Kalkulační chaos a zdravotnictví

Uvedu z mé korespondence, tentokráte to bylo s ředitelem nemocnice, člena vědecké rady VŠE. Přesto mi napsa toto: "Já považuji naše zdravotnictví za socialistický skansen. Je třeba ho přebudovat,ale nelze tak radikálně, protože přece jen se jedná nejen o peníze,ale i o zdraví.".
Z toho jsem byl opravdu zmaten. Ale taková je realita úrovně našeho ekonomického myšlení. To slůvka "tak radikální" označují opravdu pro lidí něco nepředstavitelného:zrušení povinné zdravotního daně. Pojištění to není, neboť se velikost platby neodvíjí podle rizik a potřeb zájemce o pojištění, ale podle příjmu.

Má odpověď:
Nelze řešit ekonomický problém nějakým socialistickým zázrakem. Myslel jsem, že to, co jsem napsal minule stačí. Vaše druhá věta mě ale překvapila. Nemá žádný smysl a snad zase směřuje znovu k arbitrálnímu socialistickému řešení. Jiné možnosti už nejsou. A není třeba nic budovat. Není to budova či konstrukce, ale měla by to být společnost lidí, kteří si vzájemně slouží. Stačí jim dát svobodu a možnost chránit si svá práva (za kterou by samozřejmě také platili na trhu).

Kdo bude určovat rozsah a kvalitu? Kdo či jaká komise nechá někoho umřít a někoho žít. Nic není zadarmo. Bez svobodného trhu se zaplatí nakonec víc za méně péče. Někdo jako ředitel v situaci popsané Misesem? Má teď koupit tomografy nebo dlahy nebo chirurgické nože? Postavit další ocelárnu na železo a ocel pro různé prostředky ve zdravotnictví. Či vyrábět počítače či optická zařízení? Postavit další onkologické centrum nebo porodnici? Najmout toho či jiného a za kolik? Kdo a hlavně podle čeho to určí. A zrovna zdravotnictví je hodně specializované a potřebuje jemně vyladěnou výrobu prostředků a kvalifikované zaměstnance. Jaké jiné lidské cíle musí být obětovány za nařízený rozsah a kvalitu péče nějakým i byť moudrým úředníkem?
A na trhu by bylo jen spravedlivé, že tomu, kdo sloužil více, bude i více slouženo. Jinak se ničí motivace lidi jako za socialismu.

Proč musí nemocnice tolik platit u svých dodavatelů a naříkat si na vysoké náklady? Protože je přeplácí jiní odběratelé stejných prostředků, kteří dělají statky právě pro ty lidi, kteří platí málo za své zdraví a mají peníze na jiné prostředky pro další své cíle. Skrze ceny, jak píše Mises v "Byrokracii" říká každému člověku ekonomický statek sloužící jako výrobní prostředek:"Nesahej na mě, sloužím naléhavějším potřebám".
Pokud by stát nechrlil levné peníze (tedy množství peněz by se měnilo velice pomalu) a hlavně, pokud by stát nekonfiskoval i ve jménu "zdraví lidu", tak by nemocnice měla na to, aby přeplácela jiné podnikatele a jim zvyšovala náklady. Rozhodly by o tom hodnotové soudy zákazníků, které jsou hnací silou trhu. A vzniklý stav trhu - cenová struktura - by naváděla všechny účastníky pomocí peněžní kalkulace na optimální poměr výroby a služeb. Přitom všichni účastníci budou vetšinou (kvůli omylům a špatnému odhadu budoucího stavu trhu) blíže uspokojivějším stavům, než předtím. A optimálnost se musí objevit. A to lze jen na svobodném trhu, kde se objevování nebraní žádným donucením. Prostě nemocní by hledali pomoc u toho, kdo jí nabídne optimálně tak jak oni potřebují a omezili by poptávku po jiných věcech. Proč je tak velká poptávka po službách? Protože se navodí pocit, že lékařství je zázračně skoro zadarmo. Atd. pořád dokola...
Zdravotní péče "zadarmo" ovlivní vždy nabídku tak, že poptávka s nabídkou se nikdy nesejdou. Chybí tam cena. Lidé budou vyžadovat více služby, budou vůči svému zdravý lehkomyslní a poskytovatelé zase budou nabízet méně služby a budou vymýšlet, jak se dostat na peníze ze státem řízených "zdravotních pojišťoven. Nůžky mezi poptávkou a nabídkou se rozevírají a nějaké poplatky nepomohou ničemu.

Prostředky na léčení jsou vzácné, tedy jsou ekonomické statky a platí tedy pro ně stejné zákony lidského jednání jako pro ocel, jachty, tužky a všechny ostatní ekonomické statky. Jak s nimi tedy nakládat nejefektivněji, když bez tržních cen to racionálně nejde. Jen "náhodným" rozhodnutím nějakého politika či poslance. Ošetřeno bude méně lidí a více lidí nebude ošetřeno. A kvalita péče bude taky bez přímého vlivu pacienta. Nelze použít ekonomickou kalkulaci. Zase za zákazníka - pacienta - bude určovat zdravý a vypasený úředník, politik a hlavně poslanec, krytí policií a katy, jaký je jeho uspokojivější stav?

Určitě by zdravotnictví, jako každé jiné odvětví, mělo přesně tolik prostředků, na kolik by si lidé hodnotili své zdraví. Nevěřím, že by radši nemocní a jejich blízcí trpěli, než aby se vzdali peněz. Směna nastane jen tehdy, kdy získávám něco cennějšího, než co obětuji. Zisk mají obě svobodné strany směny protože by směnu jinak nikdy neuskutečnili. V případě problému ho budou chtít řešit a vždycky se budou muset něčeho vzdát. Stejně jako když se starají o svá zvířátka. O kolik více by dali, kdyby sami potřebovali pomoc lékařů. A lékaři zase léčí proto, že se vzdávají něčeho, čeho si cení méně (čas a znalosti) za něco, čeho si cení více. Očekávám, že by tam bylo mnohem více prostředku, než dnes. Také by nebylo tolik zubožených "sociálních případů" díky přerozdělováním od produktivních lidí k neproduktivním. Produktivní časem zchudnou určitě a spadnou do politiky oblíbené sociální sítě. Asi jako mouchy do pavoučí sítě. A byli by lidé i solidárnější bez sociálního přerozdělování. Rodiny a přátele by si pomáhali, nebyli by krutí a zkažení státním sociálním systémem. Na to vše by se nabalilo mnoho jiných služeb. Pojišťovny, majitelé silnic atd. Ti by pečlivě zohledňovali, kdo a jak se stará o své zdraví a bezpečnost. Každý by věděl, kolik stojí léčba. Většina by byla zodpovědnější.
Zdravotnictví je vždy jen součástí většího celku - společnosti. Miliardy vzájemných vazeb. Kdo je přehlédne ze své kanceláře?

To je neštěstí našeho ekonomického vzdělání. Není racionální a reálné. Je protispolečenské. Věta "nejedná se jen o peníze, ale o zdraví" znamená, že se pošle policie na někoho, kdo nebude chtít platit za někoho jiného, kdo ničím společnosti nepřispěl, nebo neodpovědně hazardoval se svým zdravím. Nikdo z nás nemá žádný právní nárok, aby násilím nutil druhé zaplatit své vlastní uspokojení. Jaké vůle bude o všem za všechny rozhodovat?
Také tato věta ukazuje na hrubou chybu v úvaze. Plete si cíl a prostředky. Zdraví je vždy cílem pro jednotlivce. Někdy je ale prostředkem k dosažení jiných cílů. Např. pro zaměstnance kvůli ztrátám v pracovní neschopnosti, sportovce i třeba pro otrokáře (dnes spíše v podobě poslance, politika či úředníka ) pečující o výkonnost svých otroků. Pokud je chápáno jako cíl, musíme se rozhodnout, jaké jiné cíle musíme obětovat, abychom dosáhli jeho požadovanou úroveň. Pokud je chápáno prostředkem, pak jeho hodnota je odvozena od hodnoty přisuzované cílům, které chceme tímto prostředkem dosáhnout.

Právě zdravotnictví by trh potřebovalo z těch socialistických skanzenů nejvíce, neboť je to komplexní problém pro všechny zúčastněné, neřešitelný pro jednu vůli, pokud není božská. A je to velmi důležitá oblast lidské činnosti.

Mé obavy se naplňují :-( že skoro nikdo nevidí tu zkázu, která přijde možná už brzo. To je tak těžké si představit, jaké by to mohlo být reálně, kdybychom nevěřili socialistickým mýtům, že přerozdělování odstraní nějakým zázrakem vzácnost prostředků bez výroby? Je to nakonec tak jednoduché a prosté oproti biologickým systémům v lidském těle, které lékař znají mnohem lépe než já. Tedy za neporozuměním společnosti jako takově musí stát iracionální pověry či přímo lživá propaganda.

Jen mohu dodat, že to samé platí pro školství, státní rozhlas a televizi, sociální a důchodový systém. U všech těchto případů platí jediné: zrušit povinnost je platit státu a zrušit nároková "lidská práva".

Poznámka - můj původní dopis obsahoval toto:
Pokud pochopíte, proč v socialismu není použitelná ekonomická kalkulace, jste na dobré cestě. K tomu je potřeba poznat, co je společnost, hodnoty, prostředky a ekonomické statky, směna, časová preference, zákon mezního užitku, zákon výnosů, co to jsou peníze, regresní teorém o kupní síle peněz, tvorba ceny atd. Makroekonomie z toho pohledu nemá smysl.
A zdravotnictví je takový ostrůvek socialismu, kdy zákazníci nemohou svobodně požadovat služby. Vložené násilí, např. skrze zákon o zdravotním pojištění a zdraví lidu, do možné směny (lékaři si cení více peněz a pacient více svého zdraví) způsobí, že ti, co to musí zaplatit nejen za sebe, ale za nespočet úředníku a příjemců peněz z rozpočtu - neplatí ani daň natož daň zdravotní - , do toho vůbec nemohou mluvit. Jen pomocí úplatků, protekce a pod.
Také manažeři ve zdravotnictví jsou ve svízelné situaci. A nějaký arbitrárně stanovený poplatek jim v tom nepomůže.
A lékaři nechápou, že si ničím nepomůžou, když budou stávkovat a vydírat jiné lidi. Chovají se jako nějací paraziti, co se dožadují many od Božského státu, místo aby také hájili svobodu svých zákazníků.
Právníky bych taky nutil, aby znali dílo Bruno Leoni a začali se zamýšlet, zda by se něco nedalo použit před soudy - také státní. Jsme totiž v dokonalé pasti levicové praxe.
S toto znalostí by pokračovali dále v díle obrany svobody.

K přečtení doporučuji http://www.libinst.cz/etexts/zdravotnictvi.pdf

O nadnárodních společnostech a společnosti

Bylo mi napsáno: "Trh dnes podle mne už vůbec nefunguje, protože nadnárodní společnosti porušily systém nabídky a poptávky. Vzniká nadvýroba téměř všeho, staví se na otrocké práci levných (dětských a jiných pracovních sil, deformuje se tím cena a ničí životní prostředí."

Jestli dobrovolná směna jednotlivců vytváří společnost a tedy i tím tržní hospodářsky systém, pak ke směnám buď dojde v případě vzájemné výhodnosti a nebo nedojde pokud jedné straně něco nevyhovuje. V případě uzavření smlouvy společnost zbohatne, neboť je to ku prospěchu obou smluvních stran. V opačném případě nikdo není poškozen i když musí hledat jiné řešení svých problémů. Nic mezi tím není, trh nemůže selhat. Může ale být zabráněno směnám i mimo vůli jednajících stran směny. Brání se jim, aby uspokojili své nejnaléhavější potřeby společenským způsobem

A to je ta příčina těch problémů, které popisujete. Příčinou problémů není smluvní tržní společnost. Problém nebude vyřešen, pokud se příznaky budou zaměňovat s příčinou. Jednající lidé nějak jednají jakmile se někde náhodou uvolní pouta a začnou napravovat vzniklé škody a rány ve společnosti způsobené omezováním smluvní svobody. Není možné proces "hojení" nazývat příčinou problémů. Příčinou by se nakonec ukázala nějaké nespravedlnost a násilí. Každý hřích je jak rakovinná buňka. Může zahubit celé lidstvo. Nikdo není v pozici aby určoval ztráty a zisky druhých. Nemůže jednomu "málo ublížit" aby druhému "hodně" pomohl. Může jen sám pomoci, pokud vidí někde chudého. Ale almužna problém zcela nevyřeší. Pouze efektivní produkce vyřeší problém bídy, která je bez trhu normálním stavem. kdysi byla tak běžná, že se ani nezdůrazňovala. Tehdejší lidi by se divili, čemu dnes říkáme "bída".
Přeci znáte, jak člověka rozmrzí, když mu chybí nějaká drobnost, kterou postrádá. A jinak se může topit v nadbytku. Třeba mu zrovna chybí jehla. A dokud ji někdo nevyrobí, není. A přerozdělení jehel nepomůže. Bude zase chybět jinému a navíc s pocitem nespravedlnosti a nenávisti k tomu, kdo mu jí ji vzal. Musí se vyrobit dvě jehly, A tak dále :-) dokud zákon mezního užitku nezpůsobí zastavení přírůstku výroby. Náklady na výrobu se zvednou tak, že se nevyplatí vyrobit další. K plýtvání nedochází. Mezní užitek další jehly klesne tak, že je menší než mezní užitek ubývajících prostředků potřebných na jeho výrobu.

Už jen ten termín "nadnárodní společnosti" mi připomíná, že nacionalismus je stále živý, tomu nebezpečí se ale nevěnuje pozornost, boj proti kapitalismu je přeci v očích populistů tak naléhavý Proč by firmu nemohli vlastnit jednotlivci různých národů. Jen národ (co a kdo to je?) může vlastnit firmu?
Proč by nadnárodní společnosti porušily systém nabídky a poptávky? Jak to má fungovat. nejsou to spíš jednotlivé vlády, které se snaží poškozovat ostatní "národy". Firmy jsou jen smlouvy jednajících lidí. Nabízejí služby, jinak je zákazníci nepodpoří. Samozřejmě, snaží se získat od vlád výhody a potom jsou i proti zájmům zákazníku. Vlády je přeci podrží a subvencují či ochrání před konkurencí. Neměli bychom hledat problém v možnosti, že pár jednotlivců u moci zneužívají svou moc ve prospěch jedné skupiny lidí - v tomto případě "nadnárodních" firem ve prospěch zákazníků?
Nehájím takové firmy a jsem pro okamžité zrušení této vazby mezi nimi a vládami. Jeden způsob řešení je nebránit i těm malým jim konkurovat. Velké firmy, které už jsou zavedeny a mají úspory, si daněmi platí to, že jiné, ještě bez vlastních úspor, daňové zatížení odradí. Daně znemožňují malým konkurovat velkým stejně tak jako privilegia mocných, které jim poskytl stát. Volný vstup na trh znemožní vzniku údajně škodlivých soukromých monopolů, znemožní hanebné chování velkých "nadnárodních" firem a stejně by tak padla moc státních monopolů. Padl by i státní podvodný důchodový systém i zdravotnictví a školství. Stát by nemohl uhájit před soukromými soudy výběr zdravotní, sociální a důchodové daně. Sta tisíce úředníku dnes bránící trhy by šlo nabízet své služby přísným zákazníkům. Produkce by vzrůstala, peníze by státy netvořily z ničeho. Chudých by ubývalo a tím by i společenské jednání získalo úctu. Úspory a kapitál by vzrůstaly rychleji než počet obyvatel a mohli by se řešit další, dosud neřešené problémy. A lidi s perspektivou dostatku a blahobytu nejsou tak nenávistní k jiným. Jsou blahosklonnější, neboť si začnou věřit. Nebudou zpochybňovat společenské jednání ve shodě, které umožňuje vetší nárůst statků na jednotlivce.
Tak kdo porušuje nabídku a poptávku?

Velikost produkce určují pouze zákazníci. Nikdo nemůže vyrobit více, než potřebují zákazníci. Neměl by z čeho, mohl by vyrábět pouze se ztrátou a to nikdo dlouho nevydrží. Vydrží jen státní prodělečné projekty vysávající majetek od soukromníku jako ve dvojhvězdě černá díra od svého souputníka. Tento příměr by naznačoval to, čeho se bojím. Je už pozdě a společnost v bolestech zanikne. Na rozdíl od černé díry ale zanikne i stát, který není primární a může existovat pouze pokud ho společnost živí. Možní toto si přejí zelení. Už nikdo z lidí nebude obtěžovat přírodu a "ničit ji".

Dva ekonomické zákony určují lidem kolik vyrobit, jak kvalitně, jak dlouho vyrábět a v jakém rozsahu. Zda v malé dílně či v nadnárodní firmě. Tyto otázky nemůže odpovídat parlamentní zákony či výnosy různých úředníku či jednotlivci, kteří se nezúčastní směn.
Jsou to tyto praxeologické zákony:
1) Zákon mezního užitku, který souvisí se subjektivním hodnocení lidí, kteří něco upřednostňují a něco odsouvají. Stručně je popsán v http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/05/voda-regulace.html
2) Zákon výnosů, který není tak subjektivní a závisí na přírodních vlastnostech ekonomických statku - užitku - a zároveň na subjektivním hodnocení lidí skrze ceny statků. Nikdo jen tak nezjistí, v jakém poměru se prostředky výroby mají požít, aby uspokojovali co nejlépe nejnaléhavější potřeby lidí. Jen podnikatelé mohou objevit vhodné poměry. Třeba u holičů se ukazuje, že není možné mít holičství o tisíci zaměstnanců. Zatímco u automobilek to může být jinak. Dělat auta soukromníky na svých dvorcích a v garážích zřejmě žádný zákazník nepodpoří. Kvůli ceně. Každý klempíř, kteří vymyslel něco, co zvýší výrobu tak, aby náklady nepřevýšily výrobu byl zákazníky motivován k založení větší výroby. Jen samotné zvětšení rozsahu pomohlo. Musel se ale objevit správný poměr. A naopak, někdo, kdy vytvořil větší továrnu než bylo třeba možno neuspěl. Zde se nic nevymyslí od stolu. Důležitý je proces objevování v interakci s účastníky na trhu. Žádné teorie, výpočty a plánovaní nepomohou. Musí se hledat a bez svobody to nejde. Každý antimonopolní politika se chová jako když nejlépe tohle ví. Stejně jako v dobách plavání a pětiletek. Antimonopolní úřady jsou převlečené plánovací úřady socialistického státu.

Násilím rozbíjet to, co zákazníci podpořily svou koupí je vždy tragický návrat do chudoby. Jenž když lidé začnou chudnout, stávají se nejistými, nevěří si a zvolí každého "Hitlera", který jim dodá sebevědomí a "pořádek". Barbarství nastoupí rychleji, než se kdo vzpamatuje.
To chcete riskovat? Snad ne.
A ještě na závěr. Pokud trh produkuje více než je třeba, tak mimo jiné vedle regulace cen proto, že "někdo" mimo smluvní strany manipuluje s nabídkou zákonného platidla, které účastníkům trhu pod hrozbou násilí vnucují poslanci. Ten "někdo" jsou centrální banky s pomocí komerčních bank. proto taky banky jsou tak ziskové na rozdíl od ostatních. Je to privilegovaná skupina a jsou první u peněz pumpovaných do hospodářství. To je příčina různých krizí, které se opět přisuzuji kapitalismu. Jak jinak, když vše ovládá antikapitalistická mentalita různých přisluhovači státu. od politiků přes novináře až po učitele.

Místní výroba versus dálková doprava

Setkal jsem s tímto, asi běžným, názorem:

"Dohoda mezi spotřebiteli a výrobci je samozřejmě možná jenom v malých poměrech. Ale o to jde. Jsem přesvědčena ( a nejen já), že je nutné se v mnoha věcech vrátit k místním poměrům a např. základní potraviny si pěstovat v místě. Tam je také prodat. Totéž pokud jde o řemesla. Tím by opět oživila místní ekonomika, přestalo by zběsilé převážení rajčat ze Španělska a odjinud do místa, kde si je společnost je schopna vypěstovat sama a konzumovat čerstvá. Velké má být jenom to, co nemůže být malé."

Odpovídám takto:
Co se týče pěstování plodin v místě, nikomu by se nebránilo ve svobodné společnosti pěstování v místě. Ale praxeologické zákony, které můžeme vypozorovat u jednajícího člověka, jako je zákon mezního užitku a zákon výnosů (popsány např. v této krátké učebnici), stejně jako přírodní zákony, velmi rychle zamezí neefektivní produkci. Je jasné, že pokud jsou někdy státním zásahem deformovány informace potřebné pro koordinaci jednajících lidí, pak se objevují “záhadné” jevy, které jsou předmětem podivu mnohých. Jak to, že se vozí nějaké produkty přes celý svět, když je můžeme dělat v místě spotřeby? Tato záhada má jednoduché vysvětlení. Z nějakých důvodu je to nejlepší způsob, jak s užitkem a efektivně vyřešit problém. Nikdo jen tak pro legraci nebude převážet něco sem a tam. Vždy bude převážet jen pro někoho, kdo to zaplatí.
Proč tedy lidi nepěstují nějakou plodinu v místě? Buď byla politicky vytvořena  nějaké umělá překážka v podobě privilegii a nebo v konfiskaci majetku a přerozdělení, dotace, a nebo produkt někdo nabízí odjinud levněji včetně dopravy a dalších transakčních nákladů. Další otázkou je, co vlastně pěstovat a co to jsou “základní potraviny”. Proč by o tom měl rozhodovat nějaký úředník či voják podobně jako chovatel dobytka rozhoduje o “základních potravinách” pro svá zvířata?

Dejme tomu, že kolem města (místa) MA, kde nejsou vhodné podmínky pro pěstování pšenice jakékoliv odrůdy,  by se mohli pěstovat brambory pro místní požití. Dále že přírodní podmínky jsou vhodné pro pěstování brambor odrůdy BA stejně jako pro odrůdu BB. Zemědělci v MA pěstují brambory BA , keré se prodávají za cenu CBA za váhovou jednotku Jd. Dále předpokládejme, že pěstitelé jsou už vybavení a půdu zúrodnili, starají se o ní a že jsou dobří hospodáři a pěstitelé. Za tržby mohou nakoupit všechny potřebné prostředky a získat úrok zohledňující časovou prodlevu pří produkci. Dosahují minimálního zisku, který ještě akceptují, neboť poptávka a nabídka brambor BA se dlouho nemění a poptávka po nutných prostředcích zvedla jejich ceny tak. Potom se může stát, že už se nikomu nevyplatí vozit brambory odrůdy BA z dálky 1000 km i kdyby tam byli stejné podmínky a stejně dobří pěstitele jednoduše kvůli dopravním nákladům a stejná cena v MB. Dalším dovozem navíc změní nabídku brambor BA a tedy musí prodat levněji a zisk klesne pod zemědělci očekávanou mez. Ale nic není neměnného. Co se stane, když:
1) Lide začnou preferovat brambory odrůdy BB?
2 Postihne oblast kolem MA sucho a neúroda, nebo plíseň brambor? Nebo nechuť zemědělců pracovat a podnikat?
3) Lidem ve městě MA přestanou chutnat brambory BA a začnou dávat přednost těstovinám a přitom tvrdé pšenici se v místě vůbec nedaří a každý, kdo se o to pokusí utrží ztrátu?
4) Vláda začne dotovat vzdálené zemědělce a nebo dopravce z MB např. tím, že mohou jezdit na dotovaných státních silnicích?

V prvním případě se stane pěstovaní brambor BA neziskové. Už se produkovaly bez zisku nebo pod úrovní očekávaného zisku srovnatelného ziskům v jiných oblastech hospodářství. Jelikož klesla poptávka, nelze je prodat za cenu CBA/Jd. aniž by to producent musel platit ze svého. A začít ihned pěstovat kolem města MA brambory B nelze ze dne na den. Jejich cena při dané poptávce je CBA/Jd. a je mnohém vyšší než CBA kvůli větší chtivosti zákazníků. Podnikatele začnou hledat řešení. Zjisti cenu brambor v místě MB a spočítají náklady za nákup brambor BB, za službu dopravy, cla, uřední polatky a za úrok z časové prodlevy. Pokud jim vyjde, že rozdíl tržeb za brambory BB převýší o určitou žádanou částku - zisk - náklady na nákup brambor, transakční náklady a úrok, vše realizují a prodají je ve městě MA. To trvá tak dlouho, dokud se opět nezmění podmínky. Přitom klesá zisk z prodeje brambor BB ve městě MA až na zisk očekávaný tak, roste nabídka BB a jak konkurence investujících obchodníků zvedá náklady na prodej brambor BB pěstovaných u místa MA. Děje se ve shodě zákona mezního užitku.
U pšenice by to bylo jen plýtvání pěstovat je místně a žádný svobodný člověk by ani nezačal ničit své úspory pokusem pěstovat např. banány.

Toto je silně zjednodušená situace. Případy jedna až tři  ukazují na možné příčiny “poruch” plynoucí z měnících se “přirozených”  podmínek a čtvrtý případ ukazuje příklad “poruchy” způsobené nespolečenským chováním několika jednotlivců. Představte si miliony produktů, všechna myslitelná místa s různými podmínkami pro výrobu na Zemi, miliardy lidí s různými dovednostmi, neustále měnící se přání miliardy spotřebitelů, tisíce regulací trhu parlamenty a vládami, které každý den mění pravidla obchodu a překážky trhu jako cla, daně atd. s cílem měnit “ceny” administrativním způsobem. Tento problém nelze optimálně vyřešit z kanceláře politika či plánovače. I nejlepší podnikatelé by selhali. Kdo se diví, proč někdo dělá to a to, má možnost to udělat lépe a bude za to odměněn ziskem. Když se někdo, např. jako jeden český novinář, pohoršuje nad tím, že rybář v dunajské déltě za rybu utrží mnohem méně než obchodník, který za ním dojede z města a ryby koupí a doveze na trh do městě, nechť sám jede do délty Dunaje a konkuruje tomu “hanebnému” obchodníkovi a nezmenší mu jeho “hanebné” zisky svou konkurencí.
Jednající člověk by nic nepřevážel bezdůvodně. Nikdy by nechtěl plýtvat svým vlastním majetkem a pokud plýtvá, brzy majetek ztratí spolu se svou pozicí ve společenské dělbě práce a nahradí ho někdo, kdo umí uspokojit své zákazníky lépe, s menšími ztrátami.

Jen případ dvě popisující vládní intervenci do obchodu vede k podivným jevů, které jsou nepochopitelné pro lidi, kteří nic netvoří a nikomu na trhu neslouží. Aby vláda mohla dotovat pěstitelé brambor BB, nebo dopravce, tak nejdřív musí omezit osobní svobody obyvatelů, aby jim mohla zkonfiskovat část majetku. To způsobí chudobu, protože nemohou uspokojit naléhavější potřeby a menší úspory těch, kteří byly nuceni odevzdat svůj majetek. I místní zemědělci budou chudší a třeba zkrachují. Dotaci vetšinou dostanou méně schopní producenti. Dopravci mohou levně vozit zboží ze vzdálenějších oblastí. A další a další chaotické následky a ad hoc řešení vlády situaci úplně znepřehlední. A posledním trumfem vlády je, že omezí dopravu kamionů, neboť už má moc nad jednotlivci. Odsoudí město k chudobě a hladovění a vše svede na "globalizaci".

Proto je třeba se ptát, proč jednotlivci vozí zboží přes celý svět, když by se mohlo pěstovat místně.
Podnikatelé věrni své objevitelské role zlepšovat lidské podmínky a pomáhat bližním mohou zkusit pěstovat různé plodiny místně a zkusit je prodávat, aby zabránili kamionům jezdit kolem světa. Potom poznají problém. Nejen špatné podmínky přírodní, nedostatek kapitálu - úspor - a zkušeností, ale navíc daně, licence, cla, dotace konkurentům a další státní intervence, proti kterým se nikdo ani nemůže pojistit, ale často je nemůže ani předvídat. Pravidla a zásahy se mění každým dnem nadprodukcí legislativy, která reguluje chování lidí na trhu. Chybí právní jistoty. Jako kdyby nad místem kolem města každý den kroužilo tornádo či mrak hladových sarančat. Takže místní lidé i cizí investoři vzdají nějaké místní pěstování plodin.

Jak se pozná, že něco má být “velké”, protože to nemůže být malé? Jinými slovy, jaký má být správná rozsah výroby? Bez kalkulace v peněžních cenách to nelze. Peněžní ceny lze získat jen v podmínkách soukromého vlastnictví výrobních prostředků a svobodné směny všech statku při použití skutečných peněz. Kdyby lidé vše věděli, nemuseli být mít trh. Dělo by se jen vše, co je nutné. Ani peníze by nebyly nutné. Byl by to svět vhodný i pro roboty, kterým se zadá cíl.

Také zákon výnosů určuje velikost podniku, který sleduji určitý cíl. Praxe pěstování plodiny BA v místě MA může ukázat, že je velikost podniků větší nebo menší, než je optimální.

Nemohu souhlasit s tím, že to někdo zelený nebo rudý nebo hnědý od stolu z hlavy bez znalostí cen vzniklých při směnách statků mezi soukromníky vlastnící výrobní prostředky zná, co potřebují všichni ostatní spotřebitelé a jak nejlépe produkovat žádané statky. Pokud něco tito plánovači ví, proč to sami nevyužijí ve svůj prospěch a nevyrábí čí nenakupují tam, kde je něco podhodnocené a neprodávají tam, kde to drahé? Dneska se spíš někdo podívá z okna, zavolá polici a výběrčí daní a jde dělat dobro pro par voličských hlasů. Voliči ale musí být dost hloupí, aby lest přerozdělování a omezování produkce neprokoukli a nebo zvlášť vychytralí, aby očekávali, že od ostatních získají při přerozdělování ekonomických statků více, než sami budou muset obětovat.

Musím zmínit jeden aspekt, který je přehlížen, když se hovoří o jakékoliv soběstačnosti, rodiny, města, “státu”, EU atd. Lze dokázat nejen subjektivně, že i kdyby někdo uměl vše nejlépe, přesto je pro něj lepší, když se zaměří na to, co mu vynáší největší a ostatní nakupovat i od horších výrobců, budou mít všichni podíl na větším majetku. Tento zákon se může nazývat jako Ricardův sdružovací zákon. Nikdy tedy není výhodné, když se obyvatelé místa MA snaží být v co nejvíce produktech soběstační.

Další rozměr produkce a spotřeby je nejen místo, ale i čas.  “Rozmary” přírody a zloba lidí způsobuje poruchy nejen místně ale i časově. Podnikatelé, snažící se o blaho bližních, zkouší odhadnout to, co ostatní nevidí. Zkoušejí přesouvat statky z míst, kde  jsou měně ceněné, tedy užitečné, do míst, kde je jich nedostatek a museli by jinak plýtvat prostředky na jejich další produkci. Obchodníci optimalizují rozprostření a využítí stávajících prostředku ke spokojenosti všech. Za to dostávají zdánlivě nezaslouženou odměnu i když nic nevyprodukovali. Nedělají to ale jen pouze z hlediska geografického, ale i časového. Když se jim zdá, že nyní je statek je statek nevyužit, nakoupí jej místo aby jej ostatní za nízkou cenu prohýřili a v době jeho nedostatku je prodají a opět jim zákaznící zaplatí i odměnu za pomoc v nouzi. Něco podobného udělal i biblický Josef, který v chudých letech zachránil mnoho lidí od smrti hladem.
Jsou obyvatele místa MA ochotní se pojistit proti budoucí nepřízní? Není levnější využít výhody trhu s nenahraditelnými znalostmi a “sny o tučných a hubených létech” a s jeho již vybudovanou infrastrukturou a nakupovat odjinud, kde bylo zrovna lépe a příště jim to oplatit?

Pokud bychom vše museli pěstovat sami místně, vrátíme se do dob velké chudoby a nedostatku a dob hladomorů, nejen pokud nepřízeň nedovolí vypěstovat vše potřebné ale i proto, že nestihneme produkovat vše optimálně a dobře a koordinaci lidí by klesla. Mnoho lidí by nemohlo žít a ani se narodit.

Překvapivě téměř nikdo nedomýšlí mezní případy. Jestliže dnes administrativně omezíme výrobu čehokoliv, vždy se na Zemi najdou mezní kupci, kteří budou muset hladovět nebo umřít hlady. Ti jsou ale velmi daleko, většinou je nevidíme, tak co by to mělo nás, “humanisty”, nějak vzrušovat,ne?

Alternativní ekonomická společenství

Zde uvádím reakci na diskuzi s jedním milým člověkem. Reakce mi dala vice práce, tak ji zde použiji.
Reaguji na toto:
"Alternativních ekonomů je celá řada, jenom je zřejmě nesledujete. Dokonce existují i místa, kde se pokoušejí realizovat svoje představy. Jsou to malé komunity, kde fungují na bázi rovnosti hlasů a vkladů do družstev. Existují také místní měny a lets systémy a to jsou všechno alternativní pohledy na ekonomii i společnost (společenství). Rudolf Steiner mluvil o trojčlennosti, to jest o oddělení ekonomiky, politiky a kulturně-duchovního života. Tím by se každá část starala o svoje principy a dohromady by řešila věci , které se týkají celku. Není to tedy jenom model ekonomický. Pokud jde o ekonomiku, tam viděl Rudolf Steiner zejména rozvíjení modelu bratrství, to jest, spolupráce skupin výrobců a spotřebitelů, kteří by se sdružovali do asociací a společně určovali množství výrobků, atd. Alternativy tedy existují, jenom je dnešní modely ekonomiky válcují, protože to vyhovuje hlavním hráčům, kteří na tom profitují a druhé ovládají. Alternativní ekonomové neobhajují státní zásahy, to dělají socialisté a to alternativci nejsou."

A zde je má odpověď:
Už asi vím, co jste myslela "alternativními ekonomy". To, co jste popsala, chápu jako příklady skutečné realizace jednání svobodných jednotlivců, kteří hledají způsoby, jak se nejlépe navzájem pomoci. Potom se zřejmě shodneme, že všechny způsoby, které si vybrali svobodní jednotlivci ve společenské dělbě práce pro své jednání, jsou alternativní formami k tomu, jak asi byste řekla "ekonomika založená na státních zásazích". V takové společnosti by "sebevětší" dodavatel byl velkým dodavatelem pouze do doby, dokud mu jeho činnost budou schvalovat ostatní lidé tím, že si budou jeho služby kupovat. Potom by nebyl hrozbou pro společnost. Jen v danou chvíli nejlepším dodavatelem nějaké služby a pro všechny by tento stav byl optimální. Samozřejmě ani jedna strana směny se nesmí dostat k možnosti, aby mohla např. skrze stát, který není má monopol na donucovací moc, použít násilí na vytvoření nějakého privilegia. hezky to popisuje Frederic Bastiat - jeho pro počátek doporučuji. Je čtivý a geniální. Psal to pro obyčejné lidi. Jen připomenu jeho slavnou "definici" státu: "Stát je velká fikce, jejímž prostřednictvím se každý snaží žít na úkor všech ostatních".

První úkol, který je velmi těžký, je, aby co nejvíce lidí pochopilo, že společnost svobodných lidí vede k harmonii a právu. Těžký je proto, že lidem říká to připomíná důraz na individualitu a jeho odpovědnost. A to se lidem moc nelíbí. Ti asi radši otroctví se sociálními jistotami. K tomu bych Vás rád povzbudil, aby jste se toho taky nebála a zkusila to s učením "harmonické ekonomie". Na to byli mistři francouzští ekonomové 19. století v čele s Bastiatem a Molinarem. Opravdu mi můžete věřit, že je to minimálně zajímavé.

Tedy jeden z dalších bodů "mého programu" by bylo ozvat se proti nejen vměšování státu do jakékoli směny mezi jednotlivci, ale dále aby nemohl monopolizovat jakoukoliv službu jako dodavatel služby. I když nemusí být výhradní dodavatel služby, zhoršuje situaci, že tím odhání skutečné objevitele a investory ze sféry teto služby a služba není nikdy poskytována optimálně. Vždy bude nedostatková, jak pořád slyšíme či čteme v médiích.

Sám už to zkoumám asi dva roky a v rozhovorech zkouším odhalit to nejdůležitější pro porozumění.
Pro pochopeni harmonie svobodné společnosti by se mohlo zkusit zahájit v médiích diskuzi o zrůdnosti antimonopolní politiky státu. Ale k tomu je třeba ovládat principy lidského jednání a ekonomie. Např. k tomu výborný současný francouzský "harmonista" Pascal Salin http://www.libinst.cz/etexts/salin_harmonie.pdf.

Jinak třeba skupina výrobců a spotřebitelů určující množství a atd. je asi návrat do středověku. K tomu je třeba znovu použít u nás zapomenutou otázku o ekonomické kalkulaci a její nemožnosti použít za socialismu. Neříkám, že by nemohly takové spolky vzniknout, každý by mohl zkusit v nich žít. Ale asi by je lidé zase opouštěli. Kdyby byly tak výhodné, spontánně by vznikaly bez ohledu na okolní tlaky. Zato trh se prosazuje vždy, byť jako "černý" při násilným tlaku na svobodu lidí. Např. i ve vyhlazovacích táborech prý čokoláda sloužila jako peníze mezi vězni (nemá někdo nějaké prameny?). Trh vzniká spontánně jako přirozený důsledek lidského jednání, které je způsobeno vzácností prostředků ke zlepšení situace každého jednotlivce. Obecně, každý člověk se snaží směnit svůj současný stav za lepší a proto jedná, pokud má nadějí, že svůj stav zlepší. Proto i směna svého majetku za jiný na trhu je tak "přirozená".

Model bratrství - proč ne - ale taky by se v praxi neosvědčil. Jinak už by se to dávno prosadilo. Lidé společnost vytvořili na mnohem jednodušším poznání, které mnohem později formuloval Ricardo. Zjistili, že spolupráce lidí ( i národů) vede k tomu, že se vyrobí mnohem více, než když každý sám dělá všechno. Ricardův sdružovací zákon říká, že je to výhodnější i v případě, když jeden umí všechno nejlépe a ten druhy umí vše hůř. Stačí, když každý se soustředí na to, co umí nejlépe (http://cs.wikipedia.org/wiki/Komparativn%C3%AD_v%C3%BDhoda, platí to i pro jednotlivce a nejen pro národy). A lidé, kteří si tohoto kdysi všimli, vědomě potlačili své násilnické choutky. Pro mírovou spolupráci stačí mnohem méně než "bratrství". "Bratrství" není silný motiv pro spolupráci Vědomí, že spolupráce jednotlivci a tedy i mezi "nesourozenci" pomůže, však ano.

Níže uvádím zásadní důvod, proč nepomohou jen bratrské vztahy či nějaké asociace spotřebitelů a výrobců, kteří nepotřebují ceny. Je to nemožnost využit ekonomické kalkulace. Chápu, že autorům alternativních ekonomických řešení jde o to vyhnout se použití trhu podobně jako to chtěli utopičtí i reální socialisté - tím ale neříkám, že třeba chtějí využit nějak státní zásahy. Přesto zdůrazňuji, pokud nebudou tito lidé používat při tom násilí, mohou to zkoušet. Měli by k tomu plnou svobodu. Ale nevěřím, že by tyto komunity mohli uživit dnešní množství lidí, kteří žijí jen obrovské produktivitě racionálního chování lidí v tržním hospodářství, kdy plýtvání je dost rychle trestáno ekonomickou ztrátou. Trh by se opět ukázal jako nejlepší cesta k největšímu uspokojení všech jednotlivců. I v rámci tržního hospodářství něm se může každý určovat své tempo a tedy i svůj příspěvek do výroby. A klidně by si lidé mohli bez obav vytvořit alternativní komunity na svých pozemcích a se svým majetkem aniž by ztratili možnost znovu vstoupit na trh. Každé rozhodnutí má své náklady a jednotlivec i v této komunitě musí odpovědně přijmout náklad svého rozhodnutí.

Porozumění problému ekonomické kalkulace je důležité pro hodnotově neutrální prokázání výhodnosti svobodné společnosti. Ekonomie vycházející důsledně z jednání jednotlivců neříká, co by mělo být, ale říká, zda zvolený způsob použití prostředků povede k cíli či nepovede. Ekonomie je hodnotově neutrální. Pochopení ekonomické kalkulace je zároveň testem porozumění lidského jednání jako celku (taková ekonomická maturita :-)).
V podstatě a velmi stručně jde o problém, jak se racionálně rozhodovat v případě výroby pro směnu, že už se nemohu spolehnout na svá vlastní hodnocení, neboť neznám ani cíle a ani hodnocení ostatních lidí. Hodnocení prostředků k dosažení cílů A a B lze skládat jen v určitém pořadí. Ale nelze je sčítat a odečítat. Až teprve, kdy lidé něco dávají do popředí a něco odsouvají a tím na trhu vytvoří ceny, tak ty lze tyto ceny sčítat a je možné určovat, zda zlepšujeme stav svých zákazníků nebo ne. Jinak to nepoznáme a tápeme v tom, že nevím, co dělat, kolik a v jaké kvalitě. Nevíme, zda jsme ziskoví či ztrátoví. Zda neodčerpáváme prostředky s naléhavějších užití.

Bez ekonomické kalkulace se maximálně obejdou izolované rodiny či skupiny rodin, které si dělají skoro vše pro svou spotřeby a minimálně nebo vůbec směňují na trhu. Potom výrobu mohou opřít o svá subjektivní přání. Jakmile se hlavně začne vyrábět pro druhé, nemůže se jednající člověk spolehnou na své vlastní cíle a hodnoty. A k tomu, aby jednotlivec si vybral z nekonečného množství možností a došel ke svému cíli, potřebuje vědět ceny vzniklé při jednání svobodných lidí.

Např. ve zdravotnictví, kde nevznikají ceny jednáním pacientů a poskytovatelů služeb se jedná taky o iracionální ostrůvek chaosu, kde je nemožné použit ekonomickou kalkulaci. A dochází k obrovskému rozdílu mezi potřebami pacientů a plány plánovačů. Proto žádná reforma nepomůže pokud se neumožní, aby opět začala fungovat ekonomická kalkulace i ve zdravotnictví. Jinými slovy, musí se zrušit povinné zdravotní pojištění a všechny regulace ze strany státu (zákon o zdravotních pojišťovnách, o zdraví atd.). Námitka, že jde přeci o zdraví neobstojí. Tam kde se jedná o vzácné prostředky, fungují ekonomické zákony neúprosně a žádná vláda je neodstraní mávnutí kouzelnou hůlkou. je jedno, zda se jedná o jídlo, ošaceni, byty, léky, léčení atd. Pokud něco není vzácné, pak není třeba určovat hodnotu a tedy ani cenu a tedy ani vlastnictví. Jsou to všeobecné podmínky k životu. To ale není případ prostředků na léčení. Ty jsou vždy vzácné a jsou tedy předmětem jednání lidí.

Satelitní městečka

Slyšel jsem názor, že prý se tam žije lidem špatně a že by to měli řešit úřednici.
K tomu přidávám své porozumění:
Nevidím žádný důvod, proč by o tom měli rozhodovat úřednici. Snad proto, aby tam nakonec žili oni a jen si pro sebe vymýšleli dotace: výstavba infrastruktury ve veřejném zájmu, údržba ve veřejném zájmu atd.
Předpokládám, že by to fungovat takto na nenarušovaném trhu. Lidé, kteří takto chtějí bydlet, si musí vše koupit a tedy musí všem ostatním něco nabízet. To znamená, že všichni vstupují do dobrovolných vztahů a smluv. Nejdříve zákazníci zájemců o bydlení "za městem", majitelé pozemků, investoři, stavbaři, údržba. Nakonec i různé podnikatele přiláká možnost sloužit do dané lokality podle toho jak odhadují ziskovost - jinými slovy užitečnost pro obyvatele satelitního městečka. Vše ve vzájemné shodě a harmonii. Všichni zlepšili svůj předchozí stav a stali se všichni "bohatšími". A to není špatný výsledek.
Jakou paseku by ale v této harmonické "idylce" napáchali nikdy nestranní a vždy zištní (jsou to taky jednající lidé) úředníci? To nemusím popisovat, známe ze života. A jestli si tam lidé bez požehnání úřadů domečky postaví neestetické a bez ladu a skladu? Oni tam budou bydlet a také riskují, že se kvůli tomu sníží cena na trhu s nemovitostmi a v budoucnu neprodají tak výhodně, jak by mohli. Je to vždy jejich riziko i s možným narušením sousedských vztahů ("on si postavil takovou barabiznu vedle mého krásného zámečku") a úšklebku kolemjdoucích, kteří v těchto místech stráví nepatrné procento času svého života a tedy nemají právo vyvíjet nějaké politické tlaky "umělcům" to zkomplikovat.
A díky lidskému jednání a jeho neúprosným zákonům (jako např. zákon mezního užitků) určitě nevyroste satelitním"městečko" rozptýlené po zeměkouli. Bázlivci se o krajinu se nemusí bát, že neexistuje "regulace". Nemají právo kvůli tomu nastolit násilím socialismus - systém jedné "společné" vůle, která je samozřejmě totožná s tou, kdo si tento socialismus přeje
.

Nákladové ceny - omyl našich soudruhů novinářů

Přidávám starší komentář na http://ekonomika.idnes.cz/jidlo-zustane-drahe-mohou-za-to-rostouci-ceny-surovin-ppj-/ekonomika.asp?c=A080420_203231_ekonomika_mia
jako další ukázku způsobu uvažování nad jedním ekonomickým jevem, který je tak pro naši vzdělanou část obyvatelstva díky "OBČANSKÉ NAUCE" stále záhadou.

Už podle názvu odhadují, že článek stojí na špatných ekonomických zásadách. A protože není rozuměno procesům na trhu, není ani jasný vznik cen. Asi není jasný ani pojem "cena", neboť se vychází ze socialistického konceptu "nákladové ceny" - ceny vypočtené z nákladů. Socialisté měli s tímto problém. Zrušili trh s výrobními prostředky a stále od dvacátých let nevyvrátili tezi Ludwiga von Misese, že není možná ekonomická kalkulace bez trhu a cen vzniklých v tržním procesu.
Stále není pochopeno, že náklady jsou také jen určovány subjektivním hodnocením jednotlivce a není možné z nich odvodit ceny.

Cena nic nezpůsobuje, jen účastněným stranám směny říká, v jakém poměru někdo něco svobodně směňoval s druhým svobodným člověkem. Cena vyjadřuje subjektivní a individuální hodnocení směny účastnících jednotlivců.

Zbytek úvah proč je cena taková a ne jiná, je jen naše porozumění situaci. Ubylo zboží nebo zvýšila se produktivita? Změnily se preference lidí? Zvýšila se poptávka po penězích, a přesto se ceny zboží obecně zvýšily? Nebo dokonce někdo do oběhu pumpuje neplnohodnotné peníze, že všichni příjemci ženou ceny všeho nahoru? I zde je cena jen vyjádření nějakého poměru. Ale nic sama o sobě nezpůsobuje. Pouze jednající a spekulující lidé podle těchto tržních dat vyjádřených v cenách a podle své představy o budoucnosti popohání celý tržní proces a ceny se tedy mění. Nenarušovaný trh díky tomu se vždy stabilizuje do té doby, než se opět změní cíle a tužby lidí nebo se stanou jiné nečekané události. Pokud jsou ale tyto procesy narušovaný zásahy různými jednotlivci mimo tržní procesy, tržní procesy zachraňují, co mohou. Jen se při těchto zásazích do trhu násilím ze strany vlády a parlamentu změní rozdělení výroby a někdo zchudne na úkor jiného. Na trhu ale ze směn mají užitek všichni, kteří se ho účastní. Výsledkem všech těchto vnějších násilných zásahů je nakonec vždy větší chudoba, tedy menší uspokojení většiny lidí. Pouze politici, poslanci a úředníci mají aspoň pocit moci, když nic jiného.

Lidí zajímá nakonec vždy jen konečný produkt celého výrobního procesu a to je spotřební statek. Hodnocení všech ostatních výrobních statků potřebných k produkci spotřebních je odvozeno od hodnocení spotřebního zboží. Takže je to opačně, než se uvádí v novinových poplašných zprávách. Náklady na výrobní statky se zvedají nebo snižují podle hodnocení spotřebního zboží, na jehož produkci se používají. A ne naopak. Přeci není primární výrobní nástroj, ale výsledek výroby. Zákazníka nezajímá při dané poptávce a nabídce, jestli někdo toto zboží vyrábí s vyššími náklady. Prostě takového výrobce nepodpoří pouhým nenakoupením jeho zboží, pokud tento výrobce slepě zvedne cenu svého produktu. Tedy žádné záhady se nedějí, pokud chápeme obyčejné lidské jednání, které se koná jen proto, aby jednající člověk dosáhl uspokojivějšího stavu, než v jakém byl před jednání.
Logika je opačná, ti, kteří uspokojují naléhavější potřeby svých zákazníků, mohou zaplatit za nutné prostředky nutné k dodání služby více a tudíž náklady se zvyšují. Na Václavském náměstí není dráže než jinde, protože jsou tam vyšší nájmy. Proč by to tam lidé kupovali? Proč by tam prodavači vůbec prodávali? Situace je jinak. Na daném místě jsou zákazníci ochotni platit více než jinde. Zboží zde hodnotí více než jinde. A proto se tam všem dodavatelům zvyšují náklady. A nebude se tam prodávat něco, po čem zákazníci nebudou tolik dychtit.

Daně mají vliv na hospodářství a na strukturu výroby. Ale ne tak přímo, jak se obecně myslí. Daň nakonec vždy dopadne na producenta. Je to vždy náklad při výrobě a protože za nezměněných podmínek nemá vliv na cenu a tedy snižuje zisk. Mezní producenti, tedy ti, kteří neumí vyrobit s menšími náklady, omezí výrobu a množství produktů se sníží. Mnoho služeb a statků nebude nikdy vyrobeno, podobně asi jako při neustálé povodni či požáru, proti kterým se nelze pojistit. Když se poptávka a ani množství "peněz" nezvýší, pak teprve potom ceny zdaněných produktů vzrostou, protože je jich méně a jsou vzácnější a získávají je chtivější kupci na naléhavější použití. Efekt se zvyšuje se zvýšením poptávky a zvýšením množství peněz v podobě levných úvěrů neodpovědných bank.

Daně vždy způsobí menší uspokojení kupujících, protože omezuje úspory a tedy investice a inovace výroby. Vyrábí se méně. A to vede vždy k chudobě.

Šetřit? Jak? Vše je regulované. I měnový systém, Vaše peníze má pod kontrolou někdo jiný (a je hodně nezodpovědný protože není jejich vlastník) a ten v podobě inflace je pěkně skrytě "zdaní".

Podle mě jsme v pasti. Jen odhodlaní daňoví otroci rozumějící svobodnému jednání se jha mohou zbavit :-)

Koupíte dům? Ale co potom až chleba bude stát víc než dům? Ne, není úniku tam, kde se proti úsporám a tedy investicím bojuje v podobě napadání "kapitalismu". Ale kapitalismus není nic jiného, než systém, kde jsou mé úspory chráněný nejen před zloději ale i před "legální“ konfiskaci ze strany naších poslanců. A kde úspory mohu investovat tam, kde očekávám větší zisk než jinde.

A dnes je mi dokonce zákonem bráněno, abych si své úspory bránil. Např. použitím soukromých peněz a odmítnutím se nechat okrádat finančními úřady vykonávající vůli mého poslance. Dokonalá past chudoby a války.

Spekulující člověk - a to jsme díky nejisté budoucnosti všichni - přeci vždy mění cenu. Někde něco víc poptává, někde méně. A to způsobuje směnné poměry na trhu. A může měnit své hodnocení situace i skokově. Přestane např. věřit vládnímu platidlu a skokově sníží po něm poptávku. A to se potom dějí věci. Nebo přestane skutečné hodnotě podniků na burze, protože nevyrábí to, co chtějí jejich zákazníci a někteří objeví nějakou disproporci či bublinu na trhu… I světové války z toho vznikají. Více o cenách jsem psal jinde v diskuzi u tohoto článku.

Jen socialista hodnotí, zda má někdo větší či menší, přiměřený či nepřiměřený zisk. Ale jednající a poctivý člověk v tom uvidí příležitost pro sebe, že lidé jsou za něco ochotni platit hodně a také do toho výrobku investuje. A kdo by to dnes řekl, zvětší se množství zboží a jeho cena se sníží. Ale i zisky pro investora se snižují. To je mírové společenské jednání zlepšující situaci i chudých lidí. Ale lidé -nejen Češi - snad pouze někomu závidí marži a chtějí na něj poslat policii. :-(

Pokud to nefunguje, není vinen "kapitalismus", ale plánovité socialistické a plánovacími komisemi a výbory regulované hospodářství.

To ale není dobrý názor, že za vše špatného může trh. Kdy by se měl tržní proces zastavit? Až u domácností? 99% lidí by se muselo povraždit na úroveň stavu tak před 20000 lety. Kdo rozhodne, co je globální? Jen lidé, kteří se snaží řešit svůj problém svobodně. Na nenarušovaném trhu "antiglobalisty" (politici a jejich cla, daně, dotace a manipulace s penězi) by se asi nakonec tolik nejezdilo, protože produkce by byla tam, kde by měla odbyt a nemusela by putovat kvůli regulacím kolem zeměkoule. Je lepší nechat obíhat peníze - tolik zlata by se nevozilo díky dávno objevenému vynálezu - devizovému trhu -, než např. maso v podobě živých zvířat atd.

Co kdyby zrovna u nás byl hladomor? To chcete, aby se u nás dělo něco jako na Ukrajině za Stalina a Vaší moudří politici stříleli do těch, kteří by k nám spěchali s obilím, abychom neumřeli hlady? Cena by měla jen říkat, že je nějaká disproporce a umožňuje lidem správně jednat, samozřejmě každý ve svůj prospěch. Jeden se nají a přežije a druhý je odměněn, že byl nejlépe připraven pomáhat lidem bez chleba. Jen tehdy jsou lidé navzájem nejlepší služebníci. :-)

Nesmí se zapomenout, že ani osvícená vláda nemůže vyřešit např. hladomor, který se někde objevit rychleji a lépe než to udělají jednající lidé (tzv, nenávidění spekulanti). Nevypěstuje rychleji než soukromníci obilí. Naráží na neúprosnou vzácnost prostředků. Jen zpomalí, prodraží celý proces pomoci a mrtvých bude více. Vzácné prostředky se stejně nakonec musí rozdělit. Buď spravedlivě bez násilí na trhu těm co předtím nejlépe ostatním sloužili anebo vládní komise to rozdělí svým známým, většinou parazitům společnosti, a na ostatní nezbude. Navíc lidé u vlády omezí motivaci producentů vyrábět potraviny a podpoří chuť lůsy projídat úspory těch, co spořily. A to jsem pominul to, že by se vládě, která ten hladomor vlastně způsobila, a ukázala svou zlobu, opět nechala volná ruka páchat zlo. Proč např. lidé v postižené oblasti neměli čím zaplatit za jídlo a nepřímo vyvolali politickou záminku pro falešnou solidaritu a tedy další konfiskace a nespravedlnosti a záminku pro potrestání spekulantů a povolání vojska, aby odebralo potraviny jiným násilím.
Nastává rozklad civilizace, jen proto, že se nerozumí tomu, co je to cena, jak vzniká, co říká a jak motivuje jednání lidí ke službě ostatním.

Romský problém?

Žádný "romský" problém sám o sobě neexistuje. V naší dnešní společnosti je jediný důležitý problém - socialismus.
Problém s cikány není jejich vlastní problém, ale problém "většiny", našeho socialistického kolektivu. A kolektivy jsou složeny s jednotlivců a ti zodpovídají za své jednání. Za kolektiv zbaběle schovávají své vlastní zájmy a strachy.
Problém zkouším řešit z pohledu lidského jednání, které je nám společné, ačkoliv socialisté všeho zabarvení (rudého i hnědého) většinu nepovažuje za lidi vůbec. Chtějí se o lidi starat jako hospodář o dobytek s ohledem jen na svůj prospěch. Tak jsme se chovali i k cikánům. Nejdřív jsme jich hodně povraždili za války, potom vzali jejich vozy a koně, jejich způsob života a jejich duši. Ačkoliv předtím podle svědectví také občas kradli, ale asi to nebylo tak hodně a celkem harmonicky se zapojili spolu s ostatními lidmi do společnosti. Tak až my jsme z nich udělali skutečné zloděje díky tomu, že mohou vznášet právní nároky na majetky druhých lidí. To ale není problém jen jejich, ale nás všech. Téměř všichni jsme se stali zloději, bereme různé přídavky a podpory od kolébky až do hrobu. A ještě s vědomím, že nám to někdo laskavě dal.

Přikročím k jádru problému. V čem se cikánské jednání liší od "většiny"? Nikdy jsem tuto úvahu neslyšel, použiji východisko z praxeologie načrtnuté jako východisko pro ekonomickou vědu Ludwigem von Misesem. Vycházím ze subjektivní škály hodnocení jednotlivce a jeho časové preference.
Cíle a potřeby jednajícího člověka jsou seřazeny na pomyslné škále hodnot pro člověka. Jsou subjektivní, proměnné a lze na ní měnit jenom pořadí (nelze nic měřit a sčítat). Tedy vždy jednotlivec stojí před rozhodnutím, jak zlepšit - směnit - svůj stav, situaci, k lepšímu. V každém okamžiku vždy volí jednání, které má uspokojit jeho nejnaléhavější potřebu. Jednotlivec jedná jen za podmínky, že má naději na zlepšení svého stavu. Všechny prostředky nutné k dosažení jednotlivých cílů hodnotí dle užitečnosti potřebné k dosažení daného cíle.
Důležité jsou při jednání časově preference každého člověka, které zohledňuje na škále hodnocení prostředků k dosažení svých cílů. To znamená, že jednající člověk vždy hodnotí současné statky více než statky ve vzdálenější budoucnosti. Podíl tohoto hodnoceni určuje čistou úrokovou míru jednotlivce. U každého člověka je tato úroková míra individuální a také se mění v čase dle situace. Právě tato subjektivní míra určuje tržní úrokovou míru spolu s hodnocením podnikatelského rizika a hlavně určuje, zda spořit a jak či vůbec utrácet za spotřebu. Určuje to, jestli člověk bude investovat do budoucích - kapitálových - statků jako jsou stroje, továrny a polotovary či vyplácení mezd zaměstnancům. A nebo jestli bude a jak spotřebovávat své úspory.
Určuje i velikost tržní úrokové míry na úvěrovém trhu a žádné centrální banky svou manipulací s množstvím peněz moc nezmohou s její velikostí. Maximálně naruší ekonomickou kalkulaci podnikatelů a navodí falešný dojem, že lidé mají hodně úspor a dnešní investice bude časem zisková. To se ale ukáže jako omyl a vznikne nechvalně známý hospodářský cyklus neprávem připisovaný tržnímu hospodářství.

Většinou se v ekonomické diskuzi uvažuje společnost lidí B , kde nejsou velké rozdíly čisté úrokové jednotlivci a jsou nízké (I když dnes se uměle a zdánlivě "zvětšují" díky pilné práci centrálních bank, vlád a parlamentů provádějící úvěrovou expanzi způsobující snižovaní kupní síly zákonného platidla zvyšováním jejich množství a tedy lidé se tohoto platidla snaží zbavit co nejdříve - jinými slovy: stát z nás ze všech dělá "cikány" bez úspor s umělým vysokým čistým úrokem ve vztahu k zákonnému platidlu) a společnost je v tomto smyslu homogenní. Dejme tomu pro zjednodušení, že společnost není rozdělena hranicemi, které brání volnému pohybu lidí a jejich majetku a státem není narušován trh a svobody jednotlivců. A v této společnosti spolupracujících lidí B se vyskytuje či vyskytuji ostrůvky skupin lidí A žijících pospolu mající řádově vyšší čistou úrokovou míru ve svých časových preferencí. Jinými slovy, dnešní statky mají pro ně mnohem vyšší hodnotu než budoucí.
Co s toho plyne pro skupinu lidí A a tedy i pro skupinu lidí B? Napadá mě pár bodů. Nejsem sociální inženýr a ani jim chtít nechci.
1) Budoucí bydlení ve stavbách pro ně nemá takovou hodnotu, aby si je pořizovali. Kočují tam, kde jim to majitelé pozemků a cest dovolí. Pokud by je někdo násilím umístil do stavení, jako my ve své bohorovnosti, pak všechny statky spotřebují co nejdřív. Např. parkety a dveře spálí, protože teď je jim zima. Na nenarušeném trhu by ale takto rozmařilí a neprozíraví nebyli, nikdo by je nedotoval a oni by byli nuceni zohlednit zimu i za týden či měsíc. Šlo by o holé přežití. Ve společnosti svobodných lidí by nevznikl žádný "Chánov" (http://www.sweb.cz/whitewoman/chanov/index.htm)
2) Budou více společenští než lidé ve skupině B a užívat si života teď a ne později. Budou mít jiná pravidla zohledňující jejich časové preference. Jejich slavnosti a festivaly by byly součástí "vysoké kultury" i ve skupině lidí B.
3) Pokud vstoupí na úvěrový trh, tak díky výši čistých úrokových měr budou vysoké i tržní úroky i když zanedbáme to, co zanedbat nemůžeme, a to podnikatelské riziko. Pokud dnes jejich bankéř hodnotí 1000Kč jako 2000Kč za rok, pak nepůjčí na úvěr za nižší úrok. Jednotlivci ve skupině lidí B s nižší časovou preferencí samozřejmě půjčí za mnohem nižší úrok, pokud zváží všechna rizika. A naopak, klidně si jednotlivec ze skupiny lidí A půjčí 1000Kč s tím, že za rok vrátí 2100Kč. Je to přirozené a žádná právní ochrana s tím nehne. Zákazy "lichvy" situaci, jako každý arbitrální zákaz, zhorší a právní problémy se budou muset mezi nimi řešit trestním jednáním. A ti, co potřebovali půjčky se k nim nikdy nedostanou, nebude totiž, kdo by jim půjčil. Jejich situace se nezlepší i kdyby byli spolehliví a půjčky vraceli. Tržní úroková míra je tržní a tedy společenský jev. Pokud se násilím upraví, zmenší se uspokojení a šance dosáhnou uspokojivějšího stavu jednáním. V novinářské hantýrce se o tom píše jako o "úžeru páchaném na Romech", což prozrazuje socialistický pohled na věc. Své hodnocení dotyčný autor vnucuje násilím svému "dobytku".
4) Budou relativně většinou nemocnější i když budou bohatší než po zásahu socialistů a v průměru dřív umírat díky větší chudobě, neboť nebudou mít mnoho úspor. Budou mít víc dětí. Bohatší lidi mají tendenci dávat přednost jiným cílům než mít děti a zvažuji vzdát se dítěte častěji.
5) Mnozí uspěji ve společnosti jednotlivců A, protože budou mít co nabídnout a nebude ani jedné straně nic bránit svobodně a bez zdanění směňovat navzájem své služby.
6) Budou samozřejmě místy "třenice" mezi jednotlivci na "hranici" těchto skupin (kde nejsou?), ale svobodní lidé s obou skupin budou mít svobodu hledat harmonické a vzájemné výhodné vztahy. Nebude tak hrozná nenávist mezi nimi, kterou plodí socialismus a násilná "solidárnost" sponzorů a vnucený "parazitismus" příjemců privilegii.
7) Do škol by chodili skutečně jen nadaní a ti, kteří uprostřed svých blízkých mají nižší čistou úrokovou míru. Ostatně i mezi lidmi ve skupině B jsou jednotlivci s vysokou čistou úrokovou mírou. To je skutečně individuální. Navíc školy, stejně jako zdravotnictví či důchodový systém, ve svobodné společnosti nebudou povinné a státní s obvyklou, socialisticky chabou, nabídkou služeb. Budou nabízená služby speciálně šité i pro lidi ze skupiny A. Navíc lidé mající úspory (nebudou snižování obrovskými daněmi a inflací) za pomocí různých prostředníků - pojišťoven a investičních skupin, přátelských bratrstvech a církví a vlastních příbuzných - na tyto služby budou mít. Nebudou tak ožebračení, chudí a ve stáří bez prostředků jako v narušovaném hospodářství sociálního státu.
8) Trestné činy jako vraždy, loupeže a podvody budou ničit i jejich společenství a většina se bude proti tomu bránit ve spolupráci s lidmi ze skupiny B.

Situaci, když stát narušuje smluvní vztahy mezi lidmi, neuznává svrchované právě jednotlivců na svůj život a majetek, je situace mnohem složitější. A záměrně ji nepopisuji. Známe jí. Povrchní pozorovatel se v turbulenci příčin a následků způsobené policejním násilím nedobere porozumění a jen tápe. Jen se trefuje a nic nevyřeší.

Co říci na závěr? Problém už je vinou násilných socialistických opatření na světě . A rána je tedy hluboká jako po všech válkách a nespravedlnostech, které už socialisté napáchali. Jizvy se budou dlouho hojit i kdyby okamžitě se začalo bojem o svobodu. Jediné řešení je zase vybojovat svobodu jednotlivců danou každému "Bohem" (svoboda není konstruktem lidské racionální myslí, povstala ze spontánního jednání lidí) aby se mohl každý jednající člověk rozhodovat sám za sebe ve prospěch druhých a hledat svobodně, jak zlepšit svou situaci. Té ekonomické svobody nakládat se svým životem a majetkem jako skuteční vlastníci, kteří ho mají plně pod kontrolou a jsou za něj zodpovědní před sebou i druhými, se nesmíme tak lehce vzdávat i když je to těžké jako život sám. Pokud to vzdáme, nutně se staneme dobytkem pro socialistický hospodáře plánovače a "vyhlazovače" celých národů a skupin lidí.
Nikdy nesmíme zapomenout, že lidé bojují o život ve světě, kde prostředky k dosažení cílů jsou vždy vzácné. A trh je vždy dobré řešení, jak dosáhnout v boji s přírodou většího úspěchu. A pouhým přerozdělování nic navíc nevznikne. Jen chudoba, nespravedlnost a následný rozklad společnosti lidí, kteří vědomě spolu spolupracují. Nastane doba zániku civilizace lidstva.

Opatření k nápravě shrnuji zde: http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/10/opaten-k-nprav-na-situace.html