takové problémy řešit. Účinné centrální řízení či plánování není možné. Bez cenového systému nemůže ani a racionálně zvolit prostředky tak, aby řešení nezpůsobilo větší škody, než jaký by byl zisk z vyřešení problému. Cenový systém umožňuje, aby byl možno neustále sledovat náklady a zisky každého kroku řešení a tím, aby každá účastník mohl přizpůsobovat své chování nově vzniklé situaci. Bez konkurence by jen s pomocí centrálního řízení nikdy nevznikl tak složitý a moderní systém výroby.

  • Jiná teorie plánovačů tvrdí opak. Nelze možné používat moderní techniku využívat, dokud nebude ochrana před konkurencí a nevznikne monopol. Jinak, je-li nová technika uspokojování našich potřeb skutečné lepší, musí být schopná obstát vůči každé konkurence. Jedná se o čistě inženýrské hledisko, kdy se neřeší, zda technická dokonalost je žádoucí z hlediska společnosti jako celku.

  • Mohou být případy, že by mohlo centrální plánování byt lepší okamžitou variantou před konkurencí. Avšak náklady za ztrátu svobody budou z dlouhodobého hlediska mnohem větší.

  • Plánování má podporu hlavně mezi techniky. Každý technický ideál expertů by mohl být rychle realizován pomocí centrálního plánování. Mnozí z nás nesnáší pohled na technicky nedokonalá řešení. Každá z mnoha cílů, kterých by bylo možno dosáhnout pomocí plánované společnosti, vytváří nadšené stoupence plánování. To vše sjednocuje zaměřené idealisty, muže a ženy, kteří zasvětili život jedinému úkolu. Od světce a prostomyslnému idealistovi je jen krůček k fanatikovi.

  • Ekonom je ten poslední, kdo by měl tvrdit, že má znalosti, které by měl koordinátor mít.

5 Plánováni a demokracie

  • Společný rys všech kolektivistických systémů: záměrná organizace pracovní kapacity k dosažení určitých společenských cílů.

  • Různé druhy kolektivismu – komunismus, fašismus atd. se liší pouze svými cíli.

  • Společenské cíle“ nebo „společné záměry“ se nazývají často jako „společné blaho“, „obecný blahobyt“ nebo „obecný zájem“.

  • Předpokládá se existence vyčerpávajícího morálního kodexu, ve kterém je všem různým lidským existencím přisouzeno jejich správné místo. Tato koncepce je neobvyklá a vyžaduje určitou představivost. V naší společnosti není ani příležitost, ani důvod, proč by si lidé měli vytvářet společný názor na to, co by se v takových situacích mělo dělat. Avšak tam, kde jsou veškeré prostředky, kterých má být použito jménem společnosti podle jednoho plánu, musí být veškeré rozhodnutí o tom, co je třeba se má udělat, vedena „společenským“ hlediskem. Potom shledáme, že morální kodex má plno mezer.

  • Žádný takový morální kodex neexistuje. Je plno otázek, na které lidé nemají jednotný názor. Buď na ně lidé nemají názor, nebo mají na ně názory konfliktní.

  • Nejen, že takovou všezahrnující stupnici nemáme, ale pro kohokoliv musí být nemožné obsáhnout nekonečnou rozmanitost různých potřeb různých lidí soutěžících o dostupné zdroje, a přiřknout každé potřebě určitou váhu. Žádný člověk nemůže přehlédnout více než omezené pole, uvědomovat si naléhavost více než omezeného pole prostředků.

  • Individualismus nepředpokládá, že je člověk egoistický nebo sobecký nebo že by takový měl být. Vychází pouze z faktu, že meze naší představivosti zahrnout do naší stupnice hodnot, které jsou nevyhnutelně odlišné, jsou omezené.

  • Podstatou individualistické postoje je:

    • Uznává jednotlivce jako jediného soudce svých cílů.

    • Je přesvědčen, že jeho vlastní názory by měly, pokud je to možné, řídit jeho jednání.

    • Individualismus nevylučuje uznávání společenských cílů nebo spíše setkávání cílů individuálních a společenských. Omezuje se na však jen na některé případy „společenských cílů“ tam, kde se lidé shodli na takových cílech. To co nazývají „společný cíl“ je pouze identický cíl mnoha jednotlivců, nebo cíl, k jehož dosažení jsou jednotlivci ochotni přispět oplátkou za pomoc, které se jim dostane při uspokojení jejich vlastních přání. Velmi často tyto společné cíle nebudou nejvyššími cíli, které jednotlivci mají, nýbrž prostředky, jichž různé osoby mohou použít k různým účelům.

  • Když jednotlivci k dosažení společných cílů, vytvářejí k tomu organizace jako např. stát a dávají jim vlastní cíle a prostředky. Avšak každá takto vytvořená organizace zůstává jednou z „osob“ mezi ostatními, byť v případě státu mnohem mocnější, než ostatní, má svou vlastní oddělenou a omezenou oblastí, v níž výlučně jsou její cíle nejvyšší. Meze této oblasti jsou určeny rozsahem, ve kterém se jednotlivci dohodli na určitých cílech a pravděpodobnost, že budou souhlasit s určitým průběhem jednání, nutně klesá spolu s tím, jak se rozsah takového jednání zvětšuje.

  • Na dobrovolnou dohodu o jednání státu se můžeme spolehnout jen potud, pokud se toto jednání týká oblastí, kde dohoda existuje. Tak kde není, je potlačování individuální svoboda.

  • Pokud se lidé shodnou na tom, že vytvoří parlament a že mu dají úkol, který přesahuje dohodu většiny, např. v oblasti hospodaření, tak parlament nutně začne být považován za neefektivní „žvanírnu“, který nic nevyřeší. Začne sílit přesvědčení, že by problémy měli řešit „odborníci“, stálých úředníků nebo nezávislých autonomních komisí.

  • Socialistická vláda nesmí dovolit příliš se vázat demokratickou procedurou.

  • Neefektivnost parlamentu tkví hlavně v tom, že dostal za úkol detailní správu ekonomických záležitostí národa. Je absurdní o každém kroku ekonomického plánu hlasovat tak, aby došel ke koherentnímu plánu. Na rozdíl od generála v poli nemají jediný cíl a nemají podřízeny všechny prostředky nutné k dosažení jediného cíle.

  • Parlament je vhodný na formulování obecných pravidel platných pro všechny a na kterých se dohodne většina ve společnosti3. V oblastech, kde se diferencované rozhodování jednotlivých případů nemůže řídit obecným pravidlem, by měli pravidla formulovat organizace, která této oblasti přísluší.

  • Důsledkem to je, že se často hnutí prosazující plánování volá po ekonomickém diktátorovi. Parlament ho již nemůže kontrolovat. Ten může kontrolovat plnění úkolu všude tam, kde může poskytovat přesné směrnice, kde se může napřed dohodnout na cíli a pouze předávat vypracované podrobnosti. Ale tam, kde dokonce si parlament není vědom ani konfliktů, které vznikají při plnění plánu, je situace odlišná.

  • Zřejmě naše generace příliš mnoho mluví a přemýšlí o demokracii a příliš málo o hodnotách, kterým demokracie slouží.

  • Svoboda není prostředek k dosažení vyššího politického cíle. Je to nejvyšší politický cíl sám. Demokracie je prostředkem, užitečný nástroj zachování vnitřního míru a individuální svobody.

  • Demokracie není zdrojem moci, ale jejím omezení, které brání tomu, aby moc znamenala svévoli. Ale nedělá to svou existencí. Jestliže se demokracie rozhodne pro úkol, jehož splnění nezbytně vyžaduje použití moci, která se nemůže řídit pevnými pravidly, musí se sama stát mocí svévolnou.

6 Plánování a panství zákona

  • Nejlépe rozlišuje podmínky ve svobodné zemi od podmínek země, ve kterých vládne svévole, respekt svobodné země k velkým principům známým jako vláda zákona.

  • Beze všech technických problému to znamená, že vláda ve svobodné zemi je ve veškerém svém jednání vázána pevnými pravidly vyhlášenými předem – pravidly, která umožňují s dostatečnou jistotou předvídat, jak autorita za daných okolností svou moc použije, a na základě této znalosti plánovat vlastní individuální plány. Toto rozlišuje panství práva od vlády svévole.

  • V podmínkách panství práva se vláda sama omezuje na stanovení pravidel určující podmínky, za kterých mohou být disponibilní zdroje použity, a jednotlivcům přenechává rozhodnutí o cílech použití těchto zdrojů. V podmínkách svévolné vlády řídí použití výrobních prostředků k určitým cílům vláda.

  • První typ pravidel je možné stanovit předem a mohou mít podobu formálních pravidel, která nemíří k žádným přáním nebo potřebám druhých lidí.

    • Jsou zamyšlená tak, aby byla pouhým nástrojem při sledování různých individuálních cílů lidí.

    • A jsou, nebo by měla být, zamýšlená pro tak dlouhé období, že není možné vědět, zda budou některým lidem pomáhat více než jiným.

  • Ekonomické plánování kolektivistických společenských typů nutně znamená opak. Plánovací autorita se nemůže omezit na poskytování příležitostí neznámým lidem, abych jich použila podle svého vlastního uvážení. Soustavně musí odpovídat na otázky, na která nemohou odpovědět formální pravidla, a při těchto rozhodnutí musí rozlišovat opodstatněnost potřeb různých lidí. Opatření závidí na okamžitých okolnostech a bude při nich vždy nutné zvažovat rozporné názory různých lidí nebo skupin. Nakonec bude muset rozhodnout něčí názory na to, čí zájmy jsou důležitější, a tyto názory se musí stát součástí zákona země, dalším rozlišovacím znakem postavení, které donucovací aparát vlády získává vůči lidu.

  • Nejtěžší je ale dodržet v praxi omezení vlády, aby panství práva se stalo omezením vlády. Analogie formálních pravidel: silniční provoz a správa silnic. Pravidla říkají jak máji pro nás neznámí lidé jezdit a používat silnice, ale neříkají, kam mají jet a většinou ani kudy.

  • Dnes žijeme v době, kdy je přímo vášní vlády řídit vše a používat druhý typ pravidel. Skoro každý zákon odráží zájmy určitých skupin lidí s jejich názory.

  • Argumenty pro to, aby stát dohlížel na pravidla prvního typu.

    • Ekonomický argument. Mají-li lidé využít své znalosti co nejlépe, musí sami rozhodovat, jak ke svým cílům použijí prostředky, které jsou k dispozici4.

    • Morální nebo politický argument. Má-li stát přesně předvídat důsledky svého jednání, znamená to, že těch, kterých se toto jednání týká, nemůže nechat žádnou volbu. Znamená to, že takový stát volí mezi různými cíli. Chceme-li vytvářet nové příležitosti, otevřené všem, nabízet šance, které mohou lidé využívat podle vlastního uvážení, není možné předvídat přesné výsledky.

      • Obecná pravidla, skutečné zákony, musí být proto, na rozdíl od konkrétních příkazů, orientovány k tomu, aby působili na okolnosti, které nemohou být detailně předvídány, a jejich vliv na určité cíle nebo určité lidi nemůže být tudíž znám předem.

      • Stát by přestal být utilitárním nástrojem, aby napomáhal k nejúplnějšímu rozvoji člověka a lidstva a nestává se „morálním“ institucí, která vnucuje své názory na všechny morální problémy, ať už jsou tyto názory morální nebo krajně nemorální.

  • Někdo namítá, že zde nevzniká žádný problém, protože pokud jde o otázky, o kterých bude rozhodovat, nemá být, a ani nemusí být ekonomický plánovač veden svými individuálními předsudky, nýbrž by se měl opírat o obecné přesvědčení o tom, co je správné a rozumné.

    • Tuto myšlenku podporují hlavně Ti, kteří mají zkušenosti z určité oblasti. Nejsou nutně znalí celku. Například kapitalisté a podnikatelé se dohodnou v určitém oboru na určité politice na omezení výroby a tudíž na vykořisťování spotřebitelů, nevzniká zpravidla žádná obtíž při dělení kořisti v poměru k dřívějším výsledkům nebo podle nějakého jiného principu. Ztráta tisíců a milionů lidí se jednoduše přehlíží nebo se bere v úvahu zcela neadekvátně.

    • Prověřit užitek principu „správnosti“ při rozhodování o problémech, jež vznikají při ekonomickém plánování, musíme aplikovat na problém, kdy lze jasně vidět ty, kteří získávají a ty, kteří ztrácejí. V takových příkladech se hned pozná, že odpověď nemůže poskytnout žádný obecný princip, jak například správnost. Má-li se volit mezi vyššími mzdami pro sestry nebo doktory a lepšími službami pro nemocné, mezi tím, aby děti měli více mléka nebo zemědělští dělníci vyšší mzdy atd., není pro nutně „správnou“ odpověď nutné nic menšího než úplný systém hodnot, ve kterém by měla své místo každá potřeba každé osoby či skupiny.

  • Není pochyb o tom, že plánování nezbytně znamená, mezi určitými potřebami různých lidí a dovolovat jednomu člověku to, co musí být zakázáno jiným. Plánování musí stanovit pomocí zákona, jak dobře se budou mít určité skupiny lidí a co budou různí lidé smět mít a dělat. Tedy opak panství práva ve smyslu formálního zákona a neexistence zákonných privilegií určitých lidí vybraných autoritou. Panství práva chrání rovnost před zákonem.

  • Vláda, která vědomě směřuje k materiální nebo předmětné rovnosti různých lidí a jakákoliv politika směřující přímo předmětnému ideálu spravedlnosti v rozdělování musí vést k destrukci panství práva.

  • Dokonce lze konstatovat, že k tomu aby panství zákona bylo efektivnější, je důležitější, aby existovalo pravidlo aplikované vždycky bez výjimek, než to, že pravidlo je. Příklad: nezáleží na tom, zda jezdíme na silnici vpravo či vlevo do té doby, dokud jezdíme všichni na stejně straně. Podstatné je to, že pravidlo nám umožňuje předvídat chování ostatních.

  • Konflikt mezi formální spravedlností či rovností před zákonem na jedné straně a pokusy realizovat různé podoby předmětné spravedlnosti a rovnosti na druhé straně mají rovněž podíl na zmatku kolem pojmu „privilegium“. Např. aplikace termínu privilegia na majetek jako takový. Privilegium by bylo, kdyby například vlastnictví půdy bylo vyhrazeno pouze šlechtě. Nebo kdyby privilegium prodávat či kupovat určité věci bylo vyhrazeno určitým lidem vybraným autoritou. Avšak nazývat privilegiem soukromý majetek, který mohou za stejných podmínek získat všichni, protože jenom některým se to podařilo ho získat, znamená zbavovat slovo privilegium jeho významu.

  • Důležité, zda jednotlivec může předvídat jednání státu a tuto svou znalost využít jako východisko při formulaci vlastních plánů s tím, že stát nemůže využívání své činnosti kontrolovat a že jednotlivci přesně vědí, do jaké míry budou chráněni proti zasahování druhých, nebo zda stát hodlá individuální úsilí mařit. Stát, který kontroluje míry a váhy jedná, zatímco stát, který dovoluje používat násilí, např. v podobě stávkových hlídek, nejedná. V prvním případě je stát věrný liberálním principům potud, pokud jsou pravidla stanovena s tím, že budou trvalá. V druhém nikoliv.

  • Panství zákona bylo vědomě rozvíjeno pouze v liberálním věku a je jednou z jeho největších vymožeností nejen jako ochrana, nýbrž jako právní ztělesnění svobody. Immanuel Kant řekl: „člověk je svobodný, nemusí-li poslouchat žádnou osoby, nýbrž pouze zákon.“ Jako nejasný ideál však panství zákona existovalo přinejmenším od římských dob a po několik posledních století nebylo nikdy tak ohroženo jako dnes.

  • Myšlenka, že zákonodárná moc je neomezená, je zčásti výsledkem svrchovaností lidu a demokratické vlády. Byla ještě posílena myšlenkou, že pokud je veškeré jednání státu patřičně schváleno parlamentem, je panství práva zachováno. To je však naprosté nepochopení významu panství zákona Příklad. Možná že Hitler získal neomezenou moc přísnou ústavní cestou, takže cokoliv dělal děla legitimně v právnickém smyslu. Avšak kdo by chtěl tvrdit, že v Německu stále trval panství práva?

  • Pokud má však zákon poskytovat autoritu řídit ekonomický život, musí jim dávat pravomoc dělat a prosazovat rozhodností za okolností, které nelze předvídat, a podle principů, které není možné stanovit v obecné formě. V důsledku to se musí zřizovat různé Úřady a Autority. Dle toho jak jsou dnes na všechny aspekty života různé takové instituce státem zřízeny lze usuzovat, že vstát požívá svévoli a nectí panství práva.

  • Je politování hodně, že největší socialisté obhajující centrální plánování, jako např. H. G. Wells, vášnivě obhajovali lidská práva. Deklarace lidských práv se ale nejen hemží výjimkami a ztrácí tak pro nás jakýkoliv význam. Např. VŠEOBECNÁ DEKLARACE LIDSKÝCH PRÁV, čl. 29. říká: „Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.“ Zde se to s panstvím práva nemyslí vážně5.

7 Ekonomické řízení a totalitarismus

  • Většina upřímných plánovačů sotva pochybuje, že řízenou ekonomiku je třeba provozovat víceméně diktátorsky. Musí být řízena týmem expertu pod velením jednoho velitele. Jejich slabou útěchou je, že se řízení se bude vtahovat pouze na ekonomiku. Kdo by to potom chtěl znevažovat.

  • Jistota, že bude řízena jen ekonomická oblast, je nepodložená. Snaží se nám vnutit, že peníze jsou problém naší svobody. Ale peníze jsou jedním z největších nástrojů naší svobody. Bez peněz by „peněžní motivy“ museli být nahrazeny „neekonomickými podněty“. Příjemce odměny by již nesměl volit, a že, ať už tuto odměnu stanovil kdokoliv, určil nejenom její velikost, nýbrž také konkrétní formu, ve kterém má být užita.

  • Oddělené ekonomické motivy neexistují, ekonomický zisk nebo ekonomická ztráta je pouze takovým ziskem či ztrátou, kdy je stále v naší moci rozhodnout, kterých z našich potřeb a přání se mají týkat. V tomto lze zahlédnout důležité zrnko pravdy v obecném přesvědčení, že ekonomické záležitosti se týkají pouze méně důležitých životních cílů a pochopit pohrdání ekonomickými zájmy. Dokud můžeme volně nakládat se svým a celým svým majetkem volně nakládat, připraví nás ekonomická ztráta vždycky jen o ta realizovatelná přání, která považujeme za nejméně důležitá. Zatímco, když řekneme, že hodnota toho, co jsme ztratili, je mnohem vyšší než hodnota ekonomická, nebo že jí nelze ekonomicky vyjádřit, znamená to, že musíme ztrátu snést tam, kam dopadla.

  • Je mnoho věcí, které jsou důležitější než cokoliv, co může zasáhnout ekonomický zisk nebo ztrátu, jež ční vysoko nad požitky a dokonce nad mnohými životními nezbytnostmi postihovanými nezbytnostmi ekonomickými výkyvy. Ve srovnání s nimi je „špinavý zisk“, tj. zda jsme na tom ekonomicky poněkud lépe nebo hůř, jeví jak málo důležitý. Toto lidi vede k mylnému závěru, že ekonomické hodnoty pro nás méně důležité než ostatní. Být řízen ve svém ekonomickém snažení znamená být řízen vždycky, pokud dám najevo své specifické záměry. Protože pokud své specifické zájmy dám najevo, musí je někdo schválit, musím být prostě řízen se vším všudy.

  • Je otázkou zda máme být schopni uspokojovat, co považujeme za své více nebo méně důležité potřeby, způsobem, kterému dáváme přednost. Otázka je, zda to budeme my, kdo budeme rozhodovat o tom, co je pro nás důležité a co méně důležité, nebo zda o tom bude rozhodovat plánovač.

  • Takzvaná ekonomická svoboda, kterou nám plánovači slibují, znamená, že sotva bude existovat nějaký aspekt tohoto života, počínaje základními potřebami a konče vztahy v rodině a k přátelům, počínaje povahou naší práce a končí využíváním volného času, který by plánovač „uvědoměle neřídil“.

  • Plánovačova moc nad naším soukromým životem nebude o nic menší, rozhodne-li nevykonávat jí přímým řízením naši spotřeby. Zdrojem moci nad spotřebou, kterou taková autorita má v plánovité společnosti, je řízení výroby. Naše svoboda výběru v konkurenční společnosti spočívá na skutečnosti, že když někdo odmítne uspokojit naše přání, můžeme se obrátit na někoho jiného. Máme-li však co dělat s monopolistou. Jsme mu vydání na milost. A autorita řídící celý ekonomický systém bude nejmocnějším monopolistou, jakého si lze představit.

  • Moc propůjčená řízením výroby a cen je téměř neomezená. V konkurenční společnosti závisejí ceny, které musíme za nějakou věc zaplatit, míra, ve které můžeme nějakou věc získat místo jiné, na množství jiných věcí, o které připravujeme ostatní členy společnosti tím, že si tuto věc bereme. Tato cena nikdy není určena něčí vůlí. Jestliže se nám určitý způsob dosahování našich cílů jeví jako příliš nákladný, máme možnost zkusit jiný. Za překážky na naší cestě nelze přisoudit vinu někomu, kdo naše cíle neschvaluje, nýbrž faktu, že tyto prostředky chce použít někdo jiný někde jinde.

  • Protože autorita bude mít moc překazit jakékoliv úsilí, aby tak vyloučila jeho vůdčí úlohu, bude řídit naší spotřebu téměř tak účinně, jako kdyby přímo říkala, jak máme naložit se svým důchodem.

  • Vůle autority nebude vést jen náš každodenní život jako spotřebitelů, bude ho ještě více určovat v našem postavení výrobců. Tyto dva aspekty našeho života nelze oddělit. Protože většinu času trávíme v práci, tak svoboda volby povolání je pro nás snad důležitější než svoboda nakládat se svým důchodem. Je sice pravda, že i v tom nejlepším světě bude tato svoboda velice omezení. Avšak záleží na tom, abychom měli alespoň jistou volbu, abychom nebyli absolutně připoutání k určité práci, kterou pro nás někdo vybral, nebo kterou jsme si v minulosti zvolili, a aby, začne-li být naše postavení v práci zcela nesnesitelné nebo táhne-li naše srdce k nějaké jiné, existovala pro schopného skoro vždycky cesta nebo oběť, za jejich cenu by mohl dosáhnout svého cíle.

  • Zde stát může vykonat velká kus práce, když pomůže šířit znalosti a informace a napomůže-li k mobilitě. Jenže takový stát musí být opakem ke státu, který plánuje proti konkurenci.

  • Není velký rozdíl, jestliže se plánovací autorita omezí na stanovování podmínek zaměstnání a pokusí-li se regulovat počet pracovníků přizpůsobováním těchto podmínek.

  • Fakt, že většinu věcí v konkurenčním prostředí lze většinu věcí získat nějakou cenu – ačkoliv cena, kterou musíme platit je často krutě vysoká, má význam, která sotva lze přecenit. Alternativou však není úplná svoboda volby, nýbrž příkazy a zákazy, které musíme poslouchat, a koneckonců přízeň mocných.

  • Lidé argumentující vyššími hodnotami, přehlíží fakt, že bychom nesměli obětovat své nižší potřeby pro zachování vyšších hodnot a že by toto volbu dělal za nás někdo jiný, nemají velký respekt k důstojnosti jednotlivce. Život a zdraví, krása a ctnost, čest a duševní mír mohou být často zachovány pouze jen při vynaložení značných materiálních nákladů a někdo tuto volbu udělat musí. Je nepopiratelné, že my nejsme často ochotní přinášet materiální oběti nezbytné k ochraně těchto vyšších hodnot vůči veškerému jejich prznění. Např. mohli bychom snížit počet úrazů a mrtvých při dopravních nehodách na nulu, kdybychom byli ochotni nést náklady – třeba tím, že zrušíme automobily. A totéž platí u tisíce jiných příkladů, ve kterých neustále riskujeme život, zdraví a všechny ušlechtilé hodnoty ducha své a svých bližních, abychom dosáhli toho, co zároveň nazýváme svým hmotným pohodlím. Ani tomu nemůže být jinak, neboť všechny naše cíle soutěží o tytéž prostředky A neměli bychom usilovat jen o absolutní hodnoty, nemají-li být právě ony ohroženy.

  • Kdokoliv mluví o potencionální hojnosti, která, kdyby skutečně existovala, by znamenala, že neexistují ekonomické problémy, které činí volbu nevyhnutelnou, je buď nečestný, nebo neví, o čem mluví. A právě tato falešná naděje nás žene k plánování jako nic jiného.

  • Neměli bychom klamat sami sebe, pokud bychom hledali útěchu v úvaze, že zavedení centrálního plánování by vedlo pouze návratu k poutům a regulím, které ovládali ekonomickou činnost po většinu času. V průběhu liberální éry vytvořila pokračující dělba práce situaci, kdy téměř každá naše činnost je součástí společenského procesu. To je vývoj, který nemůžeme zvrátit, protože jenom tak můžeme udržovat značné vzrostlé obyvatelstvo na současné životní úrovni. V důsledku toho by však nahrazení konkurence centrálním plánováním vyžadovalo centrální řízení mnohem větší části našeho života, než o co se kdykoliv pokoušel. „Kolektivní uspořádávání našich potřeb“ vede k totalitarismu.

  • Ekonomická svoboda, která je předpokladem každé jiné svobody, nemůže být svobodou od ekonomických starostí, kterou nám socialisté slibují a kterou lze získat jen tím, že jednotlivec bude současně zbaven nutnosti i možnosti volby. Musí to být svoboda ekonomické činnosti, která spolu s právem volby s sebou nevyhnutelně nese riziko a odpovědnost za tuto právo.

8 Kdo? Komu?

  • Jedna z nejobvyklejších námitek proti konkurenci je, že je „slepá“. Slepota je vlastnost i starověké bohyně spravedlnosti. Ačkoliv konkurence a spravedlnost mají sotva ještě něco společného, je stejnou chválou konkurence i spravedlnosti, že nehledí na osoby.

  • Stejně důležité jako to, že při formulaci pravidel nemáme být schopni předvídat, která konkrétní osoba získá její aplikací a která ztratí je to, že není možné říci předem, kdo bude šťastný a koho stihne pohroma, to že tresty a odměny nejsou rozdělovány podle něčího názoru na zásluhy a provinění různých lidí, nýbrž že závisí na jejich schopnostech a štěstí. A to nic neplatí o nic méně proto, že v konkurenci jsou při určování osudů často náhoda a štěstí stejně důležité jako dovednost a předvídavost.

  • Volba, která je nám otevřena, není volbou mezi systémem, ve kterém bude každý dostávat, co si zaslouží podle nějakého absolutního a obecného měřítka správnosti a systémem, ve kterém je podíl jednotlivce zčásti určován náhodou nebo štěstím, nýbrž systémem, ve kterém vůle málo rozhoduje. Je volbou mezi systémem, ve kterém vůle několika osob rozhoduje o tom, kdo má co dostat a systémem, ve kterém to závisí alespoň zčásti na schopnosti a podnikavosti lidí, a zčásti na nepředvídatelných okolnostech.

  • I když příležitosti v konkurenčním prostředí jsou otevřené chudému mnohem omezenější než příležitosti pro bohatého, je nicméně pravda, že v takové společnosti je chudý mnohem svobodnější než osoba s mnohem větším komfortem v jiném typu společnosti. Pro chudého je možnost získat velké bohatství je konkurenční prostředí více šancí, ve kterém to závisí pouze na něm a nikoliv na přízni mocných.

  • Myslet si, že moc, které se státu dostává, a na něj bude přenesena z jiných, je mylné. Je to moc nově vytvořená, jakou v konkurenčním prostředí nikdo nemá. Pokud je vlastnictví rozděleno mezi mnoho nezávisle jednajících majitelů, nemá žádný výlučnou moc, aby určoval důchod a postavení konkrétních lidí. Nikdo není k tomuto majiteli připoután, kromě případu, kdy nabízí lepší podmínky, než kdokoliv jiný.

  • Naše generace zaručila, že systém soukromého vlastnictví je nejdůležitější zárukou svobody nejen těch, kdo majetek vlastní, nýbrž i všech ostatních. Jsou-li však výrobní prostředky svěřeny do jediných rukou, až už to jsou nominálně ruce „společnosti“ jako celku či rukou diktátora, pak kdokoliv, kdo tuto kontrolu vykonává, má nad námi úplnou moc. Moc, kterou má nade mnou miliardář, i když je mým sousedem nebo zaměstnavatelem, je mnohem menší než moc, kterou má ten nejmenší funkcionář, který vládne donucovací silou státu a na jeho libosti závisí, zda a jak se má dovolit žít nebo pracovat. Kdo by popíral, že svět, kde je bohatý mocný, je stále ještě lepší než ten svět, ve kterém může získávat bohatství jen ten, kdo je mocný.

  • Těsná závislost všech ekonomických jevů činí obtížným zastavit plánování právě tam, kde bychom si přáli, a že jakmile omezování volného fungování trhu přesáhne určitý stupeň, bude muset plánovač rozšiřovat své řízení tak dlouho, dokud neobsáhne úplně všechno.

  • Jakmile se postavení jednotlivce určováno nikoliv neosobními silami, nikoliv výsledkem konkurenčního úsilí mnoha lidí, nýbrž vědomým rozhodováním autority, postoj lidí k vlastnímu postavení ve společenském uspořádáni se nutně mění. Vždycky bude existovat nerovnost, která se bude jevit jako nespravedlnost těm, kteří jí trpí, naděje, která se bude zdát nezaslouženě zmařena, a rány osudu, které si někdo nezasloužil. Když se toto uvědoměle řízené společnosti přihodí, pak způsob, kterým budou lidé reagovat, bude velmi odlišný podle toho, jak reagují, když jde o důsledky něčí volby. Nezaměstnanost nebo ztráta důchodu, které ve společnosti vždycky někoho postihnou, jsou určitě méně degradující jako důsledek neštěstí než vědomým rozhodnutím autority.

  • Zatímco lidé budou snášet utrpení, které může postihnout každého, nebudou tak snadno snášet utrpení, které je výsledkem rozhodnutí autority.

  • Jakmile se jednou vláda pustí do plánování ve jménu spravedlnosti, nemůže odmítnout odpovědnost za osud nebo postavení všech.

  • Asi Lenin v Rusku zavedl úsloví „kdo, komu?“, které vlastně shrnuje univerzální problém socialistické společnosti.

  • Je třeba odlišit dvě věci, ve kterých spočívá celý rozdíl mezi svobodným a totalitním systémem.

    • Lze učinit opatření, aniž je možno vědět, jak tato opatření ovlivní konkrétní jednotlivce. O tom již byla řeč dříve.

    • Rozhoduje rozsah činnosti vlády, zda všechno, co každá osoba dostává, závisí na vládě, nebo zda je vliv vlády omezen na to, aby někteří lidí dostali některé věci určitým způsobem a v určitém čase.

  • Kontrast mezi liberálním a totálně plánovitým systémem je charakteristicky ilustrován společnou stížností nacistů a socialistů na „umělé oddělení ekonomiky a politiky“ a jejich stejně společným cílem na převahu politiky nad ekonomikou. To zjištění znamená nejenom to, že ekonomické síly smějí pracovat pro cíle, které nejsou cíle politiky vlády, nýbrž také to, že znamená, že chtějí, nýbrž také to, že ekonomické moci lze použít nezávisle na vládních směrnicích a pro cíle, které nemusí vláda schvalovat. Alternativou není pouze to, že by měla existovat jen jedna moc, nýbrž že tato jediná moc, vládnoucí skupina, má kontrolovat všechny lidské cíle, že má mít úplnou moc nad postavením každého jednotlivce ve společnosti.

  • Ji jisté, že vláda musí použít své moci, aby se uskutečnil čísi ideál spravedlivého rozdělování. Avšak jak může této moci použít a jak jí použije? Existuje pouze jeden obecný princip, jedno prosté pravidlo, které může každému poskytnout určitou odpověď na všechny otázky: rovnost, úplná a absolutní rovnost všech jednotlivců ve všem, co je předmětem lidského řízení. Nic však není vzdálenější pravdě, než to, že by lidé považovali mechanickou rovnost za žádoucí. Žádné socialistické hnutí nezískalo významnější podporu na slib zavedení absolutní rovnosti. Pouze slibovali, že spravedlivější a rovnější rozdělování. Což je něco úplně jiného. Požadavek absolutní rovnosti by přesně a úplně určoval autoritě, jak má řídit a rozhodovat. Odpověď na otázku zásluh by byla vyřešena. Ale při druhém slibu se muší rozhodovat o každém konkrétním případu nanejvýš podle pravidle, že máme bohatému vzít co možná nejvíce. Když však doje na dělení kořisti, je problém stejný, jako kdyby formulka „“větší rovnosti“ nebyla nikdy vyslovena.

  • Některým lidem činí obtíže připustit, že nemáme morální měřítka, která by umožňovala vypořádat se se všemi otázkami. Neustaly by se populární ideje o „spravedlivé“ ceně či „správné ceně“ a pod na samy záhy do určitých měřítek? Nemáme snad smysl pro správnost a spravedlivost? Takovéto naděje nejsou opodstatněné. Naše měřítka jsou odvozena z konkurenčního režimu, který jsme poznali, a nutně by zanikla brzo po zániku konkurence. Mínili bychom správnou cenu jako obyčejnou či takovou jakou si podle posledních zkušeností přejeme.

  • Co je „správná cena“ určitého zboží nebo „spravedlivá odměna“ za službu, by mohlo být myslitelně objektivně určeno, kdyby byla požadovaná kvanta zboží a práce stanovena nezávisle. Kdyby byla tato kvanta dána bez ohledu na náklady, plánovač by se mohl pokusit zjistit, jaká cena nebo mzda je nutná, aby vyvolal žádoucí nabídku. Avšak tím, že plánovač rozhodne, kolik se musí vyrobit od každého druhu zboží, tím také musí určit, jaká bude cena či spravedlivá odměna. Tím, že plánovač rozhoduje o relativním významu různých cílů, rozhoduje také o relativním významu různých skupin a lidí. Protože se nepředpokládá, že by považoval lidí za pouhé nástroje, musí brát tyto důsledky v úvahu a vědomě porovnávat význam různých cílů s důsledky svých rozhodnutí. To však znamená, že bude nutně přímo kontrolovat podmínky různých lidí.

  • Není třeba nic dodávat o pravděpodobnosti, se kterou se lidé ve svobodné společnosti takovému řízení podvolí, nebo o tom, zda zůstanou svobodní, když se podvolí.

  • Socialisté, tito kultivovaní rodiče barbarského potomstva, tradičně doufají, že tento problém vyřeší výchovou. K odůvodnění konkrétního plánu však není třeba racionálního vysvětlení, nýbrž přijetí nějaké víry. A poznali, že situace vyžaduje všeobecné přijetí společenského světového názoru - Weltanschauung, určitého souboru názorů. Jako první socialisté tedy vytvořili většinu nástrojů indoktrinace, které pak nacisté a fašisté použili. Ti už toho tolik vymýšlet nemuseli. Socialisty totiž napadlo organizovat sport a hry, fotbal a turistiku ve stranických klubech, kde by členové nebyli infikování jinými názory. Snažili se, aby členové strany se odlišovali od ostatních pozdravem a formou oslovování. To oni svou organizaci „buněk“ a metod trvalého dohledu nad soukromým životem vytvořili prototyp totalitní strany. Balila a Hitlerjugend, Dopolavoro a Kraft durch Freude, politické uniformy a ozbrojené stranické útvary, to všechno je jen o málo víc než pouhá imitace starších socialistických institucí.

  • Kde je socialistické hnutí těsně spjato se zájmy určité skupiny, zpravidla nejkvalifikovanějších dělníků, je problém vytvoření společného názoru na žádoucí status různých členů společnosti relativně prostý. I jinde ale socialistická teorie a taktika spočívala na myšlence rozdělení společnosti na dvě třídy se společnými, avšak navzájem konfliktními zájmy.

  • Prostředky zajišťující podporu jedné skupiny nestačí k podpoře ostatních. Proto vznikají soupeřící socialistická hnutí. Nebylo mezi nimi rozdílu v otázce, že vůle státu má každému přisoudit jeho místo ve společnosti. Avšak byly zde a vždy budou nejhlubší rozepře o tom, jaké je správné místo jednotlivých tříd a skupin.

  • Staří socialisté, kteří své strany považovali za přirozené berany všeobecného hnutí socialismu, těžko chápali, že s každým dalším rozšiřováním socialistických metod se zášť početných chudých vrstev musí obrátit proti nim. A v těchto vrstvách získávali své příznivce fašisté a nacisté v mnoha zemích. Hnutí byla sto přitahovat lidi, kteří souhlasili s tím, že je žádoucí, aby stát řídil veškerou ekonomickou činnost, avšak nesouhlasili s cíli, prosazované politickou silu aristokracií průmyslových dělníků.

  • Nové socialistické hnutí začalo s mnoha taktickými výhodami. Vyrůstal v liberálním a demokratickém světě, kterému přizpůsoboval svou taktiku a přebíral mnoho liberálních ideálů. Fašismus a nacismu již ale vyrůstali v prostředí, které mělo zkušenosti stále více regulované společnosti s jasným vědomím, že demokratický a internacionální socialismus směřuje k navzájem neslučitelným ideálům. Především však měly úspěch proto, že nabízeli teorii neboli Weltanschauung, která se zdála ospravedlňovat privilegia slibovaná jejich stoupencům.

9 Jistota a svobody

  • Podobně jako falešná „ekonomická svoboda“ bývá i ekonomická jednota vydávána za nepostradatelnou podmínkou reálné svobody. V jistém smyslu je to pravdivé i důležité. Idea ekonomické jistoty je však neméně vágní a nejednoznačná, než většina termínů v této oblasti.

  • Hned na začátku postavíme proti sobě dva druhy jistot.

    • Omezená jistota, které lze dosáhnout pro všechny, jež tudíž není privilegiem, nýbrž legitimním předmětem chtění

    • Absolutní jistotu, které nelze ve svobodné společnosti dosáhnout a jež by neměla být udělována jako privilegium kromě několika zvláštních a výjimečných případů jakou soudců, kde je tato jistota důležitá.

  • Tyto dvě jistoty tvoří:

    • Jistota před drsným fyzickým strádáním, zabezpečení daného minima základních potřeb pro všechny.

    • Jistota dané životní, úrovně nebo relativního postavení, jichž nějaká osoba nebo skupina. požívá vzhledem k ostatním. Neboli jistota stálého důchodu, který si nějaká osoba údajně zaslouží.

  • Není důvodu, proč by ve společnosti, která dosáhla takové obecné úrovně bohatství jako společnost naše, neměl být první druh jistoty zaručen všem, aniž by to obecně ohrožovalo svobodu. Je ale kolem toho mnoho obtížných otázek, např. vymezení životní úrovně a hlavně, zda ti, kteří se takto spoléhají na společnost, mají právo využívat týchž svobod jako ostatní. Neopatrné řešení těchto problému by mohlo způsobit vážné a dokonce i nebezpečné politické problémy. Nemůže však být pochyb, že taková společnost může zajistit každému nějaké minimum potravy, oděvů a přístřeší dostatečné pro zachování zdraví a schopnosti pracovat. Společnost tohoto stavu již dosáhla.

  • Není také žádný důvod, proč by stát neměl jednotlivcům pomáhat zajišťovat se proti obvyklým životním nebezpečím, proti nimž vzhledem k jejich nepředvídatelnosti může patřičně zabezpečit málokdo. Existuje ale však mnoho bodů, na kterých se zastánci konkurenčního systému a těch, kteří ho chtějí nahradit něčím jiným, neshodnou6, a ve jménu sociálního zabezpečení je možné zavést opatření, která budou mít tendenci udělat konkurenci více či méně neúčinnou. V principu však není mezi státem, který poskytuje tímto způsobem větší jistotu, a zachováním individuální svobody nic neslučitelného. Kdokoliv může zmírnit následky nějaké katastrofy.

  • Je zde konečně svrchovaně důležitý problém boje proti obyčejným výkyvům hospodářské činnosti a opakujícím se vlnám nezaměstnanosti, které je doprovázejí. Te je nejnaléhavější a nejsložitější problém naší doby.

  • Plánování jistoty, která tak zákeřně působí na svobodu, je jiného druhu. Je to plánování směřující k ochraně jednotlivců nebo skupin proti klesání jejich důchodů, k jakému, i když nezaslouženě, nicméně denně dochází v konkurenční společnosti, proti ztrátám spojeným s krutými důsledky bez jakéhokoliv morálního ospravedlnění, nicméně však neoddělitelným od konkurenčního systému. Tento požadavek jistoty je jen jinou formou požadavku spravedlivého odměňování, odměňování přiměřeného subjektivním zásluhám a nikoliv objektivním výsledkům něčího úsilí.

  • Záruku daného důchodu však nelze poskytnout každému, má-li být zachována svoboda volby zaměstnání.

  • Jestliže mají být chránění před nezaslouženým ztrátami ti, jejichž užitečnost poklesla vlivem okolností, které nemohli ani předvídat, ani řídit, a má-li se těm, jejichž užitečnost stejným způsobem vzrostla, zabránit, aby měli nezasloužený zisk, pak odměňování záhy přestane mít jakýkoliv vztah ke skutečné užitečnosti.

  • Jestliže rozdělené dle užitečnosti není možné, musí nastoupit příkazy.

  • Ve světě, jaký je, nelze od lidí ještě dlouho očekávat, že budou ze sebe vydávat to nejlepší, pokud se to přímo nedotkne jejich zájmů. Aplikace inženýrské techniky ne celý národ – a právě v tom je význam plánování – vytváří těžko řešitelný problém disciplíny. Vzniká problém sankcí. Kdosi řekl, že v konkurenčním prostředí je poslední instancí dráb, tak nejvyšší sankcí v plánovitém hospodářství je kat. Manažer v plánovité společnosti je při svém neúspěchu více ohrožen než podnikatel v konkurenčním prostředí, kde může maximálně zbankrotovat.

  • Ve svobodné společnosti jistě každý, kdo potřebuje vojenský režim práce, najít svou práci. Ale vždy má zase svobodu odejít, když ho vojenský režim práce omrzí. V plánovité společnosti takovou možnost nemá.

  • Není nic krutějšího, než to, oč se snaží např. i odbory, a to vykořisťování slabšího nebo méně šťastného člena společnosti skupiny výrobců výrobcem dobře zabydleným, jemuž to umožnila „regulace“ konkurence. Málo hesel nadělalo tolik škody jako ideál „stabilizace“ určitých cen nebo mezd, jež sice některým zajistila důchod, ale činila stále svízelnější postavení ostatních.

  • Všeobecné státem buď tolerované, nebo podporované úsilí dosáhnout jistoty restriktivními opatřeními vedlo ke stále větší transformaci společnosti. Německo vedlo a ostatní státy následovali. Německo není zvláštní v tom, že by měli vrozený předpoklad pro kasárenský styl života a vojenský pořádek, jak se tvrdí. Její zvláštní charakter nespočíval v trvalé organizovanosti většiny národa pro válku, nýbrž v tom, že se téhož typu organizace používalo pro více účelů. Větší číst civilního života byla vědomě organizovaná shora, a že velká část německého národa se nepovažovala za nezávislé jedince, nýbrž za jmenované funkcionáře. Německo bylo, jak se Němci sami chlubili, už dlouho Beamtenstaat – stát úředníků.

  • Je velmi pochybné, zda lze ducha svobody kdekoliv vyhladit násilím, ale není jisté, že jakýkoliv národ odolá podobnému procesu, kterým byl pozvolna rdoušen národ německý. Je znepokojivé, když i Angličan Harold Laski v „Liberty in Modern State“: „Ti, kteří znají normální život chudého, ten neodbytný pocit hrozící katastrofy a křečovité hledání krásy, který mu neustále uniká, si snadno uvědomí, že bez ekonomické jistoty nestojí za to mít svobodu.“.

  • Svobodu si lze zachovat jen za určitou cenu. Chceme-li si uchovat svobodu, musíme znovu přesvědčení, na němž bylo panství svobody v anglosaských zemích založeno, které formuloval Benjamin Franklin větou, která platí jak pro naše jednotlivé životy, tak pro náš život národní: „Ti, kteří by se vzdali podstatné svobody, aby si opatřili trochu dočasného bezpečí, nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí.“

10 Proč se ti nejhorší dostávají nahoru

  • Mnozí plánovači, kteří se i smířili s nevyhnutelným nástupem totalitarismu, nepochopili podstatu tím, že ty nejodpudivější rysi totality jsou chyby jednotlivců jako třeba v Německu Julius Streicher, Manfred Freiherr von Killinger, Robert Leye, Aribert Hein, Himmler, Heydrych a dalších, ale nikoliv systému. Proč by to nemohli řídit slušní lidé?

  • Existují přesvědčivé důvody, že zjevné nejhorší rysy existujících totalitních systémů nejsou náhodnými vedlejšími produkty, nýbrž že je bude totalitarismus vždycky dříve nebo později produkovat. Právě tak jako bude demokratický státník s předsevzetím plánovat ekonomický život záhy konfrontován s alternativou buď na sebe vzít diktátorské pravomoci, nebo se svých plánů vzdát, bude totalitární diktátor záhy muset volit mezi nerespektováním běžné morálky a neúspěchem. Právě z tohoto důvodu mají ve společnosti směřující k totalitarismu větší naději na úspěch lidi bez skrupulí a zábran.

  • Musíme se vrátit k situaci, která předchází potlačení demokratických institucí a vytváření totalitního režimu předcházet. V tomto stádiu se ozývá všeobecné volání po rychlém a rozhodném jednání vlády a dominantním prvkem je nespokojenost s pomalostí a těžkopádností demokratické procedury. Nejvíc tudíž přitahuje muž nebo stran, kteří se zdají být dost silní a rozhodní, aby věcmi pohnuli z místa.

  • Socialistické strany ve středoevropských zemích seznámily masy s politickými organizacemi polovojenského charakteru, vytvářenými tak, aby se co nejúplněji pohltil soukromý život svých členů. Ačkoliv měli prostředky a síly a mohly získat vše, zdráhaly se. Aniž si to uvědomovaly, vytyčily si úkol, který mohla splnit pouze bezohlednost ochotná odhodit zábrany přijaté morálky.

  • Existuji tři hlavní důvody, proč taková početná a silná skupiny s homogenními názory nebude pravděpodobně vytvořena z nejlepších, nýbrž spíše z nejhorších živlů v každé společnosti.

  • Především asi obecně platí, že čím vyšší vzdělání a inteligence jednotlivců, tím diferencovanější budou jejich názory a sklony a tím méně pravděpodobně, že budou souhlasit s určitou hierarchií určitých hodnot. Ale ti, kteří tvoří „masu“ v hanlivém slova smyslu, ti nejméně originální a nezávislí, ochotní podpořit své specifické ideály vahou svého počtu.

  • Diktátor uspěje pouze tehdy, když obrátí na ty, kteří nemají díky nekomplikovaným a primitivním instinktům žádné vlastní názory a jsou ochotni přijmout hotový hodnotový systém, pokud se jim bude bubnovat do uší dostatečně hlasitě a často. Diktátor obrátí mnohé na další na jednoduchou víru.

  • Nejdůležitější důvod: zdá se téměř zákonem lidské povahy, že se lidé snaží shodnout na negativním programu, na nenávisti k nepříteli, na závisti k úspěšnějším, než na jakémkoliv pozitivním úkolu. Kontrast mezi „my“ a „oni“, společný boj proti těm, kteří stojí mimo skupinu, jsou zřejmě podstatnými přísadami jakékoliv víry, která bude skupinu pevně spojovat ke společné akci.

  • V Německu antikapitalismus a antisemitismus pramení ze stejného zdroje.

  • Kolektivismus v celosvětovém měřítku se zdá být nemyslitelný. Jak kvůli technickým problémům, tak kvůli morálním problémům. Např. má-li anglický proletář nárok na jistý příjem z kontroly anglického kapitálu, pak by na tokový nárok měli mít např. všichni Indové. Ale všichni považují kapitálové statky na území Anglie za národní majetek Anglie, ačkoliv doma nevolají po jeho znárodnění. Proto by Ind odnímal bohatství z kontroly „jejich“ kapitálových statků. To, co soudruzi prohlašují za svou povinnost vůči svému národu v existujících státech, nejsou ochotni poskytnout jiným národům.

  • Jedním z vnitřních rozporů kolektivistické filozofie je, že zatímco se tato filozofie zakládá na humanistické morálce, kterou vyvinul individualismus, je uskutečnitelná pouze v rámci relativně malé skupiny. Dokud socialismus zůstává teorii, je internacionální, avšak jakmile je uskutečňován v praxi, stává se prudce nacionální. Stalo se tak v Rusku, Německu, Italii, Japonsku a jinde. Většina lidí na Západě představuje čistou teorii „liberálního socialismu“, zatímco praxe socialismu je všude totalitní. Kolektivismus nemá místo pro široké humanitní zaměření liberalismu, nýbrž pouze pro úzký partikularismus totalitáře.

  • Pokud někdo poctivě studie o plánování, ke svému zármutku musí dospět, že „většina plánovačů jsou militantní nacionalisté“. Příkladem jsou manželé Webbovi (Sidney James Webb a Martha Beatrice Webb) a některých dalších raných Fabiánců.

  • Kolektivisté vytvářejí systém morálních hodnot nutných k dosažení svých cílů, o kterých lze pochybovat, zda je vůbec můžeme nazvat morálkou. Neponechává jedinci svobodu svědomí, aby mohl uplatňovat svá vlastní pravidla, a dokonce vůbec neuznává žádná pravidla, kterými by se směl jednotlivec řídit za všech okolností.

  • Pravidla individuální morálky, podobně jakou zákonů jsou obecná a absolutní. Předepisují nebo zakazují obecný typ jednání bez ohledu na to, zda je v konkrétním případě nejvyšší cíl dobrý nebo špatný. I když jsme někdy nuceni volit mezi různými zly, zlo zůstává zlem. Zásada, že účel světí prostředky, je v individualistické etice považovaná za popření veškeré morálky. V kolektivistické etice naopak platí pravidlo: neexistuje doslova nic, k čemu by důsledný kolektivista neměl být ochoten, jestliže je to pro „dobro celku“., protože „dobro celku“ je pro něj jediným kritériem toho, co je třeba udělat. Raison d'État (státní zájem), ve kterém kolektivistická atika nalezla svou nejvýslovnější formu, nezná jiné omezení než omezení účelnosti – to, zda se určité jednání pro dosažení zamýšleného jednání hodí.

  • Být užitečným členem kolektivistické společnosti vyžaduje zcela určité vlastnosti, které je třeba posilovat soustavným cvičením. Je třeba cvičit „užitečné návyky“ nikoliv morální ctnosti. Jednotlivci se nikdy nesmí dovolit, aby tato morální pravidla postavil nad určité příkazy nebo aby se mu stala překážkou k dosažení kteréhokoliv cíle společnosti.

  • Např. jak popisují členové kolektivismu své ctnosti a nectnosti svých nepřátel. U sebe se nectí žádných individuálních ctností a ty nenávidí u svých nepřátel. Např. Němci se chválili za pracovitost, disciplinovanost, libující se v dokonalosti, energičnosti a cílevědomosti v jakémkoliv podnikání, nemilosrdností, smysl pro řád a povinnost, ochotu přinášet oběti a velkou fyzickou odvahu.

  • Masy totalitních lidí nebyly zbaveny morálního zápalu proto, že podporovaly systém, který se nám jeví jako popření většiny morálních hodnot. Pro většinu z nich je opak pravdou: intenzita morálních emocí, která provází hnutí jako nacionální socialismus nebo komunismus, může být pravděpodobně srovnávána jen s velkými náboženskými hnutími minulosti.

  • Příliš velkou pravdu má americký ekonom F. H. Knight, když jmenuje povinnosti autority kolektivistického státu: „… musí to dělat, ať chtějí či nechtějí a pravděpodobnost, že budou u moci jednotlivci, kterým se protiví mít moc a vykonávat, je asi stejně pravděpodobné, jako že mimořádně útlocitná osoba příjme práci pohaněče na otrokářské plantáži.“

  • Nejvýznačnější nemorální rys kolektivismu, jeho vztah k pravdomluvnosti bude probrán v další kapitole.

11 Konec pravdy

  • Nejúčinnějším způsobem, jak zařídit, aby každý sloužil jednotnému systému cílů, na něž je zaměřen společenský plán, je přimět každého jednotlivce, aby v tyto cíle věřil. Podstatné je, aby lidé tyto cíle přijali za vlastní.

  • Toho se samozřejmě dosáhne různými formami propagandy. Její technika je tak důvěrně známá, že o tom nemusíme dlouho hovořit. Sama propaganda a ani její technika není výsadou totalitarismu. Ale povaha propagandy se v totalitním státě radikálně mění. Veškerá propaganda slouží v takovém státě stejnému cíli a všechny nástroje propagandy jsou koordinovány, aby jednotlivec byli ovlivněni stejným směrem a aby výsledkem bylo glajchšaltování všech myslí. Tedy v totalitě se účinek propagandy liší nejen rozsahem, nýbrž i druhem od účinků těch agentur, které provozují propagandu v konkurenčním prostředí.

  • Obratný propagandista může obracet směr lidí kamkoliv a i nejbystřejší společnost a národ nemůže zcela uniknout takové propagandě, je-li dlouho izolován od všech ostatních zdrojů informací7.

  • Důsledky propagandy v totalitním státě jsou dány hlavně z cílů a rozsahu totalitní propagandy. Pokud cílem je dobrý společenský kodex, tak by lidi přitahoval více než špatný. Morální kodex totalitarismu dostatečně nepřitahuje ani i když usiluje rovnost pomocí řízení hospodářství. Může pouze vyústit v oficiálně vnucenou nerovnost – autoritativní stanovení postavení každého jednotlivce v novém hierarchickém řádu a vede ke zmizení většiny humanistických prvků naší morálky, respektu k lidskému životu, slabému členovi společnosti a k individualitě vůbec. Jakkoliv odpudivý může být morální kodex být pro většinu lidí, není nutně celý antimorální. A tyto rysy mohou dokonce oslovovat i nejpřísnější moralisty konzervativního zabarvení a připadat jim lepší než měkčí měřítka liberální společnosti

  • Morální důsledky totalitní propagandy jsou hlubší. Jsou destruktivní vůči veškeré morálce, protože podkopávají jeden ze základů veškeré morálky, totiž smysl pro pravdu a úctu k ní. Totalitní propaganda se musí pokusit dosáhnout odlišného fungování lidské inteligence, protože se nemůže omezit na hodnoty, na otázky mínění a morálního přesvědčení. Aby tyto hodnoty byly ospravedlněny nebo aby ukázali, že souvisejí s hodnotami, které lidé již mají. To vede k nutnosti změnit tvrzení o kauzálních souvislostech mezi prostředky a cíli a za druhé využití toho, že rozlišení mezi cíli a prostředky, mezi zamyšlenými účely a opatřeními k jejich dosažení není nikdy tak ostré a určité, jak by se mohlo zdát na základě obecné diskuze o těchto problémech. Lidé totiž musí být dovedeni k souhlasu nejenom s nejvyššími cíli, nýbrž také s názory na fakta a možnosti, na kterých jsou určitá opatření založena.

  • Ve svobodné společnosti neexistuje úplný etický kodex s všezahrnujícím systémem hodnot, který je v ekonomickém plánu implicitní, tak v totalitní společnosti musí být vytvořen. Nesmíme předpokládat, že plánovač si toho ale není s počátku vědom nebo že je možné takový obsažný kodex připravit předem. Neexistuje in abstracto dřív, než je třeba rozhodnout, nýbrž musí být vytvořen s určitým rozhodnutím. Rovněž také nemožnost, jak jsme již viděli, oddělit obecný problém hodnot od konkrétních rozhodnutí činí nemožným, aby nějaké demokratické těleso, když už nemůže rozhodovat o technických detailech plánu, určovalo alespoň hodnoty, kterými se tento plán řídí.

  • Totalitní vůdce ochotně přijímá teorie, které podle něho poskytují racionální odůvodnění jeho předsudkům, jež sdílí s mnoha svými soudruhy. Tak se pseudovědecké teorie stávají součástí oficiální víry, která ve větší nebo menší míře řídí jednání všech8.

  • Potřebu oficiálních doktrín a lží jako nástrojů řídící a mobilizující úsilí lidu jasně předvídali různí teoretikové totalitních systémů. Platonovi „ušlechtilé lži“ a Sorelovy „mýty“ slouží stejnému cíli jako nacistické doktríny nacistů či fašistické teorie korporativního státu9. Všechny nezbytně spočívají na zvláštních názorech na fakta, které jsou pak zpracovaná do vědeckých teorií, aby byl zdůvodněn předem světový názor.

  • Nejúčinnějším způsobem, jak přimět lidí, aby přijímali platnost hodnot, kterým mají sloužit, je přesvědčit je, že ve skutečnosti jde o tytéž hodnoty, které vždycky ctili (nebo alespoň nejlepší z nich), jež však doposud nebyly dosud náležitě chápány a uznávány. Jsou vedeni k tomu, aby přesunuli svou oddanost starým bohům na nové pod záminkou, že noví bohové jsou ve skutečnosti tím, co jim sice jejich zdravý instinkt vždycky říkal, ale co až dosud viděli jen mlhavě. A nejúčinnější technikou je používat k tomuto účelu stará slova, avšak se změněným výrazem. A to je matoucí pro povrchního pozorovatele a přece tak charakteristické pro celé intelektuální ovzduší, jako je úplné převrácení jazyka či změna významu slov, kterými jsou vyjadřovány ideály nových režimů10.

  • Nejvíce v tomto smyslu trpí slovo svoboda. Toto slovo se v totalitních režimech může používat stejně volně jako kdekoliv jinde. Ale „plánovači pro svobodu“ mu dali jiný význam a zaměnili svobodu s mocí. Plánovač má „svobodu“ dělat cokoliv se „svobodnými“ otroky. Tuto záměnu slov dlouho připravovali němečtí filozofové a neméně mnoho teoretiků socialismu. Jestliže tento proces někdo nezažil na vlastní kůže, je obtížné, aby dovedl zhodnotit dosah této změny významu slov, zmatení, které to způsobilo a velikost překážek každé racionální diskuzi, jež to vytvořilo11. Jak tento proces pokračuje, dochází k vykradení celého jazyka, slova se stávají prázdnými skořápkami zbavenými jakéhokoliv významu, schopnými označit jak nějakou věc, tak její opak, a používány výlučně pro emocionální emoce, které s e k nim ještě váží.

  • Zbavit velkou většinu lidí nezávislého myšlení není obtížné. Však menšina, která si zachovala sklon ke kritice, musí být umlčena, protože mají tendenci oslabovat podporu veřejnosti. A když se vyjadřované pochybnosti nebo obavy netýkají úspěchu určitého podniku, nýbrž celého společného plánu, musí být dokonce považovány za sabotáž.

  • Fakta a teorie se tak musí stát předmětem oficiální doktríny neméně než názory na hodnoty. A celá aparát šíření znalostí, školy a vědecké ústavy, tisk, rozhlas a kino, bude používán výlučně k tomu, aby šířily ty názory, které, až už pravdivé či falešné, budou posilovat víru ve správné rozhodnutí autority. A všechny informace, které by mohly vyvolávat pochybnosti nebo váhání, budou zadrženy. Pravděpodobný vliv takových informací na loajalitu lidí vůči systému se stane jediným kritériem pro rozhodování, zda informace bude publikovaná či potlačena. Situace v totalitním státě je v tomto podobná situaci jinde za války.

  • To platí i pro oblasti zdánlivě velmi vzdálené politice a zejména pro všechny vědní obory, i ty nejabstraktnější. Oblasti vědy zabývající se bezprostředně lidskými záležitostmi se v totalitních režimech staly nejplodnějšími továrnami na oficiální mýty, které vládci používají k řízení mysli a vůle svých poddaných. Nepřekvapuje, že v těchto oblastech se dokonce přestalo předstírat hledání pravdy a že autority rozhodují, které doktríny by se měli rozpracovat a publikovat.

  • Totalitní kontrola však zasahuje i do oblastí, které na první pohled nemají žádný politický význam. Podle Webbových se má straně sloužit i matematikou a v chirurgii. Vzniká „stranická matematika“ a fyzik Philip Lenard shrnul své celoživotní dílo ve čtyřsvazkovém díle „Německá fyzika“ a pohrdal „anglickou a židovskou fyzikou“!

  • Je zcela v duchu totalitarismu, že se odsuzuje jakákoliv lidská činnost, jež je sama o sobě účelem a nesleduje vyšší cíl.

  • Samo slova pravda ztrácí svůj někdejší význam. Už nenaznačuje něco, co se musí hledat a kde je jediným arbitrem vlastní svědomí, jež rozhoduje, zda v každém jednotlivém případě skutečnost potvrzuje předpoklad. Stává se z ní něco, co určuje autorita, čemu se musí věřit v zájmu jednoty organizovaného úsilí a co je možné měnit podle toho, jak to bude toto organizované úsilí vyžadovat.

  • Obecné intelektuální ovzduší, jež se takto vytváří, ovzduší naprostého cynismu vůči pravdě, ztráta smyslu pro to, co vůbec pravda znamená, zmizení ducha nezávislého zkoumání a důvěry v sílu racionálního přesvědčení, způsob, jak se v každém odvětví vědění stává politickým problémem, které musí rozhodnout autorita, to všechno se musí zažít – žádný stručný popis nestačí. Snad nejvíce alarmujícím faktem je, že pohrdání intelektuální svobodou nevzniká, až když je systém nastolen, nýbrž že je možné jej nalézt všude mezi intelektuály, kteří přijali kolektivistickou víru a jimž se jako intelektuálním vůdcům tleská i v zemích, kde ještě vládne liberální režim. Nejenom, že promíjí i nejhorší útlak, dochází-li k němu ve jménu socialismu, ale vytvoření totalitního systému je otevřeně obhajováno lidmi, kteří by rádi hovořili za vědce liberálních zemí. Např. britský vědec J. G. Crowther dokonce hájil inkvizici, protože věda je prospěšná pouze tehdy, když podporuje nastupující třídu. Takový názor je prakticky k nerozeznání od nacistického názoru, jež vedly k pronásledování vědců, k pálení vědeckých spisů a k systematickému vyhlazování inteligence podrobených národů.

  • Je faktem, že velká většina je zřídka kdy schopná myslet nezávisle, že přijímá hotové názory na většinu otázek, že by byla stejně spokojena, kdyby se narodila v tom nebo onom souboru názorů, nebo kdyby je někdo dovedl k nějakému jinému. V každém systému bude mít svoboda myšlení pravděpodobné přímý význam jen pro malou menšinu. To však neznamená, že kdokoliv je k tomu povolán, nebo by měl mít moc vybírat ty, jimž má být tato svoboda vyhrazena.

  • Růst schopnosti myslet, chápat a formulovat názory, je společenský proces spočívající na existenci interakce jednotlivců, kteří mají různé myšlenky a názory a tím vytvářejí myšlenkový život

  • Tragédie kolektivistického myšlení je v tom, že na začátku chce učinit rozum nejvyšší instanci, a že končí zničením rozumu, protože chybně chápe proces, na kterém závisí růst schopnosti myslet. Jo to paradox všech kolektivistických doktrín a jejich poptávky po „uvědomělém“ řízení či plánování, že nutně vedou k požadavku, aby mysl nějakého jednotlivce stálá nejvýše – zatímco pouze individualistický přístup ke společenským jevům nás vede k poznání individuálních sil, které zaručují růst schopnosti myslet, chápat a a formulovat názory. Individualismus tak znamená pokoru vůči tomuto společenskému procesu a toleranci vůči jiným názorům a je přesným opakem intelektuální pýchy, která stojí u požadavku všeobsáhlého řízení společenského procesu.

12 Socialistické kořeny nacismu

  • Doktríny nacionálního socialismům nejsou iracionální a revoltou proti rozumu, ale vyvrcholením dlouhodobé vývoje myšlení, procesu, na němž se podíleli myslitelé, jejichž vliv sahal mnohem dále než jen do Nemecka. Mimo Němců ale měli vliv i další: např. Thomas Carly, Hoston Stewart Chamberlein, August Comte a Georges Sorel. Vývoj tohoto procesu popsal R. D. Butler ve své studii „The Roots of National Socialism“. Před rokem 1914 byly ale tyto ideje je jednou z mnohých a byly reprezentovány malou skupinou a ostatní v Německu i jinde na ně pohlíželi s opovržením.

  • Co se stalo, že jejich názory nakonec získaly většinu Němců a skoro všechnu její mládež? Doktríny vládnoucí vrstvy v Německu nemířili proti socialistické části marxismu, nýbrž proti jeho liberálním prvkům, proti jeho internacionalismu a demokratičnosti. A čím bylo zřejmější, že právě tyto prvky brání uskutečnění socialismu, tím více se levicoví socialisté přibližovali pravici. Docházelo ke sjednocení antikapitalistických sil pravice i levice, splynutí radikálního i konzervativního socialismu a právě to odvádělo Německo od liberalismu.

  • Spojení socialismu a nacionalismu bylo v Německu od začátku těsné. Předkové nacionálního socialismu, Fichte, Rodbertus a Lassalle, jsou zároveň uznávanými socialisty. Válečná hysterie roku 1914, která nikdy nebyla úplně potlačená vinou německá porážky, je počátkem moderního vývoje zplodivšího nacionální socialismus, jehož růstu v tomto období napomáhali staří socialisté.

    • Prvním byl Werner Sombert a jeho obecně známá kniha „“Händel rund Helden“ (Obchodníci a hrdinové) vydaná v roce 1915. Vyzýval k „německé válce“ proti obchodní civilizaci.

    • Profesor Johan Plengo to samé sdělení uhladil v „Marx und Hegel“ a „1789 and 1914. The Symbolic Years in The History of the Political Mind“. Předpovídá ideje, které měli nakonec ospravedlnit Hitlerův Nový řád.

    • Vůdčí postavení mezi zastánci Plengových myšlenek měl chemik Wilhelm Ostwald. Podobné myšlenky rozšiřoval:

      • Walter Rathenau,

      • Fridrich Neumana a jeho „Mitteleuropa

      • Paul Lench a hlavně jeho „Tři roky revoluce

  • Tito poskytli vůdčí ideje pro vůdčí nacionální socialisty, jakým byli např. Oswald Spengler (např. kniha „Der Untergang des Abendlandes“ – Zánik Západu a A. Moeller van dne Bruck (např. kniha „Das Dritte Reich“)

13 Totalitáři kolem nás

  • Je asi pravda, že skutečný rozsah násilností, kterých se dopustili totalitní vlády, místo aby zvýšil strach, že by takový systém jednoho dne mohl vzniknou u nás, spíše posílil jistotu, že tady se to stát nemůže12.

  • Dnes [ o to více i v roce 2015] skoro nikdo nepřipomíná např. tato jména spjatá s příklady politické moudrosti liberální Anglie:

    • Lord Morley

    • Lord Henry Sidgwick

    • Lord Acton

    • A. V. Dicey

  • Příklad: dvě práce Anglického vědce E. H. Carra a jeho díla „The Twenty Years' Crisis“ a „Conditions of Peace“ kde má mj. kapitolu „Morální funkce války“ kde také píše, že válka je nejmocnější nástroj společenské solidarity13“.

  • Náchylnost vědců a techniků selhávat a jejich touha plánovat a ničit konkurenci. O tom např. Julien Benda a jeho „Zrada vzdělanců“ („La Trahison des Clercs“), kde píše, že věda je pověrčivá, když se považuje kompetentní ve všech oblastech, včetně morálky. „Dogma, podle kterého je historie podřízena vědě hlásají především zastánci svévolné autority. Je to zcela přirozené, neboť toto dogma eliminuje dvě reality, které nejvíce nenávidí, totiž lidskou svobodu a historické jednání jednotlivce“. Dr. C. H. Waddington tvrdí ve své knize „The Scientific Attitude“: „věda může pominout etický úsudek o lidském chování“.

  • Různě pokusy vytvoření jakéhosi socialismu středních vrstev. V Anglii např. organizace Pochod vpřed nebo Společné bohatství (Common Wealth Party) Sira Richarda Aclanda, autora „Našeho Boje“ nebo činnost Výboru 1941

  • Dělají to společnou a často sladěno podporou monopolistické organizace průmyslu. Je samozřejmě vědomě plánováno hlavně kapitalistickými organizátory monopolů a oni jsou hlavním zdrojem nebezpečí. Na jejich odpovědnosti nic nemění ani fakt, že jejich cílem není totalitní systém, nýbrž spíše jistý druh korporátní společnosti, ve které by organizovaná odvětví vystupovala jako polonezávislé a samosprávné „majetky“. Jsou však stejně krátkozrací, jako byli jejich němečtí kolegové, když věřili, že jim bude dovoleno nejenom takový systém vytvořit, nýbrž také libovolně dlouho spravovat. Rozhodnutí, která by museli manažeři takového organizovaného odvětví soustavně činit, nejsou rozhodnutí, která by jakákoliv společnost nadlouho přenechala soukromým osobám., Stát, který dovolí takové obrovské nahromadění moci, si nemůže dovolit ponechat tuto moc zcela pod soukromou kontrolou.

  • Nelze kapitalistům vyčítat takový postoj, který není ani nový, ani není pravděpodobné, že by se sám o sobě stal nějakou význačnou silou. Fatálním vývojem bylo, že se jim podařilo zajistit si podporu neustále rostoucího počtu jiných skupin a s jejich pomocí získat podporu státu. Získali jí buď tím, že podíl na svých ziscích ponechali jiným skupinám nebo patrně častěji tím, že je přesvědčili, že vytváření monopolů je ve veřejném zájmu. Změna ve veřejném mínění je výsledkem propagandy levice proti konkurenci. Velmi často slouží i opatření proti monopolům ve skutečnosti k posílení moci monopolů14. Systém, ve kterém se rozsáhlé privilegované skupiny podílejí na monopolních ziscích, může být politicky mnohem nebezpečnější a monopol je v takovém systému mnohem mocnější než tam, kdy zisky připadají jen omezené skupiny.

  • Existuje vážný důvod pochybovat o to, zda i v těch případech, kdy je monopol nevyhnutelný, je převedení do rukou státu nejlepším způsobem, jak ho kontrolovat. Kdyby šlo o jedené odvětví, mohlo by tomu tak být. Avšak i mnoha odvětví současně mluví mnohé spíše pro to ponechat je v různých soukromých rukou, než je spojit pod jediné státní řízení. I kdyby železnice, silnice a letecká doprava nebo zásobování plynem či elektřinou byly nevyhnutelně monopolní15, spotřebitel je bezpochyby v mnohem silnějším postavení, pokud monopoly zůstávají oddělené, než když jsou „koordinovány“ centrálním řízením. Soukromý monopol je sotva kdy úplný a ještě vzácněji má dlouhé trvání nebo muže nedbat na konkurenci. Avšak státní monopol je vždy státem chráněný monopol – chráněný jak proti konkurenci, tak proti účinné kritice. Ve většině případů to znamená, že dočasnému monopolu je dána moc zajistit si pozici na věčné časy – moc, která zcela určitě bude použita.

  • Aparát monopolu začne být totožný s aparátem státu a stát sám začne být ztotožňován se zájmy jeho představitelů než se zájmy lidu obecně.

  • Stát jistě musí omezovat monopolisty, pokud začnou poškozovat spotřebitele, ale tak, aby nepoškozoval spotřebitele ještě více než monopolista, tím, že by z postavení monopolisty rychle udělat aspoň to nejméně žádoucí z možných postavení podnikatele a zároveň omezila monopol na oblasti, kdy je nevyhnutelný. Byly bychom potom překvapení, jak rychle většina schopnějších podnikatelů znovu objeví svou zálibu ve svěžím vzduchu konkurence16. Stal se nebezpečný největší, centrálně řízený „spotřebitel“, kterému se hospodářství přizpůsobuje a tím je nepřímo řízen centrálně. Kolik asi alokuje nejlepších techniků a programátorů pro služby státu. Soukromá spotřebitelé jsou znevýhodňování. Musí soupeřit se státem o vzácné statky a navíc všechno sami zaplatit za něj. Za většinu svých cílů ani nemohou, ačkoliv jako svobodné osoby by mohly. Stejně vše zaplatí a gloriolu „pomocníků chudých a ochránců veřejného blaha“ získají jen politici a úřednici, nikoliv ti, co to zaplatili].

  • Problém monopolistů by nepůsobil takové potíže, kdybychom museli bojovat jen proti kapitalistickému monopolistovi. Stal se nebezpečný nikoliv kvůli úsilí několika kapitalistů, ale díky podpoře těch, které s emu dostalo od těch, jimž poskytl podíl na ziscích. Všichni tito se podílejí na monopolních ziscích na úkor společenství, a zejména na úkor těch nejchudších, těch, kteří jsou zaměstnáni v hůře organizovaných odvětví a na úkor nezaměstnaných.

  • Tato politika může vést k destrukci společnosti, protože výhody jsou na straně jen malé části skupiny těch, kteří jí podporují. Díky podpoře levice jsou monopolní tendence tak nezadržitelné a vyhlídky do budoucna tak chmurné.

  • Četba programu Labour party z konference 25. – 28.5.1942 a požadavků, které 26.5.1942 vznesl profesor H. J. Laski, je pro každého deprimujícím zážitkem: např. „plánovaná společnost může být společností mnohem svobodnější než konkurenční řád v duchu laissez-faire, který nahradí“, i v době míru se mají zachovat „opatření vlády nezbytná k mobilizaci národních zdrojů“, nebo požaduje pro Anglii „společenskou spotřebu“.

  • Že pokrok proti minulosti je vždy ohrožován tradicionalistickými silami pravice, to je jev, který se vyskytuje ve všech dobách a nemusí nás znepokojovat. Jestliže se však opozice stane monopolem nějaké další reakční strany, pak nezbývá žádná naděje.

14 Materiální podmínky a cíle

  • Všechny požadavky ne společenskou přestavbu skončí u „přeinterpretace“ politických ideálů minulosti, svobody, rovnosti a právní jistoty, do „ekonomického jazyka“ lidmi, kteří zároveň vyhlašují „konec ekonomického člověka“

  • Všechny požadavky na společenskou přestavbu skončí u „přeinterpretace“ politických ideálů minulosti, svobody, rovnosti a právní jistoty, do „ekonomického jazyka“ lidmi, kteří zároveň vyhlašují „konec ekonomického člověka“. Postoj lidí k ekonomii by se spíše mel označovat slovem ekonofobie, než „konec ekonomického člověka“. Člověk začal nenávidět neosobní síly, kterým se v minulosti podřizoval i tehdy, když jeho individuální úsilí často mařily, a revoltovat proti nim.

  • Tato revolta je příkladem mnohem obecnějšího jevu, nové neochoty se podřídit se jakýmkoliv pravidlům nebo nutností, jejichž příčiny nechápeme. Je jí cítit v mnoha oblastech života zejména v morálce a tento postoj je často doporučován. Je přirozené, že jak se svět kolem nás stává složitější, roste náš odpor proti silám, které, aniž je chápeme, neustále maří naše individuální cíle a plány.

  • To, že se člověk podřídil neosobním silám trhu, umožnilo růst civilizace, která by se jinak nemohla rozvinout. Právě tím, že se takto podřizujeme, že se takto podřizujeme, pomáháme každý den budovat větší, než to, co je kdokoliv z nás schopen plně pochopit. Odmítání podrobit se silám, které nechápeme, nebo dokonce nedovedeme uznat za nějaké vědomé rozhodnutí nějaké inteligentní bytosti, je produktem neúplného a tudíž mylného racionalismu. Nedaří se mu totiž pochopit, že koordinace nejrozmanitějších individuálních úsilí ve složité společnosti musí počítat s fakty, o nichž žádný jednotlivec nemůže mít úplný přehled. Nemá-li být tato složitá společnost zničena, je jedinou alternativou podřízení neosobním zdánlivě iracionálním silám trhu podřízení nekontrolovatelné a tudíž svévolné mocí jiných lidí. Úzkostní lidé si neuvědomují, že omezení uvalený jinými lidmi bude mnohem bolestnější.

  • Kdo tvrdí, že se musíme naučit ovládat společenské síly stejně jako přírodní síly, se mýlí. To není cesta jenom do totalitarismu, nýbrž cesta k destrukci naší civilizace a jistý způsob, jak zablokovat budoucí pokrok. Ti, kteří toto požadují, ukazují, že ještě nepochopili, že všechno, čeho jsme dosud dosáhli, závisí na koordinaci individuálního úsilí neosobními silami.

  • Kardinální otázkou je, že nelze individuální svobodu smířit s nadřazeností jediného účelu, jemuž musí být společnost plně a soustavně podřízena. Jedinou výjimkou je válka a ostatní přechodné katastrofy, kdy je podřízení téměř všeho bezprostřední a naléhavé potřebě cenou za dlouhodobé zachování naší svobody.

  • Je velice důležité řešit situace po válce. Ani nezaměstnanost specializovaných pracovníků na zbrojní výrobu a jejich poválečné problémy s chudobou nás nesmí zlákat podřídit společnost jedinému účelu, jako je např. zajistit plnou zaměstnanost.

  • Tento problém nás bude doprovázet pokaždé, když se ekonomický systém bude muset přizpůsobit novým podmínkám.

  • Nejen v poválečné situaci bude záležet na naší moudrosti v řízení našich ekonomických záležitostí. Osud naší civilizace závisí na tom, jak budeme řešit ekonomické problémy. Po válce budeme velice chudí. Řešení předpokládá, že se spokojíme se spotřebou, která zpravidla nebude vyšší, než je možné, aniž by bránila rekonstrukci. Žádné krátkozraké pokusy léčit chudobu plánováním proti konkurenci nepomohou a řešení problému oddálí.

  • Problémy v této oblasti se tak zamotaly, že je třeba se vrátit k základům. Naše generace by mohla nejenom zapomenout, že morálka je nezbytně jevem individuálního chování, nýbrž také, že o ní lze hovořit jedině tam, kde jednotlivec může svobodně rozhodovat a být vyzýván, aby pro zachování morálních pravidel dobrovolně obětoval osobní výhody. Mimo oblast individuální odpovědnosti neexistuje ani zlo, ani dobro, ani příležitost pro morální zásluhy, ani šance, aby někdo prokázal své přesvědčení obětováním svých přání tomu, co považuje za správné. Jedině tam, kde jsme odpovědní za své vlastní zájmy a máme svobodu je obětovat, má naší rozhodnutí morální hodnotu. Nemáme ani právo být nesobečtí na něčí účet, ani není naše zásluha být nesobecký tam, kde není žádná volba. Tam, kde členové společnosti jsou ve všech ohledech nuceni dělat to, co je dobré, nemají nárok na uznání.

  • Svoboda dává řád našemu vlastnímu chování tam, kde materiální okolnosti nutí k volbě, a odpovědnost za uspořádání našeho života podle vlastního svědomí vytváří ovzduší, ve kterém roste morální smysl a v němž jsou mravní hodnoty den za dnem znovu vytvářeny svobodným rozhodováním jednotlivců.

  • Je zároveň nevyhnutelné i nepopiratelné, že v oblasti individuální chování byl vliv kolektivismu téměř zcela destruktivní. Hnutí, jehož hlavním příslibem je snížení odpovědnosti, může být ve svých důsledcích jen antimorální, jakkoli hrdé jsou ideály, kterým vděčí za svůj zrod. Kolektivismu nemá čím nahradit ctnosti, které vyžaduje individualismus: nezávislost, spoléhání se na sebe a ochota snášet riziko, připravenost postavit se za své přesvědčení proti většině a ochota dobrovolně spolupracovat s e svými bližními. A pokud je už kolektivismus zničil, zanechal po nich prázdnotu vyplněnou zaplněnou jen požadavkem na poslušnost a donucováním jednotlivce, aby dělal, o čem bylo kolektivně rozhodnuto, že je dobré.

  • Existuje jeden aspekt změn v morálních kritériích, o kterém lze dnes přemýšlet. Právě individuální ctnosti, které se těší stále menší úctě a jsou proto stále vzácnější byly právě ty, na které byl britský národ právem pyšný spolu se Švýcary a Holanďany. Kolektivismus tuto britskou pevnost stále více a více ničí. Nikde to není lépe vidět, než v britské propagandě.

  • Máme-li vyhrát v ideologické válce a získat na svou stanu slušné lidí v nepřátelských zemích, musíme především znovu získat důvěru v tradiční hodnoty, která v minulosti tato země zastávala, a musíme mít morální odvahu bránit ideály, které naši nepřátelé napadají. Důvěru a obnovu získáme stydlivými omluvami a ujišťováním, že se rychle reformujeme. Nevysvětlíme ji vysvětlováním, že hledáme kompromis mezi tradičními anglickými hodnotami a novými totalitními idejemi. Skutečnou váhu má jen naše nezdolná víra v tradice, které udělil t této země zemi svobodných a spravedlivých, tolerantních a nezávislých lidí.

15 Budoucnost mezinárodního řádu

  • V žádné oblasti svět za to, že se vzdal liberalismus 19. stol. nezaplatil tak draze jako v té, kde ústup začal: v mezinárodních vztazích. Přesto jsme si nevzali poučení.

  • Různé druhy ekonomiky plánování prováděné nezávisle v národním měřítku se svým úhrnným účinkem ukazují být škodlivé dokonce i z čistě ekonomického hlediska; a navíc vyvolávají mezinárodní nešvary. Je jen malá naděje na mezinárodní řád nebo trvalý mír, pokud bude každá země moci volně dělat cokoli, co uzná za vhodné pro svůj bezprostřední zájem, jakkoliv to ostatním může škodit.

  • Různé druhy ekonomického plánování jsou uskutečnitelné, jen když plánovací autorita může účinně vyloučit vnější vlivy. Výsledkem takového plánování je tudíž nahromadění omezení pohybu lidí a statků.

  • Další reálné a podceňované nebezpečí pro mír vzniká z uměle vypěstované ekonomické solidarity všech obyvatel nějaké země a z nově vzniklých bloků opačných zájmů, vytvořených plánováním v celonárodním měřítku. Není ani nutné, ani žádoucí, aby národní hranice vyznačovali ostré rozdíly, aby příslušnost k národní skupině byla nárokem na podíl na úplně jiný koláč, než o který se dělí příslušníci jiných skupin. Budou-li zdroje různých národů považovány za výlučné vlastnictví těchto národů jako celku, budou-li mezinárodní ekonomické vztahy stále více vztahy mezi celými národy organizovanými jako subjektu obchodu, místo by byly vztahy mezi jednotlivci, pak se nevyhnutelně stanou zdrojem závisti i třenic mezi celými národy. Jednou z nejfatálnějších iluzí je, že se mezinárodní třenice omezí, když se konkurence o trhy nebo o suroviny nahradí vyjednáváním mezi státy nebo organizovanými skupinami. Te povede pouze k soupeření silou místo toho, co lze metaforicky nazvat konkurenčním „bojem“, a k přesunu rivality na mocné a ozbrojené státy, které nejsou subjektem žádného nadřazeného zákona. Ekonomické transakce mezi takovými národním subjekty, které nejsou podřízeny žádnému nadřazenému zákonu a jejichž představitelé nemusí být vázání žádnými jinými úvahami než zájmem příslušného národa, musí skončit střetnutím sil.

  • Pokud s vítězstvím neuděláme nic lepšího, než že podpoříme trendy v tomto směru, pak zjistíme, že jsme porazili nacionální socialismu jen proto, abychom vytvořili svět mnoha nacionálních socialismů, lišících se sice v podrobnostech, ale jinak stejně totalitních a nacionalistických, ocitajících se znovu a znovu v konfliktu jeden s druhými. Němci se budou jevit jako narušitelé míru jenom proto, že byli první na cestě, na které je nakonec budou muset všichni následovat.

  • Někteří, kteří si alespoň trochu nebezpečí uvědomují“ zpravidla dovozují, že ekonomicky plánovat je třeba „mezinárodně“, tj pomocí nadnárodní autority. Ačkoliv nějaké potíže by se oslabili, objevili by se mnohem větší a nebezpečnější. Problémy vyvolané vědomým řízením ekonomických záležitostí v národním měřítku nevyhnutelně dostávají ještě větší ještě větší rozměry, jestliže se totéž stane mezinárodně. Konflikt mezi plánováním a svobodou se musí stát ještě vážnější, jak se zmenšuje podobnost měřítek a hodnot u lidí podřízených jednomu plánu.

  • Lidé kterékoliv země se mohou dát snadno přesvědčit, aby se obětovali v zájmu pomoci tomu, co považují za „svůj“ ocelářský průmysl nebo „své“ zemědělství nebo v zájmu toho, aby v jejich zemi nikdo neklesl pod určitou úroveň. Dokud jde o pomoc lidem, jejichž životní zvyklosti a způsoby myšlení jsou nám znám, dokud jde o to korigovat rozdělování důchodu nebo pracovních podmínek lidí, které se můžeme dobře představit a jejichž názory na jejich vhodný status si dovedeme dobře představit a jejich názory na jejich vhodný status jsou zásadně podobné našim, jsme zpravidla ochotni podstoupit nějaké oběti. Jaké ale vzniknou problémy, pokud tyto podmínky nenastanou?

  • Jestliže většina lidí není ochotna vidět tyto obtíže, tak hlavně proto, že vědomky či nevědomky předpokládají, že právě oni budou tyto vyřizovat za ostatní a protože jsou přesvědčení o své vlastní schopnosti dělat to správně a spravedlivě. Požadovat plánování v nadnárodním měřítku prozrazuje naprosté nedbání problémů, kterými takové plánování dalo vzniknout. Němci je např. řešili pokusem o Großraumwirtschaft (velkoprostorové hospodářství), které může být úspěšně řízeno jen vyšší rasou, Herrenvolkem (národem pánů). Stejné problémy vzniknou, i kdyby byla vládnoucí moc idealistická a nesobecká, jak jen si lze představit.

  • Snad nejsilnější zdrojem víry v možnost jednotného řízení ekonomického centrálního řízení ekonomického života různých národů demokratickými prostředků je osudný omyl, že bude-li rozhodování ponechání „lidu“, bude jednota zájmů pracujícího tříd s to překonat rozdíly, které existují mezi vládnoucími třídami. To ale neřeší žádný z již uvedených problémů plánovaní autoritou, i kdyby byla tvořena členy pracující třídy z různých národů.

  • Chudší národy budou závidět bohatším a nastane „plánování“. S cílem vyrovnat životní úroveň. Plánování tohoto druhu nezbytně musí začít stanovováním pořadí priorit různých nároků. A na tom se nikdy neshodnou, protože vždy by nějaký „národní“ problém byl odsunut dle škály priorit stanovenou autoritou a navíc by museli přispívat na projekty, o kterých si příslušníci toho národy myslí, že je poškozují.

  • Nepomůže, ani když mezinárodními autoritami budou světové velmoci.

  • Je příznačné, že nejvážnější zastánci centrálně řízeného nového ekonomického řádu v Evropě předvádějí podobně jako fabiánské a německé prototypy, nejúplnější opovržení individualitou a právy malých národů. Profesor Carry cynicky napsal: „Stane-li se nacistický způsob se zacházením s malými národy skutečně běžnou formou, k čemu potom válka?“

  • Federace nepomůže, není možné, protože vyžaduje převzetí některých pravomocí národních států.

  • Přebudovávat civilizaci ve velkém nebudeme. Ze všeho nejméně zachováme demokracii, která dosud nikdy nefungovala bez velké dávky místní samosprávy, jež poskytovala školu politických zkušeností jak pro nejširší vrstvy, tak pro jejich budoucí vůdce. Jen tehdy, když se lze odpovědnost naučit a praktikovat jí v záležitostech, které jsou většině lidí důvěrně známé, když je nějaké jednání vedeno spíše s ohledem na souseda než teoretickou znalost potřeb ostatních lidí, může obyčejný člověk zasahovat do veřejných záležitostí, protože se týkají světa, který zná. Myslím si zkušenost malých zemí jako Holandsko či Švýcarsko, obsahuje mnoho z toho, čemu se mohou učit velké země17.

  • Avšak malý stát si může svou nezávislost jak v mezinárodní tak národní sféře zachovat jen v rámci skutečného právního systému, který zaručuje jak to, že jsou nezměnitelně prosazovaná určitá pravidla, tak to, že autorita, která má moc je prosazovat, nemůže tuto moc použít k žádnému jinému účelu. Nadnárodní autorita by musela účinně omezovat vlastní moc. Nikdy nezabráníme zneužití moci, nebudeme-li ochotni omezovat moc způsobem, který může být občas i překážkou jejího použití k žádoucím účelům.

  • Mezinárodní autorita, která účinně omezuje pravomoc státu nad jednotlivcem, bude jednou z nejlepších záštit míru. Mezinárodní panství zákona se musí stát záštitou jak proti tyranii státu vůči jednotlivci, tak proti tyranii nového nadstátu vůči národním komunitám. Naším cílem nemůže být ani všemocný nadstát, ani volné sdružení „svobodných národů“, nýbrž společenství národů svobodných lidí.

  • Aplikace federace, která by mohla některé problémy mezinárodní politiky vyřešit, je mimořádně obtížný úkol a nemáme vyhlídku na úspěch, jestliže nějakým ambiciózním pokusem přepneme jeho schopnost.

  • Nesmíme si myslet, že vytvoříme naráz organizace, která odvrátí války. Nejen, že neuspějeme, nýbrž pravděpodobně propásneme i naději na úspěch v mnohem omezenějších oblastech. Tato opatření mohou být docela dobře horší než válka sama.

16 Závěr

  • Smyslem této práce nebylo vytvořit podrobný program žádoucího příštího společenského řádu.

  • Důležité nyní je, abychom se dohodli na určitých principech a zbavili se některých omylů, kterým jsme podléhali v nedávné minulosti.

  • Musíme uznat, že jsme před válkou znovu dosáhli stadia, kdy bylo důležitější odstranit překážky, které nám lidská pošetilost navršila do cesty, a uvolnit tvořivou energii jednotlivců než vymýšlet další mechanismy k jejich „vedení“ a „řízení“ – spíše vytvářet podmínky pro pokrok, ne „“pokrok plánovat“.

  • Nejdříve se musíme zbavit nejhorší formy dnešního tmářství, které se nás snaží přesvědčit, že všechno, co jsme v minulosti dělali, bylo buď moudré, nebo nevyhnutelné.

  • Musíme mít odvahu začít znovu, „trochu ustoupit, abychom mohli lépe skočit“. Tuto odvahu neprojevují ti, kteří věří v nevyhnutelnost tendencí, ani ti, kteří kážou o „novém řádu“, jen prodlužují současné tendence a nepřijdou na nic lepšího, než jak napodobit Hitlera. Naopak ji projevují ti, kteří nejvíce bědují nad novým řádem, nejvíce trpí pod převahou myšlenek, které vyvolali tuto válku a většinu zla, jež na nás dolehlo.

  • Jestliže jsme neuspěli při prvním pokusu vytvořit svět svobodných lidí, musíme se o to pokusit znovu. Vůdčí princip, že politika svobody pro jednotlivce je skutečně jedinou pokrokovou politikou, zůstává pravdivým dnes stejně jako v 19. století.

1[Hayek, 1989].

2[Rothbard, 2009], kap.28, str. 267nn.

3Dnes si již více ví, že většinové hlasování je též svévolné. Pokud hlasují všichni, jediné společenské hlasování je jednomyslné s tím, že nikdo není vydírán při hlasování.

4Viz diskuze o nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu vyvolaná Misesem v roce 1920.

5Nebo další divná, hlavně nároková, práva jako právo na práci a podporu v nezaměstnanosti atd.

6Např. si myslím, že většinu těchto funkcí může převzít konkurence pojišťoven, svěřil bych konkurenci i hasičům a záchranářům včetně „domobrany“ složené z osob, kterých se bezpečnost dotýká.

7Svobodný přístup na internet asi totalitáře docela štve a chtějí regulovat jeho obsah ve jménu „bezpečnosti“.

8Taková víra mi připadá jako prsteny moci od Tolkiena. Jeden nakonec sváže všechny a vznikne totalita.

9A dnes jsou populární další ekonomické pověry, např. o nutnosti vědomě regulovat trh a peněžní systém např. i pomocí centrálních bank, které jsou vrcholným plánovacím úřadem státu dneška, dále např. slova „levice“ a „pravice“.

10Nyní v roce 2015 např. význam starého právního slova „solidární“ se používá jinak a v jiném kontextu. Ten vlastně sloužil mezi skupinami dlužníku se stejným dluhem jako záruka pro věřitele. Pokud nás vyzývá či nutí k solidaritě, vlastně říká, že my jako jednotlivci, něco dlužíme třeba uprchlíkům, či paní německé kancléřce. Ale to samé mohu říci já, že uprchlík dluží i mne a proto by měl být každý z nich solidární a platit mi i za jiné uprchlíky.

11Zmatení jazyků při stavbě babylonské věže, která měla dosáhnout až do nebe dle pyšného plánu lidí, toto vyjadřuje mytickým jazykem Bible, podobně slovo inflace je zneužíváno kolektivisty.

12Autor popisoval situaci v Anglii v roce 1940 a přirovnával ji se situaci v Německu v letech kolem roku 1920. Proto mnohé vynechám.

13Mě by např. zajímalo jak to Německo a EU s tou solidaritou vlastně myslí.

14Např. naše úřady regulující hospodářskou soutěž.

15Dodávám hlavně peněžní a finanční systém a zdravotnictví a veřejný pořádek.

16Určitě by dnes bylo dobré snížit příjem státu snad jen na obranu a bezpečnost.

17Toto už moc neplatí.