Důchodový systém

Jeden velmi populární člověk mě vyprovokoval svým názorem na problém zajištění ve stáří.
Bylo to poté co jsem mu napsal o svém názoru na zajištění ve stáří:
"Mluvil jste jako ten, co už má z toho důchodu výhodu a považuje to za samozřejmost, že cizí lidé na něj vyberou od jiných cizích lidí. A třeba se nikdy neozval proti tomu, kdo nás tak ochuzuje, abychom byly ve stáří totálně závislí na státě.
Já už se důchodu asi nedožiji, neboť se tento systém zhroutí. Pro mě ztráta, kterou nemohu zřejmě odvrátit, neboť většina lidí nerozumí tomu obrovskému podvodu. A ztráta je vždy subjektivní a nedá se měřit ani srovnávat s jinými ztrátanmi či zisky ostatních lidí.. A i kdyby jen jeden člověk ztratil na úkor druhého donucen násilím, společnost jako taková se rozpadá. Stačí jeden hřích.... A jen v tomto smyslu hovořím kategoricky a normativně. Navíc jen dodávám, že nelze dojít k lepší společnosti prostě proto, že mnoho lidí bude poškozeno ostatními lidmi.

Tvrdím opak.. že to je komplexní jev, ale jednoduchý (jednoho ducha, což nic neříká o komplexnosti jevu) v pravidlech lidského jednání,
Zlem a nespravedlností (třeba skupinové rozhodnutí poškozující menšinu) nelze ve společnosti tvořit něco dobrého a je třeba hledat nejdřív "Boží království" a jeho spravedlnost a vše ostatní bude přidáno. Nebo ne? Je možné relatizovat a omlouvat loupež a zlo navíc tak maskované zákonem a mimikry spravedlnosti?

Není možné, aby kdokoliv vznášel právní nárok (na důchod, na vzdělání, léčbu, podporu v nezaměstnanosti, na různé dotace, plínky, dudlíky a dokonce i subvencování různé výroby a nebo aby někdo něco dodával a bylo trestné, že se třeba domluví s konkurencí) pod pohrůžkou násilí, aby dostával milodary aniž by poukázal na to, že buď ho někdo stále ochuzoval a teď nemá a nebo hazardoval a neptal se, co se to vlastně děje s úsporami (ostatně inflaci požírající všechny úspory má na starosti také stát, která si manipuluje s našemi penězi jak se mu to hodí) a majetkem. Tady společnost, dobrovolná vědomá spolupráce lidí, končí.

Prostě ať každý se snaží za pomoci ostatních myslet na své stáří a svobodně jednat. "

Ptal se mě: "Jenom mi vrtá v hlavě, jak to udělat, aby úspory vydržely celý život. Já na to nepřišel, vy máte nějaký nápad? ".
Tehdy jsem mu odpověděl:
"Děkuji za otázku. Zkusím aplikovat praxeologii, jak ji specifikoval Mises v "Lidském jednání". Protože bych musel vysvětlit ty základní termíny, tak to popíšu s jejich použitím a na konci uvedu ukázky z toho díla, aby to bylo možná jasnější.

Zřejmě úspory jako takové nejsou cílem jednajícího člověka. Jsou jen prostředkem k dosažení určitých cílů, o kterých si člověk myslí, že mu zlepší současný stav. Proto také jedná. Cíle jsou seřazeny na pomyslné škále hodnot pro člověka. Jsou subjektivní, proměnné a lze na ní měnit jenom pořadí (nelze nic měřit a sčítat), Tedy vždy stojí před rozhodnutím, jak, zda a kolik má uspořit. Úspory jsou vždy přebytkem nějakého statku, který není zrovna spotřebován. Jako každé rozhodnutí, tak i rozhodnutí spořit má své náklady, to jest cíl s nejvyšší prioritou, která nemohu uskutečnit právě kvůli spoření. Důležité jsou časově preference každého člověka, které zohledňuje na škále svých hodnot. To znamená, že vždy hodnotí současnější statky více než statku ve větší budoucnosti. Rozdíl tohoto hodnoceni určuje čistou úrokovou míru člověka. Proto ji nemůže žádný centrální bankéř ovlivnit snižováním kupní sily peněz. Právě tato subjektivní míra určuje tržní úrokovou míru a hlavně určuje zda spořit a jak. Tedy naopak, než se myslí, že úroky na trhu určují, zda lidí budou spořit či ne. Navíc potom zůstává otázka, jak vzniká velikost takově tržní míry. Ale hlavně, jev úroku se projevuje v investování do budoucích statku, tedy do výrobních prostředků, které přispějí k výrobě spotřebních, tedy současných, statků. Pokud mam vysoký úrok, tak nebudu investovat pokud mi zisky tento úrok nevrátí. Příkladem mohou být různé situace, třeba vědomí, že brzo umřu na nemoc nebo očekávání měnové reformy či konce světa atd.

Tedy, každý z nás má jiné časové preference dle situace a jsou subjektivní a také má jiné cíle, kterých chce dosáhnout a to co nejlépe, beze ztrát (ztráta je subjektivní hodnocení stavu a jsem na tom hůř, než kdybych vůbec nejednal). Proto je třeba pozměnit Vaší otázku, tak jak jste to asi chápal: "Jak se zabezpečit na stáří?"
V pohádkách se to řeší oslíky produkující zlato, hrnečky vařící na přání kaši, stolečky, co se sami prostírají. Je to představa něčeho, co snižuje vzácnost prostředků k dosažení určitých cílů. Hlubší zamyšlení ukazuje, že by i zde nastali ekonomické a tedy společenské problémy a automaticky by štěstí člověku nepřinesly. Ostatně naši moudří předkové si to uvědomovali lépe než my rozmazlení všemocným státem, který je pro mnohé ten kouzelný oslík. Takže jsme jak děti, co věří "pohádkám" politiků. Jediné, co může snížit vzácnost statků ve skutečnosti je produkce. A tu stát neustále ohrožuje. A proto také neustále ochuzuje všechny lidi mimo vyvolené. Ale i pro ně se to může ukázat v dlouhém období nevýhodné. Např. jim nikdo nepomůže s vyléčením, protože nikdo ve společnosti nebude mít tolik úspor potřebných k řešení a navíc bude chtít i motivace, neboť hanebné zisky ve zdravotnictví jsou tabu. To si soudruzi v roce 1989 dobře uvědomovali a plynule se proměnili v "kapitalisty".

Ve svobodně společnosti, kde každý může dobrovolně směňovat své stavy nespokojenosti s jinými lidmi a kdy všichni mají zisk s dobrovolných směn, si to představuji takto: Většina by dosahovala více zisků jak subjektivních, tak i podnikatelských. Ekonomických statků a služeb by bylo více a tedy i přebytků - úspor. Mezní užitek úspor by klesal. Každý z nás by se stále rozhodoval dle svých potřeb a škál hodnot, jak maximalizovat své uspokojení. Peníze by nebyly v rukou politiků a jejich změny kupní sily by měnilo jen rozhodnutí každého z nás, tedy jen poptávkou po penězích. Jen výjimečně by se prudce změnila nabídka a to např. při nálezu velkých a dostupných ložisek zlata či něčeho jiného, co by se používalo ke směně. To ale není tak fatální jako pumpování levných peněz do ekonomiky, což má za následek několik jevů, která snižují úspory. Tedy činnost centrálních bank snižují hodnotu peněžních zásob a stěžují ozdravný proces likvidace neziskových projektů a firem, protože nikdo si nemůže lehce spočítat, zda má či nemá podnikatelský zisk či ztrátu.
Nějakou část přebytku by lidé toužící se zabezpečit na stáří mohli ukládat ve zlatě a dále investovat. K tomu mohou samozřejmě použít služeb jiných lidí, kteří umí podnikat (důkazem toho je, že jsou bohatí a lidé jim svěřují své úspory) a jejich úspory svým jednáním. Jak jsem zmínil, úspory jsou jen prostředkem k dosažení k individuálnímu štěstí a nikdy automaticky nic nezajistí. Musí se dále s nimi pracovat, jinak změny hodnot ostatních jednotlivců a plynutí fyzikálního času znehodnotí hodnotu úspor.

Zabezpečení na stáři nebude lehké ani v čisté tržní a právní společnosti, ani v primitivní společnosti soběstačných středověkých vesnic či tlup lovců a pastevců. Ale bude možné.

Ale nemožné to je ve státě, který neustále narušuje svobodu směn lidí. Často vedlejší nechtěné následky způsobí zkázu.
Sám hledám řešení. Zákonná platidla v rukou státu nepomohou a skutečné používáni peněz (prostředku směny a to je taky věcí naší svobody, co to bude) stát trestá (viz trestní zákoník) Stát záludně a lživě tvrdí, že pomáhá spořit, ale hlavně ve skrytu kořistí naše úspory a my mu věříme. Vše bohatství co je jen díky relativní svobody lidí nakládat se soukromými výrobním prostředky ale je jen otázka, kdy státní intervence způsobí úplnou státní kontrolu majetku. Politici mohou zničit všechny úspory jen odhlasování "zákona".

Omylem je zrušená daň na investiční zlato, tak spekulují, že poptávka po něm vzroste, až padne měna. Nákupem zlata lze např. rozkládat riziko. A potom a hlavně nenaštvat si blízké, aby v nouzi na stará kolena mě nevyhnali pod přeplněný most či na skládku :-) Prostě snažit se být skutečně solidární. Což ochuzený jednotlivec na narušovaném trhu má těžké. A navíc věří, že on solidární být nemusí, neboť od toho je přeci stát se svou policií a katy.
Budoucnost je vždy nejistá a nic nás úplně nezabezpečí. Určitě se problém nevyřeší protispolečenským jevem, jako je důchodový systém.

Tak nevím, jak se mi to povedlo :-) vysvětlit tento problém.