Ekonomové by měli zalézt pod zem jako krtci

To tvrdí pan Jaroslav Zavadil, odborář jako z knížek. Za prvé, žádného ekonoma jsem zde několik let neslyšel, neviděl. Za druhé, pan Zavadil také prezentuje ekonomickou teorii a opravdu je dost bídná. Např. se z jeho slov dá dovodit, že ochuzováním společnost dojde k prosperitě. Takže by zkusil dělat krtka sám?

Na ukázku cituji jeho slova:
"Dovolte mi poznámku k této ekonomické teorii. Současná krize je krizí systémovou, krizí z nadvýroby, vyprovokovanou finančními spekulacemi a dlouhodobou nerovnováhou světové zejména americké ekonomiky. Podle mého názoru jde o krizi vyvolanou neoliberálními koncepcemi ovlivňování vývoje ekonomik, které v posledních 30 letech ovládly ekonomické myšlení a také ekonomickou teorii."

Slovo "nadvýroba" sice používal Marx, ale toho málokdo četl, tak pochybuji, že pan Zavadil zjistil, že Kapitál od Marxe byl smeten dílem Mengera o principech ekonomie (Grundsätze der Volkswirtschaftslehre, 1871) tak, že ho radši ani nedokončil a napsal jen první díl. Marx psal špatně ekonomické bajky. O ekonomii nemůže být řeč. Zájemci si mohou přečíst, jak se s tímto dílkem vyrovnal Ital Bruno Leono (vyšlo také česky).
Nadvýroba nemá se skutečnosti nic společného. Existuje jen chybná struktura výroby způsobená státními násilnými zásahy do hospodářství, hlavně v monetární oblasti. Jelikož stát má vše (peníze a určuje pravidla o kdejaké drobnosti) pod kontrolou, je i za toto zodpovědný.

Pan Zavadil s paní Merkelovou jsou uneseni tzv. "kurzarbeitem". Prý je to zázrak vedoucí k prosperitě a růstu. Ale je to jen omezení výroby - statně stát neumí nic vytvořit, jen spotřebovat a omezovat výrobu. Navíc svobodni lidé se mohou přeci domluvit třeba i na desetiminutové pracovní době. Tak nevím v čem politici pomáhají ekonomice, když svobodu lidí pošlapali. Tak jsme asi v kocourkově. Státní lidé brání svobodné směně a pokud ji náhodou trochu povolí, neboť bez svobody prosperita skutečně nemůže být, pak se chválí.

Prý je pan Zavadil vzděláním elektrotechnik. Takže by měl vědět, že pokud nerespektuje zákony elektromagnetického pole, pak jeho výrobky nebudou fungovat či dokonce mu ublíží. To samé ho čeká, když nerespektuje zákon svobody.

Další krásná housenka diktátora

Objevila se vedle různých malých jedna krásná velká housenka diktátora. Nejedná se o motýla Emanuala ale o pana Radka Johna. Sice je krásná, ale lepší by bylo, aby ji napadl nějaký lumek. Lumek velký má dlouhé kladélko. Možná by stačilo na proniknuti skrze temnou vrstvu pověr, neznalostí a domněnek o společnosti této žravé housenky živicí se svobodou jednotlivců a naočkovat ji respekt k právům ostatních lidí.

Rozšíření miniaturní učebnice ekonomie

Miniaturní učebnici ekonomie jsem ještě doplnil o několik důležitých důsledků těch nejzákladnějších ekonomických vět zákona mezního užitku a zákona výnosu a o axiom, že volný čas člověk považuje za žádoucí spotřební statek, na který se také aplikuje zákon mezního užitku. Také jsem zmínil problém HDP a ostrovů kalkulačního chaosu ve smíšených a socialistických ekonomikách.

Volby 2010

Pravidla volby jsou už volbou. Voliči nic nezmění a jen potvrdí legitimitu anarchie a zvůle diktátorů. Každého, koho zvolí, jim bude škodit - hlasovat pro daně, neužitečné výdaje, pro přerozdělování a manipulaci s našimi penězi. A ještě se přitom budou ohánět legitimitou a zákonností i při páchání nejhorších zločinů. Panu Hitlerovi ani Gottwaldovi nikdo nemohl vyčítat, že nebyli legitimní "vládci". Proto se s nimi nedalo a nedá nic dělat. Všichni kolem se báli o legitimitu vlastní moci, pokud by jí u druhého zpochybnili.
To, čemu se dnes říká demokracie, selhalo, je jen nástrojem mocných v defektní obci. K čemu tedy je, když neslouží k mírovému a harmonickému soužití lidí ve společnosti?
Platí, že čím více voličů na jednoho zvoleného, pak tím více si ten zvolený může dělat co chce. Každý přece chce něco jiného. Nesejdou se ani dva lidé, aby měli shodné názory na různé jevy ve společnosti. Poslanec tuto různost využije proto, aby si dělal co chce. Proto je snaha co nejvíce rozšířit počet voličů snižováním např. právem volit pro ženy, děti, vězně, vojáky a další státní zaměstnanci a pod. Kdysi volili jen ti, kteří prokazatelné něco ze svého obětovali pro blaho obce. Např. několik let stáli na stráži u hranic a pod. a nebo byli ochotni být zvoleni (nebo vylosováni) do jakékoliv funkce prospěšné obci.
Každý by měl především zastupovat pouze sám sebe a pokud někoho něčím pověří místo sebe, tak mu stačí obyčejná smlouva. A když mu zástupce bude ubližovat, lehce se ho tak zbaví. Ale zkuste se zbavit svého zvoleného zástupce a berňáka, celníka, policajta či vojáka, kterého na vás poslal a posílá. Čím více voličů je závislých finančně na výsledku voleb (statní zaměstnanci atd.), tím více jsou soukromníci utlačování. Dnes už jich je méně než polovina, nemohou proto volbami tento stav změnit.
Pomíjím to, že skupinové rozhodování o cizích prostředcích je neracionální. Nevím, proč věřit parlamentu i kdyby v něm byli mé nejlepší přátelé. Ať si každý rozhoduje sám o sobě a o svém majetku a přitom respektuje ostatní osoby.
Proto nevolím, nesouhlasím s legitimitou výsledku voleb.

Poznámka: Tento závěr je možné moc stručný a tedy nakonec nesrozumitelný. Co míním tvrzením, ze volby jsou nelegitimní? Odpovědět je dost obtížná.
1) Podle mě se ztratila reciprocita vztahu mezi mnou a zvolenými. Tedy že se budu podřizovat zákonům stejně jako poslanci a státní lidé a že poslanci se budou starat pouze o právní rámec soužití osob k jejich prospěchu a nebudou se zabývat konkrétními cíli jako je např. má převýchova v poslušného nesvéprávného otroka státu či pokyny pro pěstování slepic a řepky olejky s nelegitimním přerozdělováním majetku vykořisťovaných. Nebudou tedy poslanci ovlivňovat každodenní politiku schvalování rozpočtu a daní. Tím je dokonce narušen tak proklamovaný princip ústavy o oddělení moci zákonodárné, vládnoucí a soudcovské. Tento princip už je dávno jen politickou fikcí zdůvodňující úžasnost demokracie. Dokonce i soudci jsou existenčně závislí na schváleném rozpočtu. Schvalování rozpočtu korumpuje celou společnost. Voliče, poslance, vládu s úředníky i soudce. Zároveň jsou poslanci vydírání silnými nátlakovými skupinami jako jsou úředníci, odbory, velcí podnikatelé a různými hospodářskými a občanskými svazy, protože brzo budu další volby. Tím se taky zužuje pohled poslanců na budoucnost.

Poslanci dle mého nechrání právní rámec soužití osob žijící v prostoru zvaném náhodou Česká republika, ale prosazují své vlastní záměry a často své "obchody". Zmizela interakce svobodných lidí s poslanci. Komunikují pouze Ti, kteří dobývají rentu z rozpočtu.

Právo nebo alespoň pojetí práva jako interakce mezi svobodnými osobami a poslanci zmizelo. Převládá pojetí i u soudu, že poslanci vydávají zákony jako rozkazy (zvláště při regulaci ekonomiky, výchovy a "zábavy" lidí) a soudy to tak chápou a jsou jednostranně na straně vládnoucí třídy. Ani autorita i legitimita těchto zákonů není jistá, neboť je nejistá legitimita tohoto diktátorského modelu vládnutí. Zpochybnění práva visí ve vzduch, protože vykořisťovatelská třída nedbá vlastního právního rámce, který vnucuje svým poddaným

2) Protože je všeobecné volební právo, je mnoho volitelů na jednoho zvoleného a poslanec si potom může prosazovat své zájmy. Vždyť jeho volitelé se neshodnou ani na jedné otázce. Proto se takto rozšiřuje volební právo. např. v Rakousku nedávno na mladší lidi. Navíc dnes převládá mezi voliteli většina těch, kteří buď přímo žijí z rozpočtu (vládnoucí třída) nebo očekávají z tohoto rozpočtu úplatky slíbené ve volbách. Tedy volí většina těch, co mají zájem na tom ochudit zbytky vykořisťované třídy - soukromníků (vykořisťovaní). Proto by ve volbách neměli volit ti, co v posledním volebním období přijali něco ze státního rozpočtu - plat, odměnu či dotaci. Pokud jsou to všichni lidé, tak to vypovídá něco o našem "civilizačním a společenském úspěchu",

3) Proto si myslím, že můj hlas není započítán nemá cenu pro mě se tím zdržovat(a protože můj náklad na účast volby se vyčerpává tím, že nesu náklady na volby i za čisté příjemce zdrojů z rozpočtu). Navíc můj hlas bude použit v můj neprospěch a proti mně.

4) Zkusil jsem kontaktovat nadějné strany a ukázal svou představu programu. Nereagovali a dle jejich volebních programů jejich ideály budou udušeny každodenní politickou realitou a brzy zapomenou na své ideály. Navíc se mí zdá, že nerozumí svobodě a nejde jim o jediný poklad evropské a americké civilizace založené na řecké, římské a křesťanské a židovské tradici osobní odpovědnosti a tedy nutné svobody jednotlivce. Stále více přijímáme podobu východních despotických států.
Stejně tak nerozumí ekonomickému problému a tedy nemohou přispět k řešení problému narušované ekonomiky státními zásahy.

5)Proč sám nekandiduji? Tvrdím, že každá svobodná osoba zastupuje sama sebe a rozhoduje pouze o tom, co unese a za co je sama nést náklady svého rozhodnutí. Také jsem nerozpoznal žádnou podporu přátel. Také nechci uplácet své voliče a přitom na volební úplatky, tim bych použil státní lup a státní podvody s měnou.

6) Také musím zmínit problém racionality skupinového většinového rozhodování s komplikací, že se nerozhoduje o vlastních nákladech ale pouze o vlastních ziscích. Připomínám velký vliv vychytralých menšin. Tedy i domnělá vláda většin je vládou malých skupin lidí neodpovědných k životům a osudům osob stojících mimo.

7) Ani matematický génius Charles Dodgson (Lewis Carroll) nedokázal vypracovat takovou metodu, jež by umožňovala vyřešit názorové rozdíly hlasováním. I pravidla hlasování ovlivní výsledek. Toto dokazují neustále diskuze jak změnit pravidla volby a vyhrál ten nebo ten.

8)Je ještě jeden aspekt problému, který ukazuje na fikci voleb i společnosti ve které žijeme. Nikdo z nás nemá právo nerespektovat druhé, brát jim majetek i život. Pokud toto právo nemám, jakým zázrakem ho mohu přenést na někoho jiného? Když mé obklopí lupiči a řeknou, že se bude hlasovat o mém oloupení nic nezmění faktu, že lupiči jednají nezákonně a to ani tehdy, kdybych jednoho z nich zvolil sám. Při volbách není zohledněn Zákon, ale pouhá síla a moc jedné skupiny lidí proti druhé.

Volbu poslanců a jejich další činnost si představují takto:
a)Mohu volit kohokoliv i sebe s tím, že zajistím ze svého odměnu poslanci.
b)Ztratím právo volit v příštích volbách a mohu být souzen na základě žaloby postižených, pokud po volbách cokoliv přijmu jako úplatu či plat od vlády a parlamentu.
c)Pokud můj poslanec bude hlasovat o něčem nebo dokonce navrhovat, co bude vyžadovat mé prostředky či omezení svobody bez mého výslovného souhlasu, mohu ho přestat odměňovat za jeho službu.

Miniaturní učebnice ekonomie

Zásady ekonomie, které postačují k vysvětlení všech ekonomických jevů:

1. Nespokojenost

1. Nespokojený člověk s nadějí na zlepšení svého stavu v každém okamžiku jedná dle své subjektivní škály svých cílů a dle své časové preference, kdy hodnotí nutně současné ekonomické statky výše než budoucí, tak, aby uspokojil nejnaléhavější pociťovanou potřebu z dosud neuspokojených potřeb. Pokud jednáním zlepší svůj stav, dosáhl zisku a je spokojen a šťastný. Pokud nezlepšil nebo zhoršil svůj stav, utrpěl ztrátu, je nespokojen a nešťastný.
2. Nákladem rozhodnutí člověka je jeho hodnocení prvního nejdůležitějšího cíle, který nemohl být uspokojen, protože potřebné prostředky byly použity pro uskutečnění naléhavějšího cíle.
3. Vždy jedná člověk jako jednotlivec. I kolektivy vedou jednotlivci. Existence státu, církví, koorperaci atd. je zřejmá pouze v jednání jednotlivců.
4. Lidské jednání je realita i když je nicotná vůči vesmírným silám.  Jednání předpokládá vždy kauzalitu. Kategorie prostředků a cílů předpokládá kategorii příčiny a účinku.

2. Prostředky a čas

1. Jednající člověk vždy používá při svém jednání vzácné prostředky, ekonomické statky, a hodnotí je dle jejich příspěvku k dosažení cílů, kterých chce dosáhnout dle svých hodnotových soudů. Při každé směně svých problémů každý hodnotí více statek, který získává než toho, kterého se vzdává. Ceny tedy nevyjadřuji abstraktní hodnoty statků.
2. Ekonomické statky jsou vždy vzácné. Kdyby nebyly, nejsou to statky, které by byly předmětem lidského jednání.
3. Spotřební statky jsou ty, které se spotřebovávají v dané současnosti. Volný čas lidí je považován za spotřební žádoucí statek. Spotřební statky jsou současné statky.
4. Statky sloužící k výrobě spotřebních jsou výrobní statky. Stupeň řádu výrobních statků určuje jeho vzdálenost od okamžiku, kdy je spotřebován. Výrobní statky jsou budoucí statky, v budoucnu se stanou spotřebními. Trvanlivé statky jsou také budoucí statky, jen část jejich služby se spotřebovává v současnosti.
5. Původní nelidské výrobní statky se nazývá půdou (např. nerostné suroviny, prostor, lidská výtvory v krajině kdysi vybudované atd.)
6. Původní lidské statky se nazývá práce. Práce je  vždy chápána jako újma. Vše ostatní jsou kapitálové statky a k jejich získání je nutno uspořit spotřební statky, které umožní dokončení výroby kapitálových statků.
7. Čas ovlivňuje naše hodnoceni, máme individuální časovou preferenci. Současné statky jsou vždy hodnoceny více než budoucí a toto hodnocení je na trhu vyjádřeno úrokovou mírou. Lze ji definovat např. takto: cena současných statků vyjádřená v budoucích statcích. Úroková míra je tedy vždy kladná.
8. Časové preference lidí působí hlavně na trhu výrobních prostředků a v menší míře na peněžním trhu.
9. Koncepty HDP nezohledňují množství peněz na trzích s budoucími statky. Čim vyspělejší společnost, tím je poměr trhu vyjádřený penězi s budoucími statky větší než se spotřebními. Proto HDP nic nevypovídá o stavu hospodářství Navíc mnoho spotřebních statků není většinou hodnoceno na trhu, např. páče maminek o děti.

3. Specializace, dělba práce a tržní společnost

1. Ricardův sdružovací zákon ukazuje na motiv jednajících lidí spolupracovat ve společnosti a směňovat si služby navzájem. I Kdyby jeden člověk uměl všechno nejlépe sám, pak je pro něj i pro ostatní nejlepší, když se soustředí na to, co mu přináší největší zisk a vše ostatní nakoupí od těch méně šikovných, pro které je spolupráce také výhodná a dohromady vytvoří více. Tento zákon vysvětluji motivací lidí specializovat se v dělbě práce.
2. Na trh je možno nahlížet jako na veřejnou dražbu. Podnikatelé jsou nabízejícími a nejvyšší nabídky jsou omezeny cenami, u nichž očekávají, že je spotřebitele budou ochotni za výrobky zaplatit. Všichni spolunabízejíci jsou ve stejné situaci: jestliže nechtějí odejít s prázdnými rukami, musí ostatní přelicitovat. Každý nabízející vlastně reprezentuje odlišný aspekt spotřebitelských potřeb, buď nějaký výrobek, nebo určitý způsob výroby stejné komodity. Konkurence mezi různými podnikateli je v podstatě soutěží mezi různými možnostmi, které jedincům slouží ke zvýšení jejich uspokojení.
3. Tržní hospodářství je společenský systém dělby práce za soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Využívá vzájemné shody zájmů všech členů tržní společnosti.

4.  Nejistota

1. Nejistá budoucnost a neznámé cíle ostatních nutí jednajícího člověka ke spekulaci zda vůbec či jakou službu bude nabízet či poptávat. Spekulace je hnací silu společenského procesu určující ceny statků a tendenci rovnosti vyrovnávání cen statků všech řádů a zisků na celém trhu v daném okamžiku.

5. Zákon mezního užitku

1. Zákon mezního užitku zase určuje kolik toho vyrábět a kolik toho prodat či koupit.
2. Mezní užitek přidávané jednotky vyrobené či kupované homogenní služby stejné užitnosti klesá, mezní užitek odebírané jednotky potřebných prostředků k výrobě či spotřebě roste.
3. Zákon mezního užitku také určuje vzájemným působením všech členů společnosti směnné poměry - ceny - za kterých se uskutečňuje směna jednotlivých služeb. Zákon mezního užitku vysvětluji vznik cen při dobrovolných směnách mezi jednotlivci.
4. Ceny jsou stanovovány v úzkých hranicích: na jedné straně hodnocení mezním kupcem a těmi mezními nabízejícími, kteří se zdrží prodeje, a na druhé straně hodnocení mezním prodávajícím a těmi mezními potenciálními kupci, kteří se zdrží koupě.
5. Ceny určují náklady a nikoliv, že náklady určují ceny.
6. Ceny výrobních prostředků ovlivňuje časová preference na trhu prostřednictvím diskontu. Jsou určovány cenami statku nižších řádů, tedy spotřebních statku. Dochází k propojení subjektivního hodnocení všemi členy tržního společnosti skrze ceny, nikoliv skrze hodnocení.
7. Ceny nelze vypočítat, jsou výsledkem společenského jednání svobodných aktérů. Každý svým jednáním ovlivňuje ceny statků.
8. Směny jednajících lidí na trhu jsou způsobeny nerovnostmi jejich hodnocení téhož ekonomického statku. Nelze hledat nějaké stavy rovnováhy sčítáním cen statku a něco z toho usuzovat o štěstí lidí.
9. Poměr času na práci a využití volného času také udává zákon mezního užitku.
10. Na peníze - prostředek směny - se také aplikuje tento zákon.

6. Zákon výnosů

1. Zákon výnosů určuje vhodný poměr použitých prostředků pro poskytování služby, který zajišťuje nejvyšší výnos. Rozsah výroby nelze teoreticky určit a v daném okamžiku jej nikdo nemůže znát. Monopol není určen velkostí podniku ale státními privilegii.

7. Nepřímá směna - peníze

1. Jeden nebo více prostředků se stávají prostředkem směny - peníze. Pro peníze platí zákon mezního užitku a musí mít už svou užitnou hodnotu v den zahájení jejich použití jako směnného prostředku.
2. Existuje nabídka peněz a poptávka peněz obdobně jako u ostatních prostředků. Vztah mezi poptávkou po penězích a jejich nabídkou můžeme nazývat peněžním vztahem a určuje kupní sílu peněz. Dnešní peněžní vztah, utvářený na základě včerejší kupní síly, určuje dnešní kupní sílu. Při směně se zohledňují kupní síla peněz v bezprostřední minulosti. Tento regresní teorém vysvětluje, proč nelze ustanovit peníze bez toho, aniž by měly v době vzniku nějakou hodnotu.
3. Nároky vůči dlužníkovi mohou poskytovat stejné služby jako peníze. Takové nároky se nazývají peněžní substituty. Pokud jsou vůči nim drženy 100% rezervy skutečných peněz, pak jsou to peněžní certifikáty. Pokud dlužník drží menší objem rezerv, pak se nazývá nekrytá část  fiduciární prostředky. Použití fiduciárních prostředků vytváří různé ekonomické a společenské problémy (viz bod e).
4. Používají se i druhotné prostředky směny jako např. nároky vůči bankám a spořitelnám, které nejsou peněžními substituty, rozšířené dluhopisy velkého objemu prodávaných v přiměřeně malých objemech a určité zvláště směnitelné zásoby nebo statky.
5. Nezákonné bankovnictví částečných rezerv způsobuje úvěrovou expanzi, které je vlastně skrytým zdaněním ve prospěch vlády a bank.  Jedná se o defraudaci uložených vkladů a tvorba peněz bez reálných úspor, padělání peněz.  Peníze nejsou neutrální, padělatel a první příjemci padělaných peněz mají zisky,  posledním příjemcům padělaných peněz náklady převýší příjmy a utrží ztrátu. Zkreslováním výše úrokové míry na nižší hodnotu se do cele ekonomiky vkrádá kalkulační chaos a vzniku nevyhovují výrobní struktury projevující se snahou jednajících lidí na trhu o ozdravení trhu.

8. Koordinace členů společnosti a peněžní kalkulace

1. Ceny služeb vyjádřené v penězích umožňují racionální jednání díky možnosti ekonomické kalkulace. Subjektivních zisky a ztráty všech účastníku tržního procesu jsou převedených do racionálních čísel a umožňují racionální jednání a kooperaci mezi lidmi ve vzájemné shodě.
2. Tam, kde zmizí ceny omezením svobody při směně, nelze racionálně uspokojovat dosahování cílů jednotlivců a vzniká kalkulační chaos (např. v tzv. socialistických společnostech či v odvětví regulovaných státem - hlavně měnová politika, zdravotnictví, školství, energetika, sociální služby atd.). Následkem kalkulačního chaosu je chybná koordinace miliard jednotlivců, omezení výroby a následná chudoba vedoucí ke zničení společnosti dobrovolně spolupracujících lidí.

„Významná tržní síla“ – mýtus a demagogie

Ve státním rozhlase, který musím pod násilnou pohrůžkou platit, jsem zaslechl rozhovor s panem Juračkou, prezidentem Svazu obchodu a s nějakým funkcionářem potravinářské komory (asi pan Koberna). Rozhovor jako vždy proběhl pod „odborným“ dohledem redaktorky, která neměla o ničem ponětí.
Pan Juračka mluvil celkem sympaticky o nepřípustné regulace obchodních řetězců. Jediným jeho problémem bylo, že neměl žádný silný, logický, argument. Jeho partner v diskuzi byl ale demagog. Tvrdil, že je nepřípustné, aby v obchodě jednal silný partner se slabým bez žádné regulace prováděné státními lidmi. Nevysvětlil proč. Hlavně jen prosazoval zájmy skupiny potravinářské loby prodávat drahé a nekvalitní zboží.
V prvním logickém myšlenkovém rozvedení důsledků přání potravinářů vychází to, že obchodnici se musí stát malými a ještě menšími. Podobně by mohli mluvit koneční spotřebitelé, že i potravinářské firmy jsou moc silné na jednání s jednotlivci a museli by se zmenšit potravinářské firmy a nejen oni. Nakonec by zbyly jen soběstačné rodiny bez možnosti úspěchů. Kterákoliv by byla úspěšná a potřeboval ba najmout pomocníky pro zvládnutí zakázek, musel by se zase zmenšit a propustit spolupracovníky. Vznikla by chudá a primitivní společnost. Proti ní by byla pravěká společnost doby kamenné s dálkovým obchodem pazourku, kožešin, kamenných nástrojů, jantaru a mušliček, hotova civilizace.
Potravinář zahleděn do sebe zapomněl ne několik skutečností. Lidé nejsou rovní a povrch Země taky nabízí různě prostředky a kupodivu právě řád svobodných osobních pout mezi jednotlivci umožňuje velmi úspěšně vyřešit problém nerovnosti lidí ve prospěch všech zúčastněných. Nutně ti schopnější nabízí lepší služby a zájem po jejich službách jim umožňuje kontrolovat více prostředky ve prospěch svých zákazníků. Každé jednání člověka má jinou optimální kombinaci počtu spolupracovníku a prostory pro nejlepší poskytování služeb. A tato velikost podniků, zvaná nesprávně „tržní silou“ nelze od stolu určit. Objeví se až při samotném jednání. Obchodníci získají kontrolu nad různě velkým množství prostředku dle svého úspěchu uspokojit své zákazníky. Zákazníci jsou ti, kteří svým nakupováním a nenakupováním rozhodují a velikosti, sortimentu každého obchodu. Dokonce rozhodují o každém zaměstnanci a výši jeho odměny. A obchodníci předávají přání svých zákazníků dál na své dodavatele. Takže velký obchodní řetězec je výsledkem tohoto tržního procesu a nemá žádnou tržní silu. Prostě více zákazníků mu předalo větší kontrolu nad svými prostředky, neboť ho podporují svými nákupy a tím souhlasí s jeho činností. Jejich dodavatelé se nepodřizují vůli obchodníků. Stejně jako obchodníci podléhají rozmarům a přáním svých zákazníků. Stejně i zaměstnanci neplní vrtochy svých zaměstnavatelů, ve skutečnosti jejich zaměstnavatelé tlumočí přání protivných spotřebitelů, za které mluví ostří obchodníci velkých řetězců.
Všichni účastníci trhu si jsou ale všichni rovni navzdory své „tržní velikosti“. Jsou svobodni udělat či neudělat obchod, pokud jim do toho nezasahují násilní státní lidé (ti co využívají stát pro obohacení na úkor svých bližních a vzpírají se vůli zákazníků – např. lobisté či udavači u antimonopolního či finančního úřadu).
Obchodníci a tedy i obří obchodní řetězce jsou mluvčí všech spotřebitelů před poskytovateli služeb. I zaměstnanců potravinářských podniků. Nebo oni zrovna chtějí mít výhody v roli spotřebitelů, ale v roli dodavatelů se jím nelibí, že musí pracovat a nemůže vše prodat za cenu, jakou si přejí. Jsou schizofrenní nebo jen vychytralí a chtějí použít násilí na obhajobu svých privilegií?
Nevím jak vy, milí čtenáři, ale já nechci sám chodit po světě a shánět nejlepší dodavatele služeb, být na cestách na mrazu i za deště, v nebezpečí napadaní lupiči atd. A navíc vyjednávat se silnými dodavateli, kteří mě ještě oberou, protože nemám informací ani schopnosti vyjednávat.
Zároveň ale musím připustit, že nemohu zároveň chtít mít právo na lenost, když jsem v pozici dodavatele. Všichni, pokud nejsme zloději a jiní zločinci ohánějící se veřejným blahem, jsme v roli dodavatele služeb i spotřebitelé služeb. Pokud připustím této rozdvojení mysli, různice a války nakonec zničí poslední zbytky svobodných vazeb mezi jednotlivci a lidstvo se opět propadne do zapomnění v netečné nekonečnosti vesmíru.

Pan Bursík – utopista a housenka diktátora

Tento týden jsem slyšel v rádiu rozhovor s panem Bursíkem. Mluvil hodně, zmíním ale jednou jeho myšlenku. Prý bude takový rozvoj technologie, že lidé zavrhnou použití špinavých energetických zdrojů. Znělo to jako proroctví a zároveň slib, že se tak stane, pokud zelení vyhrají volby. Pan Bursík totiž neřekl, jakým zázrakem tak obrovský technologický rozvoj zajistí.

V našem reálném světě bez snivé vize pana Bursíka platí několik skutečností, které jsou neodstranitelné. První skutečností je, že žijeme ve světě vzácných prostředku nutných k dosahování našich rozličných individuálních cílů. Vždy se člověk rozhoduje co dělat dřív a co později a pokud něco podnikat, pak v jakém rozsahu. Musí se rozhodovat, jakých svých jiných cílů se vzdá pro dosažení svých nejnaléhavějších z dosud neuspokojených potřeb. Chce co nejlépe dospět ke zvolenému cíli.

Každý svobodný člověk v každém okamžiku jedná tak, aby vyřešil uspokojení své nejnaléhavější z dosud neuspokojených potřeb. Ve společnosti svobodných lidí by takto jednal každý a společnost by dosahoval nejlepšího uspokojení všech jednotlivců. Pokud lidé nejsou svobodni jednat nejlepším možným způsobem a jejich jednání reguluje několik málo jednotlivců – státních lidí - , pak nutně společnost i jednotlivci dosahují menšího zisku. Chudoba se projeví v dlouhodobějším období. Lidé nebudou schopni vyřešit nečekané problémy jen proto, že jim budou chybět potřebné prostředky. Státní lidé navíc nechají prohýřit veškeré úspory a civilizace musí zaniknout, pokud se bude lidem bránit žít svobodně.

Jakékoliv omezování svobod jednotlivců , byť pod záminkou božího království na Zemi nebo sociálně spravedlivého státu, který vyřeší problém chudoby trikem násilného přerozdělování již vytvořených prostředků, povede k horšímu výsledku, než když lidé jsou svobodni co nejlépe řešit své problémy.

Aby pan Bursík změnil svobodné a dobrovolné jednání lidí, musí lidem vzít svobodu jednat vnutit brutálním násilím a nespravedlností.

Ten kdo prosazuje své cíle a násilím k tomu používá ostatní, je diktátorem. Karel Marx ve svém slavném, ale nečteném a totálně chybném díle, popisuje jeden stav kapitalisty jako housenku kapitalisty. Použiji analogicky, že pan Bursík je zatím housenkou diktátora. Ještě se housenka nezakuklila a následně neproměnila v krásného, silného motýla, jako byl třeba Hitler a Stalin. Snad nemá sílu a schopnosti, aby se vyklubala. Snad jsou lidé mnohem línější a již zotročení, aby dali vyrůst krásným a silným motýlům. Jeho demagogie je slabá a nemůže překrýt logické chyby v jeho názorech. Možná už dnes má většina v hlavě svého motýla diktátora a nejsou potřeba. Lidé se sami klaní bájím a pověrám a sami brání svou nesvobodu a svou chtivost po majetku druhých skrývají do veřejných státních zájmů.
K technologickému rozvoji je třeba prostá věc. Aby lidé nemuseli stále dokola řešit své dosud neuspokojené potřeby jako je hlad, teplo, sucho a mohli své přebytky požívat pro období, kdy vymýšlejí, jak lépe uspokojit své neuspokojené potřeby. Bez oběti reálných úspor nelze řešit více potřeb, neboť není na technologii. Manipulace s penězi, kterou provádí státní lidé ve spolupráci bank, žádný technologický pokrok nakonec nepřinese a jen zničí struktury výroby, která by byla schopna pomoci uspokojit nejnaléhavější z dosud neuspokojených potřeb každého jednotlivce.
Státní lidé umí jen omezovat výrobu a působit chudobu a smrt. Ochrana přírody se pak nikdy nestane předmětem dobrovolného jednání, protože se nedostala na řadu při uspokojování nejnaléhavějších potřeb lidí.

Budeme mít jako jednotlivci sílu odolat utopickým zpěvům a lžím státních lidí podobných panu Bursíkovi, kteří ačkoliv mysli na sebe jako každý jiný člověk, mluví o zázračných metodách života bez rozhodování a bez oběti? Budeme mít ještě schopnost obrátit svou mysl k hledání spravedlnosti a na čem skutečně záleží – spravedlnosti a milosrdenství? Snad naši potomci o nás nebudou smýšlet pouze jako o tmářích klaníce se svým bludným názorům a strašidlům.