Opět jsem se vrátil k článku o ekonomických omylech. Upravil jsem první bod o různosti řádů z hlediska jejich povahy a přidal jsem další dva body. První pojednává o všeobecném omylu, který do omrzení a bez důkazů mluví o tom, že ekonomiku táhne spotřeba. Druhý bod o zbytečnosti měřítka HDP.
Tyto tři zde uvedu v celku.
1) Trh je anarchie a "stát" jej musí regulovat.
Předně, trh má svůj vnitřní rád, která není nadiktovaný konstruktivní myslí člověka (legislativou). Má svůj řád, který pocítí každý, kdo na trh vstoupí.
Tržní řád je z pohledu analýzy výsledkem tří řádu nezávislých na lidské vůli: řádu osob, řádu lidského jednání a řádu norem a pravidel. Profesor práv Frank van Dun označuje zákon jako řád osob, který je odlišný od řádu norem a pravidel, jak popisují profesoři H. Kelsen a H.L.A Hart a je také odlišný od řádu jednání jak popisuje profesor Fridrich Hayek a právník Bruno Leoni.
Nelze jen tak zaměňovat osoby, normy a pravidla a jednání a vytvářet řád bez ohledy na tyto okolnosti naší situace. Legislativa jako taková se týká jen řádu norem a pravidel a nemůže být ve shodě s řádem osob i lidského jednání. Tvrdit, že zákonem je produkt legislativy je důsledkem zaměnění mírové společnosti spolupracujících lidí se státní organizací, kde vládne suverén. Ve společnosti lidí, kde je důležitý řád mezi osobami navzájem a kteří se dříve nebo později musí podřídit, pokud chtějí delší dobu prosperovat a přežívat, neúprosné vzácnosti prostředků v přírodě tím, že přijmou i řad lidského jednání. Pro dosažení úspěšného jednání musí být sladěny všechny tyto řády.
Začneme tedy cenou, kterou nemůžeme nařizovat a určovat z pozice řádu norem a pravidel – legislativou či vydáváním směrnic, neřízení a cenových výměrů.
Všechny "faktory" - dějinné, politické a přírodní události, které způsobují větší či menší vzácnost ekonomických statků určují jejich cenu, protože mění nabídku. Cena je jen směnný poměr uskutečněný mezi svobodnými jednotlivci. Trh je úžasný společenský proces, který umí tyto změny stavu trhu nejlépe vyřešit. A ten účastník na trhu, který umí tyto události lépe odhadnout a je připraven sloužit lépe zákazníkům, je zákazníky odměněn ziskem. To je silná motivace snažit se rozumět budoucímu přání spotřebitelů. O zisku více v bodu 8)
Jak to funguje? Vzroste vzácnost spotřebního statku SP1 při stejné poptávce. Tedy vzroste cena, budou ho poptávat lidé, kteří statek SP1 naléhavěji potřebují než ostatní a přeplatí je. Lidé si často myslí, že by morální dodavatel neměl přesto zvyšovat cenu. Ale jednající a tedy nutně vždy spekulující lidé statek SP1 stejně přesunou k lidem s největší potřebou získat ho. Tedy morální podnikatel předá část svého zisku jiným a ohrozí vlastní produkci statku SP1 kvůli nedostatku úspor. Chudým nakonec stejně nepomůže. Statek SP1 nakonec vždy skončí u toho, kdo ho nejvíce potřebuje. Vzácnost statku se neodstraní morálními přáními, ale produkcí. Často se poptávka navíc zvedne díky davové psychóze a potom cena vzroste více díky zvýšené poptávce. To je komplikace navíc. Zisky dodavatelů SP1 a jejich subdodavatelů vzrostou tak, že přilákají další investory. To vede k větší poptávce po potřebných výrobních prostředcích včetně práce nutných k produkci statku SP1. Tyto výrobní prostředky se zdražují, protože výrobci statku SP1 ostatní výrobce přeplatí a to způsobuje ztráty jiných výrobců, kterým se zvyšují náklady a zároveň klesají příjmy a zároveň cena statku SP1 se s jeho výrobou a zvyšující se zásobou snižuje. Zákon mezního užitku toto vysvětluje až na úroveň jednotlivců. Zisky s výroby statku SP1 klesají až dosáhnou nějaké hodnoty, kdy už investory nelákají. Jejich úspory jsou k dispozici pro řešení další nejnaléhavější potřeby lidí ve společnosti. Vše se děje mírovými společenskými prostředky optimálně pro všechny spolupracující zúčastněné. Je jasné za předpokladu, že se nemění poptávka po penězích ani jejich nabídka, že pokud lidé utratí více peněz za statek SP1, nemohou současné utrácet za ostatní statky a jejich cena musí klesat.
Běda ale, když vláda podporována hloupým lidem začne do každého tohoto kroku zasahovat. Cenu SP1 začne regulovat. Tím odláká investora a zároveň "podfinancuje" výrobu SP1. Disproporce na trhu se zvětšuje. Lidé stojí fronty. Cena je vyhání do ulic na bezhlavé nákupy. Ale pulty jsou prázdné. Tak vláda pokračuje. Začne dotovat výrobu SP1 z peněz odebraných od jiných a hůře z nově, jen kvůli tomu, emitovaných peněz. Nyní už způsobila více problémů, které se navzájem proplétají v turbulencích, kdy nikdo už nezjistí co je příčinou a co následek. A anarchie plánovité výroby propuká. Zdaněním a hlavně úvěrovou expanzí a následnou dotací subvencuje, způsobuje další disproporce. A začíná reglementace ve všech oblastech ekonomie. Svoboda zaniká a zůstává chudé a plánovité hospodářství. K tomu všemu začne pomocí celníku poškozovat jiné. Nenávist mezi lidmi a národy vzrůstá. Hrozí světová válka. Navíc se zhroutí důležitý měnový systém, lidé už pochopili, že vláda zničila i jejich peníze. Společnost se nakonec zhroutí do stavu biologické soutěže za velkého povraždění většiny obyvatel. Vláda či její ozbrojené zbytky je neuživí a část zlikviduje sama. Zbytek provede lůza potulujících se krajinou. A začalo to jen "malou a správnou" regulací výroby výrobku SP1 pro "sociálně slabé".
Jediní, kdo ve společnosti tvoří anarchii jsou přisluhovači "státu". Zákony se mění rychle, vlastní smlouvy stát skrze ně nedodržuje, používá násilí, ale ne na ochranu společnosti před podvodníky, vrahy, zloději a lupiči, poškozují velké skupiny jednotlivců na úkor vyvolených, vytváří kalkulační chaos v klíčových oblastech společnosti, bídu krádežemi v podobě cel a daní a nenávist mezi lidmi, ničí morálku, odpovědnost a solidaritu, ničí úspory mnohých lidí manipulací s "platidly" násilně lidem vnucených ve svůj prospěch.
Krásný stručný popis fungování trhu jsem našel v knize "Byrokracie" od Ludwig von Misese. Ve zkratce obsahuje vše důležité pro dobrou znalost ekonomie, kterou by měl znát každý, kdo chce využívat trh jako výborný prostředek pro řešení svých vlastních problémů. V překladu vydání Liberálního institutu na straně 60 zní takto:
Na celý trh výrobních faktorů a práce můžeme nahlížet jako na veřejnou dražbu. Podnikatele jsou nabízejícími. Nejvyšší nabídky jsou omezeny cenami, u nichž očekávají, že je spotřebitelé budou ochotni za výrobky zaplatit. Spolunabízející soupeřící s těmi, jež musí přelicitovat, jestliže nechtějí odejít s prázdnýma rukama, jsou ve stejné situaci. Všichni tito nabízející jednají jako zástupci spotřebitelů. Každý z nich ale reprezentuje odlišný aspekt spotřebitelských potřeb, buď nějaký výrobek, nebo určitý způsob výroby stejné komodity. Konkurence mezi různými podnikateli je v podstatě soutěží mezi různými možnostmi, které jedincům slouží ke zvýšení jejich uspokojení. To se děje prostřednictvím získávání spotřebních statků. Rozhodnutí určitého člověka o koupi ledničky a o odložení nákupu nového auta je určujícím faktorem při formování cen automobilů a ledniček. Konkurence mezi podnikateli odráží tyto ceny spotřebního zboží při tvorbě cen výrobních faktorů. Různé potřeby jedince, které jsou mezi sebou z důvodu nevyhnutelné vzácnosti výrobních faktorů v rozporu, jsou reprezentovány na trhu různými soutěžícími podnikateli. Tato skutečnost má za následek vznik cen faktorů, které činí ekonomickou kalkulaci nejenom proveditelnou, ale i nezbytnou. Podnikatelé, kteří nekalkulují nebo neberou výsledky kalkulace v úvahu, by velmi brzo zbankrotovali a ze své manažerské funkce by byli odstraněni.
9)Tvrzení: „Ekonomiku táhne spotřeba spotřebitelů“
Tímto tvrzením začínají často hlubokomyslné úvahy politiků, ekonomů a servilních či nevzdělaných novinářů. Dokonce se při hlubší analýza ukáže, že toto tvrzení vychází ze stejných představ jak teorie vykořisťování Johanna Karla Rodbertuse a Karla Marxe. Je jen otázka, zda ten, kdo tvrdí, že ekonomiku táhne spotřeba spotřebitelů není myšlenkově blízko Marxovi i jinak.
Krásné a jasné vysvětlení lze najít pomocí teorie kapitálu Mengera, Böhm-Bawerka, Misese a Hyeaka. Protože podrobnější vysvětlení přesahuje rozsah tohoto krátkého upozornění na nejběžnější, a přitom fatální, ekonomické omyly.
Ekonomické statky lze rozdělit do řádů, které se odlišují jestli jsou už přímo spotřebovány – spotřební statky či statky prvního řádu či současné statky a nebo jestli statky slouží pro produkci spotřebních statků zvané výrobní statky a potom jejich řád určuje jak daleko jsou od spotřebního statku z hlediska výroby. Uvažujeme oddělení stupňů směnnou na trhu a nikoliv technologickými aspekty.
Tvrzení, že ekonomiku táhne spotřeba spotřebitelů by platilo pouze jako metafora toho, že musíme jednat, abychom dosáhli svých individuálních cílů. Nikdy ale nemůže být důvodem pro masivní manipulace s trhem jako to dělají dnešní všemocné vlády, centrální banky a parlamenty či diktátoři.
Ve vyspělé ekonomice je jen nepatrná část produkce a směny týká spotřebních statků. Většina peněz je vynakládána na nákup výrobních statků. Proto zvýšená spotřeba spotřebních statků nepodpoří výrobu. Ukazuje se že naopak. Čím více by se vynakládalo na přímou spotřebu, tím měně by se mohlo vynakládat na výrobní statky neboli budoucí statky jinak nazývané kapitálové. Tím menší by byla mezní produktivita práce a tím větší by byl nedostatek. Pokud by to nadále pokračovalo, pak by zůstal jen výroba pro spotřebu – autistické hospodářství rodin jako v dávném pravěku. Jenže žádná idylka tohoto druhu by nestačila vzniknout. Sociální boj o prostředky by zničil nejen většinu lidské populace, ale zničil by i vhodné přírodní zdroje pro život v civilizaci.
10) HDP je měřítkem úspěchu a kritériem pro ospravedlnění netržních zásahu do tržního procesu
Z předchozího bodu zjistíme, že měřítko „hrubý domácí produkt“ není měřítkem který by vypovídal něco smysluplného. Sčítá jablka s bramborami. Sčítá penězi vyjádřené ceny nebo jejich nějaké úřední odhady současných i budoucích statků. HDP nebere v potaz čas a individuální časové preference při tvorbě cen. Taky to vychází z historických událostí a nijak to nemůže ukázat na budoucí neznámá historická fakta. HDP vychází různě podle několika arbitrárních metod, nevychází ze žádné logické teorie. Je to zoufalý pokus plánovačů chování nesvobodných lidí se něco dovědět o stavu, co sám trh nabízí zadarmo svým stavem, která je vyjádřen tržními cenami všech statků v daném okamžiku. HDP potřebují jen ti, co stále společnost lidí chápu jak úřad podobně jako Lenin chtěl mít společnost podobnou poštovnímu úřadu. Další komplikací je neustále zmenšování hodnoty peněz úvěrovou expanzí, kdy nelze nikdy odhadnout rychlost působení této změny na ceny statků v čase a v místě.
Aplikace HDP pro určování stavu hospodářského cyklu je neúčinná. Zda by bylo lepším kritériem analýzy poměrů cen mezi statky různých řádů v celém intervalů od statků nejvyšších řádů ke spotřebním. Tato metoda se ale nepoužívá, neboť se nezná teorie kapitálu.
neděle 18. října 2009
pátek 16. října 2009
Asistenční pejsci
Slyšel jsem dnes v rádiu ministra práce a sociálních problému proč se nelepší situace s asistenčními psi.
Nelze se divit proč to nejde. Stát není schopen řešit tyto jemnosti lidských potřeb. Třeba vyvraždit obyvatelstvo by mu šlo lépe i když taky neefektivně.
Předně se prý musí definovat spousta standardů pro výcvik psů, registrací a dalších velmi "potřebných" byrokratických činností jako kritéria pro přidělování psů. Hlavní je ale důvod. Nikdo na tom nesmí vydělat! Opravdu geniální a pro stát typické. Jelikož ziskové chování je úspěšné, tak nechtějí ani v této oblasti úspěch. Je to podobné jako u zdravotnictví. Výsledkem budou velká cena těchto psů a nedostupnost pro většinu postižených. Jelikož vlády po staletí ochuzují obyvatelstvo, tak lidé nemají úspory a jsou stále tak chudí, že takový užitečný pejsek je pro chudinu nedostupný.
Přitom chtějí zpřísnit požadavky na cvičitele.
Ministr provedl několik dalších ekonomických úvah, že vše je nakonec o penězích a že na tak právně i sociálně složitý projekt nebudou peníze.
Dokud nebude pochopeno, že takto se dělá nedostatek a bída, pak bude neustále nedostatku asistenčních psů a budou drahé a úředníci si budou lebedit v komisích, které budou arbitrálně, a tedy nespravedlivě, psi rozdělovat.
Je mi líto všech postižených, kterým politici a zákonodárci nedají šanci. běda nám, kteří neumí pro svou nevěru účinně pomoci chudým a bezmocným. Věříme obludnému a krvežíznivému molochovi - státu.
Nelze se divit proč to nejde. Stát není schopen řešit tyto jemnosti lidských potřeb. Třeba vyvraždit obyvatelstvo by mu šlo lépe i když taky neefektivně.
Předně se prý musí definovat spousta standardů pro výcvik psů, registrací a dalších velmi "potřebných" byrokratických činností jako kritéria pro přidělování psů. Hlavní je ale důvod. Nikdo na tom nesmí vydělat! Opravdu geniální a pro stát typické. Jelikož ziskové chování je úspěšné, tak nechtějí ani v této oblasti úspěch. Je to podobné jako u zdravotnictví. Výsledkem budou velká cena těchto psů a nedostupnost pro většinu postižených. Jelikož vlády po staletí ochuzují obyvatelstvo, tak lidé nemají úspory a jsou stále tak chudí, že takový užitečný pejsek je pro chudinu nedostupný.
Přitom chtějí zpřísnit požadavky na cvičitele.
Ministr provedl několik dalších ekonomických úvah, že vše je nakonec o penězích a že na tak právně i sociálně složitý projekt nebudou peníze.
Dokud nebude pochopeno, že takto se dělá nedostatek a bída, pak bude neustále nedostatku asistenčních psů a budou drahé a úředníci si budou lebedit v komisích, které budou arbitrálně, a tedy nespravedlivě, psi rozdělovat.
Je mi líto všech postižených, kterým politici a zákonodárci nedají šanci. běda nám, kteří neumí pro svou nevěru účinně pomoci chudým a bezmocným. Věříme obludnému a krvežíznivému molochovi - státu.
čtvrtek 27. listopadu 2008
Janov 2008: Příčiny problému a řešení
Reakce na diskuzi na http://www.zvedavec.org/prispevky_2836.htm:
Pokud něco chceme účinně řešit, musíme zná příčiny. Každý si myslí, že je zná, věří jim a podle toho jedná. I když se jedná např. o pověru.
Zkouším aplikovat zákony lidského jednání vymezené v praxeologii (Ludwig von Mises v díle "Lidské jednání") na různé oblasti. Napsal jsem i cikánech v http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/05/romsk-problm.html Jen připomínám, že nejsou brány úplně všechny aspekty jako morálka a kultura. To by příliš komplikovala a konce bychom se nedobral. Vycházím z toho, že logické struktury, které jsou "zadrátované" v mozku a lidské jednání se řídí stejnými zásadami pro každého "dospělého" člověka (viz Ernst Cassirer ve "Filosofii symbolických forem").
Závěry mého snažení jsou tyto:
Třídy ve společnosti nejsou dělníci a kapitalisti jak tvrdil Marx. První třída je tvořena těmi, co žijí z rozpočtu (toho, co se zkonfiskovalo lidem mající příjmy na trhu) a druhou třídu tvoří producenti prodávající své služby na trhu. To jsou lidé, kteří ve společnosti mají jedno nebo kombinace rolí jako zaměstnanec v soukromém sektoru, podnikatel, majitel výrobních prostředků a přírodních nelidských faktorů. Tyto třídy žiji v neodstranitelném konfliktu a "mír" závisí na tom, jak jsou poddajní či vzpurní plátci. První třída je závislá na druhé, tedy tržní společnost je PRIMÁRNÍ a umí existovat bez té první, tedy i bez státu. Druhá třída principiálně a vědomě prosazuje mír a shodu zájmů mezi všemi, kteří přijmou tržní proces jako prostředek jednotlivců k řešení svého boje s přírodou o život. První třída není možná bez násilí na druhé.
O společnosti jsem napsal http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/11/obecn-problm-nespoleenskch-instituc.html
Problém s cikány je podle mě jasný. Žádný arbitrální ani úřední pokus o řešení nic nevyřeší, ale situaci zhorší. Ale jak to vidím, to vládě vyhovuje. Může posílit svou moc nad produktivní třídou.
Druhým problémem je, že všichni, co si myslí že patří do produktivní třídy (omylem do ní zahrnuje většina lidí i pilné politiky a poslance a úředníky což je podle mě fatální omyl, neustále se totiž z kozla dělá zahradník), se chovají v různé míře jako nepřizpůsobiví spoluobčané a paraziti společnosti. Všichni chtějí přídavky na děti, podporu v nezaměstnanosti, sociální dávky, dotace pro odvětví, které lidí svobodně podpořit nechtějí víc jak je třeba (zemědělci, banky, automobilky atd.), ochranná cla a embarga. Potlačují základ prosperity - svobodu jednotlivců řešit společensky své problémy smluvní směnou. Pokud nechci ani vraždit, ani loupit či podvádět a přesto mě příslušník parazitické třídy zabrání mému jednání, pak jsem nesvoboden a první třída parazitů mě má v hrsti. A pokud nepochopí znevolnění lidé, že z delší hlediska budou proto buď chudí a zotročeni či zabiti v budoucí válce a budou si stále myslet, že mohou žít na úkor druhých, situace se nezlepší a nemá východisko.
Pokud si neuvědomíme, že trh nepředstavuje konflikt na život a na smrt, že v dobrovolných směnách nutně má každý zisk pokud se sám nespletl ve svých hodnoceních a že své problémy nevyřešíme POUZE násilím, pak nám nikdo nepomůže.
Primární není násilí bílých proti černým nebo naopak. Primární je násilí vykonané na těch, kteří nejsou vidět a kteří potom nemají prostředky na účinně a spravedlivé řešení. Je to násilí nejvíce vykonané na chudých "pracujících" neboť oni jsou stále chudí díky tomuto neustálému socialistickému přerozdělování. Tragedie je, že tito "chudí" nepochopili, že zaměstnavatel je jejich společník v boji s přírodou a že si vzájemně pomáhají a jsou na sebe životně závislí a neobrací pozornost na ty, kteří jsou závislí na jeho produkci a vydírají je. Nesmí ale člověk být na dvou palubách. Zároveň využívat svou svobodu a zároveň mít prosazovat násilné přerozdělování ve svůj prospěch.
Pomozte mi hájit má práva na život a mé vlastnictví a já pomůžu hájit Vaše :-) a problém vyřešíme.
Pokud něco chceme účinně řešit, musíme zná příčiny. Každý si myslí, že je zná, věří jim a podle toho jedná. I když se jedná např. o pověru.
Zkouším aplikovat zákony lidského jednání vymezené v praxeologii (Ludwig von Mises v díle "Lidské jednání") na různé oblasti. Napsal jsem i cikánech v http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/05/romsk-problm.html Jen připomínám, že nejsou brány úplně všechny aspekty jako morálka a kultura. To by příliš komplikovala a konce bychom se nedobral. Vycházím z toho, že logické struktury, které jsou "zadrátované" v mozku a lidské jednání se řídí stejnými zásadami pro každého "dospělého" člověka (viz Ernst Cassirer ve "Filosofii symbolických forem").
Závěry mého snažení jsou tyto:
Třídy ve společnosti nejsou dělníci a kapitalisti jak tvrdil Marx. První třída je tvořena těmi, co žijí z rozpočtu (toho, co se zkonfiskovalo lidem mající příjmy na trhu) a druhou třídu tvoří producenti prodávající své služby na trhu. To jsou lidé, kteří ve společnosti mají jedno nebo kombinace rolí jako zaměstnanec v soukromém sektoru, podnikatel, majitel výrobních prostředků a přírodních nelidských faktorů. Tyto třídy žiji v neodstranitelném konfliktu a "mír" závisí na tom, jak jsou poddajní či vzpurní plátci. První třída je závislá na druhé, tedy tržní společnost je PRIMÁRNÍ a umí existovat bez té první, tedy i bez státu. Druhá třída principiálně a vědomě prosazuje mír a shodu zájmů mezi všemi, kteří přijmou tržní proces jako prostředek jednotlivců k řešení svého boje s přírodou o život. První třída není možná bez násilí na druhé.
O společnosti jsem napsal http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/11/obecn-problm-nespoleenskch-instituc.html
Problém s cikány je podle mě jasný. Žádný arbitrální ani úřední pokus o řešení nic nevyřeší, ale situaci zhorší. Ale jak to vidím, to vládě vyhovuje. Může posílit svou moc nad produktivní třídou.
Druhým problémem je, že všichni, co si myslí že patří do produktivní třídy (omylem do ní zahrnuje většina lidí i pilné politiky a poslance a úředníky což je podle mě fatální omyl, neustále se totiž z kozla dělá zahradník), se chovají v různé míře jako nepřizpůsobiví spoluobčané a paraziti společnosti. Všichni chtějí přídavky na děti, podporu v nezaměstnanosti, sociální dávky, dotace pro odvětví, které lidí svobodně podpořit nechtějí víc jak je třeba (zemědělci, banky, automobilky atd.), ochranná cla a embarga. Potlačují základ prosperity - svobodu jednotlivců řešit společensky své problémy smluvní směnou. Pokud nechci ani vraždit, ani loupit či podvádět a přesto mě příslušník parazitické třídy zabrání mému jednání, pak jsem nesvoboden a první třída parazitů mě má v hrsti. A pokud nepochopí znevolnění lidé, že z delší hlediska budou proto buď chudí a zotročeni či zabiti v budoucí válce a budou si stále myslet, že mohou žít na úkor druhých, situace se nezlepší a nemá východisko.
Pokud si neuvědomíme, že trh nepředstavuje konflikt na život a na smrt, že v dobrovolných směnách nutně má každý zisk pokud se sám nespletl ve svých hodnoceních a že své problémy nevyřešíme POUZE násilím, pak nám nikdo nepomůže.
Primární není násilí bílých proti černým nebo naopak. Primární je násilí vykonané na těch, kteří nejsou vidět a kteří potom nemají prostředky na účinně a spravedlivé řešení. Je to násilí nejvíce vykonané na chudých "pracujících" neboť oni jsou stále chudí díky tomuto neustálému socialistickému přerozdělování. Tragedie je, že tito "chudí" nepochopili, že zaměstnavatel je jejich společník v boji s přírodou a že si vzájemně pomáhají a jsou na sebe životně závislí a neobrací pozornost na ty, kteří jsou závislí na jeho produkci a vydírají je. Nesmí ale člověk být na dvou palubách. Zároveň využívat svou svobodu a zároveň mít prosazovat násilné přerozdělování ve svůj prospěch.
Pomozte mi hájit má práva na život a mé vlastnictví a já pomůžu hájit Vaše :-) a problém vyřešíme.
středa 19. listopadu 2008
Zbraně ve společnosti
Diskuze o svobodném vlastnění, držení a nošení zbraní se často hlavně zaobírá o technických či morálních aspektech. Ale nemluví o aspektech ekonomického problému. A ekonomický problém je nevyrobit tolik zbraní aby se s tím zbytečně neodčerpali prostředky na nejnaléhavější potřeby z dosud neuspokojených.
Pojetí společností, které zde budeme uvažovat, jsem popsal jinde, např. zde http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/11/obecn-problm-nespoleenskch-instituc.html
Představuji si to takto: Ať svou bezpečnost si zajišťuje člověk sám, nebo pomocí druhých, musí se rozhodnout, kolik tomu má obětovat prostředků. Tedy nevzniknou "závody ve zbrojení". Na otázku jak by to mohlo být s počtem zbraní a druhem výzbroje ve společnosti bych použil klasické ekonomické principy v tradici Cantillon - Menger - Mises. Mezní užitek každé přidané zbraně na obranu klesá, zatímco mezní užitek prostředků na jejích pořízení se zvyšuje. Tedy není možné bez příčiny "nekonečné" vyzbrojování lidí. Bude jich tolik, kolik je lidé dle svého názoru budou potřebovat na svou obranu. I násilník nebude mít neomezené zdroje aby mohl "závodit ve zbrojení". Takže není k tomu tématu možno nic říci, než to, ať se lidé projeví, co skutečně potřebují.
Pokud společnost bude hodně stabilní a vztahy mezi lidmi ustálené, skoro každý bude vědět co je jeho a co je souseda a bude fungovat právo podobně jako právo na Islandu v době ság, pak bude zřejmě užitek zbraní pro obranu asi malý. Třeba ale pro sportování, sběratelství budou lidé hodnotit zbraně více než pro vlastní obranu.
Něco jiného, když je bezpečnost v rukou monopolisty na donucení - stát. Tam o potřebě zbraní a nákupu rozhodují také jednotlivci, ale Ti nic svého neobětují. Lehce obětují celé hospodářství.
Další moje představa o problému zbraní ve společnost tato: výroba ani prodej a držení nebude kontrolováno nějakou "morální autoritou", která je sama po zuby ozbrojená a sama na sebe si vybírá prostředky donucením ostatních.
Všechny prostředky kolem nás (i ulice, parky, lesy atd.) budou někomu konkrétně patřit a vzniknou i standardy chování lidí nosící zbraň i tam, kde dnes se to zdá jako "veřejný prostor". Určitě majitelé bude vyžadovat nějaké potvrzení, že ozbrojenec má zbraň pod kontrolou a vzniknou školy a certifikační autority. Bylo by tolik střelnic, kolik by bylo třeba pro výcvik. Majitelé "veřejných prostor" pro své zákazníky zřídili bezpečné úložiště zbraní, pokud by si přesto nepřáli, aby se jejich zákazníci pohybovali se zbraní na jejich vlastnictví. Pojišťovny podle potřeby budou podporovat buď nošení zbraní nebo nenošení. Vše by se dělo dle toho, co přináší nejvyšší zisk. Pokud by procento protispolečenských živlů bylo větší a dělali by větší škody, než se vybere na pojistném, pojišťovny by podporovali sebeobranu, tím že ozbrojená pojištěnec bude platit nižší pojištění. Pokud by se vice lidi svou nešikovností více zraňovali zbraněmi, zase by zvýšenou cenou pojištění motivovali k omezení nošení zbraní.
Asi nemá cenu přemýšlet co všechno by lidé objevili, aby vše bylo ve shodě a harmonii. Pokud bude někdy oblast s diktátory, budou si muset svobodní lidé zaplatit zvýšením pojistného tak, aby pojišťovny si mohli bezpečnost zajistit adekvátně vyzbrojenou armádou či armádami. Za svobodu se vždy musí bojovat.
Navíc by samozřejmě byli lidé odpovědnější za své činy než dnes v sociálním státě a byli by na to zvyklí. Nebylo by to jako dnes, kdy se lidé spoléhají na různá "zákonná pojištění".
Vždy bude záviset na lidech. Pokud si nebudou vážit svobody a pokud zavrhnou směnu jako prostředek k řešení svých problému, pak nepomůže jakákoliv represe. Samotný hlídač ostatních bude nakonec největší zločinec. Nemůže zakázat jednu věc, byť i drobnost, aby nakonec nemusel zakázat samotný život.
Je to jen pěkná utopie? :-) O cílech k dosažení společnosti píši zde: http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/10/opaten-k-nprav-na-situace.html
Pojetí společností, které zde budeme uvažovat, jsem popsal jinde, např. zde http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/11/obecn-problm-nespoleenskch-instituc.html
Představuji si to takto: Ať svou bezpečnost si zajišťuje člověk sám, nebo pomocí druhých, musí se rozhodnout, kolik tomu má obětovat prostředků. Tedy nevzniknou "závody ve zbrojení". Na otázku jak by to mohlo být s počtem zbraní a druhem výzbroje ve společnosti bych použil klasické ekonomické principy v tradici Cantillon - Menger - Mises. Mezní užitek každé přidané zbraně na obranu klesá, zatímco mezní užitek prostředků na jejích pořízení se zvyšuje. Tedy není možné bez příčiny "nekonečné" vyzbrojování lidí. Bude jich tolik, kolik je lidé dle svého názoru budou potřebovat na svou obranu. I násilník nebude mít neomezené zdroje aby mohl "závodit ve zbrojení". Takže není k tomu tématu možno nic říci, než to, ať se lidé projeví, co skutečně potřebují.
Pokud společnost bude hodně stabilní a vztahy mezi lidmi ustálené, skoro každý bude vědět co je jeho a co je souseda a bude fungovat právo podobně jako právo na Islandu v době ság, pak bude zřejmě užitek zbraní pro obranu asi malý. Třeba ale pro sportování, sběratelství budou lidé hodnotit zbraně více než pro vlastní obranu.
Něco jiného, když je bezpečnost v rukou monopolisty na donucení - stát. Tam o potřebě zbraní a nákupu rozhodují také jednotlivci, ale Ti nic svého neobětují. Lehce obětují celé hospodářství.
Další moje představa o problému zbraní ve společnost tato: výroba ani prodej a držení nebude kontrolováno nějakou "morální autoritou", která je sama po zuby ozbrojená a sama na sebe si vybírá prostředky donucením ostatních.
Všechny prostředky kolem nás (i ulice, parky, lesy atd.) budou někomu konkrétně patřit a vzniknou i standardy chování lidí nosící zbraň i tam, kde dnes se to zdá jako "veřejný prostor". Určitě majitelé bude vyžadovat nějaké potvrzení, že ozbrojenec má zbraň pod kontrolou a vzniknou školy a certifikační autority. Bylo by tolik střelnic, kolik by bylo třeba pro výcvik. Majitelé "veřejných prostor" pro své zákazníky zřídili bezpečné úložiště zbraní, pokud by si přesto nepřáli, aby se jejich zákazníci pohybovali se zbraní na jejich vlastnictví. Pojišťovny podle potřeby budou podporovat buď nošení zbraní nebo nenošení. Vše by se dělo dle toho, co přináší nejvyšší zisk. Pokud by procento protispolečenských živlů bylo větší a dělali by větší škody, než se vybere na pojistném, pojišťovny by podporovali sebeobranu, tím že ozbrojená pojištěnec bude platit nižší pojištění. Pokud by se vice lidi svou nešikovností více zraňovali zbraněmi, zase by zvýšenou cenou pojištění motivovali k omezení nošení zbraní.
Asi nemá cenu přemýšlet co všechno by lidé objevili, aby vše bylo ve shodě a harmonii. Pokud bude někdy oblast s diktátory, budou si muset svobodní lidé zaplatit zvýšením pojistného tak, aby pojišťovny si mohli bezpečnost zajistit adekvátně vyzbrojenou armádou či armádami. Za svobodu se vždy musí bojovat.
Navíc by samozřejmě byli lidé odpovědnější za své činy než dnes v sociálním státě a byli by na to zvyklí. Nebylo by to jako dnes, kdy se lidé spoléhají na různá "zákonná pojištění".
Vždy bude záviset na lidech. Pokud si nebudou vážit svobody a pokud zavrhnou směnu jako prostředek k řešení svých problému, pak nepomůže jakákoliv represe. Samotný hlídač ostatních bude nakonec největší zločinec. Nemůže zakázat jednu věc, byť i drobnost, aby nakonec nemusel zakázat samotný život.
Je to jen pěkná utopie? :-) O cílech k dosažení společnosti píši zde: http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/10/opaten-k-nprav-na-situace.html
pondělí 17. listopadu 2008
Vědecký výzkum z daní
Lidé říkají, že náročný vědecký výzkum by nebyl bez státu možný. To je ale hluboce zakořeněný omyl. Pro lidi je těžké vidět to, co kvůli narušování trhu není, zatímco, co financuje stát existuje.
Mě stačí pro vysvětlení část věty, která mi kdysi u Misese připadala nezvyklá a musel jsem nad ní přemýšlet. Tyto věty týkajících se třeba neúspěšných projektů čí násilného přerozdělování majetku končívají např. takto: "....prostředky pro uspokojení nejnaléhavějších z dosud neuspokojených potřeb spotřebitelů byly odčerpány". Tedy z dlouhodobého hlediska tam, kde jsou prostředky na uspokojení nejnaléhavější dosud neuspokojených pociťovaných potřeb spotřebitelů neustále někým odčerpávány do jiných oblastí výroby, nemůže být vyřešeno více vědeckých problémů, než tam, kde vládnou smluvní vztahy jako zákon mezi jednotlivci.
Jak se to bude v praxi realizovat není důležité, vždycky jednající lide najdou řešení i bez násilí, pokud mají šanci mít svobodu řešit problémy. Předpokládám, že hlavní slovo by měly kartely firem mající zájem o daný výzkum, ale zároveň samotné by na něj neměli úspory. Pravděpodobně by vznikly specializované firmy. Pro ekonomickou kalkulaci je nejlepší, když každý specializovaný druh služby má svůj vlastní trh.
Nesmíme zapomenout na to, že politické sily, které vyvolávají změny ve struktuře proti vůli spotřebitelů, vždy jednoho dne zeslábnou a vznikají další škody přechodovým stavem, kdy se struktury výroby přizpůsobuje poptávce a zničí se nebo opustí se to, co bylo "vyrobeno" ve prospěch politiků.
Dejme tomu, že by sto let nemohly vlády vyvolávat války, měnové reformy, zbrojit a plýtvat prostředky "zaopatřovací" politikou, protože by na to nesehnaly prostředky legálními loupežemi a úvěrovou expanzi by neničily požadovanou strukturu výroby a pod pohrůžkou násilí by nebránily směnám mezi lidmi. Co by asi dnes už bylo vyřešeno problémů a jaké další bychom řešili? Naše představivost na to nestačí.
Mě stačí pro vysvětlení část věty, která mi kdysi u Misese připadala nezvyklá a musel jsem nad ní přemýšlet. Tyto věty týkajících se třeba neúspěšných projektů čí násilného přerozdělování majetku končívají např. takto: "....prostředky pro uspokojení nejnaléhavějších z dosud neuspokojených potřeb spotřebitelů byly odčerpány". Tedy z dlouhodobého hlediska tam, kde jsou prostředky na uspokojení nejnaléhavější dosud neuspokojených pociťovaných potřeb spotřebitelů neustále někým odčerpávány do jiných oblastí výroby, nemůže být vyřešeno více vědeckých problémů, než tam, kde vládnou smluvní vztahy jako zákon mezi jednotlivci.
Jak se to bude v praxi realizovat není důležité, vždycky jednající lide najdou řešení i bez násilí, pokud mají šanci mít svobodu řešit problémy. Předpokládám, že hlavní slovo by měly kartely firem mající zájem o daný výzkum, ale zároveň samotné by na něj neměli úspory. Pravděpodobně by vznikly specializované firmy. Pro ekonomickou kalkulaci je nejlepší, když každý specializovaný druh služby má svůj vlastní trh.
Nesmíme zapomenout na to, že politické sily, které vyvolávají změny ve struktuře proti vůli spotřebitelů, vždy jednoho dne zeslábnou a vznikají další škody přechodovým stavem, kdy se struktury výroby přizpůsobuje poptávce a zničí se nebo opustí se to, co bylo "vyrobeno" ve prospěch politiků.
Dejme tomu, že by sto let nemohly vlády vyvolávat války, měnové reformy, zbrojit a plýtvat prostředky "zaopatřovací" politikou, protože by na to nesehnaly prostředky legálními loupežemi a úvěrovou expanzi by neničily požadovanou strukturu výroby a pod pohrůžkou násilí by nebránily směnám mezi lidmi. Co by asi dnes už bylo vyřešeno problémů a jaké další bychom řešili? Naše představivost na to nestačí.
středa 5. listopadu 2008
Obecný problém nespolečenských institucí
Úvod
Mám oblíbený obraz naší společnosti jako nemocné společnosti s nádory a metastázami. Budu jej používat i v tomto článku. Snad některým lidem přiblíží tento problém pomocí přirovnání, které vždy bude kulhat za skutečností.
Společnost chápu jako jednání lidí ve shodě a jejich společné řešení vlastních problémů. Hlavními instituty společnosti je soukromé vlastnictví a právo na své tělo a život. Lidé ve společnosti vědomě potlačují své biologické pudy a spolupracují. Mají právo nakládat se svým majetkem a hájit jej před nespolečenským chováním ostatních.
Nespolečenské chování je takové, které ničí spolupráci, jednání lidí ve shodě a harmonii. Příkladem vymezení společenského chování může být např. Desatero nebo pravidlo "Nečiň bližnímu to, co nechceš, aby činili tobě". Společnost musí mít svůj "imunitní systém" proti nespolečenskému chování, jinak zanikne. Oslabený imunitní systém způsobený hlavně závistí mezi lidmi a chybnými ekonomickými teoriemi a mnoha dalšími pověrami, umožňuje růst zhoubných nádorů - kolektivů lidí jednající protispolečensky se zdáním legitimity. To jsou parlamenty či diktátoři jako nádory společnosti produkující různě škodlivé produkty jako jsou třeba zákony a kteří prosazují svou vůli a potlačují vůli jednotlivých lidí. A metastáze jsou skupiny lidí ve vládě, ministerstvech a různých úřadech žijící z ovoce společenského chování, kteří vytváří smrtelné jedy ničící společenské chování. Vysávají zásoby - úspory a oslabují již třesoucí se nebohý organismus společnosti přetěžkým zkouškám. Bez spravedlnosti a úspor oslabená společnost jednoho dne podlehne překážce či problému, na které jí síly už nestačí.
Co by se dalo říci o těchto metastázách? Jak je odlišíme od společenských institucí?
Praxeologické hledisko
Z praxeologického hlediska se od společenských institucí typu podniků a firem liší řízením. Jejich řízení je byrokratické, nesledující zisk vyjádřený v účetnictví. Zato podniky a firmy mají řízení ziskové. Ludwig von Mises se tímto zabývá ve své knize "Byrokracie", kde popisuje rozdílné aspekty obou způsobů řízení.
Toto kritérium ale nic neříká a užitečnosti skupin požívající byrokratické řízení. Ve společnosti mohou vznikat takové instituce za různými účely. Proto musíme hledat jiné kritérium pro identifikaci úřadů škodlivých společnosti.
Je jasné, že instituce, která nemůže využívat ekonomickou kalkulaci umožněnou svobodnými směnami mezi lidmi a použitím peněz, je vždy neefektivní z hlediska svých cílů. Nikdy nepozná, kdy přestat spotřebovávat zdroje. Toto se hlavně týká institucí, které vyhovují druhému kriteriu a které získávají prostředky nějakým násilným donucením.
Způsob získávání zdrojů
Způsob získávání prostředků instituce pro své funkce je už ostřejší kritérium. Pokud instituce získává prostředky pro svou činnost dle uváženích ostatních, jinými slovy na základě dobrovolných směn služeb a majetků, pak je to společenská instituce, a to i kdyby měla byrokratické řízení.
Pokud získává instituce prostředky násilím, pak je protispolečenská. Pokud je to zloděj, loupežník, podvodník či banda loupežníků nebo podvodníků, pak jsou potírány zvláštní společenskou institucí trestním právem. Jedná se o nelegální nespolečenskou instituci.
Pokud je to úředník, politik či poslanec, kteří používají násilí a pomoc lidí, kteří chtějí zároveň využívat jak výhody společnosti jako je trh, tak výhody nespolečenského jednání. Produkty legislativy se stály nástrojem zla, jak popisuje Bastiat v "Zákoně". Potom se jedná o legální nespolečenskou instituci. Zde je hlavní problém, proč imunitní systém - trestní právo selhává. Je také napadeno a ochromeno, podobně jako HIV virus ničí imunitní systém biologického těla. Samozřejmě, že se potom snižuje obranyschopnost i proti "běžným, nelegálním zločinům".
Je třeba připomenout, že to co je legální ještě nemusí znamenat, že je dle práva. Tuto pravdu napadají tyto legální nespolečenské instituce a tím vyřazují část imunitního systému z činnosti. Zahaluji se do oblaku "práva a počestnosti" ne-li přímo svatosti a božskosti.
Proč tolik vadí prvek násilného donucení při získávání prostředků? Hlavní důvodem donucení mimo právního a zákonného je zasahování do ekonomického problému toho, komu je bráno. Každý člověk vždy uspokojuje svůj nejnaléhavější problém a k tomu potřebuje prostředky. Pokud mu někdo nějaké prostředky odebere, nebude mít na nějaké další své nejnaléhavěji pociťované potřeby a bude chudší. Zároveň už nemůže tyto odebrané prostředky použít pro uspokojení svých nejnaléhavějších dosud neuspokojených potřeb. Rozhoduje o nich někdo jiný pro své vlastní potřeby. Struktura produkce se deformuje a uspokojení vlastní potřeby lidí se jen oddálí. Problémy se neřeší, jen prohlubují. Jednoho dne přijde den zúčtování a nastane čas, kdy lidé nesouhlasí s těmito deformaci svého jednání tím, že odmítají to, co nabízejí podnikatelé na trhu. Pokud lidem zbývá alespoň trochu svobody řešit své problémy, nastává ozdravný proces, který je politiky a lidmi chybně nazvaný krizí nebo recesí. Jediný lék pro vyléčení tohoto stavu je ponechání svobody jednotlivců nakládat celým svým majetkem a aby tím konečně uspokojili své nejnaléhavější z dosud neuspokojených pociťovaných potřeb. To vyžaduje ale moc jednotlivců se nějak bránit proti konfiskaci svého majetku. A touto mocí dnes není vláda, ani parlament, ale svoboda chránit společenské instituce např. pomocí privátních právníků a soudců hledající právo v rámci obecných pravidel správného chování. Tento požadavek musí omezovat platnost a závaznost výtvorů parlamentu.
Motivace řešení problémů
Další zajímavá vlastnost vymezující nespolečenské a společenské instituce je motiv pro vyřešení problémů. Zatímco firmy a podniky mají snahu vyřešit problémy svých zákazníku co nejrychleji a nejlépe, aby měly co největší odměnu a zisku, pak nespolečenské instituce mají zájem řešit problémy naoko a naopak je komplikovat. Často si situaci komplikují různé instituce navzájem, neboť nejednají podle principů ale nekonzistentně ad hoc.
Důvod jejich chování je jasný. Pokud by problém vyřešily, byly by zbytečné a lidé v nich jednající by se nedostali k majetkům zkonfiskovaných druhým lidem. Naopak, pokud se problém zhorší, mohou metastáze růst v podobě rostoucího množství zaměstnanců v nespolečenských institucích a množství legislativních předpisů. Potřebují stále více zdrojů ze společnosti a stále více jí zraňují ekonomicky i morálně. Vznikají tedy další metastáze řešící problémy způsobené staršími úřady. Typické pro tyto instituce je, že jejich statuty často neošetřují jejich ukončení.
Trvalo tisíce let, než se tyto parazitické instituce naučili svého hostitele využívat tak, aby brzo neumřel. Revoluce byly a jsou posledním řešením lidí, pro které ostatní mírové způsoby jsou nákladnějším řešením. Nebo došlo k totálnímu vyčerpání společnosti a převzetí jinou, silnou nespolečenskou institucí.
Přesto ale narušují harmonii a vytvářejí chaos, a ten se nikdy neuřídí s naprostou spolehlivosti. Zapomínají, že lidé nejednají dle jejich makroekonomických vzorců či dle naivních modelů ekonomického člověka. Lidé jako omylní a slabí jednají vždy tak, aby, pokud to jde, zlepšili svou situaci a to i když neznají svou budoucnost a vše je nejisté.
Důvody vzniku úřadů
Lidem se předkládají různé důvody pro vznik nespolečenských a přesto legálních institucí. Ale nikdy se neřekne, že buď suplují již ochromené panství práva anebo vytvářejí další problém pro další útok na svobodu členů společnosti.
Většinu monopolizovaných státních funkcí by bez problémů vykonávala konkurence soukromých pojišťoven mnohem lépe ve vzájemné shodě všech členů společnosti. Zbytek funkcí je bedlivě analyzovat, zda v nich není opět zárodek "vetřelce" - "parazita" či "metastáza" - na který neplatí společenský imunitní systém - civilní právo.
Závěr
Už je tolik produktů legálních nespolečenských institucí jako je např. chudoba, války, nefungující zdravotnictví, regulace cen a manipulace s penězi, cla, daně, subvence, ničení konkurence a vznik monopolů, plýtvání, podpora organizovaného zločinu a terorismu atd., že už asi není naděje, aby naše civilizace vzniklá na plodech ideálů svobod jednotlivce ještě dlouho žila.
Nádory se zdají zhoubné, nelze je jednoduše vyoperovat, jsou hlavně živeny naší nevírou, pohrdáním své vlastní svobody, závistí, zlobou a zlým přesvědčením. Léčení musí vždy začít změnou mysli jednotlivců. Bylo nám, lidem, jasně řečeno: nebudete-li činit pokání, zahynete.
Pokání musí začít hlavně hledáním spravedlnosti, ale také i návratem k ekonomickým principům a vypořádáním se všeobecnými ekonomickými omyly a dalšími pověrami. Je třeba se postavit neustále opakujícím se lžím. Více o nich naleznete zde: http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/05/fatln-ekonomick-omyly.html
Obecně o nápravě jsem napsal zde: http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/10/opaten-k-nprav-na-situace.html
Mám oblíbený obraz naší společnosti jako nemocné společnosti s nádory a metastázami. Budu jej používat i v tomto článku. Snad některým lidem přiblíží tento problém pomocí přirovnání, které vždy bude kulhat za skutečností.
Společnost chápu jako jednání lidí ve shodě a jejich společné řešení vlastních problémů. Hlavními instituty společnosti je soukromé vlastnictví a právo na své tělo a život. Lidé ve společnosti vědomě potlačují své biologické pudy a spolupracují. Mají právo nakládat se svým majetkem a hájit jej před nespolečenským chováním ostatních.
Nespolečenské chování je takové, které ničí spolupráci, jednání lidí ve shodě a harmonii. Příkladem vymezení společenského chování může být např. Desatero nebo pravidlo "Nečiň bližnímu to, co nechceš, aby činili tobě". Společnost musí mít svůj "imunitní systém" proti nespolečenskému chování, jinak zanikne. Oslabený imunitní systém způsobený hlavně závistí mezi lidmi a chybnými ekonomickými teoriemi a mnoha dalšími pověrami, umožňuje růst zhoubných nádorů - kolektivů lidí jednající protispolečensky se zdáním legitimity. To jsou parlamenty či diktátoři jako nádory společnosti produkující různě škodlivé produkty jako jsou třeba zákony a kteří prosazují svou vůli a potlačují vůli jednotlivých lidí. A metastáze jsou skupiny lidí ve vládě, ministerstvech a různých úřadech žijící z ovoce společenského chování, kteří vytváří smrtelné jedy ničící společenské chování. Vysávají zásoby - úspory a oslabují již třesoucí se nebohý organismus společnosti přetěžkým zkouškám. Bez spravedlnosti a úspor oslabená společnost jednoho dne podlehne překážce či problému, na které jí síly už nestačí.
Co by se dalo říci o těchto metastázách? Jak je odlišíme od společenských institucí?
Praxeologické hledisko
Z praxeologického hlediska se od společenských institucí typu podniků a firem liší řízením. Jejich řízení je byrokratické, nesledující zisk vyjádřený v účetnictví. Zato podniky a firmy mají řízení ziskové. Ludwig von Mises se tímto zabývá ve své knize "Byrokracie", kde popisuje rozdílné aspekty obou způsobů řízení.
Toto kritérium ale nic neříká a užitečnosti skupin požívající byrokratické řízení. Ve společnosti mohou vznikat takové instituce za různými účely. Proto musíme hledat jiné kritérium pro identifikaci úřadů škodlivých společnosti.
Je jasné, že instituce, která nemůže využívat ekonomickou kalkulaci umožněnou svobodnými směnami mezi lidmi a použitím peněz, je vždy neefektivní z hlediska svých cílů. Nikdy nepozná, kdy přestat spotřebovávat zdroje. Toto se hlavně týká institucí, které vyhovují druhému kriteriu a které získávají prostředky nějakým násilným donucením.
Způsob získávání zdrojů
Způsob získávání prostředků instituce pro své funkce je už ostřejší kritérium. Pokud instituce získává prostředky pro svou činnost dle uváženích ostatních, jinými slovy na základě dobrovolných směn služeb a majetků, pak je to společenská instituce, a to i kdyby měla byrokratické řízení.
Pokud získává instituce prostředky násilím, pak je protispolečenská. Pokud je to zloděj, loupežník, podvodník či banda loupežníků nebo podvodníků, pak jsou potírány zvláštní společenskou institucí trestním právem. Jedná se o nelegální nespolečenskou instituci.
Pokud je to úředník, politik či poslanec, kteří používají násilí a pomoc lidí, kteří chtějí zároveň využívat jak výhody společnosti jako je trh, tak výhody nespolečenského jednání. Produkty legislativy se stály nástrojem zla, jak popisuje Bastiat v "Zákoně". Potom se jedná o legální nespolečenskou instituci. Zde je hlavní problém, proč imunitní systém - trestní právo selhává. Je také napadeno a ochromeno, podobně jako HIV virus ničí imunitní systém biologického těla. Samozřejmě, že se potom snižuje obranyschopnost i proti "běžným, nelegálním zločinům".
Je třeba připomenout, že to co je legální ještě nemusí znamenat, že je dle práva. Tuto pravdu napadají tyto legální nespolečenské instituce a tím vyřazují část imunitního systému z činnosti. Zahaluji se do oblaku "práva a počestnosti" ne-li přímo svatosti a božskosti.
Proč tolik vadí prvek násilného donucení při získávání prostředků? Hlavní důvodem donucení mimo právního a zákonného je zasahování do ekonomického problému toho, komu je bráno. Každý člověk vždy uspokojuje svůj nejnaléhavější problém a k tomu potřebuje prostředky. Pokud mu někdo nějaké prostředky odebere, nebude mít na nějaké další své nejnaléhavěji pociťované potřeby a bude chudší. Zároveň už nemůže tyto odebrané prostředky použít pro uspokojení svých nejnaléhavějších dosud neuspokojených potřeb. Rozhoduje o nich někdo jiný pro své vlastní potřeby. Struktura produkce se deformuje a uspokojení vlastní potřeby lidí se jen oddálí. Problémy se neřeší, jen prohlubují. Jednoho dne přijde den zúčtování a nastane čas, kdy lidé nesouhlasí s těmito deformaci svého jednání tím, že odmítají to, co nabízejí podnikatelé na trhu. Pokud lidem zbývá alespoň trochu svobody řešit své problémy, nastává ozdravný proces, který je politiky a lidmi chybně nazvaný krizí nebo recesí. Jediný lék pro vyléčení tohoto stavu je ponechání svobody jednotlivců nakládat celým svým majetkem a aby tím konečně uspokojili své nejnaléhavější z dosud neuspokojených pociťovaných potřeb. To vyžaduje ale moc jednotlivců se nějak bránit proti konfiskaci svého majetku. A touto mocí dnes není vláda, ani parlament, ale svoboda chránit společenské instituce např. pomocí privátních právníků a soudců hledající právo v rámci obecných pravidel správného chování. Tento požadavek musí omezovat platnost a závaznost výtvorů parlamentu.
Motivace řešení problémů
Další zajímavá vlastnost vymezující nespolečenské a společenské instituce je motiv pro vyřešení problémů. Zatímco firmy a podniky mají snahu vyřešit problémy svých zákazníku co nejrychleji a nejlépe, aby měly co největší odměnu a zisku, pak nespolečenské instituce mají zájem řešit problémy naoko a naopak je komplikovat. Často si situaci komplikují různé instituce navzájem, neboť nejednají podle principů ale nekonzistentně ad hoc.
Důvod jejich chování je jasný. Pokud by problém vyřešily, byly by zbytečné a lidé v nich jednající by se nedostali k majetkům zkonfiskovaných druhým lidem. Naopak, pokud se problém zhorší, mohou metastáze růst v podobě rostoucího množství zaměstnanců v nespolečenských institucích a množství legislativních předpisů. Potřebují stále více zdrojů ze společnosti a stále více jí zraňují ekonomicky i morálně. Vznikají tedy další metastáze řešící problémy způsobené staršími úřady. Typické pro tyto instituce je, že jejich statuty často neošetřují jejich ukončení.
Trvalo tisíce let, než se tyto parazitické instituce naučili svého hostitele využívat tak, aby brzo neumřel. Revoluce byly a jsou posledním řešením lidí, pro které ostatní mírové způsoby jsou nákladnějším řešením. Nebo došlo k totálnímu vyčerpání společnosti a převzetí jinou, silnou nespolečenskou institucí.
Přesto ale narušují harmonii a vytvářejí chaos, a ten se nikdy neuřídí s naprostou spolehlivosti. Zapomínají, že lidé nejednají dle jejich makroekonomických vzorců či dle naivních modelů ekonomického člověka. Lidé jako omylní a slabí jednají vždy tak, aby, pokud to jde, zlepšili svou situaci a to i když neznají svou budoucnost a vše je nejisté.
Důvody vzniku úřadů
Lidem se předkládají různé důvody pro vznik nespolečenských a přesto legálních institucí. Ale nikdy se neřekne, že buď suplují již ochromené panství práva anebo vytvářejí další problém pro další útok na svobodu členů společnosti.
Většinu monopolizovaných státních funkcí by bez problémů vykonávala konkurence soukromých pojišťoven mnohem lépe ve vzájemné shodě všech členů společnosti. Zbytek funkcí je bedlivě analyzovat, zda v nich není opět zárodek "vetřelce" - "parazita" či "metastáza" - na který neplatí společenský imunitní systém - civilní právo.
Závěr
Už je tolik produktů legálních nespolečenských institucí jako je např. chudoba, války, nefungující zdravotnictví, regulace cen a manipulace s penězi, cla, daně, subvence, ničení konkurence a vznik monopolů, plýtvání, podpora organizovaného zločinu a terorismu atd., že už asi není naděje, aby naše civilizace vzniklá na plodech ideálů svobod jednotlivce ještě dlouho žila.
Nádory se zdají zhoubné, nelze je jednoduše vyoperovat, jsou hlavně živeny naší nevírou, pohrdáním své vlastní svobody, závistí, zlobou a zlým přesvědčením. Léčení musí vždy začít změnou mysli jednotlivců. Bylo nám, lidem, jasně řečeno: nebudete-li činit pokání, zahynete.
Pokání musí začít hlavně hledáním spravedlnosti, ale také i návratem k ekonomickým principům a vypořádáním se všeobecnými ekonomickými omyly a dalšími pověrami. Je třeba se postavit neustále opakujícím se lžím. Více o nich naleznete zde: http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/05/fatln-ekonomick-omyly.html
Obecně o nápravě jsem napsal zde: http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/10/opaten-k-nprav-na-situace.html
pondělí 29. září 2008
Kde se berou peníze na záchranu finančního systému?
Nějak nemohu ve zprávách zjistit, kde na tu záchranu chtějí v USA a jinde vzít peníze. Chápu, že na trhu se peníze dají získat třemi společenskými způsoby.
Za prvé, že se omezí držba něčeho jiného a prodá se. Tím se sníží cena prodávaného zboží a služeb a zvýší se "cena" - kupní síla - peněz. Co ale prodávají vlády a parlamenty?
A nebo druhý správný postup, pokud nemám vlastní úspory, je ten, že si peníze mohu půjčit peníze od člověka, který má úspory. Pokud takového spořivého člověka najdu nebo pokud bude pro mě přijatelný úrok úvěru, tak si půjčím. Za tržní úrok. To je ale obyčejná směna. Žádný zázrak.
Další, třetí společenská možnost je těžba zlata a stříbra či jiné komodity. Tento způsob ale mění peněžní vztah a působí podobně jako tisk peněz s tím rozdílem, že je to s většími náklady a že bohatství získá jiná skupina lidí. Tento případ uvažovat nebudeme. Určitě vlády snad mimo JAR netěží tolik zlata, aby jej rozdávali v podobě podpory ekonomik. Navíc by to pomohlo jen k tomu, že by snížili cenu těchto peněz. Zákon mezního užitku a zákon výnosů by jim nedovolil vytěžit víc než je třeba. A pokud by zlata a stříbra rychle přibývalo, lidé by začali hledat a požívat něco jiného jako peníze. Nějakou jinou komoditu, která je vzácná, lehce dělitelná a není snadné rychle zvětšit zásobu oné komodity. Od peněz se očekává, že jsou vzácné a množství se mění jen pomalu. To zákonné peníze nikdy nesplňují. Papíru je dost a zvětšení hodnoty sumy v paměťovém médiu je ještě snadnější.
Nezdá se, že by poslanci,vlády a centrální banky s měnovým fondem použily jeden z těchto společenských způsobů nebo jejich kombinaci. Všechny průvodní jevy naznačují, že používají dost podlé, nespolečenské způsoby. Jinými slovy děje se největší loupež v historii lidstva.
Ještě uvedu pár poznámek k těmto metodám "pomoci".
Co chce udělat např. německá vláda, která chce "investovat" 50 miliard EU? Odkud a jak vezme tyto peníze? Ze zkonfiskovaných úspor lidí? Pokud by zůstali původním vlastníkům, ti by nevěděli co s těmito úsporami? Nebo je vláda nechá vytisknout? Nebo jaké služby oceněné na trhu předtím vláda nabídla jako své vlastní úspory? Není to divné? Jakým zázrakem mohou vlády jako dlužníci nastartovat růst ekonomiky? Nevytvoří zase krizi tam kde vybrala 50 miliard nebo tam, kde vypustila padělané peníze? Jak spočte náklady svého rozhodnutí, když svým násilím ztrácí informaci o skutečných možnostech a přání účastníků trhu? A neptám se radši proč je třeba plánovat "růst". To ví jen diktátoři chovající svůj lid jak chovný dobytek.
Podrobněji si všimnu daných možností.
Jedna možnost řešení je, že si na to státy půjčují od lidí či jim to v podobě daní berou. Nedobrovolní "dárci" ale nemohou poptávat to, co by chtěli, poptávali by za ně příjemci daní a ke zvýšení spotřeby tolik milované vládou a jejich ekonomy by tedy stejně nedošlo. Jen by se přerozdělil majetek a nic nového by nevzniklo. Navíc přerozdělení ma také své náklady. Je to vlastně podobné jako půjčit si od loupežníka, který nakradl loupežnický poklad.
Následek tohoto způsobu je: Nedocházelo by k všeobecnému růstu cen skoro všeho zboží a kupní síla peněz by se měnila jen málo oběma směry. Rozdělilo by se bohatství jinak než když "množení peněz" provádí centrální banka a zchudnou jiné skupiny obyvatel. A přitom by to bylo "spravedlivé" stejně jako kdy na zem dopadne velká planeta.
Navíc vládní dluhopisy je něco podivného. Je to vlastně podíl na budoucím rabování ostatních lidí.
Další možnost, která mě napadá, je na trh pustit nějaké "peníze". To ale nic neudělá se stavem zboží na trhu a navíc to sníží kupní silu peněz. Dovedu si představit jen přerozdělení bohatství směrem k centrální bance a změnu struktury výroby směrem k chybným investicím. A samozřejmě všeobecný růst cen toho, co poptávají šťastní příjemci "levných" peněz. Tedy by docházelo k úplně opačnému důsledku než v prvním případě. Růst cen téměř všeho zboží a služeb a neustálý pokles kupní síly peněz. Tento stav trhu se mi zdá, že je už léta viditelný. Ničení úspor jednotlivců ze strany státu daněmi, cly a regulacemi trhu je centrálními bankami završeno snižováním kupní sily peněz a tím je otevřena cesta ke zkáze civilizace.
Nebylo by lepší, kdyby vlády napumpovaly rovnou do trhu maso, chléb, auta, traktory, stroje, vakcíny, tomografy atd.? Přeci o vlastní peníze nejde. To je jen nepřímý prostředek k získání všech těchto užitečných věciček. Zázrak tvoření z ničeho parlamentu ani vládě nějak nejde. Stejně tak nefunguje pouhé odhlasování hojnosti v parlamentu. Někdo "nám" dává jen nějaké divné "peníze", které by nakonec nikdo dobrovolně nechtěl, kdyby byla možnost je svobodné nepoužívat a vybrat si jiné.
A nebo jsem nějakou jinou možnost přehlédl? Napadá mě ještě zničit skoro všechno zboží a tím zvyšovat jeho cenu. Válka. Státy se beztak chovají tak, jakoby se připravovaly na války. Třeba cla jsou prvním nástrojem k válce. Přeci těžko budu zabíjet svého dodavatele masa z Dánska. Pokud ale clo znemožní, aby byl můj dodavatel dobrého a levného masa, hned jej mohu zabít z lehčím srdcem jako nepřítele, co mi bere práci a dotace z EU a pod. Clo je namířeno primárně na zahraniční partnery a plodí nenávist mezi "národy". Navíc clo poškozuje i vlastní lidí větší chudobou a ta opět plodí větší nesnášenlivost. Clo jen krátkodobě pomáhá některý lobistům a politikům žít na úkor druhých. A po odeznění této výhody přesto zůstane v celním sazebníku, jedna položka z mnohých, jako jed společnosti.
Proč stát tak vytrvale hájí cla, když je z ekonomie aspoň dvě stě let jasné jak škodí růstu bohatství? Pouze proto, že představitele státu se připravují na válku a chtějí jen svůj vlastní prospěch.
Navíc by lidé začali docela zmatkovat, kdyby jim klesala rychle a viditelně životní úroveň. Hned by volili nějakého diktátora. A opět by byla na řadě válka jako řešení problémů, které vytvořil stát a zároveň je svádí to na přílišnou svobodu lidí.
Děsí mě, že politici a hlavně naši poslanci vše připravuji na válku - pro ně nejlepší prostředek jak lidem vzít zbytek individuálních svobod. Neopustili praktiky starého merkantelismu (cla, zákonné monopoly a různé dotace) - plod absolutismu - a na pomoc si přibrali další pseudovědy jako makroekonomii nebo vědy úplně nevhodné pro popis společnosti lidí - matematiku a statistiku, psychologii atd. Stále používají a zdokonalují "technologii moci" k vykořisťování druhých lidí. Šiří konflikty a nenávist mezi lidmi a vytvářejí a pěstují problémy jako jsou finanční, chudoba, nacionalismus a náboženský fanatismus jako záminku k posílení moci nad druhými lidmi.
Závěr: začít rozumět svobodě jednotlivce ve společnosti a hájit vlastní svobodu. Nevzdávat se jako ovce vedené na porážku. Více zde.
Za prvé, že se omezí držba něčeho jiného a prodá se. Tím se sníží cena prodávaného zboží a služeb a zvýší se "cena" - kupní síla - peněz. Co ale prodávají vlády a parlamenty?
A nebo druhý správný postup, pokud nemám vlastní úspory, je ten, že si peníze mohu půjčit peníze od člověka, který má úspory. Pokud takového spořivého člověka najdu nebo pokud bude pro mě přijatelný úrok úvěru, tak si půjčím. Za tržní úrok. To je ale obyčejná směna. Žádný zázrak.
Další, třetí společenská možnost je těžba zlata a stříbra či jiné komodity. Tento způsob ale mění peněžní vztah a působí podobně jako tisk peněz s tím rozdílem, že je to s většími náklady a že bohatství získá jiná skupina lidí. Tento případ uvažovat nebudeme. Určitě vlády snad mimo JAR netěží tolik zlata, aby jej rozdávali v podobě podpory ekonomik. Navíc by to pomohlo jen k tomu, že by snížili cenu těchto peněz. Zákon mezního užitku a zákon výnosů by jim nedovolil vytěžit víc než je třeba. A pokud by zlata a stříbra rychle přibývalo, lidé by začali hledat a požívat něco jiného jako peníze. Nějakou jinou komoditu, která je vzácná, lehce dělitelná a není snadné rychle zvětšit zásobu oné komodity. Od peněz se očekává, že jsou vzácné a množství se mění jen pomalu. To zákonné peníze nikdy nesplňují. Papíru je dost a zvětšení hodnoty sumy v paměťovém médiu je ještě snadnější.
Nezdá se, že by poslanci,vlády a centrální banky s měnovým fondem použily jeden z těchto společenských způsobů nebo jejich kombinaci. Všechny průvodní jevy naznačují, že používají dost podlé, nespolečenské způsoby. Jinými slovy děje se největší loupež v historii lidstva.
Ještě uvedu pár poznámek k těmto metodám "pomoci".
Co chce udělat např. německá vláda, která chce "investovat" 50 miliard EU? Odkud a jak vezme tyto peníze? Ze zkonfiskovaných úspor lidí? Pokud by zůstali původním vlastníkům, ti by nevěděli co s těmito úsporami? Nebo je vláda nechá vytisknout? Nebo jaké služby oceněné na trhu předtím vláda nabídla jako své vlastní úspory? Není to divné? Jakým zázrakem mohou vlády jako dlužníci nastartovat růst ekonomiky? Nevytvoří zase krizi tam kde vybrala 50 miliard nebo tam, kde vypustila padělané peníze? Jak spočte náklady svého rozhodnutí, když svým násilím ztrácí informaci o skutečných možnostech a přání účastníků trhu? A neptám se radši proč je třeba plánovat "růst". To ví jen diktátoři chovající svůj lid jak chovný dobytek.
Podrobněji si všimnu daných možností.
Jedna možnost řešení je, že si na to státy půjčují od lidí či jim to v podobě daní berou. Nedobrovolní "dárci" ale nemohou poptávat to, co by chtěli, poptávali by za ně příjemci daní a ke zvýšení spotřeby tolik milované vládou a jejich ekonomy by tedy stejně nedošlo. Jen by se přerozdělil majetek a nic nového by nevzniklo. Navíc přerozdělení ma také své náklady. Je to vlastně podobné jako půjčit si od loupežníka, který nakradl loupežnický poklad.
Následek tohoto způsobu je: Nedocházelo by k všeobecnému růstu cen skoro všeho zboží a kupní síla peněz by se měnila jen málo oběma směry. Rozdělilo by se bohatství jinak než když "množení peněz" provádí centrální banka a zchudnou jiné skupiny obyvatel. A přitom by to bylo "spravedlivé" stejně jako kdy na zem dopadne velká planeta.
Navíc vládní dluhopisy je něco podivného. Je to vlastně podíl na budoucím rabování ostatních lidí.
Další možnost, která mě napadá, je na trh pustit nějaké "peníze". To ale nic neudělá se stavem zboží na trhu a navíc to sníží kupní silu peněz. Dovedu si představit jen přerozdělení bohatství směrem k centrální bance a změnu struktury výroby směrem k chybným investicím. A samozřejmě všeobecný růst cen toho, co poptávají šťastní příjemci "levných" peněz. Tedy by docházelo k úplně opačnému důsledku než v prvním případě. Růst cen téměř všeho zboží a služeb a neustálý pokles kupní síly peněz. Tento stav trhu se mi zdá, že je už léta viditelný. Ničení úspor jednotlivců ze strany státu daněmi, cly a regulacemi trhu je centrálními bankami završeno snižováním kupní sily peněz a tím je otevřena cesta ke zkáze civilizace.
Nebylo by lepší, kdyby vlády napumpovaly rovnou do trhu maso, chléb, auta, traktory, stroje, vakcíny, tomografy atd.? Přeci o vlastní peníze nejde. To je jen nepřímý prostředek k získání všech těchto užitečných věciček. Zázrak tvoření z ničeho parlamentu ani vládě nějak nejde. Stejně tak nefunguje pouhé odhlasování hojnosti v parlamentu. Někdo "nám" dává jen nějaké divné "peníze", které by nakonec nikdo dobrovolně nechtěl, kdyby byla možnost je svobodné nepoužívat a vybrat si jiné.
A nebo jsem nějakou jinou možnost přehlédl? Napadá mě ještě zničit skoro všechno zboží a tím zvyšovat jeho cenu. Válka. Státy se beztak chovají tak, jakoby se připravovaly na války. Třeba cla jsou prvním nástrojem k válce. Přeci těžko budu zabíjet svého dodavatele masa z Dánska. Pokud ale clo znemožní, aby byl můj dodavatel dobrého a levného masa, hned jej mohu zabít z lehčím srdcem jako nepřítele, co mi bere práci a dotace z EU a pod. Clo je namířeno primárně na zahraniční partnery a plodí nenávist mezi "národy". Navíc clo poškozuje i vlastní lidí větší chudobou a ta opět plodí větší nesnášenlivost. Clo jen krátkodobě pomáhá některý lobistům a politikům žít na úkor druhých. A po odeznění této výhody přesto zůstane v celním sazebníku, jedna položka z mnohých, jako jed společnosti.
Proč stát tak vytrvale hájí cla, když je z ekonomie aspoň dvě stě let jasné jak škodí růstu bohatství? Pouze proto, že představitele státu se připravují na válku a chtějí jen svůj vlastní prospěch.
Navíc by lidé začali docela zmatkovat, kdyby jim klesala rychle a viditelně životní úroveň. Hned by volili nějakého diktátora. A opět by byla na řadě válka jako řešení problémů, které vytvořil stát a zároveň je svádí to na přílišnou svobodu lidí.
Děsí mě, že politici a hlavně naši poslanci vše připravuji na válku - pro ně nejlepší prostředek jak lidem vzít zbytek individuálních svobod. Neopustili praktiky starého merkantelismu (cla, zákonné monopoly a různé dotace) - plod absolutismu - a na pomoc si přibrali další pseudovědy jako makroekonomii nebo vědy úplně nevhodné pro popis společnosti lidí - matematiku a statistiku, psychologii atd. Stále používají a zdokonalují "technologii moci" k vykořisťování druhých lidí. Šiří konflikty a nenávist mezi lidmi a vytvářejí a pěstují problémy jako jsou finanční, chudoba, nacionalismus a náboženský fanatismus jako záminku k posílení moci nad druhými lidmi.
Závěr: začít rozumět svobodě jednotlivce ve společnosti a hájit vlastní svobodu. Nevzdávat se jako ovce vedené na porážku. Více zde.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)