úterý 29. července 2008

Sociální cítění -problém nebo řešení?

Dostalo se mi jednou vysvětlení: "...Mám hypertrofické sociální cítění. I když dnes se i po zdravotnictví chce , aby se chovalo "tržně" "ekonomicky" a to nechápu. Zdraví není zboží. Je nám Od Boha dáno a znám případy, kdy člověk nakládá se svým zdravím zodpovědně a přesto je vážně nemocný, závislý na zdravotní péči - a vlastně za to nemůže...."

Tady je má odpověď:
Slovo "sociální" už dnes nejasný díky nadužívání politiky. Co to vlastně znamená? Mám nejasné tušení, že většina lidí si pod tím představuje to, že všemocný stát vyřeší lidskou bídu, odstraní hlad i nemoci. Ale je to úkolem státu a jak to udělá? Nepoužije přitom násilí?

Se "sociálním" cítěním je to jednoduché. Nesmí se NIKDY zapomínat, že žijeme ve světě vzácných prostředků. A vzácnost prostředků je možné vždy odstranit pouze výrobou, tedy ekonomickým způsobem. Predátorským způsobem se vzácnost prostředků nezvýší, ba naopak, sníží a začne o to větší boj o ně a lidé nakonec budou na sebe zlí a krutí. Násilné přerozdělování majetku cizích lidí se množství prostředků nezvětší. Jen se změní struktura a to ještě s úbytkem celkového množství statků. Nejen kvůli iracionalitě jednání bez peněžních cen. Přerozdělování spotřebovává prostředky bez užitku. Navíc se tvoří ve společnosti nesmiřitelný "třídní" konflikt a společnosti hrozí zánik.

Otázka zní, pokud je někdo sociálního smýšlení, má právo odebírat jiným plody jejich životů proti jejich vůli (jak se to rozezná od krádeže či dokonce od vraždy) na své vlastní plány a cíle? Nemá spíš sám začít dělat a vyrábět a být skutečně dobrovolně solidární? Vyrábět znamená i sloužit. Nikdo přeci nikomu nebrání, aby se rozdal pro druhé, aby daroval to, co má. Proč to tak málo lidí dělá?

Ano, Bůh či příroda dává mnoho. Ale, aby se to stalo prostředkem, pak člověk minimálně musí pracovat, najít to, sehnout se a dát do pusy. Musí obětovat čas, stále se rozhodovat co teď a co potom. Kolik tomu či onomu věnovat čas, aby dosáhl nejlépe svého cíle. Jedná. A jedná vždy ekonomicky neboť alespoň jeden prostředek k dosažení cíle je vzácný. Zjistil, že lidé na trhu dosahují lepších výsledků. Každý se snaží využít své hřivny a hledat pro ostatní pomoc, aby i ostatní mu pomohli. Člověk vědomě hledá společnost svobodných lidí. Mohou spojit své síly na cíle, kterých by nikdy jednotlivec nedosáhl. Třeba např. na tomograf. Otroci mu nepomohou, pokud je nemá a navíc jsou velice neefektivní.

Tak jak to, že zdravotnictví, které je tak složité, by mělo být mimo trh? To je buď iluze, nebo utopie a nebo zlý záměr druhé poškodit. Mimo složitou tržní společnost svobodných lidí nemůže být ani vyspělé zdravotnictví. Jen velká produktivita práce způsobí, že se k této službě dostane co nejvíce lidí. Jen ekonomická kalkulace při jednání ve zdravotnictví zajistí optimální služby pacientům a zamezí plýtvání. Kde vládne kalkulační chaos kvůli chybějícím peněžním cenám výrobních prostředků, se jen plýtvá a potom se celý systém musí zhroutit na nedostatek prostředků. Ve zdravotnictví navíc chybí i ceny spotřebního produktu - zdravotní páče, což situaci ještě více zhoršuje. Nikdo vlastně neví co je třeba a zda vůbec na to vynakládat drahé prostředky. Lidé a jejich služba je nejvzácnější (a socialistické školství působí další katastrofu hlavně ve zdravotnictví - nedostatek i pracovní síly). Produktivita práce se ale může zvýšit jen když je dost úspor, aby člověk mohl mít vzdálenější cíle. A sociální stát jako každý jiný stát úspory ničí. Jak fatální jev! Bez úspor se nevyrobí stroje, tomografy, zubní vrtačky, obvazy, potraviny a milióny jiných věcí potřebných pro tuto službu. Je snad známo, co dělala nízká produktivita práce před rokem 1989. Nedostatek a nevhodnou kvalitu

Opravdu, zdraví, život, přátelství atd. není zbožím. To vůbec netvrdím. Ale je to něco, čeho si člověk nějak cení. Zdraví a život je pro člověka cíl. A k dosažení těchto cílů či důvodů nutně potřebuje prostředky a ty, jak jsem už zdůraznil, jsou vzácné. A jsme v ekonomickém problému. Kde je vezmu a jak?
Kolik je možností řešení? Není jich mnoho. Nalézt a zvednou, vyrobit či směnit, získat darem nebo dokonce uloupit, ukrást. A jak je vyrobit, aby se neodebrali prostředky na ještě důležitější cíle a potřeby? Jak poznám, co je důležitější vyrobit teď a co potom? Pokud si myslím, že jen já vím a ostatní jsou jen od toho, aby platili tak jak si myslím a do ničeho nemluvili, netrpím už kultem osobnosti? Nechci nastolit vůli jednoho člověka nebo pár vyvolených a zavést socialismus?
Pokud nenecháš lidi svobodné, nikdy se nedozvíme, jak si čeho cení a po čem touží. A pokud něco chtějí, musejí jednat, neboť žijeme ve světě vzácných prostředků. Jinak bychom nejednali a to si ani neumíme představit. A když není svoboda jednat, nejsou ceny a není ani racionální výroba a tedy chudoba se zvětšuje a sociální problémy se zvětšují. To ale není pomoc.

Podle mě člověk s hypertrofickým cítěním by mohl pouze vše rozdat, ale pouze ze svého. Neměl by požadovat návrat socialismu do zdravotnictví a socialismu a tedy zákonné břemeno pro produktivní část obyvatelstva. Na to by neměl ano právo, neboť by se ostatní svobodní lidé bránili.
Pokud ale někdo vše svého rozdá, potom dál už nepomůže. Stane se sociálním případem.
Pokud ale pomocí policie a vojáků nutí druhé, aby platili jeho plány, je to jen poslanec a politik, který neumí domyslet, kolik zla vypouští mezi lidi tím, že prosazuje pouze svou vůli.

Vzácnost prostředků nelze odstranit zrušením trhu. Trh naopak pomáhá vzácnost prostředku odstraňovat racionálním a optimálním způsobem a hlavně pokojným a mírovým způsobem ve shodě všech zúčastněných. A optimalitu nemůže určovat diktátor, ale určují jí lidé, kteří jednají a řeší své problémy. Pokud zdravotnictví chce být mimo trh, nutně musí být v socialistickém režimu, kdy se nakládá s prostředky iracionálně. Výrobní prostředky a dokonce ani spotřební prostředky zde nemají cenu, neprodávají a nenakupují je soukromníci. Nenesou proto informaci o tom, jak jsou vzácné a jak si je cení ostatní lidé. Co jsou lidí ochotní za ně obětovat. A cena se nevypočte, ani nenadiktuje diktátorem. Cena se ukáže pouze až když dva lidé směňují tak, aby oba dva dosáhli lépe svých vlastních cílů.

Člověk jedná, aby dosáhl zisk, aby směnil svůj méně uspokojivější stav za uspokojivější. Zisk je subjektivní, není to o penězích či jen o penězích. A když někdo chce, aby zdravotnictví bylo neziskové, pak chce, aby se jeho stav nezlepšoval a zhoršoval se. S tím souhlasíš? Jak poznáš, že se zhoršilo či zlepšilo, když lidé nemají svobodu do toho mluvit a hned je někdo obere. Když se zisk nemůže převést na obyčejné číslo a tím srovnávat zisky a ztráty a srovnávat to s jinými činnostmi? Jak se to a bez peněžních cen pozná? Jen odhadem. Ale kdo to bude hodnotit? Politik, poslanec, diktátor? Plánovací komise či výbor? Revoluční rada? A nemocný a jeho bližní se z toho vyloučili a přitom oni řeší svůj problém? Potom už jen o tom rozhoduje diktátor, když toto práva pacienta - zákazníka - rozhodnout o kvalitě a množství jim byla odebrána ve prospěch prapodivných jedinců, kteří si přivlastnili božskou moudrost a moc lidem brát a nic nedávat.

Pokud pan Ráth a další říkají, že by ve zdravotnictví byly obrovské zisky, tak přiznává, že zdravotnictví se svým socialismem je na tom bídně. Je nedostatečně vybavené. Rozpor mezi potřebami a skutečnosti jsou velké díky socialistickému řízení a zdravotní dani. To znamená, že lidé jeho služby pociťují jak chabé a nedostatečné a svobodně by začali za za jeho služby platit více. Dnes zdravotnictví nabízí toho málo, a lidé by už mohli se přeplácet oficiálně při získávání těchto vzácných služeb. Vysoká cena služeb by ukazovala na jejich velkou vzácnost a potřebu. A kam by tyto získané obrovské zisky majitelé zdravotních prostředků dávali? Do nevýnosných oborů? Do krachujících fondů? Do peřin a jachet? Ne, znovu by investovalo do zdraví a tak dlouho, dokud by zisky nebyly stejné jako třeba v pekárnách samozřejmě za podmínky, že stát nebude nikomu bránit vstupu na trh. A přitom by hlavně největší díl z tohoto zisku dostali zdravotníci a jiný personál. Aby mohli majitelé a podnikatelé uspokojit poptávku po zdravotních službách , vyslali by ostatním lidem na trhu práce cenovým signálem o výši nabízených platů pobídku, aby přestali odcházet ze zdravotnictví jinam řešit své vlastní problémy a dokonce by přitáhli jiné, např studenty medicíny a zdravotních škol. Potom by to byl optimální stav. Je jasné, že mnoho oborů by se ukázalo, že jen plýtvaly vzácnými prostředky a zanikly by. Lidé by radši platili za své zdraví a na méně důležité věci by neměli už neměli další prostředky. To plyne z kruté vzácnosti všech prostředků.
V tomto bodě pan Ráth a další lžou a je smutné, že jim lidé věří. Asi ze závisti, že by někdo za svou službu dosáhl odměnu. Socialismus je hlavně plodem závisti. Lidé se chtějí mít dobře, ale na úkor někoho jiného a věří že zrovna jim se to podaří. Ale majitel, aby měl zisk se musí snažit sloužit co nejlépe. Což někteří lidé nechtějí sloužit, jen parazitovat. A většina ze své pohodlnosti nebo z neporozumění je trpí a dokonce jim věří.

Opravdu nelze nic ovlivnit? I víra malá jako hořčičné zrníčko přenese hory :-)